Operace Anthropoid – hrdinství a zrada československých parašutistů

Jan Kubiš a Jozef Gabčík. Jistě by se našel málokdo, kdo by tato dvě jména československých parašutistů neznal. Propojením osudů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka ve svém finále vedlo ke smrti zastupujícího říšského protektora - když Jan Kubiš a Josef Gabčík v květnu 1942 protnuli cestu Reinharda Heydricha v Praze - Libni, výrazně to utvořilo následné dějiny naší vlasti. Propojením Heydrichovi smrti s následnou zradou Karla Čurdy se krví vepsala do dějin nejen budoucnost našeho národa, ale zpečetilo to zároveň i osudy tisíců českých vlastenců, jejich rodinných příslušníků a známých.

Jan Kubiš se narodil 24. června 1913 na Moravě, v obci Dolní Vilémovice, okres Třebíč. V roce 1935 nastoupil do armády, kde se tzv. našel a stal se vojákem „tělem i duší“. Po okupaci Československa Němci odešel do zahraničí a po cizinecké legii a po bojích s Němci ve Francii se přidal do zformovaných řad československých vojáků ve Velké Británii.

Jozef Gabčík se narodil 8. dubna 1912 na Slovensku, v obci Slovenský Medér u Rajeckých Teplic, okres Žilina. Vyučil se kovářem a zámečníkem, do vojenské prezenční služby nastoupil v roce 1932. V roce 1939 vstoupil do cizinecké legie, po vypuknutí války se ve Francii účastnil bojů s Němci a po porážce Francie v roce 1940 připlul do Velké Británie a nastoupil zde do československé vojenské jednotky.

Přísaha československého vojska vzniknuvší v roce 1919 po vzniku Československé republiky, platná i v průběhu II. světové války zní: „Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušní prezidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů, presidentem a vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na obranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme.“

Přísaha československého vojska; větší foto / archív autora

Tuto přísahu složili i Jan Kubiš a Jozef Gabčík dávno předtím, než dne 12. července 1940 připluli do přístavu v Liverpoolu, kde následně byli po reorganizaci československé jednotky zařazeni ke třetí rotě prvního praporu. Rok na to již absolvovali kurzy, které sloužily k přípravě pro plnění zvláštních operací. V té době již oba dva měli za sebou zároveň rotmistrovský kurz, který ukončili s výtečným prospěchem. Přičemž před svým odletem do vlasti pak ještě na podzim roku 1941 absolvovali výsadkový a střelecký výcvik.

Zahraniční vojenský výcvik Kubiše a Gabčíka finišoval ve Velké Británii v době, kdy do protektorátu Čechy a Morava přijel nový zastupující říšský protektor SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich, který měl za úkol vystřídat dosavadního protektora Konstantina Von Neuratha, který nastoupil z rozhodnutí Adolfa Hitlera nucenou „zdravotní indispozici“.

Heydrich přicestoval do Prahy 27. září 1941 a začal se činit ihned po svém příjezdu. Nechal zatknout protektorátního předsedu vlády Dr. Aloise Eliáše a další členy domácího odboje, vyhlásil stanné právo a tři dny po svém příjezdu pronesl ke svým věrným vybraným souvěrcům projev, z něhož jasně vyznělo, že český národ nemá v novém plánovaném uspořádání Evropy místo. Konečným cílem německé okupační politiky byla germanizace prostoru protektorátu Čechy a Morava spojená s genocidním tažením proti českému národu. Český národ měl projít selekcí, kdy část obyvatel měla být germanizována, část obyvatel vysídlena „na východ“ a zbytek obyvatel vyhlazen. S Heydrichem započal čas nejkrvavějšího teroru v dosavadních novodobých dějinách českého národa. Není tedy s podivem, že nenávist Čechů a Moravanů k Heydrichovi stoupala. Nicméně zároveň není bez zajímavosti, že Heydrich vraždil v Československu ještě před vypuknutím 2. světové války. Například už v roce 1935, kdy byl na jeho rozkaz zavražděn mezi Štěchovicemi a Slapy v hotelu Záhoří ve Svatojánských proudech Ing. Karel Rudolf Formis, který pomocí vlastnoručně sestavené rozhlasové vysílačky vysílal do Německa a nabádal Němce ke zničení nadvlády Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů. Jednalo se o tzv. fémovou vraždu, kterou na Heydrichův rozkaz provedl příslušník Waffen SS Alfred Helmut Naujocks se svým pomocníkem Goetschem.

 
Busta Adolfa Opálky. Krypta kostela sv. Karla Boromejského; větší foto, větší foto / archív autora

V říjnu roku 1941 bylo v důsledku Heydrichem nastoleného teroru rozhodnuto českými zpravodajci pod vedením plukovníka gšt. Františka Moravce o provedení odvetné akce. Původně se rozhodovalo, že cílem by se měl stát jeden ze dvou protektorátních tyranů – buď Karl Herman Frank, nebo Reinhard Heydrich. A nakonec to byl Heydrich, kdo se stal v očích vlastenců větším zlem. Zlem, které se mění v reálnou podobu smrti jejich blízkých a přátel. Zlem, které bylo potřeba odstranit. Operace dostala krycí název Anthropoid.

V dubnu 1942 byla vydána pražským řídícím úsekem bezpečnostní služby říšského vůdce SS zpráva, že kolují pověsti např. o parašutistech vyskytujících se v protektorátu a o připravovaném atentátu na zastupujícího říšského protektora. Heydrich byl jistě o této zprávě zpraven, ale varování nedbal, naopak zastával samolibý postoj, že proč by Češi na něho stříleli, čímž samozřejmě přispěl k tomu, že se atentát na něho odvážným českým hrdinům zdařil.

 
Krypta kostela sv. Karla Boromejského; větší foto, větší foto / archív autora

Generál František Moravec na tuto dobu ve svých pamětech vzpomínal a konstatoval, že podzemní československé organizace byly hojně infiltrovány provokatéry-agenty Gestapa a řada těchto organizací byla z tohoto důvodu úplně zlikvidována, a to zvláště za Heydrichova úřadování. To byl i důvod, proč byli parašutisté operace Antropoid varováni a bylo jim nařízeno, aby se styku s členy podzemní organizace co nejvíce vyvarovali, přičemž styk měli navázat s co nejmenším počtem osob, nejlépe však s nikým. V dochovaném úředním záznamu o přijetí rotmistra Jozefa Gabčíka a rotného Karla Svobody (jež byl z důvodu svého zranění později nahrazen rotmistrem Janem Kubišem) plukovníkem Františkem Moravcem dne 3. října 1941 vypracovaným majorem Karlem Palečkem, se doslovně k tomuto uvádí: „Plk. gšt. Moravec řekl rotm. Gabčíkovi a rotnému Svobodovi toto: … Domů jedete dva, abyste si pomáhali. To bude také potřeba, poněvadž z důvodu, které Vám budou jasné, provedete úkol bez součinnosti našich doma. Říkám-li bez, chci to říci tak, že tato součinnost bude vyloučena až do provedení. Pak se Vám dostane od našich doma plné ochrany a součinnosti…

Že toto nařízení nemohlo být splněno, jest i nyní laickou optikou vnímáno naprosto jasně. Parašutisté po seskoku potřebovali tzv. splynout s okolím, najít si fyzické, psychické i informační zázemí – to znamená někam se ubytovat, něco jíst, mít čisté prádlo, vnímat zároveň morální podporu místních pro svoji aktivitu, získávat potřebné informace, konat nenápadné obhlídky apod. Přičemž bez jejich aktuální znalosti situace v místě a čase uplatňované protektorátní politiky Heydricha, by nikdy nemohli bez podpory místního odboje svůj úkol splnit. I Vojenský historický ústav Praha na svých webových stránkách konstatuje, že se ukázal mylným a iluzorním původní předpoklad londýnského vedení, že Kubiš a Gabčík budou operovat nezávisle na domácích odbojových strukturách. Ukázalo se, že bez těsnější spolupráce s domácím odbojem se dlouhodobě obejít nemohli a pro úspěšné splnění jejich mise to bylo důležité a patrně i rozhodující.

Podmínky v kryptě; větší foto / archív autora

Letoun Halifax s parašutisty skupiny Anthropoid rotmistrem Janem Kubišem a rotmistrem Jozefem Gabčíkem, ale i s dalšími členy paraskupin Silver A a Silver B, odstartoval v noci z 28. na 29. prosince 1941. Parašutisté Kubiš s Gabčíkem měli být vysazeni poblíž Plzně, ale navigačním omylem pravděpodobně v důsledku hojnosti sněhu, který pokryl většinu orientačních bodů, byli vysazeni u obce Nehvizdy, východně od Prahy.

Parašutisté Kubiš s Gabčíkem se v protektorátu víceméně přes prvotní drobnější komplikace bez větších problémů zabydleli. Našli si velmi rychle odpovídající zázemí a získali podporu různých členů domácího odboje, přičemž dokonce měli čas i na lásku a milostné vztahy. Jan Kubiš se v rámci přípravy na svojí protektorátní misi stýkal s Marií Kovárníkovou a Jozef Gabčík s Annou Malinovou. Bohužel obě ženy tyto milostné vztahy zaplatily svými životy. Při výsleších na Gestapu se ale obě ženy chovaly statečně a neprozradily další spolupracovníky odboje, kteří jen díky tomu válku přežili. Jejich statečné a obětavé chování je přitom v silném kontrastu s chováním parašutisty Karla Čurdy.

Bojový úkol československých vojáků, parašutistů, kterým byla uložena fyzická likvidace zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, byl proveden v Praze Libni dne 27. května 1942. Při jeho provedení sehrálo významnou roli velké množství náhod, které se v danou dobu udály. Samozřejmě vytane na mysli otázka, co by, kdyby, ale čas dějin se vrátit nedá a tak nyní o tom můžeme pouze spekulovat. Po provedení činu se oběma parašutistům podařilo z místa i přes své pronásledování uprchnout a před bezpečnostním aparátem, který primárně prostřednictvím Gestapa následně rozjel brutální pátrací mašinérii nevídaných rozměrů, se skrývat. Toto se jim úspěšně dařilo až do osudného dne 18. června 1942, jež se pro ně v prostorách pravoslavného kostela v Reslově ulici v Praze stal v důsledku zrady jejich bývalého kamaráda a druha ve zbrani dnem posledním. Spolu s rotmistrem Janem Kubišem a rotmistrem Jozefem Gabčíkem daného dne v hrdinském boji proti celkem stonásobné nacistické převaze zahynulo dalších pět parašutistů – nadporučík Adolf Opálka, podporučík Josef Valčík, rotný Jaroslav Švarc, četař Jan Hrubý a četař aspirant Josef Bublík. Jan Kubiš a Josef Bublík byli těžce zraněni a nacházeli se v bezvědomí, proto bylo rozhodnuto o jejich převezení z kostela do Lazaretu SS v Podolí, k životu se však již neprobrali. Ostatní parašutisté zemřeli přímo v místě boje.

Místo vstupu Gestapa do krypty po boji s parašutisty; větší foto / archív autora

Parašutisté svým odhodláním a vlasteneckým přístupem k plnění svých úkolů vzbuzovali důvodnou obavu a zároveň i respekt v samotném gestapu. Po ukončení války zadržený bývalý kriminální sekretář Gestapa na vnější úřadovně Klatovy, Richard Lindner, sepsal v srpnu roku 1945 úřední zprávu, kdy informačním zdrojem mu v danou dobu byla ovšem pouze jeho paměť, ve které uvedl, že tajná státní policie byla při výskytu padákových agentů postavena před úplně nového a zároveň nejnebezpečnějšího odpůrce, který kdy od jejího trvání proti ní vystoupil. V padákovém agentu se dle jeho vyjádření objevil muž, který musel být označen podle obvyklého sportovního slovníku jako profesionál. Jednalo se o muže, kteří tělesně představovali výběr, vynikající speciality, jež byli podrobeni důkladnému speciálnímu výcviku a jež byli pro svoje příští úlohy technicky a takticky co nejlépe vyškoleni. Další nebezpečí pro vnitřní politickou situaci v protektorátu ze strany parašutistů bylo dle Lindnera Gestapem spatřováno v morálních kvalitách těchto mužů. Doslovná citace jeho vyjádření: „V morálním ohledu představovali padákoví agenti rovněž zvláštní výběr. V jejich řadách mohli býti pouze muži, jejichž žhavá láska k vlasti jim nečinila žádnou oběť příliš těžkou, kteří odhodlaně myslili na budoucnost svého národa a kteří se smířili se skutečností, že nasazení je bude státi život. Dalo se očekávat, že těmto skutečným národním hrdinům bude poskytnuta československým obyvatelstvem každá pomoc a podpora. Pozdější zkušenosti daly této domněnce úplně za pravdu. Teprve barbarské tresty byly s to zastrašiti mnohé tak, že nepodporovali někdy padákové agenty v tak rozsáhlé míře, jak by snad bylo bývalo žádoucí v zájmu národní práce, ačkoliv se vždy našli vlastenci, kteří se nedali od toho ničím odraditi. Chování agentů sesazených v roce 1941 až 1942 bylo v politickém a charakterním ohledu, nehledě na malé výjimky, jako byl Gerik a několik jiných, nad vší pochybnost vznešené, a vyžadovalo od každého člověka s vojenským cítěním, ať už od přítele nebo nepřítele podle osobního názoru úctu nebo obdiv. Úplně obklíčení agenti v kostele sv. Karla Boromejského v Praze naprosto odmítli i v beznadějné situaci jakékoliv výzvy k vzdání se, i když tyto pocházely od vlastních zatčených kamarádů. Bránili se i v nejbeznadnější situaci obratně, s odvahou a zarytě bojovali, pokud se jim k tomu vůbec naskytla možnost a zastřelili se nakonec všichni, když před tím užili všechny svoje cyankáliové tabletky. To lze přičíti tomu, že se chladnokrevně dohovořili o způsobu své smrti. Taky obličeje mrtvých byly zvláštně uvolněné, přímo pokojné jako u spících a u mnohých se zdálo, jakoby se ještě usmívali. Tak jako tito agenti, umírali i jiní, mnozí tiše, v nestřeženém okamžiku, jiní zase po zaťaté obraně. Pro příslušníka tajné státní policie, který měl trochu vojenského citu, nebylo podobného případu, hodného úsilí, než byl padákový agent, poněvadž zde měl vždy zadostiučinění, že stojí proti rytířsky bojujícímu nepříteli. Také padákoví agenti, kteří byli zatčeni, měli vesměs vážné a ustálené vystupování. Chovali se důstojně a vojensky.“

Lindner dále uvedl, že státně policejní zásah proti anglo-českým padákovým agentům náležel k nejzajímavějším, ale také nejnebezpečnějším a bohužel často nejnevděčnějším úkolům státní policie. Všeobecně ale pochvalně podotkl, že ze strany těchto agentů nedošlo nikdy k jednání, jež by se nedalo sloučit se zásadními ctnostmi vojáka. V protikladu oproti výše vyřčenému pak konstatoval, že agenti ruského původu nebyli vybíráni dle tak přísných hledisek, jako tomu bylo na anglo-československé straně, proto agenti z ruské strany nepředstavovali nijak schopné typy, kdy mezi nimi byly značně zastoupeny naivní charaktery.

Co se týká vybraného „cíle“ parašutistů – Reinharda Heydricha – tak k jeho osobě Lindner konstatoval, že Heydrich byl pro tajnou státní policii – bez ohledu na jeho osobní chyby a slabůstky – zcela nenahraditelným, což dokazuje i skutečnost, že se dlouho hledalo, než se našel jeho nástupce.

Petschkův palác, sídlo pražského Gestapa. Původní křeslo, na kterém Gestapo mučilo československé vlastence; větší foto, větší foto / archív autora

Rotný Karel Čurda, nar. 10. října 1911, český rodák z obce Nová Hlína, okres Třeboň. V rámci svého výcviku ve Velké Británii byl svými nadřízenými hodnocen veskrze pozitivně, jako kamarádský, energický, odvážný, ukázněný a spolehlivý, byť ovšem na druhou stranu jako méně chápavý a méně inteligentní. Do protektorátu byl vysazen jako člen paraskupiny s krycím názvem Out Distance v březnu 1942. Jednalo se o sedmý výsadek z Velké Británie a jako první z dosavadních výsadků měl čistě sabotážní účely. Rotný Karel Čurda se po atentátu na Heydricha po souhlasu oddělil od svého velitele npor. Adolfa Opálky, neboť ze skupiny zůstali naživu pouze oni dva (třetí člen skupiny desátník aspirant Ivan Kolařík byl v té době již mrtev – v důsledku nepříznivých okolností se rozhodl čtvrtý den po seskoku spáchat v bezvýchodné situaci sebevraždu), a odjel k rodině do rodné Nové Hlíny. Toto odpojení se od velitele a druha ve zbrani se zřejmě ve svém důsledku stalo osudným jak Čurdovi samotnému, tak i dalším parašutistům a stovkám českých vlastenců.

Čurda, vycvičený elitní voják pod vojenskou přísahou, do té doby vystupující jako český vlastence, se najednou uprostřed protektorátu v rámci zběsilé heydrichiády ocitl osamocený. S obavami o život své matky, svých příbuzných a zároveň i o osud rodné vesnice, bez spojení se svým velitelem a dalšími parašutisty v období rozsáhlého zatýkání a masivních poprav, včetně zvěrstva vypálení a vyvraždění celé vesnice Lidice, neunáší psychický tlak a selhává. Nejprve píše anonymní dopis na četnickou stanici v Benešově a prozrazuje v něm jména Gabčíka a Kubiše. Na dopis však nenastává žádná odezva, proto dne 16. června 1942 odjíždí do Prahy. Tam Čurda následně – nyní již nikoli jako vlastenec a elitní voják, ale jako zrádce a zbabělec, který si nedokázal sám vzít život tak jako jiní parašutisté v bezvýchodných situacích před ním – překračuje práh Petschkova paláce, tehdejšího sídla pražského Gestapa. Čurda se osudného červnového dne rozhodl podat ruku ďáblovi a tímto krokem již pro něj nebylo cesty zpět.

Gestapo drželo zadržené osoby před a po výslechu v těchto celách; větší foto, větší foto / archív autora

Příslušník pražského Gestapa Heinz Jantur, velitel protikomunistického referátu, v jedné ze svých poválečných výpovědí k tomuto uvedl: „Čurda se dostavil na Gestapo 16. června 1942 ve 12:45 hod. Žádal, aby byl předveden ke mně, poněvadž Panwitz tehdy nebyl v úřadě. Čurda se tehdy dovolával nařízení, které vyšlo a které slibovalo tomu, kdo ve 3 dnech ohlásí pomocníky a ukrývače pachatelů atentátu, beztrestnost. Čurda byl tehdy velmi rozčílen, třásl se na celém těle a oznámil, že je parašutistou. Ptal se, co s ním bude, kdy bude zastřelen a co se stane s jeho matkou, zda bude též zastřelená. Ptal jsem se ho, proč má takový strach a co vlastně je a on mi řekl, že nám může dáti pokyny k vypátrání pachatelů atentátu. Ihned jsem mu podal ruku a dal jsem mu slib, že jemu a jeho příbuzným se nic nestane s podmínkou, že jeho údaje přispějí k vypátrání pachatelů atentátu. Potom mi vyprávěl, že aktovku vystavenou u firmy Baťa na Václavském náměstí již viděl u jednoho svého známého a že také pistoli, vystavenou již jednou viděl a poznal. V tomto okamžiku jsem byl přesvědčen, že jeho údaje povedou k objasnění atentátu, poněvadž již dříve jsme se domnívali, že atentát provedli parašutisti, a sice z toho důvodu, že na místě činu jsme nalezli anglickou pistoli a také pumu, která byla použita byla anglického původu. Ihned jsem dal zavolati Panwitze, kterému Čurda opakoval údaje, jež předtím sdělil mě. Panwitz zavolal tehdy Geschkeho, který nařídil, abychom Čurdu předali kriminálnímu radovi Schulzemu, který tehdy měl referát parašutistů. Čurda byl potom vyslýchán na čísle 400 kriminálním inspektorem Kalusem, jako tlumočníci byli zaměstnanci Gestapa Schwertner a Jäger. Výslech Čurdův trval od 16 hod. celou noc až do rána. Panwitz byl čas od času jako vedoucí  tzv. Sonderkomiission informován o stavu věci a od něho vím, že Čurda vylíčil celý svůj životopis, dále udal jména parašutistů, s nimiž byl shozen, jména osob, u nichž viděl předměty nalezené při atentátu. Čurda udal také, že v oné aktovce byla pistole zabalená v trávě. Všechny předměty nalezené při atentátu byly předtím poslány do kriminálního ústavu v Berlíně a tam skutečně byla nalezena v aktovce stébla trávy resp. sena. Z toho jsme viděli, že Čurdova výpověď je správná. Posudek kriminálního ústavu jsme měli v ruce již při Čurdově výpovědi. Čurda o atentátu byl dobře informován, zda byl členem skupiny určené k jeho provedení, se nezjistilo. Když večer 16. června a potom 17. června bylo provedeno mnoho zatčení podporovatelů a ukrývačů atentátníků, myslím, že to bylo asi 10 až 12 rodin. Zatčení provádělo oddělení K III. Již 17. června odpoledne bylo zjištěno, že se pachatelé atentátu ukrývají v kostele Karla Boromejského. To jsme se dozvěděli od syna jednoho z hlavních přechovávačů a bylo to potom potvrzeno výpověďmi jiných přechovávačů, zejména myslím nějakého Heinische. Čurda však o pobytu atentátníků v této době nic nevěděl, alespoň tak tvrdil a nemohli jsme mu prokázati opak. Nepamatuji se přesně, zda byl Čurda také přibrán k identifikaci mrtvol v Reslově ulici. Pamatuji se, že tam byli manželé Krupkovi z Pardubic, kteří byli také zapleteni do věci. Paní Krupková tehdy jmenovala nám všechny parašutisty. Vím, že si tehdy K. H. Frank vyhradil rozhodnutí o osudu manželů Krupkových. Co se s nimi pak stalo, nevím, to také patřilo do oddělení K III.

O Čurdovi vím pak, že jsme mu nabídli, aby se stal Němcem, aby si dal změniti jméno na Jerhot. Čurda to přijal a potom dostal odměnu pět mil. K. Byli jsme s ním všichni ve velmi dobrém styku, já jsem si na příklad s ním tykal. Čurda se pak stal konfidentem a pracoval pro tajemníka Diabla a komisaře Laimera. Vím, že jim v několika případech prokázal velmi dobré služby. Vím, že Čurdovi bylo povoleno, aby si z odměny 5 mil.K. vybíral měsíčně obnos až do 30.000K. Já jsem se pak s ním již blíže nestýkal, jenom asi dvakrát nebo třikrát jsem ho viděl na Gestapu.

Mohu prohlásiti, že údaje Čurdovi byly pro vypátrání pachatelů atentátu rozhodující. K osvětlení důležitosti jeho údajů uvádím, že se nám nikdy nepodařilo při vlastních akcích pachatelů atentátu vypátrati nebo pravou stopu zachytiti. Při prohlídce ze 27. na 28. květen nám pachatelé atentátu ušli, poněvadž byli ukryti ve světlíku. Ani při razzii, při které bylo zatčeno asi 40 – 45 děvčat z Libně se nezjistila ona dívka, která vedla kolo od místa atentátu, takže i tato stopa selhala. Konečně došlo na Gestapo také anonymní udání, že se pachatelé atentátu ukrývají v jednom pražském kostele. To bylo již začátkem června. Tomuto udání jsme však nevěnovali žádnou pozornost, poněvadž jsme to nepokládali za možné. V době, kdy se Čurda přihlásil a učinil své údaje, jsme neměli žádnou pravou stopu. Měli jsme sice velké množství oznámení, více jak tisíc, ale všechny tyto stopy byly nepravé.

O Gerikovi vím, že pracoval pro oddělení K III jako konfident v záležitostech parašutistů. Byl také vyslýchán po atentátu, poněvadž se vědělo, že pachatelé jsou parašutisté, avšak žádné rozhodující údaje nám podati nemohl. Po vypátrání byl přibrán k identifikování pachatelů. Gerik také obdržel odměnu 5 mil.K., pracoval výlučně pro kriminálního inspektora Fleischera. Zda Gerik byl též 16. až 18 června vyslýchaným u Panwitze nevím. Byl však jistě vyslýchán k potvrzení Čurdových údajů a musel nějaké služby prokázati, poněvadž by byl odměnu 5 mil.K. neobdržel. V každém případě však původcem udání byl pouze Čurda.“

 
Dokumenty poválečné vypovědi Heinze Jantura; větší foto, větší foto / archív autora

I další osoby po válce vypověděly, že než Čurda Gestapu prozradil de facto vše, co věděl, tak Gestapo do té doby nemělo žádné relevantní stopy k tomu, kdo za smrtí Heydricha stojí a kde se ukrývá. Čurda byl po své dobrovolné přihlášce na gestapu podroben obsáhlému výslechu, který trval od 16:00 až do rána. Pouze na jednu jedinou výjimku vylíčil podrobně svůj pobyt v Československu od seskoku až po přihlášení na gestapu a uvedl všechny osoby, které mu v té době poskytly pobyt, ačkoli věděl, že bylo vyhlášeno stanné právo, podle něhož budou všechny takové osoby i s rodinami povražděny. Paradoxem v této souvislosti zní Čurdovo doznání, že se u Gestapa dobrovolně přihlásil v obavách o svůj život i o životy svých příbuzných. Gestapo na základě jeho údajů provádělo hned v různých krajích Čech rozsáhlé zatýkání prozrazených osob i jejich rodin a vynutilo od nich svými metodami další údaje, takže počet zatčených osob v souvislosti s prozrazením obžalovaného Čurdy dosáhl několika set, které byly až na malé výjimky popraveny. Příčinná souvislost mezi Čurdovým udáním a smrtí sedmi parašutistů byla konstatována v tajné zprávě pražského Gestapa ohledně vyšetření atentátu, z níž jasně plyne, že před Čurdovou zradou neměli Němci „žádných stop po útočnících“. Následně Čurda selhal opakovaně. Když svojí primární zradou překročil pověstný „Rubikon“, rozhodl se, že ve spolupráci s Gestapem bude pokračovat a stal se jeho placeným konfidentem.

Karel Čurda byl po válce souzen a odsouzen ve společném soudním procesu s dalším zrádcem – členem výsadku Zinc svobodníkem Viliamem Gerikem, který se také dobrovolně vydal gestapu a následně s ním taktéž spolupracoval.

Viliam Gerik se narodil na Slovensku, v obci Slovenský Medér, okres Nové Zámky, dne 28. prosince 1920. Když se v březnu 1942 dobrovolně vydal Gestapu, bylo mu pouhých 21 let. Kriminální asistent služebně přidělený v Ředitelství národní bezpečnosti v Praze Rudolf Herzlík v roce 1946 jako svědek vypověděl, že Gerik při svém dobrovolném nahlášení se v budově české policie Na Perštýně č. 9 působil úplně nenuceným dojmem a při příchodu členů Gestapa, kteří jej následně přišli zatknout, mu „znatelně radostně zajiskřily oči“.

Gestapu se Čurda i Gerik dobrovolně vydali přesto, že již při svém výcviku ve Velké Británii byli poučeni o tom, že Gestapo má prostředky k tomu, aby je v případě dopadení donutilo k výpovědi, a bylo jim proto při výcviku doporučeno raději zemřít, než se dát zatknout, k čemuž také každý z parašutistů měl u sebe dávku jedu.

 
Citované dokumenty Mimořádného lidového soudu; větší foto, větší foto / archív autora

Mimořádný lidový soud v Praze, oddělení XXV, uznal po provedeném hlavním přelíčení ve dnech 28. a 29. dubna 1947 Karla Čurdu a Viliama Gerika vinnými za zločiny proti státu, za zločiny proti osobám a za zločiny udavačství, kdy jako jejich pohnutku označil zvrhlost, a oba dva odsoudil k trestu smrti. Zároveň oba dva ztratili navždy občanskou čest, celé jejich jmění propadlo ve prospěch státu, a zároveň jim byla uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení a výkon trestu.

Mimořádný lidový soud při dokazování viny Karla Čurdy a Viliama Gerika kromě různých svědeckých a znaleckých výpovědí vycházel taktéž z písemných dokumentů, které pocházely z tzv. Štěchovického archivu.

Major Jaromír Nechanský se v postavení znalce před Mimořádným lidovým soudem vyjádřil, že „parašutisté byli povinni zachovávati tajemství umístění československých jednotek v Anglii a své ubytovatele doma. Povinnost k tomu jim dával nejen slib, který slíbili, nýbrž také příslušnost k vojenskému stavu a její hodnost k armádě“.

Vinu Čurdy a Gerika zhodnotil Mimořádný lidový soud takto:

„Při výměře trestu oběma obžalovaným dle stanoviska soudu polehčovala zachovalost a částečné doznání, Gerikovi též, že se pokusil o návrat na cestu povinnosti. Obžalovanému Čurdovi přitěžovalo, že se dopustil čtyř těžkých zločinů, z nichž tři se trestají smrtí, že porušil své vojenské povinnosti v několika směrech a zvláště, že zavinil ztrátu života velkého počtu statečných a dobrých osob českého národa, mezi nimi i spoluvojínů. Obžalovanému Gerikovi přitěžovalo, že spáchal tři zločiny, z nichž dva jsou podle zákona ohroženy trestem smrti, že porušil vojenské povinnosti v několika směrech a že zavinil ztrátu života tří československých občanů. Vzhledem k tomu mohl být obžalovaným podle § 7 odst. 3 retr. dekr. A s přihlédnutím k ustanovení § 34 tr.z. uložen jen trest smrti. Obžalovaný Gerik se sice pokusil vzepřít se gestapu a navázat styky s ilegálními skupinami a byl za to gestapem potrestán těžkou vazbou v Terezíně a pak dvě léta v Dachau, kde se rovněž snažil být prospěšný odporu proti německému nepříteli, ale tyto zásluhy jsou nepatrné ceny v porovnání s těžkými zločiny, kterých se předtím dopustil. Proto neshledal soud důvodů k použití § 29 odst. 2 nebo § 16 odst. 2 retr. dekr.“.

Gerik se ke své zradě postavil tak, že ve svém dopise na rozloučenou příbuzným napsal, že v poslední chvíli svého mladého žití ubezpečuje, že se nikdy nedopustil žádné nečestné špinavosti. Napsal, že po vyslechnutí rozsudku trestu smrti je rád, že je konečně celá řada utrpení u konce, že je lepší nežít než živořit. Že má život rád, ale smrti se nikdy nebál. S radostí opouští tento bezvýznamný, upachtěný svět. Jeho smrtí se nic nezmění, je to událost, která na každého jednou přijít musí, dříve nebo později, takovým nebo onakým způsobem. Trest smrti přijal jako osud, a nepokoušel se, aby jeho rozhodnutí změnil – tedy se nedoprošoval o odklad výkonu trestu a ani o milost.

 
Citované dokumenty Mimořádného lidového soudu​; větší foto, větší foto / archív autora

Rozsudek smrti byl vykonán dne 29. dubna 1947 na nádvoří pankrácké věznice neveřejně. Justiční lékař MUDr. Navara konstatoval u Viliama Gerika smrt v 11:45 a u Karla Čurdy v 11:57.

Nicméně v historickém válečném kontextu Čurda a Gerik nebyli jediní českoslovenští vojáci, kteří zradili – mezi další výrazné zrádce patří například i Čechoslovák ve službách RAF seržant Augustin Přeučil, rodák z Třebsína na Benešovsku.

Psycholog Daniel Štrobl, který řadu let působil jako vojenský psycholog Armády České republiky, v rozhovoru publikovaném na iDnes.cz uvedl, že každý by měl mít něco, čemu se říká morální kompas. Ten mu ukáže, jak by se měl a chtěl zachovat v zátěžové situaci. Ale nikdo s určitostí neví, co by udělal v situaci, v níž sám nikdy předtím nebyl. Průšvihem ale jsou lidé, kteří žádný kompas nemají. Ti se zachovají sice účelově a efektivně, ale zároveň sobecky a neeticky. Čím víc pevných a jasných morálních principů máme, tím jsme silnější. Naše druhá síla tkví v tom, jak jsme zralí jako dospělci. Jde zde o uvědomění, že jsme v některých věcech sami a na nikoho tak nemůžeme přenášet odpovědnost za své činy.

Psycholog Jan Gruber, který se zabývá výběrem lidských zdrojů, k psychologické resilienci a k tématu zrady nejen u elitních vojáků, v rozhovoru pro Armádní noviny k danému tématu uvedl, že není jednoduché vybrat člověka, který v krizové situaci neselže. I po výběru s rozsáhlými psychotesty se stává, že jedinec následně selže. Selhání je přítomné vždy. Důležitou roli hrají i situační proměnné a nikoli pouze osobnostní charakteristiky, tedy nemá cenu vinu za selhání přikládat pouze osobnostní struktuře. Není prostě predikovatelné, jakým způsobem se člověk v zátěžové situaci rozhodne – zda se stane hrdinou či zbabělcem. Vybrat někoho tak, aby nezradil, není možné, jde pouze zvýšit pravděpodobnost takového výběru. Proto v každém z nás může být svým způsobem ukryt Čurda nebo naopak Gabčík s Kubišem.

Dějiny světa jdou stále dokola – stále zažíváme revoluce a války, příběhy hrdinů a zrádců se opakují. Lidé se v průběhu času nemění, lidský mozek zůstává stejný, mění se pouze používaná technologie. A velmi překvapivé je zjištění, že ve větším procentu lidí než bychom čekali, může být ukryto velké zlo. A někteří si vynalezli metody, jak se s páchaným zlem vyrovnat – například pomocí dehumanizace protivníků, kdy se tvrdí, že to „nebyli a nejsou naši“, mluví se o „likvidaci“ nikoli o zabíjení apod. Lidé jsou prostě adaptabilní, a pokud začnou být s něčím konformní – s autoritou, skupinou či rolí, mohou udělat příklon ke zlu. Poté udělají další krok a ten další udělat je již jednodušší. Samozřejmě zde bude do jisté míry vnitřní rozervanost, kdy se to uvnitř člověka bude bít, kdy pak záleží na tom, co vyhraje. Lidé jsou řízeni různými motivy, některé motivy mohou převládnout nad jinými, ale potom s tím člověk musí nějak žít. Předem ale nikdy není predikovatelné, jakým způsobem se člověk v krizové situaci rozhodne, zda bude hrdina či zbabělec. A z určitého úhlu paradoxní, nicméně časté také je, že někteří „přeběhlíci“ se snaží zavděčit autoritě a zvrácenosti pak dělají výrazněji a striktněji než sama ta autorita, která to vymyslela.

Na otázku, proč i voják pod přísahou může zradit, Jan Gruber odpovídá otázkou, co je to vlastně zrada? Poté konstatuje, že přísaha má sice určitou váhu, ale zdaleka ne takovou, jak se od ní očekává. A pokud zrádce začne spolupracovat s nepřátelskou autoritou, tak toto jeho chování bude pro někoho vnímáno sice jako zrada, ale jiným to bude vnímáno jako povinnost. V případě Čurdy určitou roli mohlo sehrát i to, že příslušníci Gestapa dodrželi slovo, které zrádcům a udavačům dali. Nacistický režim měl představu o sobě samém, a i on měl svým způsobem morálku, byť z našeho pohledu zvrácenou. A v neposlední řadě zde mělo svojí váhu i fyzické násilí, kterým lze zlomit každého, byť i zde samozřejmě mohou existovat výjimky.

Dle Jana Grubera Karel Čurda prostě udělal volbu. Vliv na jeho rozhodnutí mohla mít jak sociální dynamika, kdy se do jisté míry ocitl pod tlakem své matky, která na něj naléhala, aby se šel přihlásit okupačním autoritám, tak i stav mysli známý pod pojmem kognitivní disonance. To je jev, kdy člověk potřebuje dosáhnout vnitřní rovnováhy, a proto si ospravedlňuje svoje postoje a chování. Čurda si ale zřejmě po své zradě začal uvědomovat, že není sám se sebou plně morálně v souladu, a od toho, co konal ve službách Gestapa, se pravděpodobně snažil utéct, popřít to a přemazat pomocí alkoholu, který začal následně hojně konzumovat. V důsledku svého alkoholismu se nakonec pro Gestapo stal nepoužitelným.

Oproti minulosti v dnešní době výběr elitních vojáků probíhá s ohledem na psychologické profily přibližně tak, že se natipují jedinci – emočně stabilnější lidé, kteří dobře fungují a neselhávají. Zhodnotí se jejich dosavadní praxe, jejich reakce, a tito postupně prochází krizovější a krizovější situace. Když se osvědčí, tak jsou vybráni, protože takto vybraní jedinci s menší pravděpodobností selžou.

Co se týká příslušníků Gestapa, tak po konci války se jich většina zachovala jako zbabělci, a ti, jež v převaze trýznili československé vlastence a posílali je na smrt, tak když nyní měli být postaveni tváří v tvář spravedlnosti, tak buď ve většině případů prchali, nebo si vzali životy dříve, než se mohli ze svých činů zodpovídat před soudem. Případně někteří jednu zvrácenou totalitu vyměnili za druhou a začali sloužit jako spolupracovníci československé Státní bezpečnosti nebo ruské NKVD, což samozřejmě přiléhalo jejich zkaženému charakteru.

Jan Kubiš i Jozef Gabčík byli v roce 2002 za svůj hrdinský čin jmenováni rozkazem ministra obrany České republiky in memoriam do hodnosti plukovníka. Jozef Gabčík byl pak v roce 2017 slovenským prezidentem povýšen za zásluhy in memoriam do hodnosti generálmajora. V letošním roce proběhly oslavy výročí 80 let od uplynutí jejich odvahy a splnění zadané mise. Realizovány byly různé pietní akce a různorodé výstavy. Do dubna příštího roku nadále probíhá tematická výstava v Národním muzeu s názvem „Nikdy se nevzdáme!“.

V článku jsou použity doslovné citace z archivních materiálů, včetně případných pravopisných chyb a původních názvosloví.

Autorka článku při komponování svého autorského textu vycházela z archivních materiálů Oblastního archivu Praha, Archivu bezpečnostních složek, knihy gen. František Moravec – Špion, jemuž nevěřili, knihy Jan Kubiš – Nezastaví mne ani to nejhorší, knihy Protektorátní politika Reinharda Heydricha, materiálů zveřejněných Vojenským historickým ústavem, k tématu veřejně dostupných různých rozhovorů a dokumentárních video podkladů a v neposlední řadě také z poznatků získaných vlastní iniciativou.