Fenomén pákistánských žoldáků ve službách arabských armád

Zahraniční smluvní vojáci v arabských zemích Perského zálivu většinou nejsou rodilými sunnitskými muslimy, nemluví místním dialektem arabštiny nebo arabsky nekomunikují vůbec. Zpravidla nemají ani žádné politické zájmy a jen zřídka se účastní pokusů o svržení režimu. Postrádají také společenské vazby na domácí obyvatelstvo, takže je v případě domácích nepokojů může vláda bez obav nasadit proti svým občanům. Tito vojáci mohou být navíc v případě nadbytečnosti jednoduše propuštěni. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímají Pákistánci.

Bezpečnostní vztahy mezi Pákistánem a Perským zálivem jsou téměř stejně staré jako jejich politické a diplomatické kontakty. Většina států Zálivu při budování svých obranných a bezpečnostních sil podle think tanku Centre for Pakistan and Gulf Studies (CPGS) do značné míry závisela na pomoci Pákistánu. V 70. a 80. letech 20. století začaly tyto země nakupovat nejmodernější vybavení, ale jejich obyvatelstvo nemělo dostatečné technické dovednosti k jejich obsluze. Řada příslušníků pákistánské armády a letectva tak našla svou cestu do Bahrajnu, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů (SAE) a zejména Kataru, kde se zasloužili o výcvik místních bezpečnostních sil.

Pákistánské vzdušné síly dlouhá desetiletí spolupracují s bahrajnským královským letectvem. Důstojníci a technici pákistánského letectva v Bahrajnu cvičili nováčky královského letectva a vojenská výcviková zařízení na území Pákistánu hostila značný počet příslušníků bahrajnského letectva a techniků.

Obranná spolupráce mezi Pákistánem a Saúdskou Arábií sahá až do počátku 60. let minulého století. Saúdského krále Fajsala tehdy zklamala britská podpora protisaúdských sil v Perském zálivu, načež Rijád svěřil výcvik a údržbu vojenského letectva Pákistánu namísto Spojeného království. Pákistánští piloti v roce 1969 následně létali na saúdských letounech, aby odrazili jemenský vpád na jižní hranici Saúdské Arábie. Podle indického časopisu The Week se koncem minulého desetiletí na saúdském území nacházelo 1800 pákistánských vojenských příslušníků.

Významná zůstává i bezpečnostní spolupráce mezi Pákistánem a SAE, v jejímž rámci Pákistánci zastávali roli poradců a školitelů v různých složkách emirátské armády. Jak uvedl CPGS, letectvo SAE si v minulosti vysloužilo přezdívku „prodloužené ruky“ pákistánských vzdušných sil. Sadar-ud-Dina z pákistánského letectva dokonce v 70. letech 20. století zastával post velitele vzdušných sil SAE a jeho nástupci se postupně stali Pákistánci Ayaz Ahmed Khan, Ghulam Haider, Jamal Khan a Feroz Khan. Až poté se funkce velitele zhostili domácí důstojníci. Ještě v roce 2004 působilo v emirátských ozbrojených silách 55 pákistánských instruktorů létání, deset příslušníků námořnictva a několik důstojníků pozemních jednotek.

S nedostatečným počtem řadových vojáků a odborníků v ozbrojených silách se tradičně potýká i Katar. Nejenže se rozhodl prodloužit povinnou vojenskou službu z 3 až 4 měsíců na 12 měsíců a umožnil vstup dobrovolnic do armády, ale také najímá velké množství zahraničních smluvních vojáků. Podle informací časopisu Defence Turkey z předloňského roku tvoří až 85 % katarských ozbrojených sil cizí státní příslušníci. Narůstající nerovnováha mezi občany a cizinci najatými z jiných zemí v katarských ozbrojených silách se od roku 2017 změnila v naléhavý problém.

Počátkem června 2017 totiž vypukla krize v Perském zálivu, když skupina arabských států v čele se Saúdskou Arábií neočekávaně obvinila Katar z podpory terorismu, přerušila s ním diplomatické vztahy a uvalila na něj hospodářskou blokádu. V reakci na hrozby ze strany Saúdské Arábie, Bahrajnu, Spojených arabských emirátů a Egypta zahájil Katar masivní posilování vojenských sil v hodnotě několika miliard amerických dolarů. Tento obrovský program přezbrojení však vyvolal řadu logistických a technických otázek ohledně schopnosti země začlenit objednané pokročilé zbraňové systémy, včetně desítek evropských stíhacích letounů Eurofighter Typhoon, francouzských Rafale a amerických F-15, do své armády.

Katar dnes ke zlepšení svých vojenských schopností velmi pravděpodobně využívá občany Pákistánu. Defence Turkey informoval o nasazení 627 Pákistánců v katarských ozbrojených silách, z čehož 165 působilo u pozemních jednotek a dalších 462 u námořnictva a letectva. Téměř 300 dalších na konci minulé dekády údajně zastávalo výcvikové a poradní role. Islámábád k tomu vypomáhá Kataru při bezpečnostních přípravách na mistrovství světa ve fotbale na konci letošního roku.

Vzájemná katarsko-pákistánská spolupráce má dlouhou tradici. K její formalizaci došlo v prosinci 1983 prostřednictvím memoranda o porozumění a o dva roky později podepsáním protokolu o spolupráci. V roce 2010 Pákistán a Katar podepsaly dvě další memoranda o obranné spolupráci. V listopadu 2012 tehdejší pákistánský prezident Asif Alí Zardárí označil za budoucí směr součinnosti výcvik katarských ozbrojených sil a vyslání pákistánských vojenských poradců na katarské území.

Pákistán umožňuje Katařanům absolvovat výcvik na svých vojenských základnách. Během posledních dvaceti let tuto možnost využilo několik stovek Katařanů, především příslušníků leteckých a námořních sil. Pákistánští odborníci pak na katarském území poskytují poradenské služby, technický servis a výcvik. Uplatnění naleznou také v obsluze zakoupených pokročilých zbraňových systémů. Na konci roku 2017 se například objevily zprávy o výcviku prvních katarských pilotů ve Francii pro stíhačky Rafale, kterými měli být pákistánští důstojníci.

Tyto informace byly sice francouzskou stranou označeny za fake news, jejich geopolitický dosah může být ovšem význačný. Katarské stíhací letouny Rafale sdílejí několik společných rysů se svými indickými protějšky, zejména aktivní radar RBE 2, systém elektronického boje Spectra, rakety vzduch-vzduch dlouhého doletu Meteor a rakety SCALP pro útoky na pozemní cíle. Vzhledem k trvajícímu napětí mezi Katarem a jeho sousedy mohli pákistánští piloti navíc porovnat Rafale s F-16 letectva SAE, letouny známými z indicko-pákistánské fronty. Díky francouzskému výcviku a zkušenostem z katarského letectva se Islámábád možná dostal ke znalostem pasivních a aktivních schopností stíhaček Rafale.

Deník EurAsian Times upozorňuje i na cíl indického nákupu Rafale překonat nedostatky Suchoje, konkrétně dolet potřebný k dosažení čínského tichooceánského pobřeží. Podle stejného zdroje se veškeré technické parametry staly známé Pákistáncům, kteří velmi pravděpodobně neváhali s předáním těchto cenných dat svým spojencům v Pekingu.

Pokud pákistánští piloti skutečně absolvovali výcvik na francouzských stíhacích letounech, Islámábád s největší pravděpodobností dnes ví, co Rafale vidí a co ne, jak se Rafale skrývá, jaké triky může použít v boji, jak daleko doletí jeho rakety a jak manévruje, aby se vyhnul přilétajícím střelám. A co je ještě důležitější, Pákistán ví, co piloti Rafale dělat nemají. S pomocí těchto taktik mohou nepřátelské Rafale přinutit k zaujetí nevýhodného postavení.

Stávající nedostatek vojáků budou bohaté země Perského zálivu v následujících letech nadále řešit najímáním cizích státních příslušníků. Vzhledem k dynamické bezpečnostní situaci v regionu lze předpokládat pokračující zájem o moderní vojenskou techniku, k jejíž obsluze budou potřeba kvalifikovaní odborníci. Příklad pákistánských pilotů v katarských stíhačkách Rafale demonstruje geopolitická rizika, jež najímání cizinců do ozbrojených složek státu přináší. Získané technické znalosti totiž mohou přinést výhody pro armády domácích států nebo jejich spojenců./p>

Zdroje: Defence Turkey, CPGS, The Week, EurAsian Times, Dawn