Palestinské teroristické hnutí Hamás: Původ, financování, vláda v Gaze, selhání Netanjahua

Co je to Hamás?

Hamás je islamistické militantní hnutí a jedna ze dvou hlavních politických sil na palestinských územích. Vládne více než dvěma milionům Palestinců v pásmu Gazy. Skupina je známá především svým ozbrojeným odporem proti Izraeli a svými teroristickými útoky. Nejčastěji formou odpalování primitivních raket Kassám, ale také útoky jednotlivců a menších skupin na území Izraele.

Desítky zemí označují Hamás jako teroristickou organizaci, i když některé země a mezinárodní organizace toto označení vztahují pouze na jeho vojenské křídlo – Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma. Toto řešení původně volila i Evropská unie, hlavní sponzor rozpočtu Palestinské samosprávy, ale pod tlakem USA designovala Hamás jako celek teroristickou organizací v roce 2003. To se opakovaně snažila zvrátit západoevropská levice u evropských soudů, které jí vyhověly v roce 2014 a nařídily toto rozhodnutí zrušit. Rada EU však nakonec uspěla u soudu vyšší instance a Hamás zůstal pro EU teroristickou organizací jako celek.

Hlavním partnerem Hamásu, poskytujícím materiální a finanční podporu je Írán, politickou podporu zajišťuje také Katar. Turecko nejspíše ukrývá některé z jeho vrcholných představitelů. Jeho konkurenční strana Fatah, která dominuje Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) a vládne na Západním břehu Jordánu, se zřekla násilí, což (mimo jiné) způsobilo v Palestinském hnutí rozkol a vedlo k otevřeným bojům o moc. Hamás zvítězil v Gaze, zatímco Fatah vládne na Západním břehu Jordánu.

Politickým vůdcem organizace[2] je v současnosti Ismail Haníja, který od roku 2020 působí z katarského Dauhá. Vedoucí představitelé Hamásu se v Kataru usadili poté, co se nepohodli se svým předchozím hostitelem, Sýrií. Tam se palestinští uprchlíci zúčastnili povstání proti Syrskému režimu v roce 2011. Někteří vysocí představitelé Hamásu také údajně působí z kanceláří skupiny v Turecku.

Jaký je původ Hamásu?

Hamás je zkratka pro Harakat al-Muqawama al-Islamiya (Hnutí islámského odporu), byl založen šejchem Ahmedem Jásinem, palestinským duchovním a aktivistou egyptské islamistické organizace Muslimské bratrstvo, který strávil počátek svého života studiem islámské jurisprudence v Káhiře. Jásin od konce 60. let 20. století kázal a vykonával charitativní činnost na Západním břehu Jordánu a v Gaze, kterou Izrael obsadil po Šestidenní válce v roce 1967.

Po vypuknutí první intifády, tedy palestinského povstání proti izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, Gazy a východního Jeruzaléma, založil Jásin v prosinci 1987 Hamás jako politickou odnož Muslimského bratrstva v Gaze. V té době bylo cílem Hamásu čelit Palestinskému islámskému džihádu (PIJ), další teroristické organizaci, jejíž odhodlání k násilnému odporu proti Izraeli bylo nevítanou konkurencí Muslimského bratrstva v boji o přízeň Palestinců. V roce 1988 pak Hamás zveřejnil svou chartu[3] vyzývající ke zničení státu Izrael a k vytvoření islámské společnosti v historické Palestině, založené na právu šaría.

V roce 2017 Hamás představil dokument nový, kterým hodlal zmírnit svou oprávněnou image teroristů. Dokument sice slíbil akceptovat prozatímní palestinský stát dle hranic „zelené linie“ stanovené před Šestidenní válkou, ale stále odmítal uznat právo Izraele na existenci. Na tomto stavu se nic nezměnilo dodnes. Hamás práva židů neuznává a jeho spoluzakladatel Mahmúd Al-Zahar vloni v zimě vyhrožoval[4], že až se Hamás vypořádá s židy, na řadě bude „zrádné křesťanství“ a všech „510 milionů kilometrů čtverečních planety Země“ přejde pod dominancí islámu.

Hamás nebyl prvním průkopníkem sahajícím k sebevražedným atentátům, ale začal s nimi od dubna 1993, pět měsíců předtím, než vůdce OOP Jásir Arafat a izraelský premiér Jicchak Rabin podepsali dohody z Osla. Tento historický pakt zavedl omezenou samosprávu pro části Západního břehu Jordánu a Gazy pod nově vytvořeným subjektem nazvaným Palestinská samospráva PA (Palestinian National Authority). Hamás dohody odsoudil, stejně jako vzájemné uznání OOP a Izraele, které Arafat a Rabin oficiálně odsouhlasili v dopisech zaslaných několik dní před Oslem. Hnutí se postavilo do čela násilného odporu proti Izraeli během druhé intifády na počátku roku 2000, ačkoli teroristické útoky páchal také Palestinský islámský džihád a milice Tanzim sekulárního hnutí Fatah.

Financování

Právě Mahmúd Al-Zahar později potvrdil médiím, že na osobní přání Jásira Arafata, který se oficiálně vzdal násilí a přijal Nobelovu cenu míru, prováděla jeho organizace sebevražedné útoky následkem krachu dalšího kola jednání v Camp Davidu v roce 2000, ačkoliv to představitelé OOP dodnes popírají. Peníze těmto atentátníkům plynuly od různých arabských charitativních organizací. Největším sponzorem byl Saddám Husajn, který v roce 2002 navýšil stipendium rodinám palestinských sebevražedných atentátníků na 20 000 dolarů (v dnešních cenách zhruba tři čtvrtě milionu korun). Není bez zajímavosti, že tyto peníze pocházely z humanitárního programu Oil-for-Food, v rámci kterého měl Irák, zatížený sankcemi kvůli první válce v zálivu a podpoře terorismu, prodávat ropu pod dozorem OSN k získání prostředků na potraviny a léky.

Hamás je díky označení za teroristický subjekt formálně odříznut od oficiální pomoci, kterou Spojené státy a EU poskytují Palestinské samosprávě. V minulosti poskytovali většinu finančních prostředků hnutí palestinští emigranti a soukromí dárci z Perského zálivu. Kromě toho některé islámské charitativní organizace na Západě směřovaly peníze do sociálních služeb provozovaných Hamásem, což vedlo americké ministerstvo financí ke zmrazení jejich majetku. Mezinárodní nevládní organizace však braly Hamás jako pragmatický režim umožňující rozvoj Gazy, jedné z nejhustěji zalidněných oblastí světa, avšak odříznuté od okolí bariérou a ekonomickou blokádou. Nevládky tak běžně zaměstnávaly členy Hamásu, kteří odčerpávali část humanitární pomoci pro vlastní (teroristické) účely. Agentura AP si klidně podle všeho zřídila kancelář v budově s velitelským a kontrolním stanovištěn Hamásu. To vše na základě myšlenky, že tito lidé nejsou Al-Káida nebo Islámský stát, ale nějaká nejjednoznačnější kategorie méně zlého teroristy, protože svoje deklarované válečné cíle organizace doplňovala elementární správou infrastruktury a mnohými praktickými dohodami s Izraelem za oponou.

Ve Washingtonu i Evropě se na Hamás pohlíželo jako na poněkud poblázněný přílepek jinak celkem demokratického (a dle levicových kruhů dokonce kvazi-liberálního) Muslimského bratrstva. Tento názor pak za své uhlovodíkové dolary dlouhodobě kultivoval zejména Katar, který pro tuto linii získal vlivné americké opinion makery a instituce jako Brookings Institute nebo Washington Post; v Evropě mu na lep levice skočila ochotně a zdarma. Katar nyní cynicky politicky podporuje Hamás, aby nasypal písek do kol sbližování mezi Saudskou Arábii a Izraelem. Západ s tím nemůže nic dělat, protože tato malá země je také spojencem USA a sídlem významné americké vojenské základny. Navíc díky řetězci důsledků iracionality Němců[5] v otázce jaderné energie je klíčovým dodavatelem zkapalněného plynu do Evropy.

Egypt a Izrael od roku 2007 formálně udržují blokádu Gazy, ale Izrael před válkou pouštěl do enklávy stovky kamionů, z nichž Hamás vybírá svou daň. Izrael také umožnil Kataru poskytovat prostřednictvím sociálních programů Hamásu pomoc civilistům v hodnotě stovek milionů dolarů, další zahraniční pomoc se do Gazy pak dostává prostřednictvím Palestinské samosprávy a agentur OSN. Tyto z většiny evropské peníze podléhají kontrole ohledně civilního využití. Nedělejme si ale iluze. Hamás má svoje cesty, jak se na tyto toky napojit. Pokud jste na sociálních sítích zachytili zprávu, že EU tyto prostředky nyní pozastavuje, není tomu tak; podle vyjádření komise se jednalo se o soukromou iniciativu maďarského komisaře Várhelyiho[6], kterou komise nepodpořila a která by neprošla přes radu ministrů zahraničí.

Po léta po zahájení blokády získával Hamás příjmy ze zdanění zboží, které se pohybovalo důmyslnou sítí tunelů, jež obcházely egyptský přechod do Gazy; díky tomu se na území dostávaly základní potraviny, léky a levný plyn pro výrobu elektřiny, ale také stavební materiál, hotovost a zbraně. Poté, co se v roce 2013 ujal moci egyptský prezident Sísí, zaujala Káhira vůči Hamásu nepřátelský postoj; považovala ho za prodlouženou ruku svého hlavního domácího rivala, Muslimského bratrstva. Egyptská armáda pak uzavřela většinu tunelů pronikajících na egyptské území v rámci protiteroristické kampaně proti odnoži Islámského státu na Sinajském poloostrově. V roce 2018 začal Egypt povolovat vstup některého obchodního zboží do Gazy přes hraniční přechod Saláh al-Dín, přičemž daně vybírané na tomto zboží měly Hamásu přinášet až 12 milionů dolarů měsíčně. Z těchto peněz však Hamás musí platit i svůj provoz, na „obranu“ může podobně jako každá vláda věnovat jenom omezenou část rozpočtu.

To se patrně však netýká zdrojů z Íránu, jednoho z největších sponzorů této teroristické organizace. Írán posílá zbraně, peníze a dodává výcvik. Ačkoli se Írán a Hamás krátce rozešli poté, co podporovaly opačné strany v Syrské občanské válce, Írán v současnosti poskytuje Hamásu, Palestinskému islámskému džihádu a jiným teroristickým skupinám přibližně 100 milionů dolarů ročně[7]. Íránští představitelé se v posledních měsících intenzivně scházeli s vedením Hamásu, jeho útok na Izrael otevřeně oslavili a přislíbili další podporu do budoucna. V neposlední řadě je tu Turecko. To sice kvůli vztahům s USA trvá na tom, že Hamás podporuje pouze politicky, ale existuje důvodné podezření z finanční pomoci[8] odkloněné z Turecké agentury pro spolupráci a koordinaci.

Gaza

Pásmo Gazy

Pásmo Gazy je malá oblast na hranici Izraele a Egypta u Středozemního moře. Jedná se o malý pruh země o rozloze zhruba 360 km2 na němž žije zhruba dva miliony obyvatel[9], má tedy vyšší hustotu zalidnění než Londýn nebo Šanghaj. Zhruba polovina obyvatel jsou děti, které jsou systematicky učeny nenávidět Izraelce a automaticky přijímat násilí jako jedinou možnost reakce na židovské osídlení v Izraeli[10]. Podle statistik Světové banky je na tomto území jedna z nejvyšších nezaměstnaností na světě. Podle OSN zhruba 80 % obyvatel je odkázáno na mezinárodní pomoc, aby přežilo a mělo přístup k základním službám, což je primárně způsobeno dlouhodobou Izraelskou blokádou v reakci na teroristické útoky Hámasu.

Gaza je jedním ze dvou palestinských území. Druhým je Západní břeh Jordánu zahrnující východní Jeruzalém a hraničí s Jordánskem a Mrtvým mořem. Izrael obsadil Západní břeh Jordánu během Šestidenní války v roce 1967 a od té doby se na tomto území včetně východního Jeruzaléma usadilo více než 700 000 židovských obyvatel. Mezinárodní společenství obecně považuje Západní břeh Jordánu za okupovaný a izraelské osady za nelegální. Palestinská samospráva, ovládaná stranou Fatah a vedená prezidentem Mahmúdem Abbásem, má plnou kontrolu nad částí Západního břehu označovanou jako oblast A a částečnou kontrolu nad oblastí B, zatímco oblast C je plně spravována Izraelem.

Gaza byla součástí Osmanské říše, poté ji v letech 1918-1948 okupovala Velká Británie a v letech 1948-1967 Egypt. Téměř 20 let poté, co Izrael v roce 1948 vyhlásil svou státnost, dobyl v roce 1967 pásmo Gazy na Egyptu a Západní břeh Jordánu na Jordánsku v rámci Šestidenní války (třetí arabsko-izraelské války). Izrael kontroloval Gazu 38 let a během této doby zde vybudoval 21 židovských osad. Napětí a násilí přetrvávalo po celá léta, včetně první intifády, což byl téměř čtyřletý úsek protestů, nepokojů a bombových útoků na palestinských územích a v Izraeli, a to kvůli izraelské okupaci palestinských území zabraných v rámci Šestidenní války. Krveprolití vedlo premiéra Jicchaka Rabina k dohodě s OOP v Oslu v roce 1993, v rámci které v roce 1994 Palestinci převzali kontrolu nad Gazou jako místní vláda. Izrael se pak v roce 2005 na návrh Ariela Šarona z Gazy vojensky stáhl včetně vysídlení izraelských osadníků (mapa).

Hamás Gazu ovládl jen krátce poté, v roce 2006 získal většinu křesel v zákonodárném sboru Palestinské autonomie a sestavil vládu. Hlasy voličů získal díky sociálním službám a jako strana radikálně odmítající ústupky Izraeli, narozdíl od sekulárního a zkorumpovaného Fatahu. Tento výsledek voleb byl nepřijatelný[11] jak pro Fatah, tak pro mnohé jeho (zejména západní) podporovatele. Fatah tak na Západním břehu odstavil Hamás od moci. V radikálnější Gaze však Hamás během týdne bojů porazil milice Fatahu na hlavu, což vedlo k politickému rozkolu mezi oběma palestinskými územími. Tohto rozkolu pak využívala Izraelská pravice pod vedením Benjamina Netanjahua, aby zadusila ambice palestinské státnosti, protože opustila myšlenku dvoustátního řešení, i když se sám Netanjahu krátkou chvíli tvářil jinak[12]. Palestinci tak nevolili zákonodárce od roku 2006 a od roku 2008 ani prezidenta, protože autorita prezidenta Fatahu a prezidenta Abbáse upadla natolik, že by ve volbách s Hamásem nutně prohrál. Tak jsou volby raději donekonečna odkládány.

Hamás v Gaze provozuje diktaturu a volby taktéž nepořádá, ale i díky svému konfrontačnímu postavení k Izraeli postupně přebírá otěže palestinského národního hnutí. Podle průzkumu z roku 2021 ukázal[13] se 53 % Palestinců domnívá, že Hamás si „nejvíce zaslouží zastupovat a vést palestinský lid“, zatímco pouze 14 % dávalo přednost Abbásově sekulární straně Fatah. Hamás v Gaze oficiálně vládne v souladu s palestinským ekvivalentem ústavy, založeném na zákoně šaría (stejně jako PA na Západním břehu), ve skutečnosti je však restriktivnější, než zákon vyžaduje, včetně kontroly oblékání žen, prosazování segregace mužů a žen na veřejnosti nebo mnohaletými tresty pro homosexuální páry za jejich soukromý život. Populace v Gaze nemá žádné prostředky pro kontrolu Hamásu a jeho nakládání veřejnými penězi, zatímco Hamás tvrdě potlačuje nezávislá média, občanský aktivismus (včetně internetu), politickou opozici a od něj nezávislé nevládní organizace. Jedná se tedy o násilnickou diktaturu ve vztahu k vlastním lidem s občasnými vražednými útoky na své sousedy.

Hamás z Gazy na Izrael pravidelně odpaluje podomácku sestrojené rakety, minometné střely a improvizovaná zápalná zařízení. Írán se veřejně přiznal k tomu, že některé z těchto zbraní přímo poskytl, stejně se také doznal k technologickým transferům a výcviku s Íránskými Islámskými revolučními gardami (IRGC) a jejich proxy silami například v oblasti konstrukce raket. Izraelské odhady hovořily před útokem o arzenálu asi třicet tisíc raket a minometů[14] přímo v Gaze napříč místními teroristickými skupinami v čele s Hamásem. Hamás také podnikal vpády na izraelské území, zabíjel a unášel vojáky a civilisty, avšak dosud v nesrovnatelně menší míře.

Jak mohlo dojít v Izraeli k takovém překvapení?

Letošní útok Hamásu na jižní Izrael, nazvaný Operace bouře al-Aksá, byl výjimečný svou strategií, rozsahem i utajením. Většina světa si od soboty klade otázku, jak se teroristům podařilo přípravy tak masivního útoku utajit a jak mohl být Izrael se svou pověstí zpravodajské supervelmoci tak zaskočen. V této části článku se budu muset vydat na tenký led vyjádření osobního názoru, neboť vyšetřování se potáhnou ještě dlouhé měsíce, stejně jako po Jomkipurské válce v roce 1973, jejíž padesáté výročí téměř přesně na den Hámas „oslavil“ svým bestiálním terorem.

Domnívám se však, že na vině Netanjahuova a jeho politika.[15] Ta měla za cíl posilovat extrémisty z Hamásu v pásmu Gazy s cílem Palestince rozdělit a zadusit tak jejich národní aspirace. Netanjahu sám se v tomto duchu vyjádřil[16] otevřeně v březnu 2019 na setkání členů své strany Likud v Knesetu: „Každý, kdo chce zmařit vznik palestinského státu, musí podporovat posilování Hamásu a převádění peněz Hamásu … je to součást naší strategie – izolovat Palestince v Gaze od Palestinců na Západním břehu Jordánu.“

Hamás byl pro izraelské bezpečnostní složky partnerem, telefonním číslem, na které mohli zavolat a koordinovat s ním alespoň některé elementární otázky – a to na denní bázi. V posledních měsících mohli obyvatelé Gazy, kteří měli zahraniční víza, využívat letiště v Ejlatu. Hamás se také v posledních měsících odmítal připojit k mnohem menšímu a ještě radikálnějšímu Islámskému džihádu v jeho kampani odpalovat z Gazy rakety proti Izraeli (dokonce se mluví o tajné spolupráci s Izraelem na bombardování jeho pozic), což zřejmě definitivně přesvědčilo izraelskou vládu, že se Hamás rozhodl upřednostnit blaho svých poddaných před marnými raketovými útoky.

Izrael de facto příměří Hamásu okamžitě oplatil – umožnil tisícům Gazanů pracovat v Izraeli. Zdálo se, Netanjahuova strategie funguje, otevírá cestu ke klidu pro Izrael a jisté omezené prosperitě pro Gazu. Toho chtěla izraelská vláda využít k normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií, aniž by uspořádala svůj vztah k Palestincům. Podle izraelského tisku se zcela jasně v Jeruzalémě všeobecně věřilo, že Hamás je sice silně ideologický, ale také zejména nevyhnutelně pragmatický. Tedy mu primárně záleží na udržení funkční infrastruktury a vlastního panství v Gaze, kde si vedení mohlo nerušeně rozkrádat externí zdroje financování své vlády. To mělo být mnohem důležitější než zabíjení židů a pokusy o zničení Izraele, jak formálně deklaruje charta Hamásu.

Všechny tyto politiky byly založeny na myšlence nezájmu Hamásu provést masakr. Samozřejmě se jedná o masivní selhání bezpečnostních složek, ale nejen jich. Toto je selhání celého systému a celé národní politiky, v jejímž čele Netanjahu dlouhé roky stojí. Netanjahu ignoroval varovné hlasy z bezpečnostní komunity[17]. Aby se mohl udržet premiérského křesla (k čemuž jistě přispívají jeho problémy se zákonem), přizval do svojí současné vlády náboženské extremisty. Ti se dostali k moci s tím, jak se těžiště izraelské politiky posouvá doprava s migrací sefardských židů z muslimských zemí. Ti jsou méně navyklí evropským demokratickým jemnostem, spojených především s aškenázskými židy. Tito evropští židé donedávna z demografických důvodů dominovali izraelské politické kultuře a představují především izraelskou levici.

Ministr pro vnitřní bezpečnost Ben Gvir a ministr financí Smotrich (kterému byly svěřeny široké pravomoci ohledně osad na Západním břehu) jsou dva extrémisté s nulovou nebo minimální zkušeností s armádou a bezpečnostními otázkami, jimiž bezpečnostní aparát Izraele otevřeně opovrhuje jako diletanty ohrožujícími stát. Svoji nekompetentnost dohání tvrdým ideologickým prosazováním náboženského sionismu, jehož cílem je připojení Západního břehu (biblické Judeji a Samaří) k Izraeli.

Díky této jejich politice, která se projevuje zakládáním ilegálních osad a excesy radikálních izraelských osadníků, ze kterých se rekrutují jejich voliči (tvoří velmi malou menšinu obyvatel Izraele a dlouhodobě terorizují Palestince), je Západní břeh na pokraji třetí intifády a na jeho ochranu tak muselo být vyčleněno obrovské množství vojáků. V den útoku tak bylo 70 % armády dislokováno na Západním břehu, včetně jednotek designovaných pro obranu jihu před útokem z Gazy. Velení obrany bylo chaotické a v některých skladech pro rezervisty chyběly zbraně, helmy a neprůstřelné vesty. Za tyto ministry a jejich fatální selhání pak nese odpovědnost právě premiér Netanjahu.

Byl to také on, kdo vsadil na nevyslovenou dohodu s Hamásem, která měla nepochopitelně vydržet i de facto opuštění palestinské kauzy sunnitskými Araby, kterou by představovala mírová dohoda Izraele se Saudskou Arábií. Netanjahu[18] učinil pro Izrael mnoho dobrého, zejména v ekonomice. Jeho politický odkaz však bude pravděpodobně do velké míry definován tímto masakrem a krachem jeho riskantní politiky směrem k Palestincům.

Zdroje