Petr Pelikán: Loajalita Súdánců je vždy vůči pokrevní třídě, nikoli vůči státu

PhDr. Petr Pelikán, nar. 1964, orientalista (arabista, íránista a islamolog), tlumočník, analytik, vysokoškolský pedagog, veterán války v Perském zálivu a honorární konzul Súdánu v České republice.

Pane doktore, můžete čtenářům Armádních novin Súdán více přiblížit? Co je Súdán vlastně za stát?
Hranice Súdánu narýsovaly v devatenáctém století zvenčí evropské velmoci a je to obrovský stát. Před osamostatněním Jižního Súdánu před dvanácti lety to byl dokonce největší stát Afriky, a ještě teď je velký jako půlka Evropy. Tím, jak byly vytyčeny jeho hranice, sdružil Súdán množství entit, které často nemají mnoho společného.
Svou identitu vztahují stále spíše k pokrevní příbuznosti, tedy ke kmeni, než ke státní příslušnosti. Kmenů existují v Súdánu stovky, přičemž velké kmeny mají i více než milion příslušníků. Státní hranice přitom přetínají území, kde jednotlivé kmeny žijí. Úředním jazykem je v Súdánu arabština, ale kromě ní se hlavně v oblastech vzdálenějších od centra stále mluví místními jazyky a také zjednodušenou arabštinou promísenou místními vlivy, často až k nesrozumitelnosti. Například v Dárfúru na západě Súdánu je to takzvaná čadská arabština používaná i v sousedním Čadu jako dorozumívací jazyk jednotlivých kmenů a národností. Je to jakási obdoba angličtiny a francouzštiny, které fungují v mnoha afrických státech i po odchodu kolonizátorů jako lingua franca. Loajalita Súdánců, zejména v odlehlejších regionech, patří vždy na prvním místě pokrevním svazkům, nikoliv státu. Povědomí súdánské národní jednoty a úplná ztráta vztahu ke kmeni je omezené na elitu v hlavním městě.
Po celou dobu existence Súdánu ovládali vysoké vládní pozice příslušníci kmenů z nilského údolí – Džaalí, Šawáika, Danágila a další.
Když v devadesátých letech dvacátého století přerostly střety mezi tamními kočovnými a usedlými kmeny v rozsáhlý vleklý konflikt, který se obrátil i proti centrální vládě, začala vláda podporovat část kočovných kmenů, které pak bojovaly na její straně jako nepravidelné milice. Dodávala jim zbraně a techniku, finančně podporovala jejich náčelníky a dávala jim i vojenské hodnosti. Tyto oddíly byly známé i na Západě pod svým místním jménem Džandžáwíd.

Takže tehdejší vláda stvořila de facto nynějšího vůdce Sil rychlé podpory Muhammada Hamdama Dagala?
Ano. Milice sílily, postupně byly organizovanější, ale stále si udržovaly svou autonomii a kmenový charakter a vzdorovaly snahám být rozpuštěny do súdánských pravidelných ozbrojených sil. Nejdříve byly formálně zařazeny do bezpečnostních, tedy nevojenských složek státu, a posléze dostaly vojenský status jako samostatné Síly rychlé podpory (RSF).
Z Dárfúru se nasazení těchto jednotek rozšířilo i jinam, včetně hlavního města Chartúmu. Zasahovaly tam proti demonstracím, střežily důležité objekty.
Příslušníci RSF jsou oproti lidem žijícím v Chartúmu kulturně odlišní. V Chartúmu se na ně dívají jako na barbary a násilníky, lidé z Dárfúru zase obyvatele Chartúmu často pokládají za změkčilé a dekadentní.
Velitel Sil rychlé podpory Muhammad Dagalo nemá žádné formální vzdělání, ale je to určitě inteligentní a schopný muž. Dokázal se rychle zorientovat a svého postavení velitele Sil rychlé podpory využil k raketovému vzestupu. Kromě generálské hodnosti dosáhl i toho, že se stal místopředsedou orgánu, který v současné době funguje v Súdánu jako přechodná vláda. Během krátké doby nashromáždil veliký majetek pocházející především z těžby zlata na severu země a také ze zahraniční pomoci jeho jednotkám. Dostává ji z Perského zálivu, Spojené arabské emiráty financovaly působení jeho jednotek v občanské válce v Libyi na straně generála Haftára a osobně jednal i se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem. Prohlásil, že dostával prostředky i od Evropské unie na boj s nelegální migrací, což Evropská unie popírá. Jeho kmen Rizejqát žije i v Čadu, takže i tam má přirozenou základnu svých stoupenců.
Podle mne je příčinou současného konfliktu snaha západních kmenů převzít v zemi vliv, jenž byl tradičně v rukou příslušníků kmenů z údolí Nilu.

Situace v Súdánu (květen 2023). Červené území kontrolují Súdánské ozbrojené síly, zelené Síly rychlé podpory; větší foto  / ElijahPepe, CC BY-SA 4.0

Pane doktore, nedávno jste se vrátil ze Súdánu. Vnímal jste v místě nějaké náznaky, že se blíží konflikt, který může opět přerůst v občanskou či mezikmenovou válku?
Letos jsem byl v Súdánu dvakrát. Podruhé jsem se vrátil devět dnů předtím, než vypukly boje.
Napětí bylo cítit dlouho, ale nepředpokládal jsem, že by mohlo vyústit v boje tak velikého rozsahu. V době mého pobytu bylo napětí spíš kolem rámcové dohody mezi mnoha stranami a skupinami, které hledají koncensus od té doby, co byl svržen prezident Umar al-Bašír. Uzavření dohody ohlášené nejprve na 1. dubna a pak na 6. dubna se stále odkládalo a bylo jasné, že se k ní nedospěje před svátky na konci měsíce ramadánu.
Také bych nečekal, že by nějaké boje vypukly těsně před svátky. Co bylo jejich bezprostřední příčinou, si vůbec netroufám odhadovat. Nevypadá to jako připravený převrat, kterých bylo v Súdánu od jeho samostatnosti v roce 1956 spousta. Obvyklý scénář by zahrnoval třeba obsazení rozhlasu a televize a odvysílání připraveného prohlášení, vypnutý internet a další obvyklé kroky, ke kterým ale nedošlo.
Popravdě řečeno na mne události spíš dělají dojem, jako kdyby narůstající antagonismy, které by stejně dříve či později přerostly v konflikt, spustila v tomto konkrétním okamžiku nějaká náhoda. Zatím je ale předčasné dělat takové závěry.

Jak jsou Síly rychlé podpory (RSF) vyzbrojeny?
To, co jsem viděl já sám v posledních letech v Chartúmu, byly dobře udržované lehké zbraně. Většinou disponují terénními vozidly Toyota pick-up s umístěnými těžkými kulomety, s družstvem střelců a jednou pancéřovkou, někdy mají lehce pancéřovaná obrněná vozidla. Oproti pravidelné armádě na mne působili příslušníci RSF disciplinovaněji, zbraně měli vyčištěné, ale to je jen dojem, který nechci zobecňovat.
Těžké zbraně tyto jednotky zřejmě nemají. V prvních dnech konfliktu vydali zástupci Sil rychlé podpory prohlášení, že se zmocnili těžké techniky na základnách pravidelné armády. Pokud je to pravda, je třeba si k tomu také uvědomit, že jsou to v drtivé většině negramotní nebo pologramotní venkované a těžko by zvládali obsluhu zbraňových systémů vyžadujících delší výcvik.
Nelze dost dobře odhadnout nejen jejich reálné početní stavy, ale ani jakou mají logistickou základnu. Podle mých zpráv ze Súdánu jim v prvních dnech bojů pravidelná armáda zničila ze vzduchu zásobovací konvoj z Libye. Asi nebyl jediný a není proto možno zjistit, kde a jaké zásoby zbraní doposud získali a drží. Hlavní boje jsou hlášeny z Chartúmu, kde nemají podporu obyvatelstva, a hlavní město je hodně daleko od jejich kmenových území. Kdyby se střety odbývaly mimo město, zřejmě by už měla armáda s těžkými zbraněmi a letectvem převahu.
Dagalo jako osoba nashromáždil velké finanční prostředky, ale jak je schopen platit svým bojovníkům, nedokážu říci. V posledních letech obyvatelé Chartúmu tvrdí, že se stává, že je příslušníci RSF zastavují a vydírají je o peníze. Z tohoto lze usuzovat, že těmto příslušníkům není vyplácen pravidelný žold.

A jak na tom je súdánská armáda personálně a s vyzbrojením?
Upřímně řečeno nevím. Povinná vojenská služba byla v Súdánu zrušena. Nejvyšší kádry bývali většinou z ponilských kmenů Džaalí a Šawáika, ale objevovali se mezi nimi i příslušníci jiných kmenů.
Pokud jde o výzbroj, Súdán má nějakou vlastní vojenskou výrobu. Setkal jsem se občas s tím, že poptával díly a opravy na leteckou techniku sovětské provenience. Ve vojenském výrobním komplexu Jarmúk svého času působili Íránci, ve vojenské části průmyslového komplexu Giad před lety zase Bulhaři budovali opravnu tanků. O mnoho víc k tomu ale říct nedokážu.

Je z Vašeho odborného pohledu přijatelnější pro další vládu v Súdánu současný hlavní vládní představitel Abdaláh Fattáh Burhán nebo velitel Sil rychlé podpory Muhammad Hamdam Dagalo?
Neberte to jako odborný pohled, ale jako pohled subjektivní. Fandím komukoli, kdo bude proti súdánskému „západu“, tedy proti vzestupu tamních kmenů. Burhán by byl z mého pohledu lepší. Ačkoliv si ho ztotožňujeme s vojenskou diktaturou, představuje přijatelnější kulturu a snaží se dle možností překonávat tribalismus Svůj názor nikomu nenutím, ale analytici by si měli uvědomit, že súdánská, a nejen súdánská, společnost není zralá pro „společenství myšlenky“. To znamená, že lidé ještě dlouhou dobu nebudou ve volbách hlasovat pro nikoho proto, že by se ztotožňovali s jeho politickým programem. Solidarizují se s příbuzenstvím v nejširší formě, tedy s kmeny. Jediné dvě věci tuto mentalitu společenské roztříštěnosti zatím dokážou překonat: armáda nebo náboženství. Pokud jde o náboženství, tradiční súfistický islám slábne na úkor vlivů importovaných ze zemí Perského zálivu.
Vláda lidí z Dárfúru by byl obrovský krok zpět.

Bohatství Súdánu pochází převážně z těžby zlata?
Súdán přišel o poměrně nově využívané ropné zdroje, na které vláda spoléhala, než se oddělil Jižní Súdán. Tradiční vývozní artikly bývaly hlavně zemědělské produkty, Súdán má velké rozlohy zemědělské půdy a řeku Nil. Pro anglický textilní průmysl býval důležitým zdrojem bavlny. Vyváží se arabská guma, což je zdánlivě marginální produkt, ale je to surovina, bez které se neobejde potravinářský a farmaceutický průmysl, a další rostlinné produkty. Silný je chov a export dobytka. Nic z toho by ale výpadek z ropy, kterou začal Súdán po svízelné stavbě ropovodu vyvážet až v roce 2000, nemohlo nahradit.
Na severu u hranic s Egyptem se ale našlo a začalo těžit ve velkém množství zlato. Těžba začínala živelně, trochu to připomínalo zlatou horečku v Kalifornii, a stát nemá těžbu úplně pod kontrolou ani teď. Do hry ovšem rychle vstoupily jednak velké zahraniční společnosti, jednak také místní hráči. Stát sice formálně těžbu a výkup zlata upravuje, ale důležité je, co dělají ozbrojené síly a jejich velitelé působící přímo na místě. Jedním z nich měl být právě také Muhammad Dagalo, velitel Sil rychlé podpory. Měl získat velké prostředky za ochranu velkých těžařských společnostem a také z pašování zlata, které by měl monopolně vykupovat stát. Je pravděpodobné, že poskytoval ochranu také ruským firmám, údajně majetkově napojeným na Wagnerovce, což už jsou ovšem informace, které nedokážu verifikovat.

Hlavní náboženství je v Súdánu islám, jak je to s jinými náboženskými menšinami?
Ano. Súdán je po odtržení Jižního Súdánu téměř stoprocentně islámská země. Křesťanská minorita je převážně koptská a s muslimy vychází dobře.
Určité napětí se někdy objevuje spíše mezi islámskými směry. Tradičně převažoval súfismus, který kritizují jako herezi rigidní islámské školy přicházející z Arabského poloostrova.

Jak obyčejní obyvatelé Súdánu prožívají neustálé různé boje mezi mocichtivými složkami? Jak se jim v takovém prostředí žije? A jak je pravděpodobné, že sousední státy do daného konfliktu ingerují, případně jak do něj ingeruje Rusko?
Globální velmoci určitě vyvíjejí v Súdánu tlak. Daleko víc vlivu ale podle mne mají spíše regionální mocnosti, pokud to vůbec mocnosti jsou. V každém případě se na místě orientují lépe. Aktivní je v Súdánu tradičně Egypt. Nilské údolí bylo od starověku přirozeným celkem a Egypťané s Núbijci, tedy s dnešními Súdánci, tvořili celek. Egypt podporuje armádu a vlastní mocenský model – armáda ovládá mocensky i hospodářsky stát, i když třeba generálové formálně svléknou uniformy a stanou se „civilními politiky“. Dalšími dvěma nejvlivnějšími státy jsou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Tyto státy podporovaly a financovaly Dagala, ale neznamená to, že by neměly dobré styky a vliv také na armádu. Starají se v Súdánu o své zájmy bez ohledu na to, přes koho je prosazují.
Rusko je v Súdánu aktivní, ale určitě to neznamená, že by ho ovládalo. Vliv Spojených států amerických je srovnatelný, praktikují ho jen trochu jinými kanály a mají trochu jiné oblasti, kde se prosazují.
I když z bojů a nejistoty obvykle také někdo bohatne, normální Súdánci jsou konflikty zasaženi jako kdekoliv na světě, kde taková situace vznikne. Neřekl bych ale, že ty boje vnímají jako neustálé. Přestože se v Súdánu téměř vždy najde nějaká nepokojná oblast, při jeho rozlehlosti to neznamená, že by se to aktuálně dotýkalo každého Súdánce. Hlavní město žije v neklidu posledních pět let, od demonstrací, které vyústily v sérii převratů a revolucí a teď kulminují válkou s epicentrem uvnitř Chartúmu. Nelze se divit, že čím dál tím více Súdánců vzpomíná na minulý režim pozitivně. Klid a pořádek zajišťovaný diktaturou jim začíná připadat jako mnohem lepší varianta než nejistota a anarchie.

Jak dlouho může aktuální konflikt v Súdánu trvat?
Předpokládal jsem naivně, že boje ustanou nebo se aspoň zklidní v době svátků na konci ramadánu. Žádné z několika dojednaných příměří se zatím nedodrželo. Nevím ani, přes jaké prostředníky se jednání mezi znepřátelenými stranami vedou. Zatím to bohužel vypadá spíš tak, že se antagonismus mezi armádou a Silami rychlé podpory vyostřuje a ztrácejí vůli dohodnout se na nějakém kompromisu. Zřejmě tedy rozhodnou jen vojenské síly, respektive zásobování. Nemám představu, odkud, kudy a kolik zbraní a střeliva mohou získávat Síly rychlé podpory při bojích v Chartúmu. Předpokládám, že v tomto ohledu je na tom armáda lépe. Její nevýhodou je, že se současné boje vedou ve městě mezi civilním obyvatelstvem, na něž armáda na rozdíl od lidí z Dárfúru bere mnohem více ohledů. Podle zpráv od Súdánců z Chartúmu se zpočátku boje odehrávaly sice ve městě, ale na vojensky důležitých místech – letiště, prezidentský palác, vojenské základny, velitelství a podobně. V posledních dnech mi píšou a říkají, že se Dárfúřani rozptylují také do obytných čtvrtí, kde obsazují domy, rabují obchody a bojuje se přímo v ulicích. Referují, že armáda na ně podniká útoky ze vzduchu i teď. Vypadá to, že situace civilního obyvatelstva se zhorší. Od začátku bojů také mnoho lidí z Chartúmu uteklo. Někteří jen do jiných měst. Mám od nich zprávy z Wad Madaní, z Kassaly, z Atbary, že je tam naprostý klid. Dost lidí míří do zahraničí, hlavně do Egypta. Hlásí, že na hranicích je nával, Egypťané se snaží dostat příval utečenců pod kontrolu. Dva z mých známých také cestou zastavili ozbrojenci. Nevěděli, k jakým silám patřili, je dost dobře možné, že se v chaosu budou z dezertérů vytvářet lupičské skupiny. V Chartúmu žije také množství cizinců, řádově miliony. Pokud vím, Etiopané a Eritrejci utíkají domů.
Můj odhad je takový, že armáda z Chartúmu Síly rychlé podpory dříve či později vypudí. Nemůže nad nimi ale zvítězit na západě země, kde jsou doma a kde také budou mít možnosti rekrutovat bojovníky a získávat zásobování z Libye a z Čadu. Nedojde-li k nějaké dohodě, lze očekávat vleklou občanskou válku.

Má Evropu výrazněji zajímat, co se nyní v Súdánu děje?
Ano, má. Súdán je jednak zdrojovou, jednak důležitou tranzitní zemí migrace. Už teď se na sociálních sítích šíří fámy, že evropské země udělují kvůli konfliktu azyl Súdáncům, kteří se přihlásí v Egyptě. Hlavně mladší lidé to vidí jako šanci.
'A pokud bude konflikt pokračovat dlouholetou válkou v Dárfúru, vyvstává možnost, že se tato oblast stane bezpečným územím pro to, čemu se u nás říká islámské teroristické skupiny. Já osobně nemám tento termín rád, ale pro zjednodušení ho tentokrát použiju. Bude to obrovské nekontrolovatelné území, kde může každý, kdo se dohodne s místními ozbrojenci, dělat cokoliv se mu zlíbí.

Je z Vašeho pohledu Súdán bezpečná země pro západní cestovatele? Vy do Súdánu létáte poměrně často, nemáte tam jako bílý Evropan určitý strach?
Já vnímám Súdán stále jako zemi pro Evropana bezpečnou. Dokonce i v dobách různých nepokojů se bílý Evropan těší naprostému bezpečí. Mluvím ale stále o oblasti nilského údolí, tedy dejme tomu čtyři sta kilometrů od řeky. Dárfúr je, obávám se, odlišný a nevím, nakolik je stejně bezpečný.

Jak vlastně v Súdánu fungují nyní bezpečnostní a zpravodajské složky, když tam vládne armáda?
Po revoluci nová vláda rozpustila velkou a mocnou vnitřní bezpečnostní službu. V Evropě nemají zpravodajské služby výkonné pravomoci, v Súdánu stejně jako v celé oblasti jsou ozbrojenou složkou, jsou to zpravodajci a tajná policie zároveň. Po zhoršení bezpečnostní situace a vzrůstu kriminality začal nový režim bezpečnostní aparát rekonstruovat. Armáda ovšem vždy tyto složky vnímala jako svou konkurenci, takže oproti dřívějšku jsou stále v rozkladu a nefunkční.
Právě jako náhrada za rozpadlou bezpečnostní službu začaly být v Chartúmu nasazovány Dagalovy Síly rychlé podpory.
Očekávám, že po těchto událostech se v Súdánu jako po většinu jeho moderní historie chopí vlády armáda a ta obnoví tajnou policii pod svou kontrolou.

Jaký vliv má nynější situace v Súdánu na Vaše pověřovací listiny ohledně výkonu funkce súdánského konzula?
Tato administrativa je úplně poslední, o co se teď v Súdánu starají. Na to dojde, teprve až se stabilizuje situace.

Závěrem Vám položím lehce kontroverzní otázku. Souhlasíte s tvrzením, že by bylo v některých případech lepší, kdyby v některých afrických zemích dále vládli tzv. „diktátoři“, než následná i dlouhé roky trvající nestabilita po jejich svržení?
Taková otázka je kontroverzní jen z pohledu naší politické korektnosti. V Súdánu i v jiných státech, kde vládli diktátoři, se na ni dívají jako na úplně legitimní a logickou. Bývalý prezident al-Bašír určitě nebyl prototypem diktátora, jak si ho představujeme. Zdaleka neměl takové mocenské postavení, aby si mohl rozhodovat podle své libosti. Také si nebudoval kult osobnosti dost často spojený s africkými a blízkovýchodními diktaturami. Za al-Bašírem stálo mnoho dalších osobností; s některými se v průběhu vlády rozešel, jiné se objevovaly. Spíš bych řekl, se mu podařilo udržet na Súdán výjimečně dlouho stabilizované uspořádání založené na tom, že ho podporovaly skupiny, kterým režim umožnil podílet se na korupčních ziscích.
Abstraktní svobodu a lidská práva při demonstracích požadovali jen Súdánci, kteří neměli starosti o chléb, pitnou vodu a elektřinu. To je pořád výrazná menšina. Většina Súdánců chce hlavně lékařskou péči, dostupné školství a především bezpečnost, což jsou statky, jaké jim zatím poskytovali více diktátoři než demokrati.

Děkuji Vám za rozhovor.