Petr Pelikán: Vztahy Íránu a Ruska nejsou vynikající, jedná se o pragmatičnost bez vzájemných sympatií

Pane doktore, relativně nedávno jste se vrátil z Íránu. Můžete čtenáře Armádních novin jako „znalec“ tamějších poměrů informovat o tom, jaká je tam nyní politická situace a jaký může být její předpokládaný vývoj? Od září roku 2022 v Íránu probíhají protesty, kterých se účastní převážně mladí Íránci, kteří nesouhlasí s režimem v čele s ajatolláhem Chámeneím. Někteří novináři o tom reportují tak, že „cesta zpět“ pro Íránce neexistuje, že tito lidé již hodně ztratili – mnoho stovek osob bylo zabito, a to včetně dětí, tisíce osob režim uvěznil.
Zase tak nedávno to není, vracel jsem se před Vánoci. Ale chystám se do Íránu kvůli mezifakultní spolupráci znovu, potřebuju to stihnout ještě před jejich Novým rokem, který je 21. března, na první jarní den, protože to jsou největší svátky a nejméně na dva týdny se tam vše zastaví. A za znalce Íránu se nepokládám, Írán je totiž strašně komplikovaná země. Právě proto, že tam jezdím asi dvacet let a domluvím se persky, jsem aspoň pochopil, že Íránu nemůžu nikdy rozumět. Na druhé straně se zase kvůli tomu občas dívám skepticky na některé analýzy a prognózy vývoje. Řeknu tedy raději jen to, co jsem tam sám viděl, anebo spíš neviděl. Podotýkám, že jsem měl možnost osobně vidět časově i místně jen malý výsek z celé obrovské země. Neviděl jsem žádnou demonstraci. To samo o sobě nepokládám za tak podstatné. Důležitější mi připadá, že jsem neviděl v Teheránu u parlamentu, u ministerstev ani u vojenských a policejních velitelství obrněná auta, vodní děla, policejní pick-upy, dokonce ani hlídky. V Komu, což je konzervativní náboženské město, jsem to ani neočekával, v Teheránu ano. Neviděl jsem ani protestní graffiti, která by zbyla po demonstracích. Jediná stěna posprejovaná hesly, samozřejmě protibritskými, byla zeď britského velvyslanectví. Je totiž třeba si uvědomit, že kromě protivládních demonstrací se v Íránu pořádají také ty prorežimní, podporované vládou. Viděl jsem chodit ženy bez šátků, což bylo dříve nepřípustné. Jen pro přesnější představu dodávám, že prostovlasé dámy nechodí zdaleka všude. Zahalování totiž nevyžaduje jen zákon, ale především morální kodexy velké části obyvatelstva. To znamená, že třeba v Komu jsem nespatřil ani jedinou ženu s odhalenými vlasy, zatímco v teheránském divadle tomu bylo naopak. V Íránu je mnoho sociálních, národnostních i náboženských skupin a je ošidné spoléhat na informace jen od té jedné, která umí anglicky a je aktivní na sociálních sítích. Tohle všechno vůbec neznamená, že by se v Íránu nic nedělo, jen uvádím, co jsem viděl na vlastní oči. Většina Íránců, kromě těch jednoznačně prorežimních, mi líčila nepokoje a různé incidenty s bezpečnostními složkami. Ukazovali mi spousty videí ve svých mobilech, ale když jsem se jich ptal, zda ho natočili oni osobně nebo aspoň někdo, koho osobně znají, nikdy to tak nebylo. Tím, že není cesty zpět, bych si nebyl jist. Pamatuju si dobře třeba demonstrace v roce 2009. Měly méně násilný charakter, ale byly mnohem masovější než ty loňské. Už tehdy analytici předpovídali, že režim se musí záhy zhroutit. Je pravda, že generace žijící více než čtyřicet let po islámské revoluci už její ideologii odmítají. Ale současné počty mrtvých a uvězněných nejsou v moderních dějinách Íránu nijak vysoké. Změny nevylučuji, ale osobně neočekávám, že by do nich vyústily současné události. A změny také jednou mohou jít třeba úplně jiným směrem, než jak se predikuje.

Jaký vliv má Írán v současné mezinárodní politice?
Určitě větší, než že by jen dodával drony Rusku. Írán je stále regionální velmoc, která bývala velmocí globální. Z dob někdejšího perského impéria jsou po Blízkém východě rozeseté entity, které jsou mu z různých důvodů loajální. Některá íránská spojenectví jsou pro nás špatně pochopitelná, protože neznáme dost dobře jeho historii. Íránská politika má navíc kontinuitu. Nepohybuje se ode zdi ke zdi podle čtyřletého volebního cyklu a může si dovolit uvažovat dlouhodobě, často v horizontu generací.
Například v Jižní Americe má Írán překvapivě vlivné spojence v početné diaspoře emigrantů z Levanty. Arabové ze Syropalestiny, kde má šíitský Írán tradičně vliv, se do Jižní Ameriky stěhují už od poloviny devatenáctého století. Uspěli tam jako podnikatelé a později také jako politici. Nejméně jedenáct jihoamerických prezidentů mělo nebo má tyto kořeny. Írán s touto komunitou pěstuje velmi intenzivní styky, a jak je v jeho strategii obvyklé, většinou ne přímo, ale přes libanonské šíity. Třeba tohle u nás nikdo nevnímá.

Sajjid Alí Chameneí a Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní zobrazení na zdi v Teheránu (2018); větší foto / depositphotos.com

V Íránu vládl od roku 1941 Mohammad Rezá Šáh Pahláví, jehož kralování ukončila v roce 1979 islámská revoluce. Šáh nastoupil na trůn ve svých 22 letech, po „odstranění“ jeho otce ze strany Britů a Sovětů. Ihned po začátku své vlády „nastolil“ spojenectví s Británií a Sovětským svazem a vyhlásil válku nacistickému Německu. Styl jeho vládnutí někteří komentátoři označují za autokratický, ale zároveň v části i za liberálně spravedlivý. V roce 1979 byl ovšem Mohammad Rezá sesazen a nejvyšším náboženským představitelem Íránu se stal ajatolláh Chomejní. Po následném odvolání íránského prezidenta Baní Sadra (ve funkci 1980–1981) a jeho nástupce Muhammada Alí Radžáío (ve funkci byl pouhý jeden den), se v roce 1981 prezidentem Íránu stal ajatolláh Chámeneí. Ajatolláh Chámeneí se po úmrtí ajatolláha Chomejního v roce 1989 stal duchovním vůdcem Íránu a faktickou hlavou státu, kterou je dodnes. Jak by podle Vás vypadaly vztahy Íránu se Západem, kdyby k íránské islámské revoluci nedošlo a Mohammad Rezá by zůstal u moci? A byla tato islámská revoluce primárně náboženského rázu nebo spíše rázu sociálního?
Mohammad Rezá Pahlaví po svém nástupu k moci byl donucen ke spojenectví s Brity a Sověty. Obě tyto mocnosti Írán roku 1941 po krátké válce okupovaly, svrhly jeho otce a instalovaly ho jako nového panovníka. Mohammad Rezá neměl na výběr, v této etapě byl jen bezprávná loutka. Také bych ho jen stěží označil za liberála. Už jeho otec chtěl Írán modernizovat, aby zastavil jeho úpadek a stále hlubší podřízenost technicky vyspělému Západu. Jenže stejně jako mnoho jiných orientálních absolutistických vládců se toho Mohammad Rezá snažil dosáhnout nevybíravým tlakem shora bez ohledu na sociální a kulturní poměry. Výsledek chtěl vidět okamžitě, ne až k tomu společnost dozraje v horizontu generací, aby za to ještě stihl být oslavován. A rozhodně nepomýšlel na to, že by se vzdal absolutní moci. Spíš než liberál byl modernistický technokrat. Liberalismus s autokracií, v tomto případě spíš s absolutismem, nejde dost dobře dohromady. Nebýt revoluce, asi by se Západem přetrvávaly oboustranně výhodné vztahy. Něco jako současný vztah Západu se Saúdskou Arábií, kdy se nikdo neptá, proč nemají parlament, ani nešťourá do lidských práv. Ale stejně tak si umím představit, že by si byl Západ mohl udržet podobně oboustranně výhodné vztahy i s porevolučním Íránem. Nemá však cenu vymýšlet alternativní historii. Pokud jde o to, zda byla revoluce primárně spíš náboženská, anebo sociální, v jejích počátcích figurovalo několik různých silných proudů. Duchovenstvo a koncept výhradně islámské revoluce se prosadil teprve později. Zbytky některých jiných tehdejších sil, třeba Lidoví mudžáhidové, přežívají až dosud, ale pozbyly významu. Právě u těch nedávných protestů bylo dobře vidět, že na íránské scéně neexistuje žádná politická skupina, kolem níž by se mohli nespokojení Íránci semknout a ztotožnit se s ní.

Revolucí v roce 1979 se šíitským stoupencům politického islámu podařilo ustanovit islámskou republiku. Jak zásadní přelom tato republika v  islámských poměrech byla?
Pojem „islámská republika“ není až tak nový. V sunnitském světě existoval už dlouho předtím. Ten skutečně zásadní zlom je šíitský koncept „vlády duchovního“, který je podstatou íránské ústavy. Ten zformuloval Chomejní až poměrně pozdě, ani ne dvacet let před revolucí. Podle šíitského dogmatu žije už tisíc let v takzvané „velké okultaci“ bohem vyvolený člověk, který se neznámo kdy objeví a nastolí na světě boží řád. Dogma o „vykupiteli“ Mahdím je podobné v sunnitském i šíitském islámu, ale šíité věří v jinou konkrétní osobu než sunnité. Podle konceptu „vlády duchovního“ mají svět, v tomto případě konkrétní stát, tedy Írán, až do zjevení imáma Mahdího spravovat ti, kdo jsou nejznalejší islámských pravidel. Islámská republika má fungovat na principu společenské smlouvy stejně jako na Západě, ale znalci islámu – duchovní – mají kontrolovat, aby ji volení zástupci neřídili v rozporu s islámskými principy. Když hodně přimhouříme oko, dala by se role duchovních v ústavě Íránské islámské republiky přirovnat k velmi aktivistickému ústavnímu soudu s velkými pravomocemi. Praxe je samozřejmě mnohem složitější. Myšlenku „vlády duchovního“ nepřijímají zdaleka všechny šíitské autority, dokonce ani v Íránu ne. V každém případě bylo ustavení islámské republiky v Íránu pro muslimský svět velkým zlomem.

Co se týká islámského náboženství – tak šíité a sunnité tvoří dvě základní větve islámu. Jaký vliv má toto dělení na současnou politiku a konflikty v islámském světě?
Všichni máme přirozenou tendenci přikládat politikům takové motivace, které jsou nám vlastní, a chápeme je. V našem vesměs materialistickém vidění světa to znamená, že za událostmi hledáme především nerostné zdroje, strategické zájmy a podobné důvody. Na Blízkém východě má ale víra a náboženství silnou pozici a stojí za mnohými důležitými rozhodnutími. Kromě toho v oblasti šía reprezentuje perský živel tradičně soupeřící s převážně sunnitskými Araby. Tyhle dva antagonismy jsou zastoupeny v konfliktech v Jemenu, Sýrii, Afghánistánu i dalších, kde v nějaké míře soupeří Írán a Saúdská Arábie, silněji, než si většinou připouštíme.

A co vztah Írán vers. Izrael? Zpravodajská agentura ČTK nedávno vydala zprávu, že Írán obvinil Izrael z lednového útoku na vojenskou továrnu na výrobu dronů poblíž města Isfahán. Izrael na továrnu prý zaútočil, protože se bál o vlastní bezpečnost. Íránský režim Izrael viní z vražd íránských vědců a představitelů a jeho existenci neuznává. Izrael oproti tomu považuje Írán za největší ohrožení své existence a poukazuje zejména na nebezpečí, které představuje íránský jaderný program. Izrael prý kupříkladu „tlačil“ na Rusko, ať s Íránem nenavazuje úzkou spolupráci. Jaký vliv může mít přetrvávající rivalita Írán vers. Izrael na další vývoj tamější geopolitické situace?
Podle mne není pro Írán zásadním nepřítelem Izrael, ale sunnitské arabské státy, hlavně Saúdská Arábie. Soupeří s nimi o vůdcovství v islámském světě. Muslimové nenávidí Izrael a kdo ho více poškodí, stane se jejich vůdcem, což je skutečný důvod íránského konfliktu s Izraelem. Pro Izrael naopak Írán hlavním nepřítelem je. Bez jeho zasahování a podpory by přes převodovou páku amerického tlaku už před časem donutil přinejmenším vládu Libanonu a možná i Sýrie uzavřít obdobné mírové smlouvy, jaké má s Egyptem a Jordánskem, a také palestinské organizace by byly mnohem slabší. Není ovšem pravda, že by Írán ohrožoval Izrael jaderným holokaustem, a jsem přesvědčen, že si toho je Izrael dobře vědom. Íránští vládci nejsou zaslepení fanatici a nevystavili by svou zemi nevyhnutelné odvetě. Říkat na mezinárodním fóru, že by Írán krytý odstrašujícím atomovým deštníkem mohl eskalovat pomocí svých četných spojenců ze sousedství Izraele, i uvnitř něj, ozbrojené akce, však nezní tak naléhavě. V dlouhodobé perspektivě by to přitom mohlo Izrael zničit také.

Jak reálně nebezpečný je podle Vás íránský jaderný program? Ve spojitosti aktuální spolupráce Íránu a Ruska se objevují informace, že Rusko výměnou za íránské drony podpoří íránský jaderný program. Pokud by se Írán stal další jadernou velmocí a zařadil se tak – co se případné jaderné hrozby týká – po bok Ruska, měl by se Západní svět začít jaderné hrozby obávat mnohem více než doposud?
Nemyslím, že by bylo Rusko ochotné poskytnout Íránu pro jeho jaderný program něco rozhodujícího. Jejich vztahy nejsou vynikající, jen se momentálně vzájemně potřebují z nedostatku jiných možností a ani Rusko nechce, aby Írán příliš posílil. Pokud Írán získá použitelnou jadernou zbraň, jaderná hrozba se tím apriorně nezvýší. Írán ji nechce mít jako útočnou zbraň, ale jako odstrašující prostředek. Pokud, či spíše až, ji ale bude mít, předpokládám, že citelně zvýší agresivitu ve svých zástupných válkách.

Bývalý íránský prezident Hasan Rúhání a šéf íránského jaderného programu Alí Akbar Sálehí před jadernou elektrárnou Búšéhr / Tasnim News Agency, CC BY 4.0

V jednom ze svých dřívějších rozhovorů jste konstatoval, že vztah Íránu a Ruska je takový „sňatek z rozumu“. Že Rusko bylo pro Írán vždy problematické a Írán nyní jedná ve vztahu k Rusku spíše pragmaticky. Írán má historickou paměť a velmi dobře si pamatuje Rusko-perské války, spory o Kaspické moře, i svoji koloniální minulost. Ohlédnu se konkrétně příkladmo do minulosti. Například v únoru roku 1829 Peršané zmasakrovali v Teheránu ruskou diplomatickou misi, včetně tehdejšího ruského velvyslance v Persii A. S. Gribojedova, přičemž toto historické drama do dnešní doby mezi oběma státy rezonuje. Nicméně přes všechny dané historické negativní zkušenosti začal Írán Rusko, které „paradoxně“ stále považuje za součást „zlého“ Západu, aktivně podporovat ve válčení vůči Ukrajincům. Jak je možno tento přístup Íránu vysvětlit? Opravdu se zde jedná jen o pragmatičnost?
Myslím, že to je opravdu jen pragmatičnost bez vzájemných sympatií. Vzájemných konfliktů bylo v minulosti opravdu mnoho a Rusko připravilo Persii o značnou část jejího impéria. Nemyslím si ani, že by Írán Rusko v ukrajinské válce podporoval příliš aktivně. Předpokládám, že dodávané zbraně si nechává dobře platit a na rozdíl od jiných států je do konfliktu nedodává jako pomoc.

Jak na probíhající rusko-ukrajinskou válku pohlíží Blízký a Střední východ?
To je příliš velká oblast, než abych si troufl na jednoznačnou odpověď. Jednak je tam postojů více, jednak zdaleka všechny nedokážu mapovat. Nakolik mám ale přehled, nepřevládají jednoznačně protiruské názory. Na Blízkém východě jsou rozšířené antipatie vůči USA a masivní americká podpora Ukrajině se vykládá jako jejich vměšování, což je něco, s čím mají na Blízkém východě dost přímých zkušeností. Ruská argumentace se pak přijímá snadněji. Na rozdíl od nás také na Blízkém východě nemají pocit, že by se jich konflikt bezprostředně týkal, takže ho sledují a komentují daleko méně.

Pane doktore, od roku 2009 jste začal působit jako honorární konzul Súdánu v České republice. Aktuálně je diplomatická situace taková, že v České republice nefunguje regulérní súdánské velvyslanectví, a stejně tak nemá Česká republika zastoupení v Chartúmu. Existuje předpoklad, že se tato situace v budoucnu změní? A jak jste se k funkci honorárního konzula dostal a proč zrovna Súdán?
Fakt už tak dlouho? To to utíká! Pro pořádek musím říct, že ve funkci momentálně nejsem. České Ministerstvo zahraničních věcí totiž omezilo uznávání platnosti konzulských patentů na tři roky. Po této době musejí vysílající státy jejich platnost potvrzovat. Vzhledem k revolucím, převratům a všem dalším změnám v Súdánu, kde je i normálně na všechno dost času, se teď čeká na příslušné papíry. Súdán v Praze otevřel velvyslanectví asi po čtvrt století v roce 2016. Za dva roky ho ale spolu s dalšími sedmnácti zastupitelskými úřady po celém světě uzavřel. Z finančních důvodů. O otevření českého velvyslanectví v Chartúmu se neuvažuje. Ke konzulování jsem se dostal celkem náhodou, napadlo to slovenského honorárního konzula v Súdánu a navrhl to tehdy súdánskému Ministerstvu zahraničí. Do Súdánu jsem jezdil už dlouho předtím a vždycky jsem se nějak angažoval hlavně v kontaktech mezi univerzitami a styky v kulturní oblasti.

O Súdánu se aktuálně hovoří jako o spojenci Ruska. Rusko svůj vliv v Africe navzdory probíhající válce na Ukrajině celkem úspěšně rozšiřuje. V Súdánu bude Rusko dokonce na základě nedávné dohody budovat svojí námořní základnu. Jakým adekvátním způsobem by měl Západ na expanzi ruského vlivu ve státech Afriky, jejichž režimy jsou primárně islámské, reagovat?
Máme utkvělou představu, že každý, kdo aktivně nevstupuje do konfliktu na naší straně, je proruský, a stavíme se k němu nepřátelsky. Pro mnoho zemí včetně Súdánu je válka na Ukrajině jen jednou z mnoha dalších, které ve světě neustále probíhají, a řada z nich je pro ně blíž a má pro ně bezprostřední důsledky. Sledovali jsme u nás pohraniční boje Súdánu s Etiopií? Zajímáme se o to, kolik uprchlíků uteklo do Súdánu před občanskou válkou v Tigraji? Jak ho ovlivňuje anarchie v Libyi, válka v Jemenu? Takto by se dalo pokračovat hodně dlouho. Ruské aktivity v Africe přeceňujeme a zároveň to znamená, že Afriku vnímáme jako naši výlučnou vlivovou zónu, což je také nesmysl. Kdybych měl výstavbu ruské základny nějak stručně komentovat, tak jen připomínám, že dohodu o ní musí ještě ratifikovat parlament. Ten měl být zvolen po tříletém přechodném období letos, tuším, že v červenci. Nikdo ovšem ani ve snu nepočítá s tím, že by se volby v tomto termínu konaly. Ale to je ode mne jen vědomé zjednodušení odpovědi, ve skutečnosti je všechno mnohem komplikovanější. Nicméně také nemůžeme vzít zprávu o dohodě mezi Ruskem a Súdánem a automaticky z toho vyvozovat jejich sbližování.

Panorama Chartúmu, hlavního města Sudánu; větší foto / depositphotos.com

Co se týká zahraničního působení české armády na misích v islámských zemích, ať již například v Mali nebo Afghánistánu, tak jste v minulosti konstatoval, že jakékoli západní armády, tedy i ta česká, musí především dobře porozumět těmto nábožensky a kulturně velmi odlišným zemím. Nesmí se podcenit zpravodajská složka, neboť západní armády jsou velmi závislé na odpovídajících zpravodajských informacích. Jak si z Vašeho odborného pohledu v této konkrétní informační oblasti počíná například Vojenské zpravodajství?
Stále stejně jako to předvedlo v Afghánistánu. Tam se neinformovanost o situaci v zemi projevila v plné trapnosti. Je celkem příznačné, že to už nikdo nerozebírá. Místo analýzy a poučení pro budoucnost jsme rozdali metály za evakuaci provedenou čtvrt hodiny po dvanácté. A raději se nezajímáme o to, kolik příbuzných přivezených Afghánců, jimž doma nikdo neusiluje o život, sem přijíždí, a co je s nimi dále.

Byl jste poradcem expremiéra Andreje Babiše pro oblast migrace. Spolupracujete v této otázce i se stávající vládou? Jak je to v současné době s migrací z islámských zemí – má Evropa tento migrační vrchol již za sebou nebo z tohoto okruhu stále hrozí nějaká další výrazná migrační vlna?
Nespolupracuju. Poradci nejsou bráni jako nestranní odborníci na konkrétní problematiku, ale jako lidé spojení s konkrétním politikem. Migrace z neevropských zemí běží neustále. Jenže čeho si nevšímají média, jako by neexistovalo. Mimochodem to není migrace jen z islámských zemí. Vždy v této souvislosti ve zkratce říkám, jděte se podívat na Václavské náměstí. Nigerijští dealeři drog jsou svorně křesťané i muslimové. Třeba to, jak se u nás reflektovalo, že se jedna z migračních tras přesunula na naše území, je celkem charakteristické. Nikdo vůbec netuší, kolik lidí přes nás vloni prošlo. Jen jsme pasivně zaregistrovali nějaký zlomek z nich s komentářem, že stejně nechtějí zůstat u nás, a míří dále do Německa. Evropské státy se už, co se kontroly migrace týče, zhroutily.

Závěrem se Vás zeptám na takovou „perličku“ – v roce 1995 jste se prý na islámské konferenci v Súdánu setkal s Usámou bin Ládinem – vybavujete si, jak na Vás tehdy působil? A jak se vůbec Čech dostane na islámskou konferenci?
Čech se na islámskou konferenci dostane tak, že ho pozvou coby muslima. Usáma bin Ládin tehdy nebyl na Západě celebrita a já ani netušil o jeho existenci. Žil v té době v Súdánu, na konferenci vystoupil a já se o něj vůbec nezajímal. Matně si vzpomínám, že jsem byl překvapen velkým aplausem pro jakousi pro mne neznámou postavu, což svědčí pouze o mé vlastní ignoranci. Ani mne proto nenapadlo se s ním třeba jít vyfotit, říct si mu o autogram nebo tak něco. Byl jsem okouzlen, že si můžu naživo promluvit s vůdci všech možných palestinských frakcí, o kterých jsem pár let předtím musel skládat na fakultě zkoušky a po kterých dnes ani neštěkne pes, vyloudit z reprezentantů Hamásu krásně zpracované a tištěné výroční zprávy o jejich ozbrojených akcích, potřást si rukou s Júsufem al-Qaradáwím a tak podobně. Už je to osmadvacet let, mně bylo jednatřicet a omlouvá mne, že jsem nemohl mít přehled. Dnes je to občas naopak. Všímám si lidí, o kterých už vím, že jsou důležití, jenže to zase nezajímá ty, co by měli mít přehled, a místo toho sjíždějí informace z internetu.

Děkuji Vám za rozhovor.

PhDr. Petr Pelikán, nar. 1964, orientalista (íránista, arabista a islamolog), tlumočník, analytik, vysokoškolský pedagog, veterán války v Perském zálivu a od roku 2009 honorární konzul Súdánu v České republice.