Polský protiletadlový komplex Notec ráže 35 mm

V roce 1994 Polsko zahájilo strategický program „Moderní technologie pro rozvoj systémů protiletadlové obrany vojsk a objektů“ v hodnotě 200 milionů zlotých. Program se skládal ze tří částí: PLDK Loara, protiletadlový raketový komplet (PLRK) Loara a přenosný protiletadlový raketový komplet Grom. U systémů Loara se počítalo s vysokou mírou autonomie. Měly mít vlastní radary pro sledování a řízení palby a vysoce unifikovanou věž umístěnou na tankové platformě PT-91.

Za účelem vývoje „protiletadlového tanku“ polský průmysl v roce 1995 za částku šest milionů švýcarských franků koupil licenci na 35mm kanon Oerlikon KDA od švýcarské společnosti Contraves AG (nyní koncern Rhenimetall). Tyto investice spolu s rozsáhlou spoluprací se západními partnery, včetně francouzské společnosti Sagem (dodavatel termovizní kamery a navigačního systému) a švédské společnosti Ericsson (dodavatel radaru Eagle Mk.II), umožnily polské armádě v roce 2001 představit hotový PLDK Loara.

PLDK Loara; větší foto / Steifer, CC BY 3.0

Vozidlo testované od roku 2001 splňovalo požadavky polské armády − při testech mimo jiné prokázalo schopnost sestřelovat rakety systému Grad ráže 122 mm. PLDK Loara se však ukázal pro polské ministerstvo obrany (MON) příliš nákladný. Odhadovaná cena sériového vozidla oscilovala kolem ceny roty tanků PT-91. Navíc systém byl na počátku 21. století koncepčně zastaralý. Ve skutečnosti se jednalo o kopii 30 let starého západoněmeckého Flakpanzeru Gepard. A žádná vylepšení (například pasivní zaměřovací kanál nebo schopnost pracovat v integrovaných systémech PVO) na tom nic nezměnila.

Výzkumné a vývojové práce programu Loara si nakonec vyžádaly 235 milionů zlotých a dalších 78 milionů zlotých spolklo testování a kvalifikační zkoušky. Nakonec vznikl pouze jediný exemplář PLDK Loara, který v letech 2005 až 2008 experimentálně sloužil u 10. obrněné jezdecké brigády. Raketová verze PLRK Loara nakonec vůbec nevznikla.