Postoj Běloruska k válce na Ukrajině

Přesný obsah jednání pochopitelně znají jen oni sami. Můžeme však posoudit možné důsledky zapojení běloruské armády do války. Klíčové je také pochopit ponurou běloruskou historii 20. století – ta je jedním z důvodů, proč se běloruské společnosti představa vstupu do války příčí.

Bělorusko je však jednou ze stran konfliktu, protože umožnila Rusku odpalovat rakety ze svého území a operovat ruským jednotkám přes bělorusko-ukrajinskou hranici při jejich počátečním pokusu dobýt Kyjev. V návaznosti na tyto kroky Bělorusko postihly další západní sankce dále oslabující už tak křehkou a izolovanou běloruskou ekonomiku.

Diktátor Lukašenko, jehož režim vládne v Bělorusku od roku 1994, je v posledních letech, zejména od protestů v roce 2020, ve velmi oslabené pozici. Pro každého autoritáře a diktátora je noční můrou (a často rozsudkem smrti a úpadku celé jeho široké rodiny) ztráta moci a pozice. To jeho postavení činí zranitelným a jeho samotného vydíratelným.

V prostředí, kde vládne pouze právo silnějšího si nelze být ničím jist, kromě jednoho – pokud vaše moc slábne, budete rychle nahrazen. Lukašenko je tak v pasti. Rusko pomohlo Lukašenkovi potlačit protesty z roku 2020 po zfalšovaných volbách výměnou za rozmístění většího počtu ruských vojáků v Bělorusku, možnosti ruské armády operovat z Běloruska a většího vpletení Rusů do struktur běloruské armády.

Ruská vojenská přítomnost v zemi navíc způsobuje velké obavy, zda příliš samostatná politika Běloruska nepovede k ukrajinskému scénáři.

Běloruská armáda má své velitelské kádry provázané s těmi ruskými, protože jsou absolventi podobných škol a dobře se znají, pravidelně spolu cvičí a Bělorusové používají v drtivé většině případů starší sovětskou či ruskou techniku. Mezi řadovými vojáky a branci však k Rusům panuje spíše odpor a možnost vstupu do války s použitím běloruských pozemních sil vyvolává podle mnoha svědectví velkou nechuť. Dokáže Lukašenko tento odpor překonat, a přitom zůstat dál hlavou státu? Nejspíše i on sám dobře ví, že nikoliv. Zbývá mu tak spíše jen dále vyčkávat, jak se situace vyvine.

Ukrajina musí část svých sil držet na běloruské hranici. Nehrozí jen velký útok, ale i pronikání ruských diverzních skupin.

Již několikrát byla zmiňovaná možnost běloruské mobilizace. Její význam je ale sporný. Běloruští branci po krátkém základním výcviku, s nízkou morálkou a motivací bojovat na cizím území, nemohou představovat odhodlanou sílu pro účely efektivního nasazení.

Velkou roli hraje ponurá historie Běloruska. Pro Bělorusko mělo 20. století, podobně jako pro Ukrajinu, velmi tragický průběh. V řadách carské armády padly statisíce vojáků naverbovaných na území dnešního Běloruska. Bělorusové se snažili po první světové válce vyhlásit nezávislost. To se však nepodvedlo a byli pohlceni Polskem a Sovětským svazem.

Druhá světová válka drtivou většinu Běloruska zanechala v troskách, přičemž všechna velká města byla téměř srovnána se zemí. V Bělorusku se také odehrála jak jedna z nejtěžších sovětských porážek, tak patrně nejrozhodnější sovětské vítězství během celé války na východní frontě.

V červenci 1941 zde padlo do zajetí při německé obkličovací operaci nejméně 300 000 vojáků Rudé armády. Za tento debakl zaplatil generál Pavlov a další velící důstojníci Západního frontu životem. Naopak v rámci operace Bagration v červnu 1944 zde zažila německá armáda těžkou porážku. Německou armádu rychlý postup demoralizoval a vedl k posunu fronty o několik set kilometrů.

Podle Hitlera se velká běloruská města měla změnit na pevnosti. To vedlo k naprosté destrukci mimo jiné Vitebsku či Bobrujsku. Masivní ztráty civilního obyvatelstva a zničení tamějších měst během druhé světové války dodnes ovlivňují postoje běloruské společnosti k válce.

Vraťme se zpět do současnosti. Osudy Lukašenka a Putina jsou úzce svázány. Paradoxně jejich osobní vztah moc dobrý není – je to přátelství z rozumu či spíše chladného kalkulu.

Bělorusko sice Ukrajině občas rétoricky zahrozí. Mnoho možností ale nemá. Občasné přesuny techniky k ukrajinským hranicím nebo omezení vstupu do příhraničních oblastí jsou především psychologickou hrou.

Bělorusko je závislé na Rusku v dovozu řady důležitých surovin. Vlivem sankcí a chyb z minulosti je obchodní výměna se Západem značně ztížena. Běloruské výrobky jsou dnes jen obtížně exportovatelné. V tom všem tkví další zádrhel běloruské budoucnosti, která je odsouzena i na základě těchto limitů k ústupkům vůči Rusku. Lukašenko už předtím vydíral Evropu podporou nelegální migrace. Tomu zamezila až výstavba plotů v Polsku a Litvě.

Od únorové invaze Ruska na Ukrajinu jsou navíc pravidelně dál budované bariéry na hranicích se všemi ostatními sousedy, s výjimkou Ruska.

Zejména mladá generace Bělorusů není z tohoto stavu nadšená a zvažuje emigraci do zahraničí. Jejich frustrace poroste úměrně s hrozícím zapojením Běloruska do války (mobilizace) a ekonomickými potížemi.

Lukašenko se navíc nechal slyšet, že sankce zatím dopadají více na jeho zemi než na samotné Rusko. Proto za jakoukoliv další pomoc ve válce s Ukrajinou bude chtít od Kremlu štědře zaplatit. I to jej však s velkou pravděpodobností nedonutí nasadit běloruskou armádu. Ani rusko-běloruské jednotky nejsou řešení, protože spolehlivost běžných běloruských vojáků je velkou neznámou.

V pluku Kastuś Kalinoŭski zatím bojuje 1500 běloruských vojáků.

Naopak dobrovolnický pro-ukrajinský běloruský pluk Kastuś Kalinoŭski patří mezi nejodhodlanější bojové jednotky na Ukrajině. Spousta zajatých běloruských vojáků se jistě velmi ráda připojí k pro-ukrajinskému a pro-západnímu běloruskému kontingentu.

Dlouhodobé výhledy Běloruska nejsou při stávajícím průběhu války na Ukrajině nijak dobré. Přes veškeré těžkosti, kterým Ukrajina čelí, má velkou mezinárodní podporu ze strany mnoha bohatých a vlivných států a mezinárodních institucí. Odhodlání vlastních obyvatel zatím také nechybí. Bělorusko může spoléhat pouze na „pomoc“ ze strany topícího se Ruska.

Běloruská budoucnost leží především v mladé generaci, ta nakonec rozhodne o dalším směřování země. Lukašenko této generaci nenabízí žádnou vizi a vojenské angažmá ho definitivně zdiskredituje.

I přes vazalský vztah Běloruska k Rusku Lukašenko zřejmě nechce riskovat přímé zapojení do války na Ukrajinu. Avšak na racionalitu v rozhodování diktátorů a autokratických vládců se příliš nespoléhejme, posledních 11 měsíců to jen potvrzuje.

I přes zmíněné okolnosti, které hovoří v neprospěch přímé běloruské vojenské konfrontace na Ukrajině, tak k invazi může skutečně dojít. Navíc hrozí jeden černý scénář:

Lukašenkovi se může stát nepříjemná nehoda typu „pádu z okna“, jak to vidíme často u ruských oligarchů, a současně dojde k výměně celé běloruské vládnoucí elity za více pro-ruskou. Tím by se definitivně Bělorusko vydalo na cestu, ze které už není návratu!