Představujeme čínské stíhací letouny: Nanchang Q-5

Potřeba proudového bitevníku

Na začátku padesátých let byl jediným rozšířeným útočným letounem v čínském letectvu sovětský Iljušin Il-10, jež vycházel ještě z legendárního  Il-2 „Šturmovik“, který sehrál veledůležitou roli na východní frontě za druhé světové války. I jeho nástupce se nevyhnul konfliktů a účastnil se na straně severu Korejské války a v případě Číny byl nasazen v roce 1955 ve vojenském konfliktu s Tchaj-wanem.

Na základě získaných zkušeností chtěli Číňané letoun podobného určení avšak s proudovým motorem, aby mohl být nasazen v budoucích konfliktech. Sovětský svaz se však v té době o takovou kategorii příliš nezajímal (před Su-7 dostal přednost typově trochu jinak zaměřený MiG-21) a prioritu dostávaly spíše nadzvukové stíhací letouny a strategické bombardéry, jež hrály významnou roli ve studené válce. Číňané se proto v roce 1958 pustili do vlastního vývoje útočného bitevního letounu s proudovým motorem.

Jako předloha měl v té době posloužit nadzvukový stíhací letoun MiG-19S, jež se v Číně vyráběl pod názvem J-6. Výsledný letoun se však své původní předloze příliš nepodobá ani po konstrukční stránce. Přeci jen vývoj byl dlouhý a konstruktéři sami zjistili, že ideální bude jít v tomto případě vlastní cestou.

Foto: J-6B byl čínskou verzí MiGu-19 / Wikipedia, Max Smith

Problematický vývoj Nanchang Q-5

Samotný vývoj se, podobně jako tomu v Číně bývá, střetl s celou řadou problémů. Nestabilní situace v podstatě projekt bitevního letounu na počátku 60. let pozastavila a při živu zůstal jen zásluhou snahy několika techniků, kteří se se zastavením své práce nehodlali smířit. Až později dostal projekt znovu zelenou a tak mohl proudový bitevník Q-5 v polovině roku 1965 poprvé vzlétnout.

Zajímavé je také, že původně byl vývoj zahájen v Shenyangu, ale několik měsíců po započetí projektu bylo rozhodnuto o přesunu vývojových prací do Nanchangu – odtud také část názvu letounu. Samotný vývoj nebyl jednoduchý ani po technické stránce. Dokumentace měla být údajně několikrát kompletně přepracována a problémy se nevyhnuly ani pevnostním zkouškám.

Výsledný letoun tak měl dokonce horší parametry, než MiG-19S v řadě ohledů, ale to bylo dáno z části přizpůsobením novému účelu. Sovětský stíhač byl totiž vyvíjen pro rychlé dosažení výšky a vyvinutí co nejvyšší nadzvukové rychlosti. Oproti tomu bojový letoun určený pro útoky na pozemní cíle jde koncepčně jiným směrem – snaží se o dobrou ovladatelnost v nižších výškách, kde také operuje.

Foto: Q-5 v barvách Myanmaru. Ve výzbroji má Q-5 také Severní Korea a v minulosti také Pákistán. / Wikipedia, Radzi Desa

Omezené použití bitevníku Q-5

Nanchang Q-5 byl koncepčně zamýšlen zaprvé jako typ pro přímou podporu pozemních vojsk a případně údery v blízkosti fronty. Za druhé jako úderný letoun pro hloubkové nálety nad území nepřítele. Vzdušný boj s nepřátelskými stíhači proto nebyl prioritou Q-5. Přesto řada zdrojů uvádí vzdušný manévrový souboj mezi sekundární úkoly letounu.

Maximální rychlost činila pouze M=1,12, takže se se stíhacími letouny v sedmdesátých a osmdesátých letech se Q-5 ani zdaleka nemohl poměřovat. Jako hlavní výzbroj sloužila a vlastně dodnes slouží neřízená munice, konkrétně neřízené rakety a pumy.

Jedinou řízenou municí tak jsou pochopitelně střely vzduch-vzduch krátkého dostřelu. V podmínkách současného boje je proto využití letounu velmi omezené a je dokonce v rozporu s požadavkem nadzvukové rychlosti. Například americký bitevník A-10 nebo jeho ruský protějšek Su-25 jsou podzvukové a v přímé podpoře pozemních vojsk je to spíše výhodou.

Zapomenout nesmíme ani na to, že Q-5 nebyl schopen operovat v noci a za ztížených meteorologických podmínek, přičemž to druhé zřejmě platí dodnes. I přesto si Číňané stále ponechávají ve výzbroji více než 130 těchto letounů, i když nutno podotknout, že postavených ještě nedávno a v rámci možností modernizovaných.