Představujeme čínské stíhací letouny: Shenyang J-8

Reakce na dvoumachové letouny

Od roku 1961 pracovali Číňané na vlastní kopii MiGu-21F-13 známé jako Chengdu J-7. Jednalo se o jednomotorový nadzvukový stíhací letoun určený primárně k vedení vzdušného boje. Vzhledem ke své relativní jednoduchosti se stal nejrozšířenějším bojovým letounem nejen v Sovětském svazu, ale také v celém Východním bloku a později také v řadě spřátelených zemí.

V první polovině šedesátých let ovšem Američané do výzbroje zařadili několik typů bojových letounů schopných letu vysokou rychlostí v podstatně vyšších výškách, než bylo do té doby obvyklé. Jmenovitě se jednalo o dvoumachové stíhací bombardéry Convair B-58 Hustler, Republic F-105 Thunderchief a také Lockheed U-2 (jako jediný nesplňuje podmínku nadzvukové rychlosti, ale pohybuje se ve výšce nad 21 kilometrů).

Na to reagovali nejen Sověti, ale také Číňané, byť v té době se Sovětským svazem již nespolupracovali. Jako základ pro svůj těžší přepadový stíhač proto použili konstrukci a pohonnou jednotku právě z výše uvedeného MiGu-21F-13, respektive Chengdu J-7.

Oproti své předloze byl výsledný Shenyang J-8 větší a disponoval dvojicí pohonných jednotek. Číňané sice původně zamýšleli zkonstruovat také jednomotorový těžší přepadový stíhač, ale vývoj výkonnějšího dvouproudového motoru byl nad jejich síly.

Foto: Původní J-8I vycházela přímo z MiGu-21 / Wikipedia, Max Smith

Pozdní zařazení do výzbroje

Stejně jako v případě výše zmíněného Chengdu J-7, byl i vývoj J-8 zpožděn „Kulturní revolucí“. K zařazení do služby u čínského letectva tak došlo až v roce 1980, více než 11 let od prvního letu prototypu! V té době měli Sověti již deset let ve výzbroji MiG-23 a chystali zavedení nového frontového stíhače MiG-29. Taktéž na straně západních zemí došlo k nemalému pokroku a ve výzbroji byly letouny již 4. generace.

Proti nim byl J-8 beznadějně zastaralý a oproti J-7 nabízel jen lepší výkon a umožňoval podvěsit větší počet řízených střel. Proto bylo přikročeno k vývoji celkově inovované verze J-8II, jež se koncepčně i konstrukčně inspirovala právě v sovětském MiGu-23, které Čína získala v sedmdesátých letech z Egypta. Vstupy do motorů se tak přesunuly z přední části letounu na boky trupu a podobnosti nikterak náhodné si lze na první pohled všimnout i u zbytku celé konstrukce.

Avšak oproti MiGu-23 disponoval čínský letoun dvojicí proudových motorů na místo jednoho a nedisponoval křídly s měnitelnou geometrií. Ty jsou u čínského letounu na první pohled navržené spíše pro vyšší rychlosti, takže J-8 nebude mít příliš dobré letové vlastnosti při nižších rychlostech a v manévrovém boji, ke kterému ovšem koncepčně ani nebyl vyvíjen.

Foto: Sovětský MiG-23 na základě kterého vznikl J-8II / Wikipedia, U. S. Navy

Postupné modernizace drží J-8 ve výzbroji dodnes

V dalších letech Číňané modernizovali letoun J-8, jak se dalo. Dostal mnohokrát nový radar, implementovány byly zbraňové systémy pro novější a výkonnější střely vzduch-vzduch a vestavěny byly také nové pohonné jednotky s vyšším tahem a delší životností.

Letoun se dočkal také instalace nástavce pro tankování za letu a posléze vznikla celá řada verzí stroje J-8. Za zmínku stojí zejména J-8IIG určená pro mise typu SEAD (Suppression of Enemy Air Defenses), tedy potlačení nepřátelské protivzdušné obrany nebo průzkumná JZ-8F.

V posledních verzích jako například F-8IIM nebo J-8II je schopen letoun útočit také na pozemní i námořní cíle a využívat přitom svých výkonů a to i pomocí střel Kh-23P, respektive Kh-31A. Proti vzdušným cílům by měl pak být schopný využívat také ruské střely R-27R1 nebo R-73. Z J-8 se tak nakonec stal docela užitečný výkon se slušnou nosností, ačkoliv kvalit ruských a západních letounů nedosahuje.

Přeci jen maximální rychlost M=2,2 a slušná stoupavost vyplývající z původních požadavků nezaručují úspěch v době, kdy stále větší roli hraje avionika, zbraňové a elektronické systémy. Navíc výše uvedené rychlosti dosahují dnes i podstatně obratnější letouny s vyšší nostností.