Představujeme čínské stíhací letouny: Xian H-6

Reakce na zařazení proudových stíhačů

Padesátá léta znamenala pro vrtulové stíhací letouny definitivní konec. Změna se samozřejmě dotýkala i celé řady dalších typů, které musely reagovat na stíhací letadla poháněné proudovým motorem. Bombardéry s pístovými motory se tak staly pro stíhače relativně snadnou kořistí.

Čína v roce 1953 obdržela od Sovětského svazu bombardér Tu-4, který byl kopií amerického Boeingu B-29. Ačkoliv bylo na přelomu čtyřicátých a padesátých let vyrobeno hned několik stovek těchto bombardérů, další zájem opadl. Pozornost šla směrem k letounům s proudovým motorem – ať už stíhacích nebo bombardérů. Jedním z nich byl právě bombardér Tu-16, o který Čína v roce 1956 vyjádřila zájem a o dva roky později ho začala vyrábět v Xianu jako typ H-6.

Výrobní závod se v té době potýkal spíše s nedostatečnou rychlostí výroby, než technickými problémy. Přeci jen dohodnutá výroba dle dodané dokumentace byla něco úplně jiného, než v dalších letech snaha něco okopírovat a dotáhnout výrobu vlastních letounů do zdárného konce.

Foto: Sovětský Tu-16 / Wikipedia, U. S. Navy

Přeměna v raketonosný bombardér

Čínský Xian H-6 vzlétnul poprvé v roce 1959. V první polovině šedesátých let byla do výzbroje zařazovaná verze, jíž bychom mohli označit prakticky za identickou kopii sovětského Tu-16, který byl v té době stále ještě moderním středním strategickým bombardérem.

Nebylo proto divu, že se Číňané snažili již samostatně a nezávisle na Sovětech letoun vylepšovat a začaly také vznikat varianty uzpůsobené nejrůznějším bojovým a jiným úkolům. Za zmínku stojí zejména H-6A vyvinutý jako nosič jaderných bomb a průzkumný H-6B. Přeci jen už původní Tu-16 měl dostatek výkonu a bombardéry jsou skupinou letadel, kde není třeba neustále vyvíjet nové konstrukce.

V 80. a 90. letech, tedy více než dvacet let po zařazení do výzbroje, vznikla celá řada dalších verzí H-6E/F/G/M. Přelomovým byla přeměna strategického bombardéru pro nošení řízených raket, z H-6 se tak stal tzv. raketonosný bombardér schopný útočit na pozemní i námořní cíle. Číňané se pro tento účel původně snažili získat ze Sovětského svazu nadzvukový bombardér Tupolev Tu-22, ale Sověti (Rusové) byli neoblomní. Číňané se proto rozhodli nadále pokračovat v modernizacích typu H-6.

Foto: H-6 zespoda, všimnout si můžete pylonů pro podvěšení řízených střel / Wikipedia, Aquatiger127

Vzdušný tanker i bombardér pro počátek 21. století

Kromě integrace výkonnějších zbraňových systémů v podobě protiradarových, případně protilodních střel Číňané využili potenciál letounu a vyvinuli variantu sloužící jako vzdušný tanker. Jednotlivých tankovacích verzí HY-6/U/D/DU  je několik. Některé letouny byly jako vzdušné tankery přímo vyrobeny, zatímco jiné přestavěny a u některých dokonce byla ponechána možnost nesení původní výzbroje.

Video: Raketonosný bombardér H-6 odpaluje protilodní řízenou střelu / YouTube

Vůbec nejmodernější verzi letounu H-6K představili Číňané teprve nedávno. Původní čínské proudové motory WP-8 byly nahrazeny za dvouproudové ruské D-30KP-2 s vyšším tahem i nižší spotřebou. Změny se dotkly také konstrukce, ve které byly použity kompozitní materiály, což vedlo ke snížení hmotnosti a zvýšení doletu. Jako výzbroj má H-6K využívat už jen řízené střely ale i ty s plochou dráhou letu.

Stále se však jedná konstrukčně o letoun z počátku padesátých let. Samotné výkony a poslední modernizace na druhou stranu dělají z H-6K střední bombardér schopný operovat v celé oblasti kolem Číny a využívat při tom aktuálních zbraňových systémů. Samotné výkony totiž nejsou vůbec špatné – maximální rychlost přes 1050 kilometrů v hodině a dolet 6 000 kilometrů hovoří za vše.