Příběh válečné fotografky Dickey Chapelle: V první linii ji nechtěli, pak jí vzdali hold

Příběh válečné fotografky Dickey Chapelle: V první linii ji nechtěli, pak jí vzdali hold
Dickey Chapelle / public domain (Zvětšit)

Nafotila boje v druhé světová válce, konflikt v Koreji i válku ve Vietnamu. Válečná fotografka Dickey Chapelle se s fotoaparátem v přední linii ocitla v době, kdy pro ženy nebylo běžné oblékat uniformu a žurnalistice stále dominovali muži. V armádě si získala respekt odvahou, v novinách syrovými snímky. Byla jednou z prvních válečných reportérek. A jako první válečná reportérka zemřela ve válce ve Vietnamu.

O fotografce, která se ani při práci v předních liniích nevzdala perlových náušnic a výrazných brýlí, se říkalo, že má velmi úzký vztah s válkou, a ještě užší se svou profesí válečné fotografky. Že nezapadne do klasické škatulky a dobové představy o ženě, bylo jasné už od jejího mládí. Na jedné z fotek, kde je i s ostatními dětmi, je zachycena, jak v holčičích šatečkách salutuje. S jakým ohlasem se toto gesto setkalo v pacifistické německé přistěhovalecké domácnosti, se dnes můžeme jen domnívat.

Dívka, která se narodila v roce 1919 v Shorewoodu ve státě Wisconsin jako Georgette Mayer, měla veskrze dobrodružnou povahu. Brzy si při dětských hrách začala říkat „Dickey“ podle svého oblíbeného objevitele admirála Richarda Byrda (Dickey je familiárnější verze Richarda).

Fascinovala ji letadla, a proto začala navštěvovat kurzy leteckého konstruktérství. Na massachusettském Institute of Technology získala plné stipendium. Studium dokončila jako premiantka v šestnácti letech. Na krátký čas se vrátila domů, ale protože si uvědomovala, že ji přitahují letadla – a zejména létání, přihlásila se o práci na letišti v Milwaukee. Tady se zamilovala do pilota, a když se o její aférce dozvěděla matka, poslala ji k prarodičům na Floridu. Nevědomky tak napomohla dalšímu kroku v kariéře odvážné ženy.

Fotografka z druhé světové

Na Floridě a na Kubě psala tiskové zprávy pro letecké show. A nachomýtla se k tragédii, kterou přes objektiv zachytila svým novinářském okem. Příběh o katastrofě nabídla New York Times, které reportáž otiskly. Dostala pozvání do New Yorku, kde pracovala pro dvě přední redakce Transcontinental a Western Air. Společně se svým budoucím manželem Tony Chapellem tu pořádali i kurzy fotografování. Své portfolio v této době prodala i věhlasnému časopisu Look.

Když se s Chapellem po patnácti letech – a po svých několikerých válečných zkušenostech – rozvedla, nechala si jeho příjmení a své křestní jméno si oficiálně změnila na Dickey. Jako Dickey Chapelle udělala hodně nejen pro válečnou fotografii, ale také pro ženy, které snily o tom, že obléknou uniformu, začnou létat nebo si splní jiný ze svých snů.


Malá Dickey salutuje / public domain

V prosinci 1941, po útoku na Pearl Harbor, vstoupily Spojené státy americké do druhé světové války. A Dickey Chapelle nemohla sedět doma a čekat, až se válečný konflikt přežene. Podařilo se jí stát se válečnou zpravodajkou pro National Geographic. Právě tento časopis získal povolení být u bojů námořní pěchoty. Chapelle, která byla známá svou houževnatostí a ochotou udělat cokoli, aby příběh získala, byla k vojákům „přijata“, ale svůj respekt si musela teprve zasloužit. V ryze mužském světě musela ukázat, že obstojí nejen v náročných válečných podmínkách, ale že její práce má smysl.

Pamětníci o ní říkají, že měla výborný pozorovací talent. Fotografii nedělala, aby získala pouhý obrázek pro noviny. Chtěla zachytit realitu. Skutečnost. Syrovost bojů. John Garofolo, znalec její práce a autor knihy „Dickey Chapelle Under Fire“, podtrhuje, že nefotila jen kvůli fotografování, ale kvůli zachycení válečné reality. Tak, jak by to měli reportéři dělat.

Když to bylo potřeba, přidala i ruku k dílu. „Pomáhala při humanitárních pracích, při evakuaci nebo se zapojila do akcí na pomoc povstání Maďarů v roce 1956 proti vpádu Sovětského svazu. Tehdy se také nechala slyšet, že chce, aby její práce dokumentovala trosky, které jsou výsledkem nelidského chování člověka k člověku,“ uvedl John Garofolo.


Film o Dickey Chapelle „Behind The Pearl Earrings: The Story of Dickey Chapelle, Combat Photojournalist“

Jako jedna z mariňáků

„To, co dělala, nedělala pro svoji slávu. Jen cítila, že lidé potřebují vědět, co se děje,“ říká o práci Chapelle novinářka a válečná reportérka Meg Jones, která rovněž následovala americké vojáky do války, aby zachytila dobové svědectví. Protože má sama válečnou zkušenost a zážitky z fronty, ví, jaké pocty se Chapelle dostalo, když ji američtí mariňáci nakonec přijali mezi sebe a považovali ji za jednu z nich. „Novináři mohou být rušivým elementem, hlavně uprostřed bitvy, když se jednotky musí soustředit na samotnou misi. Navíc, mariňáci mezi sebou nesnesou ty, kteří si honí vlastní triko a jejich práce nedává smysl,“ dodává.

Během druhé světové války si Dickey Chapelle vybudovala jméno válečné fotografky a reportérky a následující dvě dekády se účastnila různých bojů a misí. Do válečných zón se tak dostala v době, kdy většina redakcí do válek ještě nevysílala ženy. Zlomila tak jedno z tabu. Své reportáže přinášela z Japonska, z Indie, Jordánská, Íránu, Iráku, Kuby, Alžírska, Koreje, Laosu nebo Vietnamu. V roce 1956 strávila asi dva měsíce ve vězení, protože ji v Maďarsku uvěznili Sověti, kteří ji podezřívali ze špionáže. Popravě, která ji pravděpodobně hrozila, se vyhnula tak, že si svůj malý fotoaparát, jenž měla pořád při ruce, nacpala do rukavice a vyhodila ho z okna.


Jedna z prvních fotek Chapelle / public domain

Zemřela s muži, které milovala

Naposledy přinášela reportáže z Vietnamu, který se jí stal osudným. Když byla 4. listopadu 1965 na hlídce společně s americkou námořní četou, zasáhl ji do krku šrapnel. Ve chvíli, kdy umírala ve vrtulníku, který ji evakuoval, měla prohlásit: „Myslím, že se to tak mělo stát.“

„Vůbec se nebála! A to v době, kdy váleční korespondenti mohli dělat, co chtěli. Když se dostali do konvoje, tak pochodovali s ním. Když měli fotoaparát nebo poznámkový blok, tak mohli dělat svou práci. Stejně jako to dělala ona,“ uvedl Terry Koper, vysloužilý mariňák a žurnalista v roce 2015 při výročním ceremoniálu připomínajícím smrt Dickey Chapelle. To potvrdil i kolega Dickey Chapelle, korespondent Bob Considine, který pro deník Milwaukee Journal napsal, že se odvážila tam, kde se báli pochodovat muži, kteří byli dvakrát tak vysocí než ona. „Dělala to jednoduše proto, že to tak cítila. Cítila, že musí o válce reportovat.“

Válečná reportérka Dickey Chapelle byla pohřbena se všemi poctami, jež se dostávají vojákům, kteří zahynou v boji. U její rakve stálo čestnou stráž šest amerických mariňáků. A generál Wallace Greene vydal prohlášení, ve kterém ocenil reportérčino odhodlání. Mimo jiné v něm stálo: „Její kolegové z médií uvedli, že zemřela s muži, které milovala. Je třeba říci, že úcta, obdiv a oddanost byly vzájemné.“


Zranění američtí mariňáci jsou naloďování na USS Samaritan (1945); větší foto / public domain

Válka není pro ženy, ani pro muže

Zhruba rok po smrti Chapelle nepracovaly ve Vietnamu žádné jiné válečné fotografky. Když se ale v roce 1967 chystalo velení zakázat ženám přístup na frontové linie, bylo na to už příliš pozdě. Na území zmítané bojem seskočila mladá francouzská fotografka Catherine Leroy, aby následovala svoji předchůdkyni.

Když se jeden reportér Dickey Chapelle dotázal, zda si nemyslí, že válka není místo pro ženy, odpověděla mu: „O tom není pochyb. Pak je ale ještě jeden živočišný druh, který nemá ve válce co dělat, a to jsou muži. Ale dokud budou muži bojovat, pak do bojů budou vysíláni pozorovatelé a reportéři obojího pohlaví, aby dokumentovali, co se děje.“

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Jana Černochová: Budování armády je nekonečný proces

V české armádě jsou investice tématem už od 90. let. V posledních letech je o nich více slyšet. ...

Čechoslováci v RAF: Nikdy tak malá skupina lidí neudělala tak moc pro svůj národ

Když před osmdesáti lety zuřila Bitva o Británii, morálku vojáků i civilistů posilovaly projevy ...

Armáda hlásí plno. Do základního kurzu až příští rok

O vstup do armády je stále větší zájem. Armádním personalistům se podařilo splnit letošní rekrutační ...

Armáda přibírá nové záložáky. Přezbrojení Aktivní zálohy ale zpomalilo 

Když jde do tuhého, ať už kvůli ohrožení státu, válečnému stavu, živelní pohromě nebo pandemii, ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • Christian
    21:51 09.12.2020

    Velmi mne potěšil příspěvek kolegyně Jany Poncarové o fotografce Dickey Chapelle. Váleční fotografové patří neodmyslitelně k ozbrojeným konfliktům. Při své práci samozřejmě velmi ...
    Zobrazit celý příspěvek

    Velmi mne potěšil příspěvek kolegyně Jany Poncarové o fotografce Dickey Chapelle. Váleční fotografové patří neodmyslitelně k ozbrojeným konfliktům. Při své práci samozřejmě velmi riskují. Osobně jsem v roce 1991 prožil mučivé minuty nejistoty, když na našeho fotoreportéra Igora Šefra a mne s dalším kolegou na mostě přes řeku Unu mířil samopalem divoce gestikulující srbský ozbrojenec. Rád bych jen připomněl, že v roce 1976 francouzská válečná fotografka Francoise Demulder, jako první žena zvítězila v prestižní soutěži World Press Photo s fotografií z válečného Bejrutu. Díky.
    Kristián Chalupa
    Skrýt celý příspěvek