Proč Arabové prohrávají války aneb pohled do duše arabského vojáka

Proč Arabové prohrávají války aneb pohled do duše arabského vojáka
Arabští vojáci během operace Pouštní bouře (1991) / Public Domain (Zvětšit)

V prosinci 1999 Norvell B. De Atkine, penzionovaný plukovník americké armády, napsal článek Why Arabs Lose Wars o kulturních odlišnostech arabských armád. Jde o dvacet let starý článek, ale jeho postřehy o fungování arabských vojsk a o způsobech myšlení arabských vojáků stojí za přečtení. De Atkine je specialista na Střední východ a osobně vedl výcvik arabských vojáků v 90. letech.

Kultura a armáda

Arabské armády ve 20. století podávaly špatné výkony. „Proč tento nevýrazný výsledek? Existuje mnoho faktorů ‒ ekonomických, ideologických, technických ‒ ale možná nejdůležitější se týká kultury a určitých společenských atributů, které Arabům brání ve výstavbě efektivní vojenské síly,“ uvádí De Atkine.

Začleňování kultury do strategického hodnocení armád je ošemetné. V historii totiž kulturní hodnocení armád často ovlivňovala nevědomost, zbožná přání a mytologie. 

„Americká armáda ve 30. letech 20. století hodnotila japonský národní charakter jako postrádající originalitu a vyvozovala neopodstatněný závěr, že tato země bude v technologiích trvale znevýhodněná,” napsal De Atkine. Za Armádní noviny uveďme, že podobným způsobem nyní podceňujeme Čínu. Hitler zase bral Spojené státy jako kříženeckou kulturu a podceňoval jejich vojenské schopnosti. 

„Jak tyto příklady naznačují, je-li kultura brána v úvahu při výpočtu relativních silných a slabých stránek protivníka, má sklon vést k divokým zkreslením, to platí zejména když je důležité pochopit, proč státy nepřipravené na válku se sebevědomím vstupují do boje. Je totiž lákavé propůjčit nepřátelskému státu kulturní atributy, které negují jeho nadřazenost v počtech nebo zbraních. Nebo naopak: prohlížet si potenciálního nepřítele hranolem vlastních kulturních norem,“ napsal před 20 lety De Atkin. Proto Američané například podcenili délku odhodlání Severního Vietnamu a Srbska snášet bombardování.

Nebezpečné je také činit předpoklady na základě minulých výkonů. Špatný výkon francouzské armády v prusko-francouzské válce (1870) učinil německé vrchní velení příliš sebevědomé před začátkem první světové války. Izraelští generálové zase podcenili egyptskou armádu v roce 1973 na základě drtivé porážky v roce 1967.

„Kulturu je obtížné určit. Není synonymem rasy ani etnické identity. Dějiny válčení jsou výsměchem pokusů o přiřazení rigidních kulturních atributů jednotlivcům ‒ jak dokládají vojenské historie osmanské a římské říše. V obou případech to byl výcvik, disciplína, esprit a élan, které utvářely rozdíly, nikoliv původ jednotlivých vojáků. Vysoce disciplinované a efektivní římské legie byly rekrutovány z celé římské říše a elitní osmanští Janičáři (otročtí vojáci) byli křesťané násilně rekrutování jako chlapci z Balkánu,“ napsal De Atkine.

Podle autora i přes tyto problémy je nutné s kulturou při hodnocení armád počítat. Autor cituje Johna Keegana, vojenského historika, podle kterého je kultura hlavním určujícím prvkem povahy války. Podle Keegana se evropské války vedly „tváří v tvář“, ale rané arabské armády v islámské éře byly mistry v úniku, zdržování a kličkování.

Arabové jsou proto úspěšnější v povstaleckých nebo politických válkách, kdy nedochází ke klasickému sražení protivníků v evropském stylu. Slavný britský důstojník T. E. Lawrence to nazval „vítěznými válkami bez bitev“. Dokonce i velmi oceňované egyptské překročení Suezu v roce 1973 byl v jádru mistrovský klamný plán.

Podle Kennetha Pollacka, odborníka na Střední východ a bývalého analytika CIA, právě určité rysy arabské kultury stály za sérií porážek arabských armád v letech 1975 až 1991. Mezi tyto atributy patřila centralizace, odrazující iniciativa, nedostatek flexibility, manipulace s informacemi a odrazování nižších důstojníků od vůdcovství (leadershipu).

Podle De Atkina studium kultury při vojenském výcviku stále (v roce 1999) nehraje žádnou roli, přitom právě kultura „definuje konflikty nízké intenzity“.

„Vietnamští komunisté nebojovali válku, na kterou USA trénovali, ani Čečenci a Afghánci nebojovali válku, na kterou se Rusové připravovali. Takové operace vyžadují mnohem víc, než jen přemístit zbraně a rekvalifikovat vojáky. Vyžaduje to pochopení kulturní mytologie, historie, vnímání času atd. ‒ vyžaduje to ale více času a zdrojů, než jsou pravděpodobně byrokratické organizace [západních armád] ochotné uvolnit,“ napsal De Atkine.

Autor se následně rozepsal o svých osobních zkušenostech s výcvikem arabských důstojníků.

Informace jsou moc

Arabští vojáci mají velmi unikátní vztah k informacím. „Američtí poradci byli v průběhu let často překvapení skutečností, že informace poskytované klíčovým zaměstnancům se nedostanou k jiným lidem. Arabský technik, který se naučil provádět komplikovaný postup, totiž ví, že je neocenitelný, pokud je jediný v jednotce s těmito znalostmi; jakmile informace předá ostatním, už není jediným s tímto typem znalostí a jeho moc se rozmělní,“ napsal De Atkine.

Americký poradní tým například rozdal pracně do arabštiny přeložené příručky přímo posádkám egyptských tanků. „Hned po nich velitel roty, absolvent vojenské školy ve Fort Knoxu a speciálních kurzů v Aberdeen Proving Grounds, sesbíral tyto manuály od posádek. Na otázku, proč to udělal, velitel řekl, že nemá smysl dávat je řidičům, protože muži bez důstojnické hodnosti neumějí číst,“ uvedl De Atkine příklad z praxe.

Pravý důvod ale bylo zamezení přístupu jeho mužů k nezávislým informacím. Jako jediný člověk v jednotce, který uměl vysvětlit složitost používané techniky, měl onen velitel roty patřičnou prestiž a pozornost.

Výsledkem takového přístupu je ale pouze minimální křížový výcvik. Řidiči, střelci nebo nabíječi egyptských tanků Abrams umí své řemeslo, ale nedokáží například nahradit zraněného nebo padlého spolubojovníka. „Nepochopení úkolů druhých také brání hladkému fungování jednotky. Na vyšší úrovni to znamená, že neexistuje technická hloubka znalostí,“ uvedl De Atkine.

Problémy se vzděláváním

Arabský vzdělávací systém je založen na memorování a arabští důstojníci jsou schopni si zapamatovat velké objemy informací. „Důraz na memorování má však svou cenu, a to ve snížené schopnosti uvažovat nebo zapojit se do analýzy založené na obecných zásadách. Nekonvenční myšlení není podporováno; na veřejnosti může poškodit kariéru. Instruktoři nejsou vystavování pochybám, ostatně ani studenti,“ napsal De Atkine.

Soutěž mezi jednotlivci není v arabských armádách podporována, protože to znamená, že někdo musí vyhrát a někdo ostudně prohrát.  „Vzdělávání je z velké části považováno za věc osobní prestiže, takže Arabové ve vojenských školách v USA usilují o to, aby nejvýše postavení členové, podle své vojenské pozice nebo sociální třídy, získali nejvyšší známky ve třídě,“ uvádí De Atkine. To vede například ke „sdílení odpovědí“ ve třídě (často velmi nápadně) nebo k tomu, že nižší důstojníci tají své skoré, které je vyšší než u jejich nadřízených.

„Američtí vojenští instruktoři, kteří jednají se studenty ze Středního východu, se snaží zajistit, že před tím, než položí jakoukoli otázku studentovi ve třídě, zejména pokud jde o důstojníka, aby student znal správnou odpověď. Pokud to nebude zajištěno, důstojník získá pocit, že byl vystaven veřejnému ponížení. Kromě toho v rámci často paranoidního prostředí arabské politické kultury uvěří, že tato situace byla účelově zinscenována. Tento student se pak stane nepřítelem instruktora a jeho spolužáci se začnou obávat, že budou také vybrani pro veřejné ponížení ‒ a učení se stává nemožným,“ napsal De Atkine.

Důstojníci vs. vojáci

Arabští mladší důstojníci jsou dobře vyškoleni v technických aspektech svých zbraních a taktickém know-how. Posilování vůdcovství je však u nich věnovaná jen malá pozornost. Mladší důstojníci nejsou pobízení k tomu, aby se chopili v boji iniciativy nebo přinášeli nové koncepty a nápady.

Právě slabé vůdcovství může být ve skutečnosti největší slabinou arabských vzdělávacích systémů. Podle amerického autora za to může třídní systém arabských zemí, který hraničí s kastovním systémem, a chybějící kvalitní poddůstojnický sbor.

„Většina arabských důstojníků zachází se podřízenými vojáky jako s podlidmi. Když jednoho dne vítr v Egyptě nesl kousavé částice písku z pouště během představení vysokých představitelů USA, sledoval jsem, jak pochodující kontingent [egyptských] vojáků, tvořený vojáky jediné hodnosti, chrání [vlastními těly] Američany; jinými slovy, egyptští vojáci nejsou někdy nic víc než větrolamy. Myšlenku péče o vlastní muže najdeme jen u nejvíce elitních jednotek egyptské armády,“ napsal De Atkine.

„Během typického víkendu důstojníci sloužící v jednotkách umístěných u Káhiry nasedají do svých aut a odjíždějí do svých domovů, přičemž nechají své muže, aby se postarali sami o sebe tím, že musí pěšky přejít poušť k dálnici a stopnout si autobusy nebo kamiony, aby se dostali do Káhiry k železničnímu nádraží,“ uvedl De Atkine s tím, že podobná situace (lepší či horší) panuje i v dalších arabských zemích.

Mladí egyptští odvedenci tak nenávidí vojensku službu a udělají cokoliv, aby se ji vyhnuli, včetně sebepoškozování. V Sýrii se zase bohatí Syřané vykupovali z vojenské služby. Obecně arabské armády prosazují disciplínu strachem, což narušuje soudržnost jednotky.

De Atkine uvádí, že sociální a profesní propast mezi důstojníky a mužstvem panuje ve všech armádách, ale ve Spojených státech a západních zemích je pomáha překlenout poddůstojnický sbor. 

„Profesionální poddůstojnický sbor byl pro americkou armádu skutečně rozhodující pro efektivní práci; jako hlavní instruktoři v profesionální armádě jsou poddůstojníci kriticky důležití pro výcvikové programy a pro povědomí mužů o jednotkovém espritu. Většina arabského světa buď nemá poddůstojnický sbor, nebo je nefunkční a vážně narušuje účinnost armády. Až na některé výjimky jsou poddůstojníci ve stejně nízké kategorii jako běžní vojáci, a proto neslouží jako most mezi vojáky a důstojníky,“ píše De Atkine. Arabští důstojníci sice své může cvičí, ale obrovská sociální propast dělá výcvik neúčinným, formalizovaným a neefektivním. Názorná výuka často chybí, protože důstojníci si odmítají ušpinit ruce a raději ignorují praktičtější aspekty jejich předmětu, protože to je pod jejich společenskou úroveň.

„K dramatické ukázce toho došlo během války v Perském zálivu, kdy stany zajatých iráckých důstojníků shodily silné větrné bouře. Důstojníci tři dny zůstali ve větru a dešti, než aby je viděli jejich zajatí muži pracovat rukama,“ uvedl De Atkine.

Bez soudržnosti zajišťované poddůstojníky se arabské jednotky ve stresu boje rozpadají, což je dáno hlavně faktem, že mužstvo svým důstojníkům nedůvěřuje. Jakmile důstojníci opustí výcvikové prostory, začne se výcvik rozpadat a vojáci se začínají bezcílně potulovat.

„Jeden egyptský důstojník mi jednou vysvětlil, že katastrofická porážka egyptské armády v roce 1967 byla důsledkem nedostatečné soudržnosti uvnitř jednotek. Situace se podle něj v roce 1973 zlepšila jen nepatrně. Iráčtí vězni v roce 1991 projevili vůči svým důstojníkům pozoruhodný strach a nepřátelství,“ napsal De Atkine.

Rozhodování a odpovědnost

Dalším problémem je konformita jako naprostá společenská norma arabského světa. Kohokoliv, kdo trochu vyniká, je třeba potlačit, a to platí také v arabských armádách. 

Velitelská rozhodnutí jsou přijímána na velmi vysoké úrovní a jen s malou boční komunikací. Výsledkem je silně centralizovaný velitelský systém, jehož autorita je stěží přenositelná. Důstojník děla jen zřídka samostatné rozhodnutí a raději volí bezpečný postup, ostatně jako správně pracovitý, inteligentní, loajální a souzníci arabský voják. Naopak iniciativa a vlastní nápady jsou receptem na potíže.

„Rozkazy a informační toky shora dolů nesmějí být žádným způsobem znovu interpretovány, pozměňovány nebo upravovány,“ píše De Atkine.

Američtí výcvikoví poradci často zažívají frustraci, když získali rozhodnutí od protějška, a přitom si neuvědomili, že arabský důstojník nemá pravomoc učinit rozhodnutí ‒ tato frustrace je navíc zesílená nepochopitelnou arabskou neochotou přiznat nedostatek své vlastní autority. „Tento autor již několikrát viděl rozhodnutí, která mohla být učiněna na úrovni praporu, jako jsou časy a místa schůzek školních tříd, vyžadovala schválení ministerstva obrany. To vše vedlo americké výcvikové poradce k vývoji pravidla: seržant první třídy v americké armádě má stejnou moc jako plukovník v arabské armádě,“ píše De Atkine.

Metody výuky a předměty jednotek jsou určeny vyššími autoritami. Velitelé jednotek nemohou tyto věci ovlivnit. Politizovaná povaha arabských vojenských jednotek znamená, že politické faktory vážně a často potlačují vojenské úvahy. „Důstojníci s iniciativou a s předurčením k jednostrannému jednání představují pro režim hrozbu. To lze vidět nejen na úrovni národní strategie, ale ve všech aspektech vojenských operací a výcviku,“ napsal De Atkine s tím, že soupeření o vliv v Pentagonu jsou dětskou školkou oproti soupeření, které existuje v arabském velitelském systému.

Neexistuje také žádná odpovědnost za neúspěchy ve výcviku. Arabští důstojníci proto vinu za neúspěšné operace nebo výcvik často svádějí na americké vojenské vybavení nebo vnější důvody.

„Toto imperativum funguje i na těch nejvyšších úrovních. Během kuvajtské války se irácké síly zmocnily města Chafdží na severovýchodě Saúdské Arábie poté, co Saúdové místo opustili. Generál Khalid bin Sultan, velitel pozemních sil Saúdské Arábie, si vyžádal od generála Normana Schwarzkopfa dopis, v němž bylo uvedeno, že to byl americký generál, který nařídil evakuaci ze saúdského města. A ve svém popisu bitvy v Chafdží generál bin Sultan předvídatelně obviňuje Američany za iráckou okupaci města. Ve skutečnosti problém spočíval v tom, že lehké saúdské síly v oblasti opustily bojiště. Saúdové byli ve skutečnosti přečíslení v lidech a zbraních iráckou armádou, která se blížila k Chafdží, ale Saúdská pýcha vyžadovala obvinění cizinců,“ píše De Atkine

Pokud jde o vybavení, existuje obrovský kulturní rozdíl mezi americkými a arabskými systémy údržby a logistiky. Americké zbraňové systémy vyžadují specifické servisní a logistické postupy, dokonce určitou filozofii a politiku. K tomu je třeba určitá úroveň vzdělání, smysl pro odpovědnost malých jednotek, dostatek potřebných nástrojů a patřičná doktrína. Problém je, že servisní nástroje, které najdeme u amerického praporu by v arabské armádě byly o dvě nebo tři úrovně výše, tedy na úrovni brigády či divize.

Americké vybavení a jeho údržba jsou založeny na koncepci oprav na nejnižší úrovni, a proto vyžadují delegování pravomocí. U arabských armád je ale přenášení odbornosti, iniciativy a důvěry na nižší jednotky nebo důstojníky velmi vzácná.

„Bez potřebných nástrojů, náhradních dílů nebo odborných znalostí k udržení chodu vybavení, a současně obecně kvůli odporu k hlášení špatných zpráv svým nadřízeným, velitel jednotky kvůli neúspěchu často hledá obětní beránky,“ uvedl v článku De Atkine

Vševojskové operace

Nedostatek spolupráce je patrný zejména v tom, že všechny arabské armády nedokázaly uspět ve vedení vševojskových operacích. Například jordánska rota pěchoty je stejně dobrá jako ta izraelská. Na úrovni praporu však chybí koordinace nutná pro vedení vševojskových operací za použití dělostřelecké, letecké a logistické podpory. Děje se to kvůli nedostatečnému vševojskovému výcviku a pokud nějaký výcvik probíhá, je to jen „divadelní show“ pro hodnostáře. 

Tento problém plyne ze tří hlavních faktorů. Za prvé, jde o nedostatek důvěry mezi Araby vůči komukoliv mimo jejich vlastní rodinu. Výjimky jsou u elitních jednotek, které ale po celém arabském světě mají podobnou povinnost ‒ spíše chrání režim než svou zemi. 

„V kultuře, ve které je téměř každá oblast lidského úsilí, včetně obchodních a sociálních vztahů, založena na rodinné struktuře, je tato [rodinná] orientace přítomna také v armádě, zejména při bojovém stresu. Útočná akce se v zásadě skládá z palby a manévru. Manévrovací prvek musí mít jistotu, že podpůrné jednotky nebo zbraně udržují palbu. Pokud není důvěra v tuto podporu, je nemožné, aby se [arabské] vojsko pohnulo vpřed proti odhodlaným obráncům, pokud nejsou v přední linii vedoucí důstojníci, což není v arabském velitelském systému příliš běžné,“ myslí si De Atkine.

Za druhé, složitý mozaikový systém obyvatelstva vytváří další problémy pro výcvik, protože vládci na Středním východě využívají sektářské a kmenové loajality k udržení moci. V armádě sektářské aspekty ovlivňují přidělování úkolů a povýšení.

Stejný nedostatek důvěry existuje na mezistátní úrovni. Arabské země si lžou mezi sebou navzájem i o těch nejdůležitějších existenčních věcech. Mezi arabskými zeměmi proto existuje jen minimum společného výcviku a cvičení.

Například egyptský prezident Gamál Násir řekl jordánskému králi Husajnovi v červnu 1967, s cílem vtáhnout Jordánsko do války proti Izraeli, že egyptské letectvo se prohání nad Tel Avivem (přitom již byla zničena většina egyptských letadel). Další egyptský prezident Anvar as-Sádát pak v roce 1973 nalhal Syřanům, že se Egypt připravuje na totální válku s Izraelem, a to jen proto, aby Syřané otevřeli druhou frontu. Egypt kvůli tomu ukázal Syřanům falešné operační plány. 

Za třetí, vládci Středního východu k udržení své pozice využívají techniky udržování rovnováhy moci. Používají (vládci podřízené) navzájem si konkurující organizace, duplicitní agentury a donucovací struktury. Vládci také silně zasahují do rozhodnutí armády.

„Vůdci velmi pečlivě sledují společná velitelství, společná cvičení, vševojskové jednotky a integrované štáby, protože arabské armády jsou dvojsečný meč. Jedna hrana ukazuje na vnějšího nepřítele a druhá na hlavní město. Pozemní síly jsou zároveň silou udržující režim a zároveň hrozbou. Žádný arabský vládce nedovolí, aby se vševojskové operace nebo výcvik staly rutinou; obvyklou omluvou jsou finanční výdaje, ale to není přesvědčivé vzhledem k jejich častému nákupu zbraní, jejíchž náklady na údržbu si nemohou dovolit. Vševojsková cvičení a společné štáby ve skutečnosti vytvářejí pospolitost, otupují soupeření, vymazávají podezření a odstraňují roztříštěné konkurenční organizace, což ale právě vládcům umožňuje stavět rivaly [v ozbrojených silách]  proti sobě,“ usoudil De Atkine.

Tento stav je nejpatrnější v Saúdské Arábii, kde existuje klasická armáda a režimu loajální Národní garda, v Egyptě zase Centrální bezpečnostní síly vyrovnávají moc armády, v Sýrii a Iráku takovou roli hrály Republikánské gardy. 

Arabští politici tuto roztříštěnost, podezřívavost a soupeření mezi různými složkami svých ozbrojených sil udržují neustále při životě. Každé vojenské cvičení, především s použitím ostré munice, je intezivně sledováno a kontrolováno vládou.

Pro vojenská cvičení vznikl v arabském světě obrovský byrokratický aparát, který vyžaduje povolení od navzájem nespolupracujících a oddělených velitelských a mocenských struktur. Takto se arabští vůdci snaží předejít vojenskému převratu, který v minulosti často končíval masakrem celé vládnoucí třídy.

Bezpečnost a paranoia 

Informace, které americká armáda běžně sděluje (povýšení, jména velitelů, označení jednotek), jsou v arabském světě přísně tajné.

„Posedlost bezpečností může dosáhnout směšných rozměrů. Před válkou v roce 1973 byl Sadat překvapen, když zjistil, že po dvou týdnech od data, kdy nařídil ozbrojeným silám přípravu na válku, jeho ministr války generál Muhammad Sadiq o rozkazu neinformoval svůj bezprostřední personál,“ uvedl De Atkin s tím, že se to promítá i do spolupráce mezi americkou armádou a arabskými státy.

Předpokládaný úzký vztah mezi USA a Izraelem, který je považován za operativní na všech úrovních, zhoršuje a komplikuje tuto zálibu v utajení. Arabové se domnívají, že ty nejobyčejnější podrobnosti o nich jsou nějak předávany Mossadu tajnou horkou linkou. To vysvětluje, proč je americký poradce cvičící arabské síly často dotazován na ‚problém Palestiny‘ a poté je podroben monologům o domnělé židovské nadvládě Spojených států,“ napsal De Atkine

Lhostejnost k bezpečnosti

Pokud jde o bezpečnostní opatření, existuje obecná laxnost, nedbalost a lhostejnost k nehodám při výcviku, z nichž mnohé bylo možné zabránit minimálním úsilím. Americký autor uvádí, že vysvětlením může být jak vnitřně spjatý fatalismus v islámu, tak především politická kultura.

„Když nejvyšší politické vedení projeví naprostý nedostatek zájmu o blaho svých vojáků, tak tyto postoje prosáknou směrem dolů skrz hodnosti. Typickým příkladem je zrada syrských vojsk bojujících proti Izraeli na Golanech v roce 1967: poté, co [syrská vláda] stáhla své elitní jednotky, syrská vláda vědomě klamala o izraelském obsazení [syrského] města Kunejtra, což by izraelskou armádu umístilo do zadních pozic branecké syrské armády. Syrské vedení učinilo tento krok jako nátlak vůči mocnostem, aby tlačily na příměří, ačkoli tohle prohlášení vedlo k panice syrských vojsk a ke ztrátě Golanských výšin,“ uvedl De Atkine.

Závěr

Vždy a všude existují nadšení studenti. Nadšené arabské studenty ale často semele kultura jejich armád.

Negativní arabské kulturní rysy posíli i Sověti. „Když měli Sověti vliv na určité arabské vojenské jednotky, posílili kulturní rysy svých klientů mnohem více, než Američané dokázali v posledních letech. Stejně jako u Arabů byla i sovětská vojenská kultura vedena politickými strachy hraničícími s paranoiou. Kroky podniknuté k ovládání zdrojů (skutečných nebo imaginárních) těchto obav, jako je rigidně centralizovaná struktura velení, arabské politické a vojenské elity snadno pochopily. Také Arabové pociťovali spřízněnost s pohrdáním sovětské důstojnické třídy vůči obyčejným vojákům a nedůvěru sovětské vojenské hierarchie vůči dobře rozvinutému, ceněnému a dobře odměněnému poddůstojnickému sboru,“ uvádí De Atkine .

Americký autor uvádí, že arabská politická kultura je založená na vysokém stupni sociálního rozvrstvení, podobně jako u zaniklého Sovětského svazu. Arabští důstojníci nevidí žádnou hodnotu ve sdílení informací mezi sebou, natož se svými muži. V tomto sledují příklad svých politických vůdců, kteří nejen zadržují informace od svých vlastních spojenců, ale také je běžně klamou.

„Trénink v arabských armádách je toho důkazem: arabští vojáci a jejich důstojníci jsou spíš vázání úzkými funkcemi, které jim přidělí jejich hierarchie [sociální, kmenová], než aby se maximálně připravovali na množství improvizovaných úkolů, které jsou vyvolávány chaosem v bitvě. To, že je to činí na bojišti méně účinnými, natož ohrožuje jejich životy, je sotva znepokojuje, zatímco tyhle otázky jsou samozřejmě dominantní v americké vojenské kultuře a odrážejí se v americkém vojenském výcviku,“ uvádí De Atkine .

„Dokud se arabská politika nezačne měnit na základních úrovních, není pravděpodobné, že by arabské armády bez ohledu na odvahu nebo odbornost jednotlivých důstojníků a mužů získaly kvality, které moderní bojové síly potřebují pro úspěch na bojišti. Tyto kvality závisí na vzbuzování úcty, důvěry a otevřenosti mezi příslušníky ozbrojených sil na všech úrovních, a to je pochodová hudba moderního válčení, kterou arabské armády, bez ohledu na to, jak moc napodobují odpovídající kroky, nechtějí slyšet,“ uzavírá svůj 20 let starý článek De Atkine.

Zdroj: Middle East Forum

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Nejsem Charlie - porozumět arabskému světu

Arabskému světu a islámu pravděpodobně nelze porozumět bez znalosti přírodního prostředí a dlouhé ...

Jemen a nenápadná válka na Arabském poloostrově

„Arabia felix“, neboli „Šťastná Arábie“ je jižní území Arabského poloostrovu. Ovšem v současné době ...

Katarská krize a dvojkolejnost americké zahraniční politiky

Krize v Perském zálivu uzavírá svůj druhý týden. Katar se nachází pod blokádou svých sousedů Saúdské ...

Krize v Perském zálivu: 13 požadavků pro Katar

Kuvajt, který je mediátorem v mezi Katarem a Saúdskou Arábií, Bahrajnem, Spojenými arabskými emiráty ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit zeleně příspěvky za posledních:
  • Rase
    21:25 08.06.2020

    Pět minut před půlnocí v noci na dnešek vyhlásil egyptský prezident Abdel al-Sisi ultimátům turecké armádě v Libyi a jim podřízeným oddílům džihádistů samozvaného premiéra Faiíze al-Sarrádže. Pokud do 48 hodin nepřistoupí na příměří, které nabízí Libyjská národní armáda (LNA), jíž velí polní maršál Chalífa Haftar, egyptská armáda a letectvo Spojených arabských emirátů spojí své síly na podporu LNA.

    Podle řeckého serveru pronews.gr Egypt mobilizuje svoji armádu. Již během neděle přicházely přes twitter informace o mohutném přesunu egyptské vojenské techniky k hranicím s Libyí. Velení egyptské armády čile přisouvalo na pozice i tanky Abrams M1A1, dále k hranicím přelítají řady stíhacích a bitevních letadel na letiště u Libyjských hranic.

    • PavolR
      22:34 08.06.2020

      Zjavný pokus zastaviť rozbehnuté proturecké sily ešte pred Sirtou. Hra o to, kto je ochotný koľko riskovať.

    • PavolR
      10:01 09.06.2020

      Erdogan medzitým vyhlásil, že ohľadne Líbye dosiahol dohodu s Trumpom: https://www.ekathimerini.com/2...

  • palo satko
    14:23 28.04.2020

    Arabi vedu vojnu inymi prostriedkami. Ti chudobnejsi migruju do vyspelych statov a rozvracaju ich spolocnost za peniaze, ktore im "biele" vlady vyplacaju ako davky, presnejsie vypalne. a ti bohaty si kupili nielen investicne fondy, lukrativne firmy a majetky, ale skorunpovali Zapad tak, ze sa im prepieklo aj znicenie Dvojiciek. Este aj v Cesku pustili z basy bohateho pedofila, nech basu odsedi doma!
    Takze celkovy vysledok je taky, ako keby Arabi vyhrali Tretiu svetovu a vytrieskali v nej USA, Franciu, Spanielsko, Nemecko a Svedsko. To ako dokazu bojovat im v pohode staci, ked zacnu pachat teror v europwkych velkomestach. Vysledok bude ten, ze zapadne superarmady si sami premenia vlastne metropoly na zburany Mosul.

  • JirkaM
    11:29 28.04.2020

    Jsem rád, že jste se nebál naplno říct, že za kulturní problémy Arabů mohou Sověti.

    To znamená, že noví evropané tyhle problémy mít nebudou. Právě naopak, třeba Arabové z Německa budou precizní puntíčkáři ochotní slepě plnit rozkazy.

    V každém případě jich tu potřebujeme více, abychom se ubránili fašistům z vesnic a Číně.

  • SofF
    01:41 28.04.2020

    velice zajímavý článek, od politických přání a žvástů odborný, takových na AN určitě víc.
    Za sebe, myslím že pro západ ani pro izraelce není žádoucí aby arabové tyto stereotypy překonali - už v minulosti ukázali jak jejich pospolitost může být silná když si podrobili většinu východní říše a i část západní když se dobývali do dnešní Francie. Arabština je obcovací řečí ve velké části středozemí i kusu Afriky. Čistě prakticky si tyto umělé národy vůbec nejsou cizí, jen jde o soupeření místních klanů v hlavních městech oblastí. Pokud by se spojil celý pruh od Iráku po Maroko tak by se rázem stali dominantní velmocí středozemí ani turci by nemohli obstát.
    Je to trochu jako s ruskými/postsovětskými republikami - kdekdo se rozplývá nad jejich potenciálem ale skutečnou realizaci si nikdo při smyslech v západních státech nepřeje, protože to by byl úplně jiný level konkurence.

  • Sholva
    22:54 27.04.2020

    Jeden kolega byl za bolševika myslím v Sýrii na montáži. Jestli ho něco štvalo, tak říkal jejich přístup stylu "Alláh to tak chtěl" k jakémukoliv problému...

    • Larry
      09:05 28.04.2020

      Jeden pán povidal...
      Když jsem hovořil s vojáky v nejmenované severoafrické zemi, tak proklínali Rusy. Že jim dodali letadla, co nedoletěla do Evropy a lodě co do té Evropy nedopluly .
      Rusové jistě věděli proč, tu Evropu snad měli i rádi.

  • Jiří Vojáček
    20:48 27.04.2020

    Rozdělovat vojáky podle rasy a na základě rasy určovat jejich kvalitu je samozřejmě nesmysl. Problém je v tom, že velké armády arabských států jsou branecké. Na toto téma vyšla řada kvalitních článků v časopisu ATOM/ATM kolem roku 1991, když naši jeli poprvé do Iráku.

    Jinak jsou arabské armády, kterou jsou z menší či větší části kvalitní. Jde například o jordánskou armádu, armádu Spojených arabských emirátů nebo Kataru. Kvalitní jsou také velké části Saúdskoarabské armády. Z okolních muslimských (nikoli však arabských) států mají velké části armády kvalitní Pákistán (upozorňuji na jeho letectvo, vycvičené lety bojů se Sověty a Indy) nebo Írán.

    • danny
      22:53 27.04.2020

      U Kataru a Saúdů to částečně přikládám najatým expertům ze zahraničí. Ale Pakistánšní piloti poslední dobou předvedli řadu velmi vyrovnaných soubojů s Indy. Celkově jejich letectvo vykazuje solidní bojeschopnost. A Íránci a jejich výkony v průběhu Írácko-Íránské války byly hodně přesvědčivé. Že navíc dokážou dosud udržovat přes embarga stroje v bojeschopném stavu také svědčí o tom, že se nejedná o žádná jelita.

      • Jura99
        07:57 28.04.2020

        Pákistánci ani Iránci nejsou Arabové.

      • Larry
        08:59 28.04.2020

        Zkuste si přečíst něco málo o starověké Persii a pochopíte, že to jsou velice vzdělaní a inteligentní lidé. Nejen to, dokáží provozovat i jaderné elektrárny na úrovních standartů MAAE.

        • danny
          14:26 28.04.2020

          Larry, Jura99: čtení o starověké Persii mě dovedlo k nedávné návštěvě té novověké. A obojí na mě zanechalo velmi pozitivní dojem. Myslím, že jsem svou slabostí pro Peršany (a Peršanky), relativizaci mainstreamových dogmat souvisejících s tímto "darebáckým státem" v místních diskusích celkem profláklý.
          Jinak pokus o vtipkování ve stylu "no jo, vy Arabové" je v Íránu dost adrenalinový sport. Dokud je častuješ fanatiky a teroristy, tak z toho mají legraci. když příjde na Araby, cítil jsem se prvně za celou cestu v ohrožení.

    • Larry
      08:54 28.04.2020

      Nic proti Vašim znalosrem, ale Iránci nejsou arabové, ale peršané . Proto ta kvalita. Jž v 19stol. britští generálové tvrdii, že : "Persií lze projít, ale nelze dobýt"
      Někde v diskuzi se kdosi zmínil o Turecku. Opět to nejsou nejsou arabové, ale osmani.
      Mezi araby je dobré rozlišovat sunity a šiíty.
      Tedy není arab, jako arab.

  • UnionPacific
    20:23 27.04.2020

    História nás uči jasne , kto chce mať bojaschopnú armadu, musí si ju postaviť sám a všetky zbrane vyrobiť doma. Outsourcing v armade je najlepšia cesta ako prehrať. Severná Kórea z múzealnou technikou z Číny a Ruska by nikoho nezastrašila ale vlastná A- bomba je čosi iné. A Saudi sú ukážkoví blbci. Technika za bilióny, starajú sa im o ňu Američania, Briti, a aj tak dostavajú v Jemene na frak.

  • hurvo
    18:47 27.04.2020

    Naopak iniciativa a vlastní nápady jsou receptem na potíže.

    „Rozkazy a informační toky shora dolů nesmějí být žádným způsobem znovu interpretovány, pozměňovány nebo upravovány,“

    pokud nějaký výcvik probíhá, je to jen „divadelní show“ pro hodnostáře.

    Uz som na to prisiel, na slovensku Smer-SNS zaviedli
    arabsku armadu :D

  • Englbert
    18:30 27.04.2020

    Je jen dobre pro nas evropany, ze to jsou takovy nymandi. Nechme je v tom. A pokud se mydli mezi sebou, tak je to uplne idealni.

  • Uboot
    18:09 27.04.2020
    Oblíbený příspěvek

    Viacerí z nás už mali nejakú skúsenosť s arabmi na dovolenke od Maroka, Tunis, Egypt, Jordánsko, Libanon, SAE, Katar a pod. Skúsenosť s trhovníkom, hotelierom, taxikárom alebo hociakým "očumovačom" vám dá krásny príklad. V podstate, keď máte peniaze ste v ich pozornosti, keď však vyžadujete za dané peniaze aj nejaký servis, vtedy uvidíte pravú tvár NEochoty. U uniformovaných je tento vzorec úplne rovnaký, niekedy možno ešte horší..ich prístup k práci na mizernej úrovni, (nadriadení to ospravedlnia, že majú rečovú bariéru) v podstate sa radi iba ukazujú a pózujú. Ak majú niečo robiť, radšej budú piť čaj, dookola viesť reči o koráne a viere a v neposlednom rade, sa radšej odoberú na motlitbu.

    • danny
      22:59 27.04.2020

      A neměl jsi v tom Maroku spíš problém s jazykovou bariérou ty? Oni jsou spíš orientovaní na Francii, takže je pravda, že tam s angličtinou až tak nezazáříš. V Tunisu, Kataru, a Egyptě jsem nebyl. Ale vyjma tradičních pastí na turisty jsem se s popisovanými vzorci tak často nesetkal. Když se vrátím k v úvodu uvedenému Maroku, jediné zklamání pro mě bylo, že to není žádná exotika, ale moderní stát se solidní infrastrukturou, Muslimy sekulárnějšími, než na předměstí Paříže a službami západního standardu.

  • Roland
    17:51 27.04.2020

    A ptal se jich někdo jestli opravdu prohráli? Je co jsem slyšel jejich prohlášení, tak z jejich pohledu jdou od vítězství k vítězství - z našeho pohledu sice prohrávají, ale náš pohled jim je totálně buřt - pro ne je vítězství padnout pro alaha. My pro ně nejsme rovnocenní

  • Miroslav
    16:15 27.04.2020

    Arabaci prehrávajú lebo kvôli ich povahe a nevýpočitateľnosti im každý predáva len menej výkonné verzie zbraní. Videli sme to v Iraku kde napriek značnej početnej výhode tankov nedokázali vzdorovať omnoho lepšie vyzbrojeným a výkonnejším Abramsom s lepšou ochranou.

    • dusan
      16:29 27.04.2020

      Na oboch stranách boli "arabáči" ... takže i vyhrali : )

    • Riiiederner
      14:08 11.05.2020

      To nevim jestli je uplně pravda SA pokud se nepletu se s US zbraněmi zrovna nepredvedla stejně tak turecko s leo

  • dusan
    16:15 27.04.2020
    Oblíbený příspěvek

    Aký systém ... taká armáda.

    Ak je spoločnosť skorumpovaná a postavená na korupcii, tak to sa samozrejme premietne i do armády a tá nikdy nemôže podávať dobré výkony.

    A Egypt, Sýria, Irak ... to všetko boli a sú typické skorumpované režimy.

    A mimochodom, Irán tam tiež patrí ... nie je to síce arabská krajina, ale priam "astronomická" neschopnosť pri zostrele ukrajinského stroja bola jasnou vizitkou vládnúceho režimu.

    Mimochodom totálnou neschopnosťou trpela i sovietska armáda počas fínskej i začiatkom Veľkej vlasteneckej vojny ... a tam to určite nebol "arabský problém" ....

    Bol to problém zaostalej diktatúry, ktorá likvidovala iniciatívu na všetkých úrovniach a výsledkom bolo naozaj zúfalé víťazstvo nad Fínskom a ťažké debakle v roku 1941 nad smiešne slabou nemeckou armádou ...

    A prečo je také rozšírené v tom arabskom svete ....

    Však si treba pozrieť na Egypt .. .primitívna zaostalá krvavá diktatúra, ktorá má však podporu väčšiny režimov - v rátane tých našich "vyspelých" demokracií ....

    • Nagato
      16:41 27.04.2020

      Souhlasím, ale tyto primitivní diktatury se nám ironicky vyplácí podporovat, páč tyto diktatury také drží na uzdě (většinou) i teroristy, kdyby tyto diktatury padly, byl by na Dálném Východě ještě větší bordel, než je tam teď.

    • palo satko
      16:50 27.04.2020

      Hlavne ze Francuzi, Belgicania, Dani a Nori ozdoba to demokracie, rozprasili Nemcov za par hodin. Dusan aj niekedy rozmyslas?

    • danny
      16:56 27.04.2020

      dusan: Nesouhlasím s tvým zařazením Iránu. Těm se naopak v posledních letech zadařilo získat na středním východě ohromný vliv. A to právě velmi citlivou koordinací diplomacie, finanční i humanitární podpory, akcemi speciálních jednotek a hlavně "řízením" rozhádaného pytle různě sympatizujících hnutí, kmenových náčelníků a vůdců milic. Stavět argumentaci na jednom dost zmatlaném zásahu mi příjde příliš zevšeobecňující.
      Zase je zajímavé, že z toho tělesa v průběhu Finské války vznikl relativně rychle navzdory částečné likvidaci fungující útvar. Stejně tak se zdá, že se výrazně zvýšila bojeschopnost Syrské armády. Bylo by zajímavé srovnat to se stavem např. Iráckých a Afghánských ozbrojených složek.

      • PavolR
        17:23 27.04.2020
        Oblíbený příspěvek

        V súvislosti s úspechmi Iránu však treba poukázať na jednu vec, ktorú aj De Aktin zjavne dosť ignoruje, a to, že organizovanie sa na náboženskom základe preklenovať a eliminovať veľkú časť zmienených nevýhod kmeňovej kultúry blízkovýchodných spoločností a ostanú potom už prevažne iba silné stránky - čo sú práve tie "partizánske" operácie. Na tomto princípe vybudoval sféru svojho vplyvu Irán (Sulejmánimu pri vytváraní kontaktov a dôvery medzi rôznymi skupinami iste veľmi pomáhalo, že za ním stál priamo ajatolláh) a na druhej strane v tomto možno vidieť časť úspechov ISIS.

        • danny
          23:08 27.04.2020

          Asi někdo nepochopil o čem mluvíš, jinak nechápu, za co ti dávají palce dolů. Jo, to je velmi trefná poznámka. Mě při čtení připadalo, že že to De Atkin trochu smíchal. Kmeny a Islám dohromady. Až Mohamedovi se povedlo sjednotit věčně se hašteřící a válčící kmeny.

        • Honzin
          12:00 28.04.2020

          PavolR
          Neznám originální text. Vycházím pouze z toho co jsem četl výše. Poznámka o náboženství je validní. Bral bych náboženství jen jako jednu (byť významnou) složku kultury, které společně s ostatními vytváří výsledný kulturní mix.
          Text pak popisuje dopady kultury jako celku. To je podle mě důvod proč náboženství, není v explicitně textu zmíněno.

          Souhlasím s tím, že náboženství při partyzánském způsobu boje vystupuje silně do popředí. Stává se z něj spojovací bod, který dává pocit sounáležitosti atd. Nicméně tento způsob boje sám o sobě odstraňuje v článku popsané problémy. Z principu vede na decentralizovaný systém, ve kterém se utváří samostatně fungující menší oddíly. Tím pádem nepotlačuje kreativitu velitelů, protože prostě nemají nad sebou nějaké vysokého velitele, který by kontroloval každý jejich krok.

      • dusan
        20:21 28.04.2020

        To nebol "jeden zmatlaný prípad" ... .to bola celá séria zlyhania systému .... nie náhodou v "sérii" sa ušlapali desiatky ľudí na pohrebe ... a následne totálne nezvládnutá koronakríza ...

        A nakoniec Irán síce vonku "ohromný vliv" ... ale doma musel rozháňať ľudí streľbou, lebo tie miliardy do toho "ohromného vlivu" chýbajú .... a výrazne až tak, že ohrozujú samotný režim.

        Uvidíme ako si Irán poradí s totálnym prepadom ropy ....