Prošel misemi v Afghánistánu, Kosovu, či Mali. Nyní praporčík Armády ČR pracuje téměř tři roky na ARO oddělení Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí

Prošel misemi v Afghánistánu, Kosovu, či Mali. Nyní praporčík Armády ČR pracuje téměř tři roky na ARO oddělení Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí
Praporčík Armády České republiky Bc. Břetislav Veselý (zcela vpravo) v kolektivu svých kolegům v Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí / Foto: Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí (Zvětšit)

Praporčík Armády České republiky Bc. Břetislav Veselý slouží u 6. zdravotnického praporu na oddělení ambulance péče a urgentního příjmu Agentury vojenského zdravotnictví Armády ČR jako starší zdravotník, specialista v intenzivní péči. V současné době však již téměř 3 roky pracuje jako všeobecná sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Nejen o své cestě z válečných krajin k pacientům na Valašsku se  Břetislav Veselý ochotně rozpovídal.

Proč jste si vybral právě Nemocnici AGEL Valašské Meziříčí?
Nemocnice ve Valašském Meziříčí je mou domovskou nemocnicí. Jsem velice rád, že mohu sloužit právě tady. Je to sice „malá“ nemocnice, o to více pro mou praxi přínosnější a užitečnější. Na zdejším ARO se setkávám se širokým spektrem odborné a ošetřovatelské péče a zkušenosti, které zde získám, pak mohu využít v armádě. Hodně jsem se od mých kolegů v nemocnici naučil a stálé učím. Zde jsem se zařadil mezi své kolegy z Armády ČR nrtm. Lenku Válkovou z centra biologické ochrany v Těchoníně a rtm. Ondřeje Kováče ze 73. mechanizovaného praporu v Přáslavicích.

Jak často míváte směny na zdejším oddělení ARO?
Ty se odvíjí podle pracovního plánu, vyplývající z mých vojenských povinností u 6. zdravotnického praporu. Pro mě je velmi důležitá praxe pro udržení mé odbornosti a nabytí nových zkušeností. Pokud nemám jiné povinnosti v rámci armády, pak většinu pracovního času trávím zde v nemocnici.

Co je zde vaší náplní práce?
Je to především každodenní „běžná” činnost zdravotníka na oddělení s intenzivní péčí. Moji hlavní náplní jako zdravotníka, je udržovat svou odbornost, formou stáží. Udržovat vševojskové znalosti a být nepřetržitě připraven k nasazení kdekoli po České republice a ve světě.


Praporčík Armády České republiky Bc. Břetislav Veselý na jedné ze svých misí. / Foto: Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí

Jak vás bere lékařský a ošetřovatelský personál co by člověka z armády?
Doufám, že jako rovnocenného kolegu, kamaráda a pomoc nejen v tomto složitém čase.

Bylo pro vás těžké si udělat specializační vzdělávání v oboru Intenzivní péče tzv. ARIP? Případně byla to nějaké podmínka pro fungování u 6. zdravotnického praporu?
Bylo to studium, jako každé jiné, musel jsem se učit a připravovat na zkoušky. Nicméně jsem měl možnost využít studijní volno před zkouškami. Pro můj vstup a zařazení k 6. zdravotnickému praporu byla specializace podmínkou.

Proč právě armáda? Proč ne rovnou intenzivní péče v nemocnici?
V armádě jsem sloužil dříve, než jsem si dodělal odbornou specializaci v intenzivní péči. Armáda je mou srdcovou záležitostí a nikdy bych tohle povolání neměnil. Hodně dala, samozřejmě i něco vzala, ale převažuje ve mně pocit velké hrdosti, že můžu nosit uniformu. Armáda není jen povolání, je to celkový styl a pohled na život. Voják by měl být vojákem, i když zrovna nenese uniformu. Tak jako zdravotník. Díky armádě můžu pomáhat tam, kde je potřeba.

V nemocnici jste nepracoval pouze v rámci pomoci během pandemie, je to tak?
Ve valašskomeziříčské nemocnici jsem na dlouhodobé stáži, byl jsem zde ještě před vypuknutím pandemie covid-19. Pevně věřím, že i nadále budu moci být součástí týmu na oddělení ARO pod vedením skvělé staniční sestry paní Šárky Kolečkové.

Jak jste se dostal k této profesi v 6. zdravotnickém praporu?
Již během studia na střední škole jsem se začal zajímat o možnost sloužit a studovat v rámci Armády ČR. Z poloviny mě na tuto myšlenku přivedl kamarád a z druhé poloviny to byl otec, který byl v řadách Policie ČR. Po absolvování střední školy jsem nastoupil jako zdravotník roty u 71. mechanizovaného praporu v Hranicích. Během mé služby zde jsem si doplnil vzdělání o titul bakalář v oboru Ošetřovatelství na Univerzitě Palackého Olomouc a dále o specializaci na NCONZO obor intenzivní péče. Po absolvování specializace a 15 letech strávených u bojového útvaru jsem se rozhodl využít příležitosti a přestoupit k 6. zdravotnickému praporu. V Armádě ČR sloužím již 17 let. Šestý zdravotnický prapor má specifikum ve skladbě personálu. Oproti jiným útvarům v rámci AČR, jeho velká část je tvořena zdravotnickým personálem. Jelikož je pro nás nezbytně důležité zachovat si svoji odbornou způsobilost, sloužíme jak ve vojenských tak i civilních zdravotnických zařízení.

Jakou máte hodnost? Je pro vás prostředí nemocnice nějak specifické?
Má hodnost je praporčík. Všude platí interní standarty a postupy tak, aby vše fungovalo tak, jak má. Jsem zvyklý poslouchat a plnit rozkazy, proto z pozice zdravotníka není pro mě nemocniční prostředí specifické kromě toho, že na sobě nenosím maskáče.

Museli jste před příchodem k 6. zdravotnického praporu skládat i fyzické a psychologické testy, nebo stačilo vaše vzdělání?
Pokud se tyká celkového vstupu do armády, tak jsem musel splnit zdravotní, psychologická a fyzická zadání. Pro zařazení na konkrétní systematizované místo jsem musel mít i odbornou způsobilost, tedy vzdělání. Fyzické testy opakujeme každý rok formou tělesného přezkoušení. Psychologické testy provádíme před výjezdem na zahraniční misi a po příjezdu.

Může Vás armáda kdykoliv povolat do kterékoliv jiné nemocnice nebo přímo vojenské nemocnice?
Ano, může mě poslat kdykoliv a kamkoliv u nás i po světě, a to nejen do civilního nebo vojenského zdravotnického zařízení. Armáda je prostě tam, kde je potřeba a já jsem její součástí.

Jezdíte pomáhat jako zdravotník i na nějaké zahraniční mise, nebo jste se v minulosti již účastnil?
Ano. S předchozím útvarem jsem se zúčastnil čtyř zahraničních misí. Působil jsem v Kosovu, dvakrát jsem byl na misi v Afghánistánu a jednou v Mali.

Covid je bohužel i o smrti, setkal jste se dříve na některém pracovišti s pacientem, kterému šlo o život, případě podlehl svým zraněním?
Aktuálně se všude mluví o covidu a umírání ve spojení s ním, ale není to jen o něm. Ano, se smrtí pacientů, vojáků, bohužel i svých kolegů a kamarádů jsem se ve své praxi setkal jak v nemocnici, tak i na armádní misi. Myslím, že povolání zdravotníka je se smrtí spjaté. Všeobecně zdravotník, nejen vojenský, by měl být na setkání se smrtí připraven.

Co vaše rodina? Nebojí se o s?
To je dobrá otázka, i když spíše na mou rodinu. Pro mě je rodina, moje žena a mé děti na prvním místě, i když se to na první pohled úplně neslučuje s tím, jaké mám povolání. U této profese je zázemí velmi důležité. Myslím si, že se o mě rodina pochopitelně bojí, ať už jsem v nemocnici nebo někde ve světě. Má žena i mé děti ale také ví, že povolání vojenského zdravotníka je součástí mého i jejich života.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Generál Feix: Otevřená komunikace je nejjednodušší krok k armádě 21. století

Armáda začala přímo a srozumitelně mluvit s veřejností. Proměnil se styl její komunikace na ...

Róbert Dziak: Na naše výsadkáře jsem byl vždycky hrdý

Jsou to více než tři měsíce, co se chrudimský 43. výsadkový prapor změnil na pluk. Výsadkáři ...

Mechanička vrtulníku: Jde o to, jak dobře děláte svou práci 

V kapse má šroubovák a po trupu letadla se nadporučice Zuzana Lamačová pohybuje ladně a ...

Neměnila bych, přiznává důstojnice ze 71. mechanizované praporu

Poručice Lucie Hudáková má ve své četě třicet jedna mužů, především automechaniků, elektrikářů nebo ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!