První rok ruského okupačního režimu na Ukrajině

Pro každou obsazenou oblast vytvořila ruská vnitřní zpravodajská služba FSB (Feděralnaja služba bezopasnosti) dočasnou operační skupinu. Úkolem každé skupiny se stalo vedení okupačního režimu a jeho kontrarozvědných složek. K podřízeným jednotkám patřily oddíly Rosgvardie pro zajištění veřejného pořádku a jednotky speciálních sil určených k likvidaci vysoce hodnotných cílů. Tento model Rusko podle think tanku RUSI (Royal United Services Institute) využívá a zdokonaluje od dob druhé čečenské války.    

Přístup k vytváření okupační správy byl systematický. Ruské jednotky nejprve zabavovaly veškeré dokumenty o místním obyvatelstvu. Jednalo se o záznamy z oblasti zdravotnictví, školství, bydlení, daní, policie, voleb a místní samosprávy. Rusové se také soustředili na informace z veřejného sektoru, včetně pojišťoven a nevládních organizací. Z těchto údajů následně sestavili databázi, kdo kde žil, s kým byl spřízněn a zda měl nějaké vazby na ukrajinský stát.

Ruská okupační správa rozdělila obyvatelstvo do pěti základních kategorií. První tvořili jedinci určení k fyzické likvidaci a ukázkové procesy, které správa považovala za vůdce ukrajinského nacionalismu. Druhou skupinu Rusové podezírali z podpory nebo z úmyslu podpořit hnutí odporu, již bylo třeba potlačit nebo získat na svou stranu. Typicky k ní patřily osoby spojené s ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení, místní samosprávou, armádou nebo nespolupracující úředníci. Třetí kategorie nesla označení nevyhranění, zatímco čtvrtá aktivně kolaborovala s ruskými silami. Nakonec pátá zahrnovala technické odborníky nezbytné pro zajištění provozu kritické infrastruktury, na jejíž práci okupační orgány dohlížely. 

Operační skupiny FSB po obsazení území předvolaly představitele škol, veřejných služeb a továren. Dostali na výběr buď spolupracovat (v případě vzdělávacích institucí například změnit učební osnovy) a podávat zprávy skupině, nebo odstoupit. V případě odvolání ředitele školy Rusové často nabízeli jeho místo jiným zaměstnancům, pokud byli ochotni spolupracovat. Neúspěšná snaha najít náhradu nebo při podezřelém chování nového ředitele docházelo k nahrazení vedoucích pracovníků přímo jedním z důstojníků FSB.

Další součástí ruské okupace se stala informační izolace cílových obcí. K ní docházelo třemi způsoby. Ruská armáda v první řadě rušila frekvence, pomocí kterých mohli lidé v obsazené oblasti přijímat signál ukrajinské televize a rozhlasu. Zadruhé, místní telekomunikační infrastrukturu odpojili od ukrajinské infrastruktury a namísto toho ji připojili k ruské. To okupační správě umožnilo sledování telekomunikačního a internetového provozu. Nakonec, Rusové zřídili odposlouchávací stanice a prováděli analýzu metadat mobilních telefonů za účelem sledování komunikace místních obyvatel. Upřednostňováni byli ti jedinci, kteří se pokoušeli směrovat hovory nebo posílat zprávy z okupovaných území do oblastí pod kontrolou Kyjeva.

Okupačním správám pomáhali v jejich činnosti příslušníci místních pořádkových sil a státní zaměstnanci, jež Moskva naverbovala jako agenty ještě před válkou. V praxi tvořili tito spolupracovníci relativně malou skupinu, která ale hrála velmi důležitou roli. Jak uvádí RUSI, FSB v rámci svého plánování neočekávala a ani nevyžadovala, aby ji většina nebo dokonce jen významná část obyvatelstva vítala. Na základě zkušeností z Čečenska se vycházelo z předpokladu, že 8 % obyvatelstva musí spolupracovat (aktivně nebo pod nátlakem) k úspěšnému nastolení okupačního režimu. Ukrajinská zpravodajská komunita na základě hodnocení obsazených území kalkulaci FSB potvrdila.

Prosazení kontroly obyvatelstva prostřednictvím tak malé skupiny bylo možné pouze za použití násilí. Na různé kategorie obyvatel bylo přitom aplikováno různým způsobem. V případě osob první kategorie (fyzická likvidace) se většina z nich nacházela mimo dosah Ruska, což význam těchto aktivit snížilo. U nespolupracujících jedinců ve vysokých funkcích nebo odpovědných za kritickou národní infrastrukturu se Rusové snažili o jejich přinucení k součinnosti. Ve většině případů se uchylovali k zastrašování, výslechům a bití, načež tyto osoby propouštěli. Docházelo i k zadržování a mučení členů jejich rodin. Cíli nátlaku obvykle pohrozili dalšími represemi proti příbuzným, pokud nebudou plnit ruské pokyny.

U osob podezřelých z účasti na odboji proces trval déle a vedl k různým výsledkům. Počáteční výslechy sledovaly předem určené pořadí šablonovitých otázek a někdy zahrnovaly násilí. U rizikových osob často docházelo ke druhému kolu, někdy doprovázeného mučením. Kladené otázky přecházely od obecných dotazů k podrobnějšímu zkoumání osoby. Někteří se po tomto procesu dostali na svobodu, jiné převáželi na další místa nebo dále do Ruska k dalším výslechům. Po návratu nebylo ukrajinským odbojovým sítím jasné, zda se navrátilec nestal dvojitým agentem a nedonáší okupačním úřadům. Podmínkou propuštění se totiž zpravidla stávalo pravidelné poskytování zpráv FSB.

Základ tohoto systému (tzv. filtrace) tvořily záznamy o výsleších. Zpočátku šlo o samostatné databáze, data na přenosných počítačích nebo papírové záznamy. Postupem času se však tyto soubory stávaly obsáhlejšími. Zadržené osoby popsaly, jak se při jejich třetím výslechu Rusové posunuli od šablonovitých otázek v prvním kole a konkrétních případů ve druhém ke srovnání s výpověďmi dalších osob. Podle britského think tanku začala okupační správa využívat ke kontrole konzistence výpovědí systém „Spectrum“. Ten na území Ruska přebírá data z jiných státních institucí, například daňové a soudní záznamy nebo hlášení policie a pohraniční stráže. Mezi další digitální zdroje informací patří „PSKOV“ využívaný ke sledování mobilních telefonů a sociálních médií a databáze „Sherlock“, jež spojuje vládní a komerčně dostupné údaje.

K dalším součástem ruské okupační kampaně patřily kolektivní tresty. V mnoha městech obsazených ruskými jednotkami je místní občané natáčeli a videa následně nahrávali na sociální sítě. Podrobnosti o pohybu ruských vojsk navíc předávali přátelům, rodině a ukrajinskému státu. Ty shromažďovala ukrajinská armáda a tyto informace využívala k dělostřeleckému zaměřování. V reakci na to ruské jednotky prováděly prohlídky obyvatel a zkoumaly jejich telefony. Zjišťovaly, zda z nich docházelo ke sdílení informací s ukrajinskými ozbrojenými silami. Pokud ano, držitelé zařízení končily na výslechu, kde často docházelo k mučení, a v některých případech došlo i k jejich popravě.

Ruským speciálním službám se na ukrajinských okupovaných územích podařilo vybudovat systematický represivní režim. Tento násilný postup má výrazný dopad na kvalitu života v cílových oblastech. Stal se účinnou metodou, jak omezit aktivity odporu na pro Rusy zvládnutelnou úroveň a udržet kontrolu. Dřívější důkazy z Čečenska a nynější z Ukrajiny ukazují, že k nastolení nového pořádku stačí aktivní spolupráce malé aktivní části obyvatel.

Zdroje: RUSI, intelNews