Ředitel Ústavu zpravodajských studií Univerzity obrany Libor Kutěj: České zpravodajské služby ruskou hrozbu nikdy nepodceňovaly

V červenci letošního roku byl jako nová součást Univerzity obrany zřízen Ústav zpravodajských studií, který se zaměřuje především na rozvoj problematiky strategického vojenského zpravodajství. Co jeho vznik iniciovalo?
Motivem pro zřízení tohoto akademického pracoviště byla dlouhodobá absence seriózního výzkumu zpravodajské problematiky v našem akademickém prostředí. Přitom se jedná o jednu z nejrychleji se rozvíjejících disciplín s rozhodujícím dopadem na průběh veškerých činností na moderním válčišti. Zpravodajství v uplynulých dvou desetiletích zaznamenalo významný rozvoj svých možností a využití ve všech formách konfliktů, ale též ve fázi jejich předcházení. Použití moderních technologií bezprostředně rozšiřuje schopnosti zpravodajských orgánů na všech stupních velení a řízení. Jedná se zejména o obory obrazového a signálového zpravodajství. V oboru zpravodajství z otevřených zdrojů jsou využívány nové softwarové nástroje, které umožňují zvýšit efektivitu oboru a selekci informací využitelných ve zpravodajské praxi. Zpravodajství pracuje s novými komunikačními technologiemi a masovými platformami sociální komunikace. V některých regionálních konfliktech se projevily zcela nové zpravodajské fenomény, se kterými je potřeba pracovat. Charakteristické je například zapojení veřejnosti do sběru zpravodajsky relevantních dat, poznatků a informací nebo činnost soukromých subjektů, které v rámci své podnikatelské činnosti zpracovávají informace a na komerční bázi připravují zpravodajské produkty, které poté nabízejí stranám zapojeným do konfliktu či tento konflikt monitorující. Jedná se o celou řadu nových forem zpravodajské práce, které je potřebné reflektovat nejen v činnosti zpravodajských služeb, ale také rozpracovat na teoretické úrovni s výstupy aplikovatelnými pro zpravodajskou praxi. K tomuto je forma výzkumného pracoviště v rámci univerzity nejlepším nástrojem.

Můžete činnost Ústavu zpravodajských studií blíže přiblížit a konkretizovat jeho jednotlivá zaměření?
Podstatou činnosti vysokoškolského ústavu je jeho převládající zaměření na výzkumnou činnost. Aplikačními garanty jsou v tomto případě jednotlivé součásti Vojenského zpravodajství, Velitelství kybernetických sil a informačních operací a podle potřeby též vybrané zpravodajské orgány Armády České republiky. Jakkoli je ústav součástí univerzity, která je v gesci ministerstva obrany, přesto se neomezuje pouze na činnost ve prospěch výlučně jeho součástí. Výstupy činnosti ústavu mohou být využity také v praxi jiných rezortů, namátkově vnitra či zahraničních věcí. Ústav má dvě oddělení, která se liší obsahem své činnosti. První oddělení se zabývá rozvojem zpravodajských oborů. Zvláštní pozornost věnuje zpravodajské analýze, především nástrojům informační analýzy a strukturovaným technikám využitelným při tvorbě informačních výstupů. Druhé oddělení se věnuje vybraným aspektům bezpečnostního vývoje v určitých regionech. Zaměřuje se na Rusko a část postsovětského prostoru a dále na oblast východní a jihovýchodní Asie, zde především v kontextu revizionistické zahraniční politiky pevninské Číny a projekci vojenské síly jako jejího nástroje.

Má Ústav zpravodajských studií s ohledem na svůj nedávný vznik již dostatečné odborné pedagogické a vědecké pokrytí nebo budete muset přijímat nové kolegyně či kolegy? A jaká kritéria musí splnit pedagogický nebo vědecký pracovník, aby se mohl stát součástí Vašeho týmu?
Jako každé nové pracoviště též náš ústav buduje své schopnosti postupně. Rozhodně chceme stavět na řadě nových kolegů, kteří dostanou příležitost, zejména v problematice regionální bezpečnosti. Kritéria se neliší od jiných odborných univerzitních pracovišť.

Katedra zpravodajského zabezpečení Univerzity obrany i Ústav zpravodajských studií v rámci různých odborností připravují k výkonu služby budoucí či již stávající zpravodajce nebo průzkumáky. Jak dlouho trvá, než se z řadového studenta stane „výborný“ zpravodajec nebo průzkumák?
Jako každá vzdělávací instituce také Univerzita obrany dává svým absolventům pouze bazální penzum poznání v určité odbornosti. Některá jeho část se poté rozvíjí v praxi podle skutečných požadavků kladených na jednotlivé funkce, které jsou absolventy zastávány, a tím se prohlubuje jejich odborná kompetence v souladu s potřebami praxe. Asi se nedá říci, že existuje nějaké konkrétní období, které dostačuje či je nutně potřebné pro získání něčeho, co bychom mohli s nadsázkou označit jako profesní excelenci. Obdobně jako i v jiných oblastech lidské činnosti hraje velkou roli talent. Jsou lidé, kteří mají přirozené predispozice být dobrým operativcem, jiní dobrými analytiky, někteří se nevymaní z průměru a jsou lidé, kteří se na tu práci prostě nehodí. Nutno ovšem říci, že taková vhodnost či naopak nevhodnost se v tomto oboru projeví za poměrně krátký čas. Velkou výhodou např. Vojenského zpravodajství je, že jeho systém výběru osob je natolik propracovaný, že psychologická vyšetření odhalí ony zjevné talenty a opačně jedince, kteří pro zpravodajskou práci nejsou příliš nebo vůbec vhodní. V tomto kontextu chci podotknout, že odmítnutí uchazeče o zařazení ke zpravodajské službě vůbec neznamená, že se jedná o komplexně neschopného jedince. Nezřídka je tomu právě naopak. Někteří i velmi nadaní lidé nejsou ke zpravodajské práci vybráni, jelikož některé jejich osobnostní vlastnosti by jim bránily v plnění požadovaných úkolů požadovaným způsobem. Zjednodušeně můžeme říci, že by se ve službě trápili a služba by se trápila s nimi. U armádních součástí, s výjimkou speciálních sil, není výběr precizován tak jako ke zpravodajské službě, ale jakési základní parametry jsou přece jen sledovány a mladí důstojníci se poměrně rychle vyprofilují. Jinak ještě k tomu času nutnému pro získání respektované odbornosti. Zde hodně záleží na obsahu a charakteru činnosti, kterou zpravodajský důstojník vykonává. Mnohdy je to dáno přiděleným regionem. U analytiků je poměrně velkou výzvou pracovat ve vztahu ke komplikovaným teritoriím a tématům, která zahrnují rozsáhlé kmenové, klanové a etnické vztahy, složitý historický kontext, neobvyklou sociální realitu, netransparentní vnitropolitický mocenský systém apod. U obou základních kategorií příslušníků, tedy u operativních i analytických pracovníků, je velmi důležitá znalost jazyka určitého teritoria. Zde jsou pochopitelně rozdíly v obtížnosti ruštiny, arabštiny nebo třeba tradiční mandarínské čínštiny. Takže žádný jednoznačně definovaný časový horizont neexistuje, ale například u analytika, čím déle zpracovává určité konkrétní téma, tím se jeho odbornost nutně zvyšuje.

Plk. gšt. Libor Kutěj a náčelník gšt. brigádní generál Karel Řehka / archiv UNOB

Jaký je v posledních letech o uplatnění v rámci Vojenského zpravodajství nebo u zpravodajských štábů české armády zájem?
Ve vztahu k Vojenskému zpravodajství si dovolím tvrdit, že zájem je velký, nicméně náročné výběrové řízení do služby „vpustí“ okolo pěti procent původně předvybraných uchazečů. U zpravodajských štábů Armády České republiky lze konstatovat, že zájem je taktéž poměrně obstojný. Poměrně kuriózní je situace u zájemců o specializaci Velitel průzkumných jednotek. Při nástupu ke studiu uvádí rovná polovina přijatých studentů, že by se chtěli věnovat studiu průzkumné odbornosti. Po prvních dvou letech se nám tento počet rapidně snižuje a někdy se dostáváme do situace, že i na tuto poměrně prestižní odbornost nemáme dostatek zájemců z řad nejlepších studentů, o které bychom pochopitelně stáli nejvíce. Tento zjevný trend ve vývoji zájmových priorit studentů je dán jejich postupným pronikáním do vojenské praxe, kdy po prvních semestrech studia, polní přípravě a některých předmětech zjistí, že průzkumák plní úkoly za každého počasí, v rozmanitém terénu, někdy nepřetržitě několik dní a v malé skupině. Při tomto poznání se atraktivita průzkumné činnosti nutně snižuje a celá řada studentů si vybírá tzv. kancelářské, tedy štábní specializace. Pozitivním aspektem je, že tak na průzkum přicházejí zájemci, kteří jsou pro tuto část vojenského řemesla zapálení a vědí, proč se chtějí vzdělávat zrovna v této oblasti. Za zmínku možná ještě stojí, že v posledních letech se průzkumná odbornost otevřela také ženám a studentky patří v rámci průzkumného směru k nejlepším. Jistě je to dáno vnitřní soutěživostí v této dříve tradičně mužské specializaci a děvčata nezaostávají nejen v odborné přípravě, ale ani ve fyzické připravenosti, která je zrovna u průzkumáků enormně důležitá.

Pane plukovníku, nedávno jste na bezpečnostní konferenci v Poslanecké sněmovně konstatoval, že vzorce ruského chování zůstávají už 100 let stejné a že jimi jsou ovlivňování veřejného mínění, vyhrožování a ozbrojené útoky. Byli dle Vašeho názoru s tímto před vypuknutím války na Ukrajině západní politici dostatečně srozuměni a připraveni tomuto ruskému chování adekvátně čelit? Nebo naopak teprve nyní Západu dochází, co je Vladimír Putin vlastně zač, že to je diktátor, který podle různých bezpečnostních analytiků „de facto rozpoutal“ třetí světovou válku, a Západ na takovou realitu připraven nebyl?
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že české zpravodajské služby ruskou problematiku vždy zpracovávaly, a ani v době zpravodajských priorit zaměřených do oblasti boje s globálním terorismem nikdy nepřestaly činnost ruských zpravodajských služeb a dalších aktérů sledovat, nikdy tuto hrozbu nepodceňovaly. Naše zpravodajské služby jsou službami informačními a jejich kompetence končí předáním informace oprávněnému adresátovi, v daném případě zpravidla příslušnému členovi vlády. Další vývoj, tedy jak bude s tím či oním informačním výstupem naloženo, není předmětem zpravodajského zájmu a služby nesmí vykazovat snahu zasahovat do politického rozhodování. Zpravodajská práce ve vztahu k Rusku nikdy nebyla jednoduchá. Naše rozvědky vždy čelily velmi tvrdému kontrarozvědnému režimu v Rusku, který odpovídal tradici silných obranných mechanismů dědiců historické „čeky“ nebo 2. hlavní správy KGB. Na druhé straně naše vlastní kontrarozvědné služby po celá tři desetiletí bojovaly s expanzí ruských zpravodajských orgánů, které s ohromnou dovedností využívaly svých předchozích agenturních pozic vybudovaných v době socialistického Československa. Bohužel vidina ekonomické prosperity a snaha přitáhnout do Česka ruské investory bez ohledu na původ a čistotu jejich finančních zdrojů v 90. letech vytvořily bezprecedentní podhoubí pro působení ruských speciálních služeb, včetně jejich propojení s ruskojazyčným organizovaným zločinem. Z kontrarozvědného hlediska tedy původ dnešního marasmu hledejme v divokých devadesátkách, protože tenkrát ruské peníze „nesmrděly“. Karlovy Vary jsou toho nejvíce zřejmým projevem. Zároveň je korektní říci, že také vztahy v Ruskem procházely vývojem, který nebyl vždy tak jednoznačný, jako je tomu dnes. Rusko samotné si zažilo několik složitých fází. Tomu odpovídala i západní reflexe tamního vývoje a chování Ruska na mezinárodní scéně. Bylo by příliš zjednodušující a tendenční dnes tvrdit, že vše bylo jasné již v roce 1991 nebo od Putinova nástupu do prezidentské funkce. I Putin se profiloval postupně a osobně se domnívám, že dnes je to jiný Vladimír Vladimirovič, než jak jsme jej znali, či jak jsme si jej dokázali představit před dvaceti lety. Takže postoj Západu vůči Putinovi nemohl být dlouhodobě připraven, není to o tom, že jsme všichni věděli, kam ruský prezident ve svých rozhodnutích zajde. Nehledě na řadu faktorů, které ovlivňovaly postoje západních politiků a které nutně souvisely s dodávkami nerostných surovin, ale nejen jich. Rusko bylo pro západní firmy atraktivním trhem a takový se nerado opouští. Nicméně jako voják a akademik v oblasti mezinárodních bezpečnostních vztahů bych měl připomínku k Vaší otázce. Putin nerozpoutal třetí světovou válku. To je mediální narativ, kterým si můžeme pomoci k vykreslení situace na Ukrajině, jak ji vnímáme my ve střední Evropě. Ale nejen z hlediska vojenských a mezinárodněpolitických kategorií není tento pojem na místě. Naše hodnocení ruské agrese vůči nezávislému státu nesdílí celá řada, ne-li dokonce většina zemí mimo evropský prostor. Hlasování v OSN tento fakt zjevně potvrzují. Musíme přijmout skutečnost, že rusko-ukrajinský konflikt vnímáme velmi intenzivně zde v Evropě a tato reflexe zcela přirozeně vyplývá z našeho evropocentrického vnímání souvislostí. Jinde ve světě je tomu odlišně a lze najít řadu příkladů, kdy zase naopak my Evropané jsme byli velmi vlažní vůči zvěrstvům, ke kterým docházelo v různých dobách na různých místech ve světě. Proto pro hodnocení a řešení konfliktu na Ukrajině spoléhejme na naše transatlantické spojenectví, které jediné zohledňuje společné postoje vycházející ze společně sdílených civilizačních hodnot, zkušeností z konfliktů a étosu liberální demokracie. To jinde ve světě nečekejme.

Putin Rusům po celou dobu své vlády výrazně předestírá, že jejich podstata je v národní identitě a v minulosti, kdy do minulosti zároveň nasměroval perspektivy ruského státu, a učinil z ní politický program. Někteří historici o Rusech hovoří jako o národu, který má v krvi silné vlastenectví, hrdost a není pro něj problém trpět za svůj stát. Rusové mají patriarchální způsob prožívání státu, většina z nich cítí ke svým vůdcům velkou oddanost a jsou nekriticky ochotni jít za svého vůdce i na smrt. Je toto něco, co lze i v souvislosti s probíhající rusko-ukrajinskou válkou vnímat jako hrozbu, která vychází z celého Ruska, nikoli pouze ze samotného Putina?
To se domnívám, že určitě ano. My jsme se na Rusy celá desetiletí dívali jako na lidi, kteří jsou stejní jako my. Ono to mnohdy vycházelo z uplynulých čtyřiceti let komunismu, kdy nám byli Rusové a ostatní národy Sovětského svazu představovány jako nejen stejné, jako jsme my, ale jako národy hodné nekritického následování. A to je zásadní nedorozumění. Ten národ je jiný, vystavěný na jiné historické zkušenosti, odlišné kultuře, pracovní morálce, způsobu trávení volného času, vztahu k náboženství a dalších a dalších každodennostech. Proto se nedomnívám, že samotná změna hlavy státu, v tomto případě prezidenta Putina, je řešením ruské hrozby. Toto zjednodušené nahlížení na řešení současné expanzivní ruské politiky je nám nezřídka předkládáno politiky, kteří si nechtějí připustit, že problém je v ruské společnosti. Je totiž obtížné a nekorektní si toto přiznat. A mám za to, že právě v tom se bude projevovat politická vyzrálost a připravenost našich politických lídrů čelit tomu, čím Rusko je a čím může být v budoucnu. Když totiž odejde Putin, kdo přijde místo něj? Jaký bude mít background, kde se najednou vezme, v čem vyrůstal, co jej profilovalo? No přece zase putinovské Rusko a předtím Jelcinův chaos a hospodářský zmar. Přestaňme si namlouvat, že v Rusku je nějaká reálná opozice, která je schopna z ruského národa učinit národ, který beze zbytku sdílí náš hodnotový řád. Čím dříve si to naši, tedy evropští politici uvědomí, tím více může být evropský postoj vůči Rusku pragmatičtější a vyhneme se dalším zklamáním z ruského směřování. Je zajímavé, že v případě třeba Íránu nám to vcelku jde, ale ve vztahu k Rusku máme tendenci si stále něco namlouvat. Evropa nikdy nebude bez Ruska a bylo by i svým způsobem nešťastné, pokud by byla. Ale naučme se Rusko vnímat takové, jaké je a ne, jaké bychom je my chtěli mít.

Jaký je Váš názor na vliv a regulaci sociálních sítí, potažmo celého virtuálního prostoru, s ohledem na působení ruských podvratných aktivit vůči západním státům včetně České republiky?
Obecně jsem proti státním regulacím, protože si nemyslím, že by to mohlo uspokojivě fungovat a především smysluplně a perspektivně řešit problém ruských subverzivních operací vůči české společnosti. Ten, kdo bude chtít „nasávat“ informace z ruských zdrojů, se k nim dostane i přes regulaci sítí, ba naopak některým zdrojům zvýšíme jejich atraktivitu. To co mne děsí a co vnímám jako reálný problém je, že řada ruských a v zásadě tradičně ruských narativů nachází pozitivní odezvu u velké části české společnosti.  Překvapuje mne to zejména v případě Čechů, kteří přece mají tak hlubokou a prizmatem novodobé historie dlouhou velmi negativní zkušenost s Rusy. A nehovořím jen o okupaci vojsky Varšavské smlouvy a posléze rozmístění sovětských vojsk na našem území. Myslím zde také na expanzi ruskojazyčné mafie v českých podmínkách, podnikatelské aktivity za hranou nejen zákona, ale už jen třeba slušných mravů. A to již nechci rozvádět aroganci a chování takových těch běžných Rusů na zájezdech typu all inclusive. Vždyť jsme si ty zbohatlé mužiky všichni někdy někde prožili. A proto mne ta česká pozitivní reflexe typických ruských narativů překvapuje. A já se domnívám, že právě zde je prostor pro státní správu a akademickou sféru, aby pracovaly s českou veřejností a věnovaly mediální čas a prostor prezentaci skutečné ruské reality, plánů a cílů jejich snažení. Ono totiž něco regulovat nebo zakazovat je vždy jednodušší, než se snažit o změnu názoru části veřejnosti. Jenomže to jednodušší nefunguje. Komplexní přístup k problému by však předpokládal větší zapojení pracovišť a odborníků, kteří jsou schopni označit prostor pro vedení společenské diskuze, připravit její formu a obsah. Pokud se politická reprezentace bude tomuto problému takto seriózně věnovat, je to ta nejlepší investice pro naše budoucí generace. Je to cesta dlouhá, ale podle mého názoru jediná smysluplná.

Je s ohledem na nové hybridní hrozby a probíhající rusko-ukrajinskou válku stávající nastavení a dělení českých zpravodajských služeb efektivní nebo je na místě zahájit odborné diskuze k reformě stávajících zpravodajských struktur?
Osobně považuji strukturu české zpravodajské komunity za optimální pro charakter a obsah jí svěřovaných úkolů. Samozřejmě si lze představit jinou konfiguraci, ale každá by měla svá pro a svá proti. Pokud by existovalo jedno ideální uspořádání zpravodajských struktur, jistě by je již měly všechny země na světě, nás nevyjímaje. Bylo by typicky politicko-administrativním rozhodnutím, kdy by se na dílčí změnu hrozeb reagovalo proměnou zpravodajských struktur. Každá taková reorganizace s sebou přináší řadu zmatků, nekompetentních rozhodnutí a personálních posunů přinášejících osobní nejistotu u dlouholetých profesionálů a odborně kompetentních osob. Proto bych byl velmi opatrný k větší reorganizaci zpravodajských služeb v podmínkách České republiky. Jestli naopak něco považuji za smysluplné, je to zřízení pozice národního bezpečnostního poradce při úřadu vlády.

Jaký je Váš odborný pohled na případy, kdy zpravodajci odejdou ze služeb státu do soukromého sektoru, přičemž někteří z nich se poté začnou mediálně prezentovat a případně i zároveň věnovat aktivitám, které nejsou slučitelné s činností, kterou doposud vykonávali? Na mysli mám například veřejné konkrétní komentování toho, jak zpravodajské služby pracují, nebo přímo šíření různých dezinformací a konspiračních teorií. Jak je vůbec možné, že státem prověřené a odborně vyškolené osoby, kterým byl umožněn přístup k přísně tajným informacím, se najednou začnou chovat takovýmto způsobem, kterým ohrožují bezpečnost České republiky?
Váš dotaz má pro mne několik rovin. Tou první je, že bývalí příslušníci zpravodajských služeb odejdou do soukromého sektoru. No, tak někam odejít a nějak se živit musí. A přiznejme si, že se v tomto novém postavení mimo zpravodajské řemeslo mohou věnovat i aktivitám, které nejdou v souladu s tím, čemu se věnovali v době, kdy sloužili u zpravodajské služby. Hodně záleží na osobnosti a charakterovém nastavení toho samotného jedince. Ale obecně nelze očekávat, že bývalí zpravodajští důstojníci se nutně musí všichni chovat podle jakéhosi vyššího mravního étosu, protože i ten může být proměnlivý v čase a v závislosti na vnějších podmínkách. Druhou rovinou je veřejné komentování práce tajných služeb a zde lze uvést, že obecné formy a metody práce zpravodajských služeb jsou té části veřejnosti, která se o to zajímá, více či méně známy. Utajované mají zůstat konkrétní operace, zdroje a jiné aspekty modu operandi, který byl použit. Utajované by samozřejmě měly zůstat nové technologie a postupy, které jsou v činnosti služeb uplatňovány. Třetí rovinou je, proč se nějaká konkrétní osoba věnuje činnosti, která je v rozporu s tím, čemu se pod hlavičkou státu věnovala předtím. Na to je ovšem velmi obtížné nestranně odpovědět. Těch motivů může být nepřeberné množství a mohou být ryze osobní povahy nebo v závislosti na nějaké individuální analýze, kterou si ten člověk samostatně provádí. Jakkoli se to může zdát zvláštní, i tito lidé mohou akceptovat přijímání skutečností tak, jak jsou šířeny dezinformačními platformami. Ale také to může být prostá práce ve prospěch tzv. druhé strany. Nicméně celé je to otázka spíše přímo na tyto lidi, těžko k tomu zaujímat stanovisko zprostředkovaně.

Neměl by si stát lidi, které si složitě vyškolil a umožnil jim přístup k přísně tajným informacím, přednostně snažit nadále udržet ve své sféře působnosti, a nabídnout jim adekvátní pracovní uplatnění i poté, co se rozhodnout ze zpravodajské služby odejít?
Tak to je starý a často omílaný problém. Jestli stát nemá uplatnění pro takové lidi, tak ho těžko zákonem či nějakým jiným závazným předpisem přimět k tomu, aby tyto lidi dále zaměstnával. Spíše by státní instituce měly velice důsledně zvažovat, zda pro tyto odborníky skutečně nemají využití. A tady zdůrazňuji, pokud se skutečně jedná o odborníky. Ale pokud se rozhodnou, že nikoli, pak by asi mělo být stejně jako v jiných profesích, aby se o sebe postarali sami. A upřímně říkám, že v tom nevidím nějaký zásadní konflikt, protože veškeré klasifikované informace, se kterými se tito lidé seznámili v době aktivní služby, musí chránit i po ukončení služebního poměru. Takže v tom nevidím problém. Jak jsem již zmínil, pokud již stát nemá možnost či důvod takového člověka zaměstnávat, tak by neměl být k takovému kroku zvnějšku nucen. Nezapomeňme, že ne všichni zpravodajští důstojníci odcházejí ze služeb v dobrém a stát se vůči jejich dalšímu působení musí chránit. Ale zase i toto je potřeba posuzovat případ od případu, jedná se o lidi a zevšeobecňování tady není na místě.

V rámci své celoživotní profesní dráhy se věnujete odborně i časově náročným problematikám. Jak nejraději trávíte volný čas a relaxujete?
Ve volném čase se rád věnuji četbě literatury faktu. Zajímají mne jak témata o druhé světové válce v Pacifiku a o špionážních operacích za války, tak například i témata z různých vývojových období papežství v kontextu s historií západní katolické církve. Zároveň se velmi amatérsky zajímám o vinifikaci, což je v podmínkách jižní Moravy a staré vinařské obce, ve které se zdržuji a o níž jsou první písemné zmínky již z roku 1220, asi přirozené.

Děkuji Vám za rozhovor.

Plukovník gšt. doc. Ing. Mgr. Libor Kutěj, Ph.D., nar. 1967, prorektor pro vnější vztahy a internacionalizaci a ředitel Ústavu zpravodajských studií Univerzity obrany, do jehož čela nastoupil 1. července 2022. V bezpečnostních složkách státu pracuje od roku 1992, jeho odborné zaměření je zpravodajská problematika a politicko-vojenské a bezpečnostní souvislosti v regionech Blízkého východu a východní a jihovýchodní Asii.