REPORTÁŽ: Mezi sirénami a dělostřelectvem: pomoc Ukrajině, která má smysl

Směr Sumy, Kupjansk

Nejprve se určí cíle, potom vozidla a nakonec posádky:

• Sumy – úsek fronty: Sanitka Volkswagen se začátkem května vrátila z předchozího nasazení u jednotky speciálních sil Bratrstvo na doněckém směru a také od Kursku a Kupjansku. Po nutném servisu v Česku míří zpět na frontu – na Sumy. Sanitka dostala přezdívku Generál Radola Gajda – podle legendárního velitele československých legií ze Sibiře. Vozidlo je naloženo zdravotnickým materiálem, hasicími přístroji a další výbavou. Míří k praporu, který zná jen jeden směr: vpřed.
• Kupjansk – charkovský směr: Cílem je vyzvednout dodávku, která tam zůstala více než rok. Je nám jasné, že na výstupu z Ukrajiny s ní budou potíže.
• Bačeheve – Dům milosrdenství Čerkassy: Dodávka s hygienickým a zdravotnickým materiálem, pračkou a sušičkou. Část nákladu je určena i pro centrum Bod nezlomnosti v městě Sumy.

Po naložení a vyřízení celních formalit ve spolupráci s jednotkami na obou stranách hranice může konvoj vyrazit.

Konečně na cestě

V úterý 15. července vyráží z Kravař jako první slovenský tým ve složení Jožo a Filip. Filip se brzy stěhuje na západ – byl přijat na prestižní studium raketového inženýrství. Tohle je jeho poslední cesta před odjezdem na kampus. Dodávku mají naloženou na maximum. Jejich hlavní cíl je Bačeheve, kde se máme později všichni potkat. Tam, kde na obzoru splývá řeka s nebem – na druhém břehu Dněpru, za městem Čerkassy.

Druhý den ráno se na základně schází další část výpravy, včetně nové posily týmu – legendy speciálních sil Armády České republiky pplk. v. v. Petra Poledníka ze spolku Veterans, z. s. Jeho první nasazení bylo ve válce v Perském zálivu v roce 1990, kdy velel prostějovským výsadkářům. Následovala mise KFOR a v roce 2004 první bojová mise naší armády v operaci Enduring Freedom v Afghánistánu, kde speciální síly bojovaly s Tálibánem poblíž hranic s Pákistánem. S Petrem jsme spolupracovali už dříve – zkušený, klidný, spolehlivý.

Část obřího Dněpru nad Čerkassy; větší foto / Cesta naděje a života

Na cestě už čeká Marián, který řídí džíp naložený materiálem a táhne naši sanitku. Brzy po výjezdu dostáváme znepokojivou zprávu: šestikolka Generál Vojcechovský byla zasažena při bojích v Sumské oblasti. Jedeme pro ni. Nevíme, jak je na tom – zda je jen poškozená, nebo úplně zničená – a co se stalo osádce. Odpovědi nás čekají až na místě. Hlavou se nám honí myšlenky, co dělat.

Cestou přibíráme na letišti v Krakově dalšího člena týmu – Andreje. Je to zkušený ukrajinský voják a veterán mnoha bitev, včetně té nejdůležitější – obrany letiště Hostomel, kde bojoval pod velením pplk. „Mentola“. Ten kvůli nám a rozkazu nadřízených zkrátil svou svatební cestu. Možná tím nezískal přízeň rodičů nevěsty, ale – jak sám říká – je válka a věděla, koho si bere.

Po překročení hranice a celonoční jízdě přejíždíme mohutný Dněpr. Jedno špatné odbočení nás zavádí k jednotce specializované na boj s drony. Vojáci, odpočívající po tvrdém nočním boji, si nás kvůli vozidlu nejspíš spletli s kontrolou. Po vysvětlení situace si s úlevou zapálili a my pokračujeme.

Setkáváme se s první částí týmu, která už předala většinu potřebného materiálu vysídlencům v Bačeheve.

Cesty lemuje nekonečné množství bunkrů a opevnění; větší foto / Cesta naděje a života

Rozdělení a směr Sumy

Ještě téhož dne jsme se rozdělili. Jožo a Filip vyrazili směrem na Kyjev. Sami říkají, že si zvykli usínat při zvuku sirén leteckých poplachů – černý humor, který odlehčuje každodenní realitu. Po několika schůzkách se vydali zpět do republiky.

Směr Sumy

Naše kolona – džíp s vlekem a sanitka – zamířila na Sumy. Tentokrát jsme jeli jinou trasou než v únoru, kdy jsme byli až pod Kurskem, dvacet kilometrů od ruského mordoru, u 92. útočné mechanizované brigády. Co se od té doby změnilo? ;Od našich kontaktů na Ukrajině víme, že situace je teď mnohem horší – každého volného vojáka ukrajinských sil posílají na tři směry: Sumy, Pokrovsk a Kupjansk.

První kontrolní stanoviště projíždíme bez problémů – Andrej se prokazuje služebním průkazem a rozkazem. Na druhém kontrolním bodu nám příslušníci bezpečnostní služby SBU sdělují, že o nás vědí a do prostoru nás pustí, ale ověření potrvá přibližně hodinu. Už se stmívá a podle jejich informací v oblasti operují diverzní jednotky ruské armády a často útočí drony. To jim komplikuje situaci a zatěžuje jejich kolegy i 214. útočný prapor OPFOR, kteří si pro nás musí přijet.

Zkratka OPFOR znamená Opposing Force – tedy „nepřátelská síla“. V případě 214. samostatného útočného praporu OPFOR na Ukrajině však nejde o cvičnou jednotku. Původně prapor vznikl jako dobrovolnická formace, která při výcviku ztvárňovala ruského protivníka – používal ruské zbraně i taktiku. Později byl prapor nasazen do skutečných bojů a označení OPFOR mu zůstalo. Dnes patří mezi plnohodnotné a aktivně bojující jednotky ukrajinské armády. Vycvičila je americká 101. výsadková divize – i proto je Rusové tolik nenávidí.

Bod nezlomnosti v Sumách je krizové centrum pro civilisty, které v době výpadků proudu, ostřelování nebo nouze poskytuje teplo, elektřinu, základní pomoc i útočiště. Provoz zajišťují rotariáni z Charkova, část vybavení dodal český spolek Cesta naděje a života.; větší foto / Cesta naděje a života

Po domluvě všech stran – a vzhledem k tomu, že druhý den musíme být jinde a nestojíme o selfie z fronty na sociálních sítích, ale o výsledek – jsme se s velitelem praporu dohodli, že pro sanitku a materiál pošle zdravotníky. V dešti tak překládáme náklad z korby džípu do sanitky. Sledujeme hustý provoz – cisterny, nákladní auta s municí – a čekáme na vojáky. Na předání je připravená sanitka, hasicí přístroje, zdravotnický materiál, potraviny a další vybavení.

Po více než hodině přijíždí zdravotníci praporu. Po krátkém uvítání předáváme vozidlo i náklad. Domlouváme se, že odvezou také materiál pro centrum Bod nezlomnosti ve městě Sumy. Velitel zdravotníků je čerstvě povýšený na kapitána – gratulujeme mu a ptáme se, kde je šestikolka. Nevidíme ji nikde poblíž. Nechtějí se k tomu moc vyjadřovat – vozidlo bylo poškozené, ale podařilo se jim ho zprovoznit a nutně ho potřebují. Dohodli jsme se, že životy mají přednost. To nám změnilo strategii do budoucna.

Padlo pár cigaret, krátký rozhovor a přání hodně štěstí. My vyrážíme směrem na Poltavu, oni zpět do Sum. V sobotu se na Facebooku objevuje příspěvek od centra Bod nezlomnosti v Sumách – děkují Cestě naděje a života, z. s., a hlavně všem dárcům za pomoc. Přidávají i fotografie doručeného materiálu. Potěší to.

Směr Kupjansk

Po přespání – za doprovodu střelby protiletecké obrany, přičemž jeden Šáhid byl sestřelen nedaleko – vyrážíme dál. I během útoku ale pokračujeme v běžných věcech – voda, spánek, jídlo. Tělo si musí odpočinout. (Ten večer byl hlavním cílem útoků Oděsa a kluci nám posílali videa z Kyjeva.)

Na jiném místě u Poltavy pokračujeme vyzvednout dodávku, o které jsme psali už loni v březnu. Vozidlo sloužilo s vojáky 92. samostatné brigády na všech frontách.

Cestou jsme plánovali koupit vojákům chersonské melouny – nevyšlo to. To, co si naplánujete na jaře, je ve válce něco úplně jiného než realita v létě. Už bylo podezřelé, že kluci neurčili cíl cesty, jen nám průběžně posílali souřadnice. Skutečný cíl jsme neznali. Projeli jsme Charkov, pokračovali na Izjum – kontrolních stanovišť bylo podstatně víc než na konci zimy. Vypadalo to, že míříme na Kupjansk, Pokrovsk nebo někam do Donbasu.

Orientujeme se jen podle bodů. Po dalším check-pointu projíždíme Ševčenkovem. Ten známe – smějeme se a posíláme zprávu Jožovi. V dubnu sem Jožo a Filip přivezli sportovní oblečení značky KILPI pro místní děti. Dělají to pravidelně – malá pomoc ve velké válce. Oblast byla na konci zimy 2022 obsazena Rusy, později osvobozena. Ještě v dubnu to byla – podle ukrajinských měřítek – klidná trasa.

Dorážíme na místo setkání. Klasika: u každého směru mají vojáci nějaký bod – káva, rychlé občerstvení, cigarety, někdy si je tu vyzvednou příbuzní nebo se sem vrací z dovolené. V týlovém prostoru pod Kurskem jsme dokonce narazili na nabídku eskortních služeb – připomínka, že válka není jen o bojích, ale i o každodennosti, přežití a různých formách úniku.

Jeden z nekonečných vojenských transportů; větší foto / Cesta naděje a života

Kupjansk: Zpátky ke starým známým

Po chvíli přijíždějí velitel, Žiga, Vasilik a další z praporu oprav 92. útočné mechanizované brigády. Dáváme kávu, nealko, někteří si zapálí. Povídáme si o novinkách. Naposledy jsme se viděli a přespali u nich pod Kurskem. Pak byli u Pokrovska, teď slouží u Kupjansku. Jejich brigáda patří mezi ty nejlepší – a tak jsou neustále nasazováni tam, kde „hoří“. Takový je osud elitních jednotek.

Žiga měl zlomenou nohu, ale jak říká – po týdnu doma už ho to nebavilo. Domluvil se s velitelem a „na černo“ se vrátil k jednotce. Musel to být pohled, jak s tím bojoval. Mají ještě starý dílenský ZIL, ale cesta do Kyjeva a zpět mu trvá několik dní. Bez klimatizace, maximálně šedesátkou. S naší dodávkou to zvládnou za den. Domlouváme se tedy, že ji co nejdřív dovezeme zpět.

Je vedro, ale díky stromům a kopcům tu aspoň proudí vzduch. Andrej s nimi rozebírá, že tady a na Sumách je sice peklo, ale pořád lepší než Pokrovsk a Donbas. Tam je to peklo bez větříku – drony, dělostřelectvo a další nástrahy, o kterých už nemluví, protože jsou samozřejmostí. Do toho srovnávání se nepleteme. Jen nasloucháme. My sem jezdíme – oni tady žijí a bojují. Mnozí už jedenáct let. Domlouváme, co je třeba. Po rozloučení míříme zpátky. My na přespání a domů, oni zpátky na frontu.

Administrativa nikdy nespí

Při návratu nás dohání realita: dodávka byla na Ukrajině přes rok. Po ověření, že sloužila v armádě, se našlo řešení – takže teď jen papírujeme, aby ji mohli co nejdřív vrátit. Nic, co by nešlo vyřešit.

Memento války: Vojenský pick-up na benzínové pumpě; větší foto / Cesta naděje a života

Realita nikdy nekončí

V pondělí nad ránem poslední z nás padá doma do postele. V úterý ráno zazvoní dva telefony. První hovor je od dělostřeleckého praporu – přišli o tři vozidla a nutně potřebují novou dodávku. Budeme muset nějakou sehnat. Druhý telefonát je od jiného praporu z jiné brigády. V únoru od nás dostali hygienický autobus vybavený sprchami, umyvadly, pračkami a sušičkami. Teď nám hlásí, že u fronty zahlédli naši sanitku – dobrá zpráva: vozidlo je v provozu a slouží tam, kde má. V podmínkách fronty se to stává a nejspíš to nebude ojedinělý případ.

A ještě přidávají prosbu: jestli máme zdravotnický materiál, že situace je vážná a potřebují ho okamžitě. Neříkají „prosíme“ – jejich krev teče zatím místo naší.

Máme? Dovezeme. Nemáme? Pokusíme se sehnat. Už zase vyřizujeme papíry a brzy – po dvacáté letos – vyrazíme do stínu. Díky všem dárcům a podporovatelům. My jsme jen stínoví přepravci. Oni za nás bojují. Vy nám dáváte prostředky, aby měli, co potřebují. Abychom zatím nemuseli bojovat v Beskydech. Zatím.

Budoucí linie války určí někdo jiný. My zatím vozíme, co je třeba.

Odkazy:

• Zpráva ČTK / Ukrinform
• Dubnová cesta – Forum24
• Proč jsme vezli hasicí přístroje – video 214. praporu OPFOR

Stínoví přepravci
Cesta naděje života, z. s. – www.cestanadejezivota.z.s
Spolek na podporu válečných veteránů, z. s.
Veterans, z. s.