Ruské bezpilotní letouny na syrském bojišti

Orlan-10 / Mil.ru

Během války s Gruzií v roce 2008 ruské jednotky využívaly jen několik primitivních, těžkopádných a zastaralých bezpilotních letounů. V poválečném zhodnocení konfliktu byl jejich výkon označen za nedostatečný. V průběhu následných rozsáhlých reforem se ruské ozbrojené síly starých zařízení zbavily a objednaly si stovky nových. Koncem roku 2015 mělo Rusko k dispozici 1720 bezpilotních letounů a dnes jejich počet přesahuje 2000.

Ruské bezpilotní letouny jako Eleron-3SV, Granat-4, Orlan-10 a další v Sýrii provozovaly specializované čety, jež byly součástí brigád a divizí ruských pozemních sil. Jejich vzletová hmotnost nepřesahovala 30 kg, což pro vojenské operace představovalo významné omezení.

Výjimkou bylo technologicky pokročilejší zařízení Forpost, ruská verze izraelského bezpilotního letounu Searcher Mk II. Jako jediný ruský bezpilotní letoun má schopnosti MALE (z anglického Medium-Altitude Long-Endurance), tedy střední operační výšku a dlouhou vytrvalost.

Orlan-10: nejpoužívanější ruský bezpilotní letoun

Při operacích v Sýrii využívaly ruské ozbrojené síly nejčastěji bezpilotní letoun Orlan-10. Toto tvrzení se opírá o dostupné fotografické snímky a videozáznamy z bojiště, materiály zveřejňované ruským ministerstvem obrany a zprávy o ztrátách. Rozsáhlé nasazení Orlanů-10 není až tak překvapivé, protože tvoří asi třetinu všech ruských bezpilotních letounů.

Letouny Orlan-10 se významným způsobem podílely na průzkumných činnostech ruských ozbrojených sil. Při vzletové hmotnosti 18 kg mohou přepravovat náklad o maximální váze pěti kg, např. kamery s denním i nočním viděním a zařízení pro vedení radioelektronického boje.

I tak malé bezpilotní letouny byly schopné monitorovat situaci na vzdálenost 120 km, kterou jejich operátoři mohli v reálném čase sledovat na obrazovkách. Orlan-10 vydrží 14 hodin ve vzduchu a doletí až do výšky pěti km. Živé videozáznamy lze přenášet i na delší vzdálenost, pokud jeden z nasazených letounů slouží jako mobilní přenosová stanice.   

O pohon Orlanu-10 se stará benzínový spalovací motor. Ke vzletu využívá jednoduchý sklápěcí katapult a přistává pomocí padáku. K jeho provozu není potřeba přistávací dráha, a proto může být nasazen kdekoliv. Souprava, která obsahuje dva bezpilotní letouny, pozemní řídící stanici, příslušenství a vozidlo, na které je možné všechno naložit, cenově vychází na 35 milionů rublů, přibližně 13 milionů korun.

V syrském vzdušném prostoru se opakovaně nacházelo několik ruských bezpilotních letounů najednou. Tato zařízení například monitorovala první odpal řízené střely Kalibr z ponorky Rostov na Donu. Podařilo se jim zachytit jak vynoření střely z mořské hladiny, tak i její let a nakonec i zásah cíle. Ve vzduchu musely tehdy být alespoň čtyři bezpilotní letouny.

Primární úkoly ruských bezpilotních letounů v Sýrii zahrnovaly vyhledávání cílů pro letecké a dělostřelecké útoky a následnou kontrolu jejich úspěšnosti. Zejména ruské dělostřelectvo využívá tato zařízení ve stále větší míře, což dokumentuje řada videozáznamů pořízených na syrském bojišti. Ruské ozbrojené síly jsou na dělostřelectvu závislé a používání bezpilotních letounů může podstatně zvýšit jeho efektivitu.


Orlan-10

Forpost se neobejde bez přistávací dráhy

Převážnou většinou operací, jejichž plnění se účastnily bezpilotní letouny Forpost, představovalo sledování útoků proti prioritním cílům. Forpost je vybaven kvalitní optikou a v porovnání s ostatními zařízeními doletí dále a výše. K jeho dalšímu využití patřilo pořizování leteckých snímků, mapování povrchu pro snadnější přesun humanitárních konvojů či operace typu pátrání a záchrana.

Zařízení Forpost se zpočátku nacházela pouze na letecké základně Hmímím. Společně s rozšiřováním ruské přítomnosti v Sýrii se letouny Forpost dostávaly i na další místa, která měla k dispozici přistávací dráhu. Bez ní se Forpost totiž neobejde.

Během operací v srpnu loňského roku, jež vedly k dobytí Aleppa syrskými vládními silami, operovalo několik Forpostů z tamního mezinárodního letiště. Jejich nasazení v oblasti nedaleko frontových linií usnadnilo a urychlilo zapojení ruských sil do střetnutí.

Celkově můžeme zhodnotit působení ruských bezpilotních letounů v Sýrii jako úspěšné. K největším nedostatkům patří absence ozbrojených bezpilotních letounů, které na syrském bojišti využívaly nejen USA, ale také Írán, Izrael a Turecko.

Rusko v současné době experimentuje s připojením malých nádob k Orlanům-10, jež by bylo možné pomocí dálkového ovládání odhodit. Maximální hmotnost takových nádob včetně případné munice by ovšem nesměla přesáhnout pět kg, což není mnoho.        

Ruské ministerstvo obrany v roce 2011 zahájilo vývoj schopnějších a těžších bezpilotních letounů, ale dokončení vývoje je stále v nedohlednu. Zkušenosti s průzkumnými bezpilotními letouny ze Sýrie ruským silám pravděpodobně pomohou při využití těch útočných, až budou zařazeny do aktivní služby.   

Zatímco útočné bezpilotní letouny Rusko ještě nějakou dobu mít nebude, v blízké budoucnosti se téměř jistě objeví druhá generace průzkumných zařízení. Výrobce Forpostů už oznámil, že se chystá zlepšit jejich schopnosti včetně přesnějšího určování polohy cílů. To by mělo ukončit ruskou závislost na technologicky pokročilých součástkách dovážených z Izraele.

Ruské ministerstvo obrany navíc vybírá nové bezpilotní letouny, které vyplní mezeru mezi Forpostem, jenž má vzletovou hmotnost 450 kg, a taktickými letouny s 18-30 kg.   

Zdroje: MDBMO RF

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Stíhací bombardér Su-34 nahradí bitevníky Su-25?

Podle Viktora Bonadareva, bývalého velitele ruského letectva a současného předsedy výboru Rady Ruské ...

Nový ruský záchytný stíhač MiG-41 v roce 2020

Podle ruských médií v roce 2020 vzlétne prototyp nové ruské záchytné stíhačky MiG-41, která začne od ...

Roll-out ruského strategického bombardéru Tu-160M2

Ruská společnost Sjednocená letecká korporace 16. listopadu provedla v leteckém závodě v Kazani ...

Rusko a USA v Sýrii: zhodnocení vojenských intervencí

Během posledních dvou let došlo k značnému rozšíření amerických a ruských vojenských operací ...

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Zvýraznit zeleně příspěvky za posledních:
  • Starlight
    19:48 25.12.2017

    Přidám ještě "zkrácený" přehled řešení UAV/UAS u USMC.

    Námořní pěchota USA má řadu odlišností od větší US ARMY, které jsou dány její primární expediční povahou. Na lodích expedičních obojživelných výsadkových svazů jsou typicky menší jednotky a úkolová uskupení než u pozemních sil.

    Systémově má USMC minimálně 5 stupňů UAS:

    - Small Unit Remote Scouting System (SURSS) – Block 0, 1 a 2
    - Small Tactical UAS (STUAS)
    - Tactical UAS (TUAS)

    1) Small Unit Remote Scouting System (SURSS)
    UAV/UAS pro jednotky na úrovni rota a odloučené samostatné jednotky se označují jako Small Unit Remote Scouting System (SURSS).

    Systémově nakupované UAS mají tabulkové počty 416 systémů s 1010 letouny. Stejně jako u US ARMY mají tří úrovně:

    - Block 0 = RQ-12A Wasp IV (AE). Pro úroveň četa nebo družstvo. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA. USMC tabulkově požaduje 143 systémů (286 letounů), které už obdrželo.

    - Block 1 = RQ-11B Raven. Pro úroveň četa. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 3 UAV, 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. USMC tabulkově požaduje 178 systémů (534 letounů) , které už obdrželo.

    - Block 2 = RQ-20A Puma AE. Pro úroveň rota. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. Pro RQ-20 jsou kromě EO senzorů k dispozici i dražší SIGINT varianta. USMC tabulkově požaduje 95 systémů (190 letounů) a ve FY2016 jich 73 jich už obdrželo. Protože ale dochází ke ztrátám, tak například ve FY2017 objednaly 13 systémů a ve FY2018 pak celkem 26 systémů (po 254 tis USD, celková cena za systém).

    Nesystémově nakupují například Aeryon SkyRanger small UAS VTOL, InstantEye a PD-100 Black Hornet micro UAS VTOL.

    2) Small Tactical UAS (STUAS)

    Small Tactical UAS (STUAS) někdy označovaný jako STUASL0 (STUAS Level 0). Je schopný provozu ze země i z lodí bez vzletové a přistávací paluby. Slouží na úrovni Marine Expeditionary Unit - MEU (= hodně posílené praporní úkolové uskupení s vlastní zesílenou letkou s vrtulníky, letouny a konvertoplány, všechno je na palubě výsadkových lodí) a pěších pluků (každý má až 4 pěší prapory).

    Kombinaci STUAS a TUAS (viz další kapitola) provozují k tomu určené letky Marine Unmanned Aerial Vehicle Squadron (VMU). USMC má dnes celkem 4 letky VMU (z toho jednu u rezervních sil).

    Jako nesystémově nakupované Small Tactival USA (STUAS) pro operace v zámoří byly pořizovány UAS ScanEagle. Ty byly v roce 2004 vybrány jako provizorní dočasné řešení. Většina jich proto byla jen pronajata od výrobce, který na kontrakt zabezpečoval/zebezpečuje také obsluhu a údržbu.

    Jako systémově nakupovaný STUAS pro USMC a US NAVY byl v roce 2010 vybrán větší a výkonnější systém RQ-21A Blackjack. První operační nasazení na souši proběhlo už v roce 2014. Na moři pak v roce 2016. Od roku 2016 běží plná sériová výroba. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 5 UAV, senzory a jedna pozemní řídící stanice a jedno vypouštěcí zařízení a jedno záchytné zařízení.

    Plánovaný tabulkové počty pro USMC by měly být 32 systémů se 160 letouny. Minimálně 10 systémů pro USMC už bylo dodáno, roční objednávky a výroba stále běží. Zatím je výroba pro USMC plánovaná minimálně do roku 2021 tempem cca 4 systémy ročně. Ve FY2018 je jednicová cena je 12,8 mil USD respektive systémová cena 19,5 mil USD za jeden systém. Dalších 16 systémů už odebrala US NAVY (požadavky jsou naplněny).

    3) Tactical UAS (TUAS)

    TUAS slouží na úrovni Marine Expeditionary Force - MEF (= hodně posílené divizní úkolové uskupení s leteckým křídlem a velkou logistikou, vysaditelné z moře) a Marine Expeditionary Brigade – MEB (brigádní úkolové uskupení s vlastní leteckou skupinou, vysaditelné z moře).

    TUAS je typově shodný s US ARMY, tedy systém RQ-7B Shadow. První operační nasazení RQ-7B USMC bylo už v roce 2007, kdy postupně nahradil starší systémy RQ-2B Pioneer. USMC se snaží systém RQ-7 upgrady držet kompatibilní s hodně vylepšovanými systémy RQ-7B US ARMY.

    Jeden systém UAS tvoří akvizičně 4 UAV, 2 velké pozemní řídící stanice s přistávacím systémem, 2 přenosné řídící stanice, 4 videoterminály, jedno vypouštěcí zařízení a jedno pozemní záchytné zařízení. USMC si pořídila celkem 13 systémů RQ-7B s 52 letouny. Poslední nový systém byl objednán pravděpodobně ve FY2009.

  • MALI
    15:03 24.12.2017

    To Starlight:
    dovolte mi lehkou opravu:
    Všechny SOM včetně KPCO byly a jsou (až na jednu soupravu v AČR) provozovány u VP ČR.
    Případný "návštěvník" se nebude domlouvat s UGV, ale s jeho operátorem, který bude přítomen v řídícím centru SOM-6 ve skříňové nástavbě umístěné na Tatře Phoenix.

  • Starlight
    20:45 23.12.2017

    Pro úplnost doplním i data k projektu „SOM6 - Systém ochrany a monitorování NG digital“

    Vývojový projekt bude realizovat v letech 2017-2019 opět Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Rozpočet 56,8 mil Kč plně hradí MO ČR. AČR navíc dodá vojenskou radiostanici Harris.

    V rámci projektu budou postaven jeden prototyp (který se stane jediným sériovým) systému SOM-6. Projekt navazuje na systémy monitorování a ochrany SOM-1 až 5 z let 2001 až 2009 a KPCO (Kontejnerové pracoviště centrální ochrany) z roku 2010, které jsou/byly ve výzbroji AČR (až na jednu výjimku u Vojenské Policie). UGV je pouze malou částí projektu.

    Základem je soustava výnosných elektro-optických (EO) a akustických senzorů pro monitorování (velkých) zájmových prostorů (například muniční areál ve Vrběticích :-)). Vyhodnocovací centrální pracoviště systému bude v kontejnerové nástavbě na podvozku civilního vozidla TATRA PHOENIX 8x8.

    Součástí systému bude i poloautonomní UGV na podvozkové platformě TAROS (na bázi 4x4) z VOP CZ. UGV-SOM6 bude osazen pohyblivými EO senzory (TV kamera s nočním IR přísvitem, ale žádná IR kamera). Je požadován laserový systém 3D mapování prostoru (detekce překážek za pohybu), který by měl sloužit i detekci osob v režimu ostrahy. Dále jsou požadovány mikrofony, reproduktory a LED textové pole jako u policie. S tímto UGV se bude možné „domluvit“ -:).

    Jsou požadovány extra baterie pro zabezpečení minimálně 24 hodinové činnosti senzorů a 80 km dojezdu. Vlek s UGV bude tahat dodávka Mercedes-Benz Sprinter 319 CDi 4x4. UGV-SOM6 má být dodáno VTÚ do konce září 2018. Cenu se tentokráte podařilo skrýt před zveřejněním.

    Součástí systému SOM-6 bude i UAV kategorie mini VTOL (omnikoptéra) s otočnou TV kamerou s nočním přísvitem (ale žádná IR kamera). Minimální doba letu 15 minut. Typ nebyl oznámen, ale bude to nějaká levná civilní platforma.

  • petres
    10:29 20.12.2017
  • MALI
    10:25 20.12.2017

    To Rase:
    hm..., něco jsem zaslechl i to tom, že současně vyvíjí VTÚ i systém SOM-6 pro naši Vojenskou policii, kde má být mimo dalších systémů i TAROS se dvěma nápravami, který bude odvozený od toho třínápravového v UGV-Pz. Řekl bych, že to bude zcela určitě "viset" na oněch webových stránkách MO ČR...

  • Rase
    10:07 20.12.2017

    MALI:
    tak pokud tam bude kvalitativní skok jako mezi první generací Tarose a druhou (co známe), tak to bude nářez .)) V tomhle jim docela dost věřím, konkurence na světovém trhu je ale hodně velká. Taros má ale oproti nim výhodu v oné modulárosti - možnosti skládat nápravy

  • MALI
    09:44 20.12.2017

    To Rase:
    ...no, řekl bych, že VOP CZ ho teď vychytává znovu, lépe a radostněji....nakolik to bude pravda se ukáže za rok.

  • Rase
    09:17 20.12.2017

    neskutečně zajímavé informace pánové - díky. Jsem rád že armáda počítá s nákupem vozítek TAROS, přeci jen je hodně vychytané a tak nějak jsem mu vždycky fandil :))

  • MALI
    08:43 20.12.2017

    To Starlight:
    vidím, že jste si našel ty "správné" webové stránky (ti pitomci na MO tam opravdu zveřejňují kde co..., Admin ať promine ten výraz, ale jinak se ti lidi nazvat nedají).

    Jen bych upřesnil, že to není UGCV, ale jen UGV (UGCV naše MO zatím nechce..., snad později).
    Pro upřesnění: ISVŘ PozS AČR = OTS/BVIS (t. č. SAMET), C4ISTAR je architektura (sítě), ISWM C4ISTAR je aplikační prostředí) atd.

    Berte to tak, že ta data, ke kterým jste se dostal, jsou minimální požadavky....

    Pro Vaši informaci:
    podle mých informací má MO ČR už asi dva roky na stole zpracovaný postup zavádění bezosádkových systémů do AČR, tuším, že na 20 let dopředu (Road Map), jen to ještě reálně nespustili - ty nákupy těch pár kousků za rok pro průzkumný prapor jsou jen taková "rozcvička".

  • Starlight
    02:17 20.12.2017

    Chybička se vloudila. Uvedené cena za radar SQUIRE je za oba kusy, nikoliv za jeden.

  • Starlight
    01:22 20.12.2017

    4)
    České UGCV. V tomto článku na armádních novinách (http://www.armadninoviny.cz/ro... je v závěru zmíněn projekt Automatizovaného bezosádkového průzkumného pozemního prostředku (UGV-Pz).

    A už je známo pár podrobností. Vývojový projekt bude realizovat v letech 2017-2019 opět Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Rozpočet 81,7 mil Kč plně hradí MO ČR. AČR navíc poskytne radiostanici AN/ARC-117G, GPS DAGR a mapové podklady z Dobrušky

    V rámci projektu budou postaveny prototypy průzkumného vozidla (dva kusy). Projekt primárně řeší integraci senzorového vybavení na UGV platformu, která není předmětem vývoje. Podvozková platforma je TAROS (na bázi 6x6), kterou už dříve za státní peníze vyvinul státní podnik VOP CZ (Šenov u Nového Jičína). http://www.armadninoviny.cz/ce...

    Jeden podvozek TALOS stojí 9,5 mil Kč a jeden přepravníkový vlek (za LOV IVECO) stojí 0,6 mil Kč. Bude se kupovat dvojice od každého. První TALOS má být dodán do konce srpna 2018. pohyb vozidla řídí operátor UGV (posádka na řídicím stanovišti je celkem tříčlenná), který ho v terénu řídí manuálně sledování video obrazu nebo v automatickém režimu podle GPS trasy (jen komunikace, rovinný terén, musí stále přes video sledovat neznámé překážky v cestě). Je požadována vzdálenost, na kterou bude fungovat datový přenos mezi řídícím stanovištěm a vozidlem minimálně 1 km při zachování přímé optické viditelnosti mezi anténami (terén nebo budovy to mohou tedy zkrátit).

    Průzkumné senzory budou na výsuvném teleskopickém stožáru, 2 metry nad terénem. Senzorová sestava budou EO čidla (barevná, černobílá TV kamera, FLIR, laserový dálkoměr do 7 km), průzkumný radiolokátor (dosah min. 15 km na vozidlo) a laserový značkovač. Dále akustický detektor výstřelů, systém REB a GPS a INS. Data se pošlou na řídící stanoviště a po jejich zpracování dále do integrovaného systému velení a řízení (ISVŘ) PozS AČR, neboli anglicky C4ISTAR (Command, Control, Communication, Computers, Intelligence Surviellance, Targets Acquisition & Reconnaissance) AČR (tedy asi ISWM C4ISTAR od firmy URC Systems).

    Průzkumný radiolokátor bude typ SQUIRE od firmy THALES. Dodavatelem je firma Omnipol a za každý ze dvou kusů si účtuje 831 tisíc EUR (21+ mil Kč) bez DPH. To je cena za posedlost AČR průzkumnými radiolokátory na průzkumných vozidlech. Druhou cenou je, že radar papá rychle elektřinu. Stejně tak i i další senzory. Požadavkem je, že UGV-Pz má ujet 5 km na stanoviště (kvůli přenosu dat bude ale dok 1 km vzdušnou čarou), 2 hodiny vést průzkumnou činnost a pak se vrátit. 2 hodiny na stanovišti je ale podle mě na UGV hrozně málo.

    Pozn: Myslel jsem, že se k tomu už vracet nebudu, protože MALI mě za to nebude mít rád. Ale v žádosti o schválení projektu se argumentuje mimo jiné ruským náskokem v oblasti UGCV a specificky je zmiňovaná zde už dikutovaná ruská akce z prosince 2015 ze Sýrie. FACEPALM.

  • Starlight
    01:21 20.12.2017

    1)
    Další nové pěkné video s ruskými UAV. Ruský typ řady Eleron-3 při ochraně konvojů s mobilními balistickými střelami (v čase od 22:10): https://www.youtube.com/watch?...

    2)
    Z domácího rybníka. Aktuální zpráva MO ĆR o nasazení UAV ScanEagle v Afganistánu: http://www.mise.army.cz/aktual...

    3)
    Nové americké RQ-12B Raven DDL s digitální datalinkem jsou zřejmě už i v AČR. A jsou známy i nějaké letošní ceny, protože státní podnik Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně má kontrakt s MO ČR na přestavbu jednoho kusu vozidla IVECO M65E 19WM 4x4 na „Víceúčelové obrněné vozidlo s nástavbou ISR". Tedy zřejmě konečně pořádná průzkumná verze LOV IVECO.

    Celý vývojový projekt má rozpočet 71 mil Kč (bez DPH) placený MO ČR. AČR navíc poskytuje jedno vozidlo IVECO (dodavatel PRAGA-Export ho prodávalo v roce 2016 za 21,6 mil Kč bez DPH cca 900 tisíc USD (!) bez výzbroje, radiostanice, GPS), dále sofistikovanou radiostanici AA/PRC-117G a přesný vojenský GPS typu DAGR. V rámci přestavby VTÚ výbavy vozidlo rozsáhlým průzkumným a komunikačním vybavením.

    Dodavatelem 1 sady „UAS RQ-12B Raven DDL“ od výrobce AeroVironment je česká firma Pramacom-HT. Cena je 14,1 mil Kć bez DPH. 1 sada pro tento projekt obsahuje dva UAV letouny, údržbovou sadu, 2 řádící stanoviště (GCS), 2 anténní systémy, zodolněný router, zodolněný notebook (= hlavní počítač systému), záložní napájecí systém používající tekuté palivové články XX55 včetně náhradního paliva a specializovaný software. Dále je součástí systému, ale v samostatné smluvní dodávce od Pramacomu komunikační terminál ROVER 6i od americké firmy L-3 Communication za 5,6 mil Kč bez DPH (s kabeláží a anténami).

    Z útržkových informací se dá usoudit, že ve výbavě vozidla bude systém „UAS RQ-12B Raven DDL“. Vozidlo bude UAV řídit a přijímat video a data z UAS Raven nebo dalších kompatibilních UAV s DDL (například RQ-12A Wasp, RQ-20A Puma). A po zpracování dat obsluhou ve vozidle bude schopno odesílat průzkumná data (video asi ne) do integrovaného systému velení a řízení (ISVŘ) PozS AČR, neboli anglicky C4ISTAR (Command, Control, Communication, Computers, Intelligence Surviellance, Targets Acquisition & Reconnaissance) AČR (tedy asi ISWM C4ISTAR od firmy URC Systems).

  • logik
    17:12 17.12.2017

    Starlight: Klobouk dolů - Tvoje příspěvky jsou v drtivé většině o několik tříd nad ostatníma příspěvkama (a zpravidla i nad samotným článkem). Díky.

  • Starlight
    16:18 17.12.2017

    @ MALI

    Na pozemní bezosádkové pozemní systémy UGV/UGCV jsem nezapomněl. Jen my to do článku o ruských leteckých UAV úplně tematicky nezapadá.

    A zcela upřímně současná ruská vlna dálkově ovládaných bojových vozidel je západními odborníky hodnocena s rozpaky. Jedno z nejmírnějších hodnocení je, že jsou tzv. „RC tanky“. Což je lepší pojmenování pro „hračky“ pro „velké kluky“.

    1)
    Základním kamenem problému je to lidské dálkové ovládání, které spoléhá na přenos obrazu na řídící stanoviště. A čím větší situační povědomí, tím více obrazových kanálů a tím větší požadavky na přenosovou kapacitu, šířku pásem a počet kanálů. V USA to dávno všechno zkoušeli a fyzikální podstatu nejde obejít ani v Rusku. Na masové použití dálkově řízených UGCV není prostě dostatek přenosových pásem. V realitě ještě navíc dostupná pásma významně ořežou další systémy na bojišti. Proto je cesta „RC tanků“ omezena pouze na velmi omezené použití v malých počtech a ve velmi specifických případech, jako je právě strážní služba okolo základny (= dálkově ovládaná senzorová/střelecká stanice na podvozku, to v ruských zimních klimatických podmínkách je skutečně výhoda pro obsluhy) nebo doprovod přepadových oddílů typu SWAT (to už v USA policejní síly taky vyrábějí). Klíčem pro budoucí masovější použití je ale autonomie systémů a prvky umělé inteligence.

    2)
    A pak je tu celá řada dalších problémů, které ostatně už shrnul převzatý článek na armádních novinách „Ruský robot Uran-9: Nepoužitelná hračka nebo revoluce?“: http://www.armadninoviny.cz/ru...

    Dosah a blokování řídících signálů přírodními a umělými překážkami nebo rušením je další problém, který omezuje praktickou použitelnost těchto systémů ve velkém měřítku. Řídící stanoviště „RC Tanků“ musí být v blízkosti, což z něj činní prioritní cíl pro protivníka. A při pohledu (viz video dále v článku) na systém Uran-9 a jeho řídící stanoviště na nákladním automobilu s výraznou anténou je jasné, že ho nebude obtížné na bojišti identifikovat.

    3)
    Několik nejzajímavějších videí ruských UGCV:

    Uran-9 a Platforma-M: https://www.youtube.com/watch?... V čase 7:00 je řídící stanoviště Uranů-9. V čase 9:55 je sekvence s UGCV Platforma-M. V čase 11:50 je krásně ukázáno proč takovéto vozidlo není vůbec vhodné pro pohyb mimo cesty, bez ohledu na pásový podvozek. V čase je 17:10 je pak záběr na řídící notebook Platformy-M. Dvě malá videa je vše, co má jednočlenná obsluha k dispozici pro sledování cesty a současně zaměřování cílů.

    Asi jediné (!) mě známé video ruského ozbrojeného UGCV ze Sýrie: https://www.youtube.com/watch?... . V reportáži o ruských speciálních silách v Sýrií je v čase 5:20 vidět další ruské UGCV typu Sorotnik.

    Nejčastěji je ale v ruských reportážích ze Sýrie ukazováno řešení UGV, běžné i na Západě – dálkově ovládané odminovací vozidlo Uran-6 : https://www.youtube.com/watch?...

    Stále my není jasné, co je přesně účelem ruského mediálního povyku okolo ruských UGCV. Je to jen PR vůči domácí případně zahraniční laické veřejnosti. Nebo je to dokonce PR vůči vlastnímu politickému vedení? Je potřeba vykázat nějaké výsledky, tak se to nafukuje?

    Podle velkého množství konkurenčních typů ve stejné kategorii, které se předvádí na veletrzích a v ruské státní televizi, to doslova vypadá na ruskou vývojovou horečku. Ale z reálného bojiště zatím ruská televize pustila jen asi jeden velmi krátký záběr na jeden UGCV systém (Sorotnik). Čas asi teprve ukáže jaký je skutečný stav těchto programů, jaké jsou akviziční počty a skutečné úkoly pro tyto UGCV. A třeba se i dočkáme dalších záběrů ze syrského bojiště, protože zatím je to mediální bída.

    4)
    Pro srovnání. US ARMY má za sebou desítek let testování bezosádkových systémů, robotických systémů, futuristický systém FCS se spoustou UAV/UGV a přesto zůstávají velmi konzervativní. Jejich současné strategie v oblasti robotických a autonomních systémů je shrnuta v této prezentaci: https://ndiastorage.blob.core....

    Video shrnující 20 let testování těchto systému US ARMY je na tomto videu: https://www.youtube.com/watch?...

  • Starlight
    12:41 17.12.2017

    @ MALI

    Ještě se vrátím k přehledu menším americkým UAV. Trochu se pokusím setřídit systémy od firmy AeroVironment: RQ-11B Raven (max. vzletová hmotnost 2kg, do 10 km, max. 80 minut), RQ-12A Wasp AE (1+ kg, do 5+ km, max. 50 minut), RQ-20A/B Puma (6+ kg, do 20 km, max. 2+ hodiny). A systémy od firmy (Boeing): Insitu ScanEagle (22 kg) a RQ-21 (61 kg). Pokud do znáš, tak doufám, že také ostatní čtenáři z toho budou něco mít.

    1) US akvizice malých UAV

    Pentagon pro složky (US ARMY, US ANVY/USMC, USAF, SOCOM,..) nakoupil/nakupuje a platí vývoj ohromného množství typů UAV. Často se tak dostanou k bojový jednotkám v ostrém nasazení dostanou vývojové systémy ve fázi bojových zkoušek. Zejména kvůli válce v Afghánistánu bylo obrovské množství UAS systémů nakoupeno mimo normální akvizice v rámci tzv. urgentní operační potřeby UOR. Jednotlivé systémy se pak ad-hoc organizačně začleňovaly do jednotek na bojišti.

    Tyto systémy se zpětně velmi obtížně mapují. Doba velkých nákupů UAV prostřednictvím UOR ale už skončila a opět se přešlo na standardní programy a jejich akviziční procesy. Ty mají tu pro nás tu výhodu, že je to mnohem snadnější přístup k datům. Zjednodušeně se dá říci, že UAV, který má přiděleno označení RQ-x, je už systémově zařazený (třeba i zpětně) systém UAV s řízeným procesem, zavedenou programovou kanceláří a velkými rozpočty. Tedy takový systém má pevné místo v plánech Pentagonu.

    Příklad - systém ScanEagle, který používá AČR, do této kategorie nespadá. V rámci amerických ozbrojených sil v ho dnes v kusových počtech objednává jen SOCOM. Je to tedy spíše exportní systém, protože US NAVY/USMC dala nakonec přednost většímu a výkonnějšímu systému RQ-21A Blackjack. Oba systémy od firmy (Boeing) Insitu mají unikátní systém zachycení při přistávání Sky Hook, který byl vyvinut původně pro malé rybářské lodě. Protože se jedná o systémy původně čistě „námořní“, které US ARMY nepoužívá, tak se k nim k další textu už nebudu věnovat.

    Specialitu tvoří systém RQ-20 Puma. Ten byl původně vyvinut podle požadavků SOCOM (umí přistát na pevnině, lodi a do vody), ale postupem času si našel cestu i k běžným jednotkám US ARMY, USMC a US NAVY.

    2) US ARMY - Program SUAS

    US ARMY tradičně systematicky označovala program svých malé UAV jako Small Unmanned Airborne System (SUAS). Na základě zkušeností z konfliktu v rovinatém Iráku byl zaveden SUAV systém RQ-11A/B Raven, který poté zavedla i USMC. RQ-11 byl zaveden jako standardní SUAV na úrovni rota pro všechny brigádní bojové týmy US ARMY. Hodně se toho změnilo díky válce v Afghánistánu (hornatý terén, lstivý Afghánci, vzdálené osamocené předsunuté posty). Začala nakupovat celá škála UAS v urgentním akvizičním režimu UOR, zejména UAS Puma.

    Podle dostupných dat US ARMY dosud nakoupila 6 500+ letounů systému SUAS za celkem 245+ mil USD (včetně pozemního vybavení). Z toho množství to bylo pravděpodobně 3400+ kusů UAV letounů typu RQ-11A/B Raven. Jeden UAS systém tvoří 3 letouny + pozemní část (pozemní řídící stanoviště, přijímací video terminál,…). Poslední nové letouny RQ-11B byl objednány ve FY2013. Od FY2010 je systém RQ-11B vybaven digitálním datalinkem DDL (šifrovaní, odolnější vůči rušení, více kanálů) a od FY2012 byly letouny vybaveny stabilizovanou otočnou senzorovou hlavicí (gimbal) místo pevných kamer. Většina už vyrobených RQ-11B byla v následujících letech postupně upgradována oběma novými systémy. To znamená, že současné standardní systémy RQ-11B US ARMY jsou o generaci dále než Raveny AČR dodané v roce 2009. Jednicová cena jednoho letounu RQ-11B v posledním provedení se vyšplhala na 35 tisíc USD (FY2013). Pozemní vybavení stálo pak cca 60+% ceny jednoho letounu.

    US ARMY zakoupila v rámci UOR okolo 1 000 letounů RQ-20A Puma AE, které byly původně vyvinuty pro SOCOM. Jeden systém tvoří opět 3 letouny + pozemní část (pozemní řídící stanoviště, přijímací video terminál,…). Jednicová cena jednoho letounu RQ-20 pro SOCOM ve FY2017 byla 110+ tisíc USD (!) při sérii 40 systémů za rok. S pozemním vybavením a užitečným zatížením je systémová cena jednoho systému se 3 letouny cca 0,5 mil USD za kus.

    3) US ARMY - Program Rucksack Portable Small Unmanned Aircraft System (RPUAS)

    Na přelomu let 2010/2011 brigádní bojový tým 101. výsadkové divize zkoušel 12 měsíců na bojišti v Afganistánu nový integrovaný koncept použití 3 různých typů specializovaných SUAS. Pro účely praporního průzkumu „za kopec a ještě dále“ byly použity větší a výkonnější UAV RQ-20A Puma AE. Na úrovni rota pro průzkum „za kopec“ byly použity UAV RQ-11B Raven. Pro průzkum „za roh“ byly zkoušeny na úrovni četa UAV RQ-12A Wasp. Všechny systémy používaly shodné pozemní vybavení (řídící stanice, video terminály,..).

    Experiment se natolik osvědčil, že koncem roku 2013 vydala US ARMY nový oficiální definiční dokument ohledně požadovaných schopností a organizace malých UAS. Místo označení SUAV se program začal označovat nově jako v batohu přenosné malá UAS - Rucksack Portable Small Unmanned Aircraft System (RPUAS). Tvoří ho tři různé SUAS:

    - Short Range Micro (SRM) – na úroveň četa. Zatím vyhrazeno pro budoucnost, předpokládá, že to bude omnikoptéra s výdrží 30 minut a dosahem do 3 km. Tabulkově půjde o tisíce omnikoptér. Podobný záměr letos oznámili také Izraelská armáda.

    - Medium Range Mobile (MRM) – na úroveň rota. UAS systém s otočnou senzorovou hlavicí a laserovým značkovačem. Tuto úlohu plní systém RQ-11B Raven. Tabulkově je požadováno 3 600+ letounů.

    - Long Range Reconnaissance and Surveillance (LRRS) – na úrovni prapor. UAS systém s otočnou senzorovou hlavicí. Tuto úlohu zatím plní už nakoupené RQ-20A Puma AE. Tabulkově je požadováno 1 200+ letounů. Přestože je to „praporní systém“, tak je organizačně začleněn na roty, z nichž každá má k rotním RQ-11B přidělen jeden RQ-20A.

    Všechny tyto v batohu přenosné SUAS používají hardwarově a softwarově kompatibilní nebo identické pozemní vybavení (ovládací stanice, přijímací video terminály,…). Proběhly už také vývojové testy přímého datového napojení SUAS na armádní datovou síť, kdy RQ-11B vysílal data o poloze cílů přímo do armádní sítě a nikoliv jen na přijímací přenosné video terminály. Toto prý bude další evoluční krok ve schopnostech amerických SUAV. V současnosti (FY2018) ale program RPUAS stále ještě nemá financování na nové akvizice, proto používají a udržují již SUAS systémy zakoupené v předchozích obdobích.

    Celkově tedy UA ARMY plánuje provozovat pětistupňový integrovaný systém systémů (ve skutečnosti mají zatím jen 4 stupně). K třístupňovému RPUAS mají ještě brigádní stupeň s taktickými TUAS RQ-7B Shadow a divizní/sborový stupeň se schopností ozbrojeného CAS s MQ-1C Grey Eagle. Opět i zde platí, že dochází ke standardizaci pozemní infrastruktury a komunikace. Přenosné přijímací videoterminály všech pěti stupňů UAS jsou identické nebo kompatibilní. US ARMY už nějaký čas kupuje společné (common) řídící stanoviště pro RQ-7C a MQ-1C na podvozcích HMMWV nebo FMTV.

    Z kusých zpráv o ruských UAV/UAS se zatím jen obtížně odhaduje, jak to systémově mají nebo nemají vyřešené Rusové. Zejména kombinace licenčních izraelských a čistě ruských systémů může být integrační výzva.

    Pro budoucí akvizice UAV/UAS do AČR z toho podle mne ale jasně plyne – příslušné specializované UAV by ideálně měly být na každém stupni bojových jednotek (pěších/výsadkových/motorizovaných/mechanizovaných a průzkumných) od čety po brigádu, s důrazem na maximální shodnost nebo interoperabilitu pozemního vybavení a komunikace. A to jak v rámci AČR, tak pochopitelně se spojenci (a vliv USA v tomto bude hrát hlavní roli). A to se týká i problému armádní datové sítě a systému řízení a velení.

  • MALI
    23:00 13.12.2017

    To Starlight:
    ..,no tak se omlouvám za špatné pochopení z mé strany. Nemyslel jsem to ve vztahu k používání bezosádkových systémů v ozbrojených silách USA, ale k Vašim diskuzním příspěvkům (které mi vyzněly tak, jak jsem popsal níže). Když už jste u toho výčtu UAV, tak jej nemáte úplný - si do kategorie Mini UAV si doplňte nejmenší Wasp a větší Puma od AeroVironment a do kategorie Mini Tactical pak Scan Eagle, BlackJack (u NAVY) a jejich nástupce (od Insitu) - to jen pro informaci...
    Nicméně bych Vás rád upozornil, že ve svém výčtu a srovnání jste jaksi zapomněl na pozemní bezosádkové systémy - a tam je situace poněkud odlišná (nemusíte mi zde vypisovat co má US ARMY k dispozici - vím to stejně dobře, jako v případě UAV - "trochu do toho dělám"...).
    Víte, Já se na to dívám (možná je to profesní deformace) z pozice armády, která má podstatně menší rozpočet a zejména horší pozici ve státě, než US ARMY, ne jako na technologické řešení problému. Cílem pro mne není vlastní systém, ale konečný výsledek.

    Ohledně komunikace a začlenění bezosádkových systémů do struktury armády. O USA s zde bavit nemusím - v tom máte jak vidím, jasno.
    Rusko však ty Vámi přehlížené menší systémy začleňuje do svého ASVŘ poměrně efektivně (aspoň na papíře to tak vypadá) jaká je praxe se asi těžko dozvíme, ale při akci v Sýrii bylo řídící centrum operace "Andromeda-V" napojeno satelitem na své velení v Moskvě, také v "reálném čase" - mimochodem, ten "reálný čas" spojení mezi UAV někde nad Afghánistánem a jeho ŘS v USA činí u Predátora několik sekund (někdy skoro až 10 s - podle podmínek) - pro bombardování cílů přesnou municí to stačí, nikoli však pro reálný boj.
    Ohledně AČR je zatím těžko o nějakém začlenění mluvit - u nás jsme rádi, když vůbec dostaneme nějaké volné rádiové frekvence pro komunikaci s UAV, ale koncepci už máme... (podrobnosti zde z pochopitelných důvodů neuvedu).

    To Sokrates:
    - ty strategické koncepce jsou tady už od poloviny minulého století, kdy ještě žádné bezosádkové systémy neexistovaly.

  • Starlight
    22:56 13.12.2017

    Podíval jsem se podrobněji na ruské MALE UAV Forpost (licenční izraelský IAI Searcher II).

    1) Historie
    Údajně hlavním impulsem k jejich nákupu byla rusko-gruzínská válka v roce 2008. Staré sovětské/ruské UAV řady Pčela-1 nepodaly žádný osluňujíce výkon. Zato ruské generály zaujali izraelské UAV v gruzínských rukou (zejména MALE UAV Hermes 450).

    V roce 2009 ruské ministerstvo obrany na zkoušku koupilo první dva izraelské MALE UAV IAI Searcher II (max. vzletová hmotnost 450 kg) a také dva menší přenosné IAI BirdEye 400 (4 kg) a osm větších taktických IAI I-view MK150 (100+ kg). Následně byl v roce 2010 uzavřen kontrakt na licenční montáž UAV v Rusku z izraelských dílů.

    Mimochodem hardware a software řídícího centra a pozemní vybavení je pouze v angličtině. Pouze vlastní letouny mají výstražné popisky v ruštině. Taktéž avionika je zřejmě plně západní – licenční izraelské UAV nemají ruský satelitní systém GLONASS, ale pouze americký GPS.

    2) Počty
    Informace jsou kusé, ale většina zdrojů se shodne na tom, že v Rusku se smontovalo 27 systémů Zastava (IAI BirdEye 400, každý systém = 3 UAV + jedna pozemní řídící stanice = celkem 81 UAV) a 10 systémů Forpost (IAI Searcher II, každý systém = 3 UAV + jedna pozemní a anténní stanice = celkem 30 UAV). Rusko tedy v licenci smontovalo prvních 30 letounů MALE UAV Forpost. Výroba dílů a montáže proběhly v letech 2012-2014.

    V roce 2015 údajně následovala objednávka na dalších deset systémů Searcher II. Zda se tato dodávka realizoval není zcela zřejmé. Stejně jako ruské plány na verzi Forpost-M s větší podílem ruských vojenských součástek. Klíčem je/bude postoj Izraele, který musel sladit svoji exportní politiku s hlavními spojenci a obchodními partnery hlavně USA (a také EU) a „přidat se“ k embargu na dodávky vojenského materiálu do Ruska, které je uplatňováno od roku 2014.

    Dosud bylo na východě Ukrajiny ukrajinskými vládními vojsky sestřeleno 5 ruských UAV letounů Forpost. To je dobře fotograficky zdokumentováno včetně trupových čísel a výrobních štítků. Ze Sýrie nebyla dosud hlášená žádná ztráta. Z celkových cca 2000 UAV ve výzbroji dnešního Ruska je tedy pouze cca 30 kusů větší kategorie MALE. Ostatní ruské UAV jsou malé systémy do cca 30 kg.


    3) Mírové rozmístění UAV Forpost
    Na jaře roku 2015 bylo na šesti stálých základnách ruského letectva a námořnictva (!) rozmístěno celkem 10 systémů (tabulkově každý 3 UAV + řídící stanoviště) Forpost. Z toho pod letectvo spadá 1 systém v Buďonnovsku (Stavropolský kraj, sousedí s Čečenskem), 1 v Mozdoku (Jižní Osetie, na úpatí Kavkazu, prakticky na hrnaici Čečenska) a 2 v Kolomně (Moskevská oblast), kde se nachází výcvikové centrum.

    Pod námořnictvo pak spadají 2 systémy v Černjachovsku (Kaliningradská oblast), 2 v Severomorsku (Murmanská oblast, polostrov Kola), 2 Jelizově (poloostrov Kamčatka). Ruské námořnictvo má tak na starosti celou poloviny systémů Forpost, které organizačně jsou začleněny do příslušné floty (Baltská, Severní a Tichomořská).

    4) Sýrie
    Rusko mělo na jaře 2016 v Sýrii cca 30+ UAV systémů s celkem 70+ letouny UAV. Celkový počet UAV Forpost v Sýrii nelze určit, ale na základně Hmímím není v ruských televizních reportážích vidět více než jeden systém.

    Právě ruské námořnictvo mělo být nasazeno se svými systémy Forpost v Sýrii. Asi nejlepší videa ze syrského nasazení jsou zde:

    - https://www.youtube.com/watch?... . V čase 0:00 a 8:55 je UAV Forpost.
    - https://www.youtube.com/watch?... . V čase 11:55 je systém UAV Orlan-10 a od času 14:15 pak UAV Forpost. Jsou vidět denní i noční vzlety a přistány i vnitřek řídících střediska.

    Forpost/Searcher II je ve srovnání s americkým RQ-7B Shadow větší a více než dvakrát těžší. Proto Forpost/Searcher II už nevlétá pomocí katapultu, ale potřebuje na vzlet nějakou vzletovou dráhu. Oba systémy, které mají v rodokmenu společné izraelské předky, mají pak podobný princip přistání na zpevněnou dráhu vybavenou brzdícím/záchytným lanem. Opět Forpost/Searcher II je těžší, a tak potřebuje delší dráhu.

    Také je vidět odlišný izraelský koncept a koncept US ARMY/USMC ohledně mobility pozemní části systému. Forpost/Searcher II má řídící stanoviště ve velkém kontejneru, který se převáží jakýmkoliv vhodným nákladním automobilem. RQ-7B Shadow má pozemní část rozloženou na menších taktických vozidlech HMMWV, včetně řídícího centra: https://www.youtube.com/watch?...

  • Starlight
    00:02 12.12.2017

    @ MALI

    Já jsem to tedy pochopil stejně jako Charlie :-). Ale to je jedno. Prostě mám pocit, že ti pořádné velké a výkonné systémy jako MQ-1 Predator/Grey Eagle a MQ-9 Repaer nepřirostly k srdci. Nicméně, já si naopak myslím, že Američané v souladu se svými supervelmocenskými ambicemi a rozpočtem mají rozložené dobře.

    1)

    A z počtů bude vidět ten obrovský rozdíl mezi USA a Ruskem. To není myšleno negativně, spíše je to konstatování prosté reality. Na konkrétních počtech je také vidět, že US ARMY nic nezanedbává a taktický systém RQ-7B Shadow je její nejpočetnější MALE UAV:

    - RQ-11B Raven – jen spotřebních kompozitových draků, které se s každým přistáním poškozují, bylo už vyrobeno přes 20 tisíc.

    - RQ-7B Shadow - US ARMY odebrala do roku 2011 celkem 104 systémů (akvizičně jeden systém = 4 letouny UAV, senzory, 2 řídící stanoviště, vypouštěcí rampa, atd. ). Tedy 416 UAV letounů RQ-7B, které už nalétaly více než 1 mil letových hodin. Každý systém (jednicová cena) stál v FY2009 cca 11 mil USD. Od té doby systém pravidelně (a za velké peníze) vylepšují a doplňují novými funkcemi.

    - MQ-1C Grey Eagle – US ARMY plánuje mít celkem 190 UAV letounů, z toho 63 ve verzi Extended Range a poslední budou objednány ve FY2018. Na každé dva letouny je jedno řídící stanoviště. Jednicová cena letounu s terminálem SATCOM (FY2018) je cca 7,5 mil USD a každé řídící stanoviště + datový terminál pak přijde na dalších cca 6,5 mil USD.

    - MQ-9 Reaper – USAF plánuje mít celkem 379 UAV letounů a poslední budou objednány ve FY2018. K nim celkem 140 různých typů řídících stanovišť. Operační koncept počítá se schopností udržet současně v běhu 60 nepřetržitých bojových patrol v režimu 24/7. Jednicová cena letounu (FY2018) je cca 16 mil USD a každé řídící stanoviště podle provedení přijde na cca 3,5 -7 mil USD.

    - RQ-4B Block 30/40 – USAF si drží 33 těchto strategických HALE UAV. Jednicová cena letounu Block 40 (FY2011) byla cca 109 mil USD.

    2)

    Pokud vezmu jen US ARMY a USAF (bez USMC, US NAVY a SOCOM), tak neopomněly žádnou úroveň UAV:

    - u pozemních sil „blátošlapů“ US ARMY mají přenosné systémy na úrovni rota (mikrosystémy na úrovni četa se nedají asi ani spočítat), mají taktický systém pro brigádu (či jakoukoliv podřízenou jednotku nebo úkolové uskupení)

    - letci z vojskového „vrtulníkového“ letectva se pak soustředí na taktické systémy a navíc vetší divizní systémy

    - letectvo USAF si řeší nejvýkonnější systémy „na úrovní“ bojových/průzkumných pilotovaných letounů pro samostatné operace (tak jak je USAF myšlenkově nastaveno).

    Přesto dokážou v rámci společných operací jednotlivé složky a jejich UAV systémy fungovat dohromady a vzájemně se doplňovat. Což ukážu na dvou příkladech ze současnosti.

    Příklad č.1 - Afghánistán. Od roku 2015 platí, že ozbrojené UAV zde vystřelí za rok více munice než pilotované letouny. To je „zásluha“ hlavně stroje MQ-9, který se skutečně stal na tomto bojišti náhradou pilotovaných průzkumných/bitevních/stíhacích/bombardovacích letounů. Pro toto válčiště byl stvořen – neexistuje zde PVO, je potřeba velká výdrž při nekonečných bojových hlídkách ve vzduchu. Schopnost provozovat letoun za hranicí rádiového horizontu umožnuje letounům provozovaných z jedné až dvou hlavních afghánských základen obsáhnout tuto rozsáhlou a členitou zemi. To menší taktické systémy s dosahem datalinku okolo 120 km prostě nevládnou. A to vše při malé personální velikosti jednotky, potřebné k provozu UAV ze základny v Afghánistánu.

    Příklad č.2 – severní Irák. Ruské nasazení UAV při podpoře pozemních a leteckých sil je předmětem tohoto článku. Ve stejné době v Iráku to samé ale dělala US ARMY se svým taktickým systémem RQ-7B. Při postupném dobývání Mosulu v letech 2016-17 byli západní spojenci zodpovědní (nikoliv Irák) za leteckou podporu, dělostřeleckou podporu, poskytnutí JTAC a dalších speciálních sil a poradců u iráckých jednotek. Dám sem odkazy na tři YouTube videa:

    - Video 1 – reportáž CBS z března 2017 o nasazení jednotky UAV RQ-7B ze sestavy 82. výsadkové divize v severním Iráku:

    https://www.youtube.com/watch?...

    - Video 2 – z dubna 2017, kde jsou dělostřelci 82. výsadkové divize s 155mm houfnicemi M777A2 při nasazení u Mosulu – tedy „uživatelé dat“ předaných z UAV:

    https://www.youtube.com/watch?...

    - Video 3 – reportáž CBS z října 2016. Pro téma UAV není zajímavé těch zmíněných 6000 tisíc amerických vojáků v Iráku pro podporu této operace, nebo na v reportáži zachycená přítomnost jednotek 101. výsadkové divize, samohybných houfnic M109A6 a raketometů HIMARS. Ta zajímavá část podle mne začíná v čase 1:07, kde je společné operační centrum pod velením amerického brigádního generála:

    https://www.youtube.com/watch?... .

    Digitalizované systémy komunikace, řízení a velení je ta nejvíce skrytá část amerického způsobu efektivního využití MALE UAV. Video a data předaná v reálném čase z letícího UAV do integrovaných systému řízení a velení se pak dostanou včas na ty správná rozhodovací místa. Nevím, jak to měli řešené Rusové v Sýrii, ale v případě AČR mám obavu, že toto bylo pro ni další obrovský problém´, mnohem větší než vlastní UAV systémy.

  • Sokrates
    20:36 11.12.2017

    MALI: To vôbec nie je o strategickom koncepte, že "USA na letecké údery, RF spíš na pozemní operace". To je o tom, kto má aké prostriedky. A Rusko je dnes v situácii, že tie bojové drony jednoducho nemá. Oni by ich veľmi radi nasadili a taktiež z toho spravili svoju doktrínu, pretože je to neporovnateľne lacnejšie a bezpečnejšie.
    Z toho dôvodu usilovne vyvíjajú Altius a možno aj Skat. A nebyť sankcií, týkajúcich sa motorov, tak už dnes ten Altius v tajnosti testujú na sýrskych militantoch.

  • MALI
    18:19 11.12.2017

    To Charlie:
    ...ne, ne neignoruji, jen se mi zdálo, že ta naše diskuze původně stála trochu jinak, něco ve smyslu, jako že kdo nemá UAV kategorie MALE, řízené zpoza zeměkoule, tak je úplný looser, ale možná jsem to špatně pochopil...), nicméně, ať nestavíme proti sobě USA a RF (protože tam je to také o strategickém konceptu a dlouhodobé orientaci - USA na letecké údery, RF spíš na pozemní operace), osobně si myslím, že skutečně vyváženou koncepci v použití bezosádkových systémů má například Izrael (i když i tam je to dáno tím, zda má, resp. spíš: či nemá, globální ambice).
    No a v tom Rusku je to také o penězích - mají řádově menší rozpočet, než USA; něco mi říká, že ten americký koncept pro nás (myslím tím AČR) moc vhodný nebude.

  • Charlie
    15:46 11.12.2017

    MALI: ale vy u "Amíků" ignorujete celou střední třídu UAV - Shadowy a Gray Eagly. Orlan je hmotnostně někde mezi Ravenem a Shadowem a Forpost/Searcher je pak defacto analog Ravenu.

    Pokud jde o taktiku nasazení, Rusové kvůli absenci těžších typů musí tyhle menší kousky používat i na vyšších úrovních (tj. kde u Amíků práci přebírá už Gray Eagle).

    Pokud jde o použití velkých UAV, tak tam těžko velitel čety jednotka úkoluje operátora někde v USA, aby mu vyfotil "druhou stranu stodoly", na to má svoje přidělené malé UAV a pak taky ten Reaper je tak vysoko, že tu stodolu vidí celou i s vesnicí okolo.

    Jde o to, že Rusové v Sýrii i s tím málem co měli udělali strašně velkej kus práce (za málo peněz moře muziky) a to jim slouží ke cti, ale určitě bych na tom nestavěl teorie o mnohem lepší koncepci, protože nejsou vidět ty omezení, které použití malých lehkých UAV přináší (typicky mají malé nechlazené kamery, nemají takový dostup). Kdyby měli Rusové něco kategorie Gray Eagla nebo dokonce Reapera, tak to tam mají taky a využívali by to tam, kde je to potřeba (a neštvali by všude Orlany a Forposty)... Jenže vývoj takových věcí je drahý a bez patřičných zkušeností i dlouhý, takže na něco většího z ruských luhů a hájů si budem asi ještě chvíli muset počkat (pokud to v současné situaci považují za potřebné a neupřednostňují jiný směr vývoje).

  • MALI
    12:41 11.12.2017

    To Starlight:
    teoreticky to máte naprosto správně, signál z US UAV je dostupný všem, kdo mají příslušný terminál (mimochodem, ten Rover je pořádně drahý) a patřičné oprávnění, to znamená, že mají "přehled" ale chtěl bych reálně vidět, jak to bude fungovat, když si nějaký velitel US roty, nebo čety vyžádá přes satelit do USA, aby jim tam ten MALE UAV "proletěl ještě jednou a vyfotil jim tu stodolu z druhé strany" a nebude to v poušti, ale v hustě obydlené krajině se stavbami, zahradami a poli (typ rural), kde bude těch stodol a těch jednotek (a tudíž i požadavků na informace) víc. Obávám se, že si pak raději hodí tím Ravenem, nebo Waspem, ale to si pak ruský velitel, který dostane přehlednou informaci z ORLANU může nechat hodit např. Zalu a z hlediska výsledné informace ho to vyjde nastejno, jen to bude tak o dva až čtyři řády levnější. Co však bude muset být rozdílně splněno je to, že tam ten ORLAN musí mít kompletní zázemí včetně operátora, kdežto ten americký UAV jen to zázemí a to ještě nemusí být tak blízko. Zkrátka: existuje více cest k jednomu cíli a zrovna ta americká se mi nezdá jako nejvíce efektivní přes to, že je bezesporu efektní.
    Rusko bych v oblasti bezosádkových systémů vůbec nepodceňoval, souhlasím s Vámi, že nejsou tak High-tech, jako západ, ale těch menších a levnějších bezosádkových prostředků mají dostatek a jejich parametry vůbec nejsou špatné. Jen zatím ty bezosádkové systémy prioritně berou jako podporu jednotek "lidských vojáků". Avšak tempo, kterým se v Rusku tato problematika rozvíjí, je stále hodně vysoké.

    Upřesnění k AČR :
    ještě máme nějaké Waspy u 43.vpr a pak nějaké ženijní EOD UGV (TALOS, iRobot , tEODor, vše ale v podstatě v jednotkách kusů..., jo, ta 102. není průzkumný pluk, ale průzkumný prapor...

  • Larry
    09:00 11.12.2017

    Před časem se mluvilo o projetu SR-10. Projekt stále není "u ledu" na MAKS 2017 byla letová i statická ukázka.
    Pro čtenáře, kteří si nemohou dovolit návštěvu takového podniku je video na "trubce"
    Civilní verze bude určitě. Osobně bych neřekl ne, mít takové možnosti :-)))

    Výrobce vyvíjí i bezpilotní UAV verzi
    http://www.janes.com/article/7...

    Pro čtenáře kteří znají alespoň základy ruštiny web výrobce.
    http://kb-sat.ru/...

    Jedná se čistě o civilní firmu, která si na sebe musí vydělat. Od vývoje, výroby, servisu a prodeje.
    Jak jsou "daleko" s projekty SR10 a UAV variantou se výrobce můžete zeptat. Jistě vám odpovědí :-)))

  • Starlight
    22:16 10.12.2017

    @ MALI

    1)
    Děkuji za reakci na ruské UGCV

    2)
    Leteckým UAV se budu věnovat trochu podrobněji. Samozřejmě i MALE UAV Predator jsou v Afghánistánům nebo podobných typech operací v interakci s pozemními silami. Raději to vysvětlím.

    USA a spojenci ve válkách v posledních 16 letech používal a používá ohromnou škálu UAV. Proto mají pochopitelně vypracované postupy, jak co s týče velení a řízení včetně předávání dat pozemním jednotkám v kontaktu s nepřítelem, přidělení vzdušného prostoru, atd.

    Z tohoto pohledu se UAV dělí:

    - Přenosné UAV jako RQ-11 Raven, které typicky komunikují jen se svým vlastním řídícím stanovištěm na úrovni roty (případně i čety).

    - Taktické UAV jako RQ-7 Shadow. Ty komunikuji v přímém rádiovém dosahu s řídícím stanovištěm, velitelským stanovištěm „taktické operace“ a také s bojovým týmem v poli, kde je JTAC s příslušnými zařízeními. JTAC může nejen obdržet video a data (například systém ROVER), ale může se přes UAV spojit s pilotem/operátorem UAV.

    - Theatre („oblastní“) UAV jako jsou právě RQ/MQ-1 Predator nebo MQ-9 Predator. Ty díky bohatému přímému a hlavně satelitnímu spojovacímu vybavení komunikují jak s vlastním řídícím stanovištěm v USA, tak i s rozdílnými velitelskými stupni jak v USA, tak v oblasti. Tam se data opět dostávají do velitelského stanoviště, které velí taktické operaci. Data jdou také do nadřízeného oblastního velitelského stanoviště. V případě zóny spadající pod CENTCOM od Sýrie po Afganistán, to je CAOC na letecké základně al-Udejd v Kataru, které řídí veškeré letecké operace spojenců v na této ohromné rozloze planety: http://www.afcent.af.mil/About...

    Na tyto výkonné MALE UAV je nutno pohlížet jako na bitevní letouny, stíhací-bombardéry a konvenční bombardéry, které v oblasti plní/plnily nejčastěji roli tzv. „combat ISTAR“. Jen v případě UAV pilot nesedí v kokpitu a UAV mají ohromnou výdrž bez tankování za letu. Pro UAV paltí stejné pravidla, jako pro pilotované letouny. I MALE UAV, stejně jako Tactical UAV, komunikují s bojovými pozemními týmy, které mají v sestavě JTAC. Opět pomocí přenosu dat systém ROVER nebo jiným datalinkem. A pozemní týmy se mohou opět spojit s pilotem/operátorem UAV. Právě UAV RQ-1 Predator byl počátkem tisíciletí „průkopníkem“ použití těchto postupů v reálných operacích.

    Ozbrojené MALE UAV stejně jako pilotované letouny ale nejsou vázány jen na přímou zpravodajskou nebo leteckou podporu vlastních jednotek, ale mohou plnit celou řadu hlídkových, průzkumných a bombardovacích úkolů mimo blízkost a dosah vlastních pozemních týmů.

    Závěry:

    Rusko v oblasti leteckých UAV nic nového neobjevilo, jen v rámci svých omezení aplikují to samé, co Západ ve válkách v tomto desetiletí. Jen v menším a skromějším provedení.

    Ano, AČR je neuvěřitelně pozadu i za Ruskem a nebýt misí v Afghánistánu a z toho vyplývající kombinace amerických darů FMF v podobě UAV ScanEagle (max. hmotnost 22 kg) a malých komerčních dodávek přenosných RQ-11B Raven (2 kg) a izraelských Skylark I-LE (6,5 kg) tak nemáme u AČR (tedy hlavně 102. průzkumný pluk) vůbec nic.

  • MALI
    19:12 10.12.2017

    To Starlight:
    ad 1)
    Informace o té akci v Sýrii, včetně podrobností, mám z více nezávislých otevřených zdrojů, včetně aktuálního zpravodajství a o tom, že ta akce proběhla mám určité potvrzení i z neveřejných zdrojů (samozřejmě, že všechno může být kamufláž, nebo třeba mohou být výsledky "přikrášleny", ale to je možné vždy a nejen u akcí ruských, ale také u akcí amerických a jiných...., 100% věřit se dá jen tomu, co reálně zažijete - a na té kótě 754,5 jsem osobně nebyl...).

    ad 2) nikde jsem netvrdil, že organizační zabezpečení bojových misí "Predátorů" nad Afghánistánem je organizačně jednoduchá záležitost, ale je to záležitost jednoho týmu na základně v USA a druhého týmu v Afgh., s jasně vymezenými pravidly a v jasně určeném čase (takže ve srovnání s tím, co Rusové "předvedli" v Sýrii, je to velmi jednoduchá záležitost). To, že mise predátorů jsou vedeny na vzdálenost přes celou zeměkouli je záležitost především technologická.
    Nezlobte se na mne, ale o nějaké efektivní součinnosti UCAV kategorie MALE (řízených přes satelit z USA) s pozemními vojsky US ARMY v Afgh., si dovoluji silně pochybovat...
    Na rozdíl od toho bylo syrské nasazení UGCS s dozorem UAV spolu s pěchotou, za součinnosti dělostřelectva ukázkou kombinované bojové mise typu "MUM" (jejichž vedení má US ARMY do budoucnosti v plánu, jen jaksi zatím reálně nemají ty UGCS). Rusové na tom "šlapou" postupně od roku 2005 a zhruba od roku 2010 už měli hmatatelné výsledky a do této oblasti dávali v nedávné minulosti dost peněz jak v průmyslu, tak v armádě.
    Rusko na rozdíl od USA nemá stroje kategorie Predator, Reaper, GlobalHawk, schopné izolovaně udeřit kdekoli na světě, ale v současnosti má dostatek UAV pro podporu svých prvosledových pozemních sil (srovnejte si to například s AČR) a mají k dispozici také nemalý počet UGS a UGCS, například v roce 2016 měly být k výsadkovým vojskům přiděleny dvě nové roty UGCS, mimo tyto jednotky měla být v rámci ruských pozemních sil již v roce 2016 vytvořena samostatná bojová jednotka s 24 ks UGCS URAN-9, Rusko pro ochranu svých mobilních raketových kompletů „TOPOL-M“ a „JARS“ zavedlo již v roce 2015 UGCS Volk-2, atd. Rusko se jednoduše zaměřuje na robotickou podporu vojsk na taktické úrovni. Tento přístup je sice méně "PR", o to více je však účinný. Obdobně k této problematice přistupuje i Izrael.

  • Starlight
    14:27 10.12.2017

    @ Jan Buchar (autor)

    V článku se píše: „..Ruské bezpilotní letouny jako Eleron-3SV, Granat-4, Orlan-10 a další v Sýrii provozovaly specializované čety, jež byly součástí brigád a divizí ruských pozemních sil…“

    Šlo by nějak upřesnit, jak mají dnešní ruské ozbrojené síly organicky začleněné jednotky s UAV. Tím nemyslím nasazení v Sýrii ale standardizovanou strukturu. Je to všechno pod pozemními silami, nebo MALE UAV Forpost/Searcher už má pod křídly letectvo? Popíšu, co mám na mysli na příkladu tabulkových stavů US ARMY.

    US ARMY:

    Brigádní týmy IBCT, SBCT, ABCT:

    - Malé UAV RQ-11 Raven (max. hmotnost do 2 kg, dosah do 10 km, max. 80 minut) – 2 kusy má tabulkově každá průzkumná švadrona a střelecká rota (pěší/výsadková, Stryker, Bradley).

    - Taktické UAV RQ-7B Shadow (prázdná hmotnost 84+ kg, max. hmotnost 180+ kg, do 125 km, 8+ hodin vytrvalost u posledních verzí) – 2 systémy (1 systém = 2 UAV, řídící středisko, vypouštěcí rampa) má tabulkově každý brigádní tým. Četa TUAV je součástí zpravodajské roty, která je organizačně součástí bojového ženijního praporu brigády.

    Brigády vojskového letectva CAB (Combat Aviation Brigade):

    UAV spolu s vrtulníky AH-64 Apache nahrazují ozbrojené průzkumné/zvědné vrtulníky OH-58 Kiowa Warrior. Nové AH-64E jsou už navrženy pro schopnost komunikace a ovládání UAV za letu.

    - Brigádní taktické UAV RQ-7B Shadow – 12 kusů má tabulkově bitevní/průzkumná korouhev (Attack reconnaissance squadron = prapor), které se skládá ze tří bitevní/průzkumných švadron (Attack reconnaissance troop = rota), z nichž každá má 8 vrtulníků AH-64 a 4 UAV RQ-7B.

    - Divizní/sborové MALE UAV MQ-1C Gray Eagle (max. hmotnost 1600+ kg, do 300 km na přímou rádiovou viditelnost/ 1200 km se předávním dat přes satelit nebo jiný letoun, 22+ hodin vytrvalost v základní verzi bez výzbroje, výzbroj řízenými střelami/pumami) – 12 kusů má tabulkově bitevní/průzkumný prapor (Attack reconnaissance battalion), které se skládá ze tří bitevních/průzkumných rot (attack reconnaissance company), z nichž každá má 8 vrtulníků AH-64 a z jednu rotu Gray Eagle (Gray Eagle Company) s 12 UAV MQ-1C Gray Eagle.

    USAF:

    Tam, kde výkonově končí US ARMY s MQ-1C, tak začíná USAF s opravdu velkými vyzbrojenými MALE UAV MQ-9 Reaper (starší MQ-1 Predator jsou vyřazovány) a strategickými průzkumnými RQ-4B Global Hawk.

  • Jilex
    14:26 10.12.2017

    Ukrajinská firma Antonov vyvinula prototyp víceúčelového taktického UAV v rámci nově vyvinutého systému „Horlytsya“. Systém se bude skládat ze čtyř dronů, pozemní řídicí stanice umístěné na vozidle KrAZ a zařízení pro převoz a servis. Prototyp vydrží ve vzduchu až 7 hodin, jeho taktický dosah je 120 km, praktický dolet je 1050 km a výškový dostup je 5000 m. Může nést až 50 kg dalšího vybavení, například 2 rakety vzduch – země. Rozpětí křídel je 6,7m, vzletová váha 200 kg, maximální rychlost 230 km/hod. Videa z předváděcího letu:
    https://www.youtube.com/watch?...
    https://www.youtube.com/watch?...

  • Starlight
    12:46 10.12.2017

    @MALI

    1)
    Z jak prověřených zdrojů jsi čerpal ohledně bojového nasazení UGCV v Sýrii v prosinci 2015? Jsou totiž obrovské pochybnosti, že k tomu vůbec došlo. Více na: https://www.bellingcat.com/new...

    2)
    Nasazení výkonných Medium-Altitude Long-Endurance (MALE) UAV typu RQ/MQ-1 Predator (prázdná hmotnost 500+ kg, maximální vzletová hmotnost 1 000 kg +) a MQ-9 Reaper (2 200+ kg, 4 700+ kg) amerického letectva USAF nebo britské RAF nelze považovat za organizačně nic jednoduchého. Pro srovnání ruský největší UAV Forpost (neboli izraleský Searcher II), který patří do jiné kategorie UAV, má maximální vzletovou hmotnost cca 440 kg.

    Výše zmíněné stroje USAF jsou koncipovány pro samostatné dálkové operace v hloubi území protivníka. Samozřejmě zvládnou i společnou součinnost s klasickými pozemními silami, ale to nebylo návrhovou prioritou pro USAF, na to má US ARMY a USMC vlastní flotily specializovaných UAV.

    Při operacích nad Afghánistánem, Irákem, Jemenem, Somálskem, Sýrií atd. jsou Predatory/Reapery pilotovány až na vzdálenost 12 tisíc km. Nelze to tedy srovnávat s malými UAV nebo pozemními UGCV, které jsou řízeny v dosahu přímé viditelnosti rádiového signálu. Přenos dat na 12 tisíc kilometrů způsobuje cca 2 sekundovou prodlevu. Pilot a operátor USAF nebo RAF sedí v řídícím kontejneru na základně Creech v Nevadě, datové spojení zajišťuje optický podmořský kabel, které vede až na americkou základnu Ramstein v Německu, kde teprve dochází k přenosům dat z/na satelity, které mají v dosahu UAV operující nad Asií a Afrikou.

    Vzlet a přistání ale probíhá na základně v regionu v přímém radiovém dosahu bez zpoždění signálu. Proto vzlet a následujících 30 minut (a opačně při přistání) má na starosti další posádka v řídícím kontejneru přímo na této regionální základně, kde probíhá přezbrojování a údržba.

    Tedy je to organizačně a logisticky nesmírně složité a pravděpodobně mimo možnosti všech států kromě USA.

  • Tesil
    20:36 09.12.2017

    O tom se uvažovalo,nevím jak moc je to reálné.

  • Luky
    19:27 09.12.2017

    Již dlouho sním o dronu, postaveném kolem automatické vojenské brokovnice (něco jako A-10 postavená kolem Avengeru)....nakonec to asi bude kolem laseru, který nebude tak kopat. Cvičit se v sestřelování cizích dronů bude skvělá práce (např. pro čtyřicátníky, kteří se nestali stíhači :). Přeci jen je to něco jiného, než pálit Hellfire po "civilistech". Oni to ale pravděpodobně budou operovat mladí kluci v terénu.

  • PavolR
    18:53 09.12.2017

    Masovejší nástup UAV rôznych veľkostí a schopností vyvoláva otázku do akej miery je účinné zamerať sa iba na rozvoj SHORAD, ktorý je v porovnaní s dromni, bez ohľadu na mobilitu podvozku, predsa len "statickou obranou" s obmedzeným dosahom. proti samovražedným dronom je to fajn a pri prieskumných by som tipoval podobný vývoj ako počas 1. svetovej pri problematike prieskumných lietadiel - teda nasadenie prostriedkov na aktívne stíhanie nepriateľských dronov.
    Prebiehajú isté experimenty s dravými vtákmi, no tie sú schopné odloviť iba menšie, z ruky vypúšťané drony ... a iba dovtedy, kým sa proti nim nepoužijú povedzme výbušné nástrahy. pre budúcnosť bude musieť takmer nevyhnutne vzniknúť kategória dronov-stíhačov.

  • MALI
    17:32 09.12.2017

    To dusan:
    ano, podstatné je, jak která armáda dovede drony využívat - souhlasím. Ovšem zcela nezbytným předpokladem splnění tohoto postulátu je to, že daná armáda tyto drony má ve výzbroji.
    První reálné úspěšné nasazení ruských UGCV (Platforma-M) proběhlo už při bojích v Sevastopolu, při ruském obsazování Krymu (to bylo ještě v menším měřítku nasazení), v Sýrii to bylo rozsáhlejší pozemní nasazení koncem prosince 2015, kterého se koordinovaně zúčastnilo 6x Platforma-M + 4x ARGO + neupřesněný počet Orlan-10 v kooperaci s dělostřelectvem a pěšími jednotkami - osobně to považuji za dostatečný důkaz toho, že ruská armáda umí bezosádkové systémy používat nejen teoreticky, ale i prakticky. Proti tomu jsou sólové bombardovací akce UAV Predator (byť jsou v rámci protiteroristického boje velmi efektivní) z organizačního hlediska "čajovým odvarem".
    Autonomní bojové drony, které budou nezávisle vyhledávat a ničit cíle jsou záležitostí Sci-Fi filmů, žádné takové se zatím reálně neplánují (když tak jen v rámci teoretických úvah) - současná oficiálně potvrzená cesta do budoucnosti bojových dronů je ta, že povel ke zničení nalezeného cíle bude muset vždy dát živý operátor.

    Ale plně s Vámi souhlasím v tom, že drony budou útočit celoplošně, opravil bych Vás však v těch kilometrech za frontovou linií - frontová linie už je dávno jevem minulosti.

  • dusan
    17:00 09.12.2017

    Len pre zaujímavosť čo dokáže jeden komerčný dron ... v (ne)správnych rukách ...

    https://www.youtube.com/watch?...

    MALI

    Vôbec nie je podstatné koľko majú Rusi či niekto iný dronov, ale ako ich vedia využívať.

    Predpokladám, že Rusi majú po svojej (ne)účasti na Ukrajine i v Sýrii skúsenosti dosť, ale zatiaľ sa to neprejavilo v nejakom výraznom nástupe hlavne bojových dronov ... lebo to je zrejme budúcnosť ... autonómne drony, ktoré nebudú závislé od operátora a ktoré budú schopné samé vyhľadávať ciele.

    A vojaci si budú musieť zvyknúť, že frontová línia sa posunie ... a oni stále budú pod nebezpečnstvom útoku dronov i 100 km za fronotovou líniou .... a prispôsobiť sa tomu ...

  • MALI
    12:18 09.12.2017

    Pánové,
    nic proti vašemu zájmu o SKAT, ale uvědomte si, že ten je jen "vrcholkem ledovce", který je sice důležitý z propagandistického hlediska, ale vzhledem k jeho ceně a předpokládanému počtu nasazených kusů je z hlediska vojenského významu minoritní při srovnání s masivním nasazením menších, lehčích a především několika řádově levnějších dronů lehčích kategorií.
    Zbraňové systémy totiž dávají v Rusku spíš na UGV (URAN-9, Platforma-M, ARGO, VOLK-2 a další), v tomto jsou v ruské armádě asi nejdále ze všech armád. UAV jsou v Rusku orientovány především pro průzkum.
    Doplnil bych článek v tom, že zatímco Rusko mělo v roce 2010 přibližně 150 až 200 moderních UAV (není dohledatelné přesné číslo), tak v roce 2013 jich mělo 923 ks, v roce 2010 pak těch vzpomenutých 1720 ks a nyní přes 2000 ks (ale pozor, z dostupných údajů není jasné, zda se jedná o systémy, nebo jednotlivé letouny - pokud o systémy, tak bude počet UAV podstatně vyšší).

  • Larry
    20:23 08.12.2017

    Rusko, Čína , Irán už mají téměř 10 let vyvinuto:
    https://www.theguardian.com/wo...

    http://edition.cnn.com/2009/US...

    Prográmek Skygrabber nebo jeho crack si můžete stáhnout. Je to překonaný SW.

  • Sokrates
    16:49 08.12.2017

    Je celkom možné, že dron na báze Skatu je vo vývoji, ale nevyzerá to, že by mal blízko k zavedeniu. Skôr to vypadá, že Rusi o pár rokov dokončia Altair, resp. Dozor-600. Zopár strohých informácií o tom je na konci tohto článku:
    http://www.leteckymagazin.sk/l...

  • Robaizz
    16:10 08.12.2017

    Díky

  • Miroslav
    13:39 08.12.2017

    Čo na to Wikipédia...

    Práce na programe Skat sa začali v roku 2005 a maketa lietadla v živej veľkosti bola prvýkrát predstavená na výstave MAKS-2007. Je otázne, v akom stave sa program v súčasnosti nachádza. Podľa vyjadrenia generálneho riaditeľa spoločnosti „Mig“ Sergeja Korotkova, bol vývoj bezpilotného lietadla Skat z finančných dôvodov pozastavený. V roku 2011 bolo zverejnené, že na vývoji bojového bezpilotného prostriedku bude Mig pracovať spoločne s firmou Suchoj, pričom využijú skúsenosti z programu Skat.[1] 22. decembra 2015 v rozhovore pre noviny Vedomosti Sergej Korotkov povedal, že práce na bojovom drone pokračujú a sú financované Ministerstvom priemyslu a obchodu.

  • Arianus
    22:59 07.12.2017

    MiG Skat Rusko oficialne zarizlo v roce 2014. Suchoj pracuje na necem podobnem jako byl Skat, s pomoci nasdilenych iranskych technologickych reversengineer informaci z ukoristenych US dronu nad Afghanistanem

  • perunBB
    21:13 07.12.2017

    Nejaké informácie nájdeš aj tu
    http://www.eurasia24.cz/vojens...

  • Lukyi
    21:04 07.12.2017

    Robaizz: údajně by to měl být nějaký okhotnik-b a asi jediná zatím dostupná fotografie
    https://www.google.cz/search?q...

  • Robaizz
    20:23 07.12.2017

    Netuší autor, nebo nějaký místní odborník, jak to vypadá s dronem MIG Skat (manta) ?
    Zda-li stále probíhá vývoj a zda bude vůbec zařazen do služby?

    Před časem kolovalo po netu info, že právě manta měla být oním dronem, který nedokázali sestřelit izraelci... je na tom něco pravdivého?