Ruské bezpilotní letouny na syrském bojišti

Orlan-10 / Mil.ru

Během války s Gruzií v roce 2008 ruské jednotky využívaly jen několik primitivních, těžkopádných a zastaralých bezpilotních letounů. V poválečném zhodnocení konfliktu byl jejich výkon označen za nedostatečný. V průběhu následných rozsáhlých reforem se ruské ozbrojené síly starých zařízení zbavily a objednaly si stovky nových. Koncem roku 2015 mělo Rusko k dispozici 1720 bezpilotních letounů a dnes jejich počet přesahuje 2000.

Ruské bezpilotní letouny jako Eleron-3SV, Granat-4, Orlan-10 a další v Sýrii provozovaly specializované čety, jež byly součástí brigád a divizí ruských pozemních sil. Jejich vzletová hmotnost nepřesahovala 30 kg, což pro vojenské operace představovalo významné omezení.

Výjimkou bylo technologicky pokročilejší zařízení Forpost, ruská verze izraelského bezpilotního letounu Searcher Mk II. Jako jediný ruský bezpilotní letoun má schopnosti MALE (z anglického Medium-Altitude Long-Endurance), tedy střední operační výšku a dlouhou vytrvalost.

Orlan-10: nejpoužívanější ruský bezpilotní letoun

Při operacích v Sýrii využívaly ruské ozbrojené síly nejčastěji bezpilotní letoun Orlan-10. Toto tvrzení se opírá o dostupné fotografické snímky a videozáznamy z bojiště, materiály zveřejňované ruským ministerstvem obrany a zprávy o ztrátách. Rozsáhlé nasazení Orlanů-10 není až tak překvapivé, protože tvoří asi třetinu všech ruských bezpilotních letounů.

Letouny Orlan-10 se významným způsobem podílely na průzkumných činnostech ruských ozbrojených sil. Při vzletové hmotnosti 18 kg mohou přepravovat náklad o maximální váze pěti kg, např. kamery s denním i nočním viděním a zařízení pro vedení radioelektronického boje.

I tak malé bezpilotní letouny byly schopné monitorovat situaci na vzdálenost 120 km, kterou jejich operátoři mohli v reálném čase sledovat na obrazovkách. Orlan-10 vydrží 14 hodin ve vzduchu a doletí až do výšky pěti km. Živé videozáznamy lze přenášet i na delší vzdálenost, pokud jeden z nasazených letounů slouží jako mobilní přenosová stanice.   

O pohon Orlanu-10 se stará benzínový spalovací motor. Ke vzletu využívá jednoduchý sklápěcí katapult a přistává pomocí padáku. K jeho provozu není potřeba přistávací dráha, a proto může být nasazen kdekoliv. Souprava, která obsahuje dva bezpilotní letouny, pozemní řídící stanici, příslušenství a vozidlo, na které je možné všechno naložit, cenově vychází na 35 milionů rublů, přibližně 13 milionů korun.

V syrském vzdušném prostoru se opakovaně nacházelo několik ruských bezpilotních letounů najednou. Tato zařízení například monitorovala první odpal řízené střely Kalibr z ponorky Rostov na Donu. Podařilo se jim zachytit jak vynoření střely z mořské hladiny, tak i její let a nakonec i zásah cíle. Ve vzduchu musely tehdy být alespoň čtyři bezpilotní letouny.

Primární úkoly ruských bezpilotních letounů v Sýrii zahrnovaly vyhledávání cílů pro letecké a dělostřelecké útoky a následnou kontrolu jejich úspěšnosti. Zejména ruské dělostřelectvo využívá tato zařízení ve stále větší míře, což dokumentuje řada videozáznamů pořízených na syrském bojišti. Ruské ozbrojené síly jsou na dělostřelectvu závislé a používání bezpilotních letounů může podstatně zvýšit jeho efektivitu.


Orlan-10

Forpost se neobejde bez přistávací dráhy

Převážnou většinou operací, jejichž plnění se účastnily bezpilotní letouny Forpost, představovalo sledování útoků proti prioritním cílům. Forpost je vybaven kvalitní optikou a v porovnání s ostatními zařízeními doletí dále a výše. K jeho dalšímu využití patřilo pořizování leteckých snímků, mapování povrchu pro snadnější přesun humanitárních konvojů či operace typu pátrání a záchrana.

Zařízení Forpost se zpočátku nacházela pouze na letecké základně Hmímím. Společně s rozšiřováním ruské přítomnosti v Sýrii se letouny Forpost dostávaly i na další místa, která měla k dispozici přistávací dráhu. Bez ní se Forpost totiž neobejde.

Během operací v srpnu loňského roku, jež vedly k dobytí Aleppa syrskými vládními silami, operovalo několik Forpostů z tamního mezinárodního letiště. Jejich nasazení v oblasti nedaleko frontových linií usnadnilo a urychlilo zapojení ruských sil do střetnutí.

Celkově můžeme zhodnotit působení ruských bezpilotních letounů v Sýrii jako úspěšné. K největším nedostatkům patří absence ozbrojených bezpilotních letounů, které na syrském bojišti využívaly nejen USA, ale také Írán, Izrael a Turecko.

Rusko v současné době experimentuje s připojením malých nádob k Orlanům-10, jež by bylo možné pomocí dálkového ovládání odhodit. Maximální hmotnost takových nádob včetně případné munice by ovšem nesměla přesáhnout pět kg, což není mnoho.        

Ruské ministerstvo obrany v roce 2011 zahájilo vývoj schopnějších a těžších bezpilotních letounů, ale dokončení vývoje je stále v nedohlednu. Zkušenosti s průzkumnými bezpilotními letouny ze Sýrie ruským silám pravděpodobně pomohou při využití těch útočných, až budou zařazeny do aktivní služby.   

Zatímco útočné bezpilotní letouny Rusko ještě nějakou dobu mít nebude, v blízké budoucnosti se téměř jistě objeví druhá generace průzkumných zařízení. Výrobce Forpostů už oznámil, že se chystá zlepšit jejich schopnosti včetně přesnějšího určování polohy cílů. To by mělo ukončit ruskou závislost na technologicky pokročilých součástkách dovážených z Izraele.

Ruské ministerstvo obrany navíc vybírá nové bezpilotní letouny, které vyplní mezeru mezi Forpostem, jenž má vzletovou hmotnost 450 kg, a taktickými letouny s 18-30 kg.   

Zdroje: MDBMO RF

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Stíhací bombardér Su-34 nahradí bitevníky Su-25?

Podle Viktora Bonadareva, bývalého velitele ruského letectva a současného předsedy výboru Rady Ruské federace, Rusko zvažuje vývoj jednomístné varianty stíhacího bombardéru Su-34 (v kódu NATO “Fullback”), která nahradí bitevní/útočné Su-25 “Frogfoot”.

Nový ruský záchytný stíhač MiG-41 v roce 2020

Podle ruských médií v roce 2020 vzlétne prototyp nové ruské záchytné stíhačky MiG-41, která začne od roku 2025 v ruském letectvu nahrazovat stíhačku MiG-31. Hlavním úkolem nového letounu bude především ochrana severní ruské hranice.

Roll-out ruského strategického bombardéru Tu-160M2

Ruská společnost Sjednocená letecká korporace 16. listopadu provedla v leteckém závodě v Kazani roll-out prvního nového nadzvukového strategického bombardéru Tu-160M2. Nový bombardér bude společně s Tu-95MS tvořit klíčový prvek ruských jaderných sil.

Rusko a USA v Sýrii: zhodnocení vojenských intervencí

Během posledních dvou let došlo k značnému rozšíření amerických a ruských vojenských operací v Sýrii. V říjnu letošního roku se arabsko-kurdským jednotkám podařilo, s podporou USA, dobýt Rakku, hlavní město Islámského státu. Ruskem podporovaná syrská armáda dosáhla podobného úspěchu, když před několika týdny osvobodila důležitou baštu radikálních muslimů, východosyrský Dajr az-Zaur. Bojovníci Islámského státu v Sýrii se zdají být na ústupu.

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Stránka 1 z 5
  • Starlight
    19:48 25.12.2017

    Přidám ještě "zkrácený" přehled řešení UAV/UAS u USMC.

    Námořní pěchota USA má řadu odlišností od větší US ARMY, které jsou dány její primární expediční povahou. Na lodích expedičních obojživelných výsadkových svazů jsou typicky menší jednotky a úkolová uskupení než u pozemních sil.

    Systémově má USMC minimálně 5 stupňů UAS:

    - Small Unit Remote Scouting System (SURSS) – Block 0, 1 a 2
    - Small Tactical UAS (STUAS)
    - Tactical UAS (TUAS)

    1) Small Unit Remote Scouting System (SURSS)
    UAV/UAS pro jednotky na úrovni rota a odloučené samostatné jednotky se označují jako Small Unit Remote Scouting System (SURSS).

    Systémově nakupované UAS mají tabulkové počty 416 systémů s 1010 letouny. Stejně jako u US ARMY mají tří úrovně:

    - Block 0 = RQ-12A Wasp IV (AE). Pro úroveň četa nebo družstvo. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA. USMC tabulkově požaduje 143 systémů (286 letounů), které už obdrželo.

    - Block 1 = RQ-11B Raven. Pro úroveň četa. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 3 UAV, 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. USMC tabulkově požaduje 178 systémů (534 letounů) , které už obdrželo.

    - Block 2 = RQ-20A Puma AE. Pro úroveň rota. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 2 UAV a 2 pozemní řídící stanice a jeden videoterminál/plánovací/analytická stanice RSTA a opravárenská sada. Pro RQ-20 jsou kromě EO senzorů k dispozici i dražší SIGINT varianta. USMC tabulkově požaduje 95 systémů (190 letounů) a ve FY2016 jich 73 jich už obdrželo. Protože ale dochází ke ztrátám, tak například ve FY2017 objednaly 13 systémů a ve FY2018 pak celkem 26 systémů (po 254 tis USD, celková cena za systém).

    Nesystémově nakupují například Aeryon SkyRanger small UAS VTOL, InstantEye a PD-100 Black Hornet micro UAS VTOL.

    2) Small Tactical UAS (STUAS)

    Small Tactical UAS (STUAS) někdy označovaný jako STUASL0 (STUAS Level 0). Je schopný provozu ze země i z lodí bez vzletové a přistávací paluby. Slouží na úrovni Marine Expeditionary Unit - MEU (= hodně posílené praporní úkolové uskupení s vlastní zesílenou letkou s vrtulníky, letouny a konvertoplány, všechno je na palubě výsadkových lodí) a pěších pluků (každý má až 4 pěší prapory).

    Kombinaci STUAS a TUAS (viz další kapitola) provozují k tomu určené letky Marine Unmanned Aerial Vehicle Squadron (VMU). USMC má dnes celkem 4 letky VMU (z toho jednu u rezervních sil).

    Jako nesystémově nakupované Small Tactival USA (STUAS) pro operace v zámoří byly pořizovány UAS ScanEagle. Ty byly v roce 2004 vybrány jako provizorní dočasné řešení. Většina jich proto byla jen pronajata od výrobce, který na kontrakt zabezpečoval/zebezpečuje také obsluhu a údržbu.

    Jako systémově nakupovaný STUAS pro USMC a US NAVY byl v roce 2010 vybrán větší a výkonnější systém RQ-21A Blackjack. První operační nasazení na souši proběhlo už v roce 2014. Na moři pak v roce 2016. Od roku 2016 běží plná sériová výroba. Jeden systém UAS tvoří akvizičně 5 UAV, senzory a jedna pozemní řídící stanice a jedno vypouštěcí zařízení a jedno záchytné zařízení.

    Plánovaný tabulkové počty pro USMC by měly být 32 systémů se 160 letouny. Minimálně 10 systémů pro USMC už bylo dodáno, roční objednávky a výroba stále běží. Zatím je výroba pro USMC plánovaná minimálně do roku 2021 tempem cca 4 systémy ročně. Ve FY2018 je jednicová cena je 12,8 mil USD respektive systémová cena 19,5 mil USD za jeden systém. Dalších 16 systémů už odebrala US NAVY (požadavky jsou naplněny).

    3) Tactical UAS (TUAS)

    TUAS slouží na úrovni Marine Expeditionary Force - MEF (= hodně posílené divizní úkolové uskupení s leteckým křídlem a velkou logistikou, vysaditelné z moře) a Marine Expeditionary Brigade – MEB (brigádní úkolové uskupení s vlastní leteckou skupinou, vysaditelné z moře).

    TUAS je typově shodný s US ARMY, tedy systém RQ-7B Shadow. První operační nasazení RQ-7B USMC bylo už v roce 2007, kdy postupně nahradil starší systémy RQ-2B Pioneer. USMC se snaží systém RQ-7 upgrady držet kompatibilní s hodně vylepšovanými systémy RQ-7B US ARMY.

    Jeden systém UAS tvoří akvizičně 4 UAV, 2 velké pozemní řídící stanice s přistávacím systémem, 2 přenosné řídící stanice, 4 videoterminály, jedno vypouštěcí zařízení a jedno pozemní záchytné zařízení. USMC si pořídila celkem 13 systémů RQ-7B s 52 letouny. Poslední nový systém byl objednán pravděpodobně ve FY2009.

  • MALI
    15:03 24.12.2017

    To Starlight:
    dovolte mi lehkou opravu:
    Všechny SOM včetně KPCO byly a jsou (až na jednu soupravu v AČR) provozovány u VP ČR.
    Případný "návštěvník" se nebude domlouvat s UGV, ale s jeho operátorem, který bude přítomen v řídícím centru SOM-6 ve skříňové nástavbě umístěné na Tatře Phoenix.

  • Starlight
    20:45 23.12.2017

    Pro úplnost doplním i data k projektu „SOM6 - Systém ochrany a monitorování NG digital“

    Vývojový projekt bude realizovat v letech 2017-2019 opět Vojenský technický ústav (VTÚ), odštěpný závod Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) ve Slavičíně. Rozpočet 56,8 mil Kč plně hradí MO ČR. AČR navíc dodá vojenskou radiostanici Harris.

    V rámci projektu budou postaven jeden prototyp (který se stane jediným sériovým) systému SOM-6. Projekt navazuje na systémy monitorování a ochrany SOM-1 až 5 z let 2001 až 2009 a KPCO (Kontejnerové pracoviště centrální ochrany) z roku 2010, které jsou/byly ve výzbroji AČR (až na jednu výjimku u Vojenské Policie). UGV je pouze malou částí projektu.

    Základem je soustava výnosných elektro-optických (EO) a akustických senzorů pro monitorování (velkých) zájmových prostorů (například muniční areál ve Vrběticích :-)). Vyhodnocovací centrální pracoviště systému bude v kontejnerové nástavbě na podvozku civilního vozidla TATRA PHOENIX 8x8.

    Součástí systému bude i poloautonomní UGV na podvozkové platformě TAROS (na bázi 4x4) z VOP CZ. UGV-SOM6 bude osazen pohyblivými EO senzory (TV kamera s nočním IR přísvitem, ale žádná IR kamera). Je požadován laserový systém 3D mapování prostoru (detekce překážek za pohybu), který by měl sloužit i detekci osob v režimu ostrahy. Dále jsou požadovány mikrofony, reproduktory a LED textové pole jako u policie. S tímto UGV se bude možné „domluvit“ -:).

    Jsou požadovány extra baterie pro zabezpečení minimálně 24 hodinové činnosti senzorů a 80 km dojezdu. Vlek s UGV bude tahat dodávka Mercedes-Benz Sprinter 319 CDi 4x4. UGV-SOM6 má být dodáno VTÚ do konce září 2018. Cenu se tentokráte podařilo skrýt před zveřejněním.

    Součástí systému SOM-6 bude i UAV kategorie mini VTOL (omnikoptéra) s otočnou TV kamerou s nočním přísvitem (ale žádná IR kamera). Minimální doba letu 15 minut. Typ nebyl oznámen, ale bude to nějaká levná civilní platforma.

  • MALI
    10:25 20.12.2017

    To Rase:
    hm..., něco jsem zaslechl i to tom, že současně vyvíjí VTÚ i systém SOM-6 pro naši Vojenskou policii, kde má být mimo dalších systémů i TAROS se dvěma nápravami, který bude odvozený od toho třínápravového v UGV-Pz. Řekl bych, že to bude zcela určitě "viset" na oněch webových stránkách MO ČR...

  • Rase
    10:07 20.12.2017

    MALI:
    tak pokud tam bude kvalitativní skok jako mezi první generací Tarose a druhou (co známe), tak to bude nářez .)) V tomhle jim docela dost věřím, konkurence na světovém trhu je ale hodně velká. Taros má ale oproti nim výhodu v oné modulárosti - možnosti skládat nápravy

  • MALI
    09:44 20.12.2017

    To Rase:
    ...no, řekl bych, že VOP CZ ho teď vychytává znovu, lépe a radostněji....nakolik to bude pravda se ukáže za rok.

  • Rase
    09:17 20.12.2017

    neskutečně zajímavé informace pánové - díky. Jsem rád že armáda počítá s nákupem vozítek TAROS, přeci jen je hodně vychytané a tak nějak jsem mu vždycky fandil :))

  • MALI
    08:43 20.12.2017

    To Starlight:
    vidím, že jste si našel ty "správné" webové stránky (ti pitomci na MO tam opravdu zveřejňují kde co..., Admin ať promine ten výraz, ale jinak se ti lidi nazvat nedají).

    Jen bych upřesnil, že to není UGCV, ale jen UGV (UGCV naše MO zatím nechce..., snad později).
    Pro upřesnění: ISVŘ PozS AČR = OTS/BVIS (t. č. SAMET), C4ISTAR je architektura (sítě), ISWM C4ISTAR je aplikační prostředí) atd.

    Berte to tak, že ta data, ke kterým jste se dostal, jsou minimální požadavky....

    Pro Vaši informaci:
    podle mých informací má MO ČR už asi dva roky na stole zpracovaný postup zavádění bezosádkových systémů do AČR, tuším, že na 20 let dopředu (Road Map), jen to ještě reálně nespustili - ty nákupy těch pár kousků za rok pro průzkumný prapor jsou jen taková "rozcvička".

  • Starlight
    02:17 20.12.2017

    Chybička se vloudila. Uvedené cena za radar SQUIRE je za oba kusy, nikoliv za jeden.

Stránka 1 z 5