Ruské bezpilotní letouny na syrském bojišti

Ruské bezpilotní letouny jako Eleron-3SV, Granat-4, Orlan-10 a další v Sýrii provozovaly specializované čety, jež byly součástí brigád a divizí ruských pozemních sil. Jejich vzletová hmotnost nepřesahovala 30 kg, což pro vojenské operace představovalo významné omezení.

Výjimkou bylo technologicky pokročilejší zařízení Forpost, ruská verze izraelského bezpilotního letounu Searcher Mk II. Jako jediný ruský bezpilotní letoun má schopnosti MALE (z anglického Medium-Altitude Long-Endurance), tedy střední operační výšku a dlouhou vytrvalost.

Orlan-10: nejpoužívanější ruský bezpilotní letoun

Při operacích v Sýrii využívaly ruské ozbrojené síly nejčastěji bezpilotní letoun Orlan-10. Toto tvrzení se opírá o dostupné fotografické snímky a videozáznamy z bojiště, materiály zveřejňované ruským ministerstvem obrany a zprávy o ztrátách. Rozsáhlé nasazení Orlanů-10 není až tak překvapivé, protože tvoří asi třetinu všech ruských bezpilotních letounů.

Letouny Orlan-10 se významným způsobem podílely na průzkumných činnostech ruských ozbrojených sil. Při vzletové hmotnosti 18 kg mohou přepravovat náklad o maximální váze pěti kg, např. kamery s denním i nočním viděním a zařízení pro vedení radioelektronického boje.

I tak malé bezpilotní letouny byly schopné monitorovat situaci na vzdálenost 120 km, kterou jejich operátoři mohli v reálném čase sledovat na obrazovkách. Orlan-10 vydrží 14 hodin ve vzduchu a doletí až do výšky pěti km. Živé videozáznamy lze přenášet i na delší vzdálenost, pokud jeden z nasazených letounů slouží jako mobilní přenosová stanice.   

O pohon Orlanu-10 se stará benzínový spalovací motor. Ke vzletu využívá jednoduchý sklápěcí katapult a přistává pomocí padáku. K jeho provozu není potřeba přistávací dráha, a proto může být nasazen kdekoliv. Souprava, která obsahuje dva bezpilotní letouny, pozemní řídící stanici, příslušenství a vozidlo, na které je možné všechno naložit, cenově vychází na 35 milionů rublů, přibližně 13 milionů korun.

V syrském vzdušném prostoru se opakovaně nacházelo několik ruských bezpilotních letounů najednou. Tato zařízení například monitorovala první odpal řízené střely Kalibr z ponorky Rostov na Donu. Podařilo se jim zachytit jak vynoření střely z mořské hladiny, tak i její let a nakonec i zásah cíle. Ve vzduchu musely tehdy být alespoň čtyři bezpilotní letouny.

Primární úkoly ruských bezpilotních letounů v Sýrii zahrnovaly vyhledávání cílů pro letecké a dělostřelecké útoky a následnou kontrolu jejich úspěšnosti. Zejména ruské dělostřelectvo využívá tato zařízení ve stále větší míře, což dokumentuje řada videozáznamů pořízených na syrském bojišti. Ruské ozbrojené síly jsou na dělostřelectvu závislé a používání bezpilotních letounů může podstatně zvýšit jeho efektivitu.

Orlan-10

Forpost se neobejde bez přistávací dráhy

Převážnou většinou operací, jejichž plnění se účastnily bezpilotní letouny Forpost, představovalo sledování útoků proti prioritním cílům. Forpost je vybaven kvalitní optikou a v porovnání s ostatními zařízeními doletí dále a výše. K jeho dalšímu využití patřilo pořizování leteckých snímků, mapování povrchu pro snadnější přesun humanitárních konvojů či operace typu pátrání a záchrana.

Zařízení Forpost se zpočátku nacházela pouze na letecké základně Hmímím. Společně s rozšiřováním ruské přítomnosti v Sýrii se letouny Forpost dostávaly i na další místa, která měla k dispozici přistávací dráhu. Bez ní se Forpost totiž neobejde.

Během operací v srpnu loňského roku, jež vedly k dobytí Aleppa syrskými vládními silami, operovalo několik Forpostů z tamního mezinárodního letiště. Jejich nasazení v oblasti nedaleko frontových linií usnadnilo a urychlilo zapojení ruských sil do střetnutí.

Celkově můžeme zhodnotit působení ruských bezpilotních letounů v Sýrii jako úspěšné. K největším nedostatkům patří absence ozbrojených bezpilotních letounů, které na syrském bojišti využívaly nejen USA, ale také Írán, Izrael a Turecko.

Rusko v současné době experimentuje s připojením malých nádob k Orlanům-10, jež by bylo možné pomocí dálkového ovládání odhodit. Maximální hmotnost takových nádob včetně případné munice by ovšem nesměla přesáhnout pět kg, což není mnoho.        

Ruské ministerstvo obrany v roce 2011 zahájilo vývoj schopnějších a těžších bezpilotních letounů, ale dokončení vývoje je stále v nedohlednu. Zkušenosti s průzkumnými bezpilotními letouny ze Sýrie ruským silám pravděpodobně pomohou při využití těch útočných, až budou zařazeny do aktivní služby.   

Zatímco útočné bezpilotní letouny Rusko ještě nějakou dobu mít nebude, v blízké budoucnosti se téměř jistě objeví druhá generace průzkumných zařízení. Výrobce Forpostů už oznámil, že se chystá zlepšit jejich schopnosti včetně přesnějšího určování polohy cílů. To by mělo ukončit ruskou závislost na technologicky pokročilých součástkách dovážených z Izraele.

Ruské ministerstvo obrany navíc vybírá nové bezpilotní letouny, které vyplní mezeru mezi Forpostem, jenž má vzletovou hmotnost 450 kg, a taktickými letouny s 18-30 kg.   

Zdroje: MDB, MO RF