Německé zpytování svědomí: Ruské imperiální bludy „vyléčily“ poslední německé zastánce Ostpolitik
- 31. 7. 2024
- 3 komentářů
- Jan Buchar
Němečtí sociální demokraté přestali věřit v pozvolnou demokratizaci Ruska skrze hospodářské a kulturní sbližování. Boris Pistorius, sociálnědemokratický spolkový ministr obrany, Putinův režim označil za největší bezpečnostní hrozbu pro Evropu. Ještě před třemi lety přitom stejná strana pokládala Moskvu za klíčového partnera pro jednání o evropském mírovém uspořádání. Bývalí zastánci proruské politiky dnes své naivity trpce litují.
„Putinovo Rusko je a v dohledné budoucnosti zůstane největší bezpečnostní hrozbou pro Evropu,“ uvedl Boris Pisotorius k dvouletému výročí ruské invaze na Ukrajinu. Moskva vede již deset let válku proti Kyjevu v rozporu s mezinárodním právem. Její imperiální ambice navíc ukrajinské území přesahují. „Náš způsob života, který je svobodný a demokratický, je skutečným Putinovým nepřítelem. Jde mu o víc než jen o Ukrajinu,“ zdůraznil německý ministr obrany.
„Jak na tuto ruskou hrozbu a ruskou válku na Ukrajině zareagujeme, silně ovlivní životy budoucích generací,“ pokračoval. Německo musí dnes i v budoucnu udělat vše, co je v jeho silách, aby se Rusku postavilo ze všech sil a podpořilo Ukrajince v jejich boji za svobodu – tanky, zbraňovými systémy a municí, výcvikem a mnohým dalším. Svým zapojením do Severoatlantické aliance a Evropské unie, brigádou v Litvě a výdaji na obranu chce Berlín zajistit svobodu a bezpečí svou i svých spojenců.
Rozhodné protiruské výroky donedávna nebývaly pro členy německé SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands) typické. Dokonce i Boris Pistorius čelil před svým jmenováním na post ministra obrany kritice ze zastávání „otevřeně prokremelské linie“. Jak uvedl deník Frankfurter Rundschau, ministr byl například členem německo-ruské skupiny přátelství Spolkové rady a na konci roku 2016 se zúčastnil jednání s nejdůležitějšími diplomaty Putina v Německu.
O dva roky později Pistorius zpochybnil účinnost hospodářských sankcí, které Západ na Rusko uvalil po anexi Krymu, a vyzýval k jejich přehodnocení. Německá ekonomika utrpěla v důsledku omezujících opatření škody v řádu miliard eur a tato opatření zřejmě také posílila vnitropolitickou pozici prezidenta Vladimira Putina, domníval se spolkový ministr obrany. „Pokud nedosáhnete svých cílů, musíte se sami sebe zeptat, zda využíváte správné nástroje.“
Zároveň vyvolával podezření jeho vztah s Doris Schröder-Köpfovou. Od roku 2016 až do rozchodu v roce 2022 se Pistorius stýkal s exmanželkou bývalého kancléře Gerharda Schrödera (SPD), který má prokazatelně dobré vztahy s Putinem a Ruskem. „Při znalosti Dorisiných sympatií k Rusku lze předpokládat, že Pistorius na rozdíl od mnoha německých politiků k Rusku nenávist necítí,“ citoval Frankfurter Rundschau poradce a lobbistu Gazpromu Alexandera Rahra.
Po ruské agresi proti Ukrajině však Pistorius postup Moskvy striktně odmítl. Znovuzískání okupovaných území Ukrajinou označil za „legitimní a naprosto správné a musí být podpořeno i z naší strany“. Dle jeho názoru „musí Ukrajina válku vyhrát“.
Podobným názorovým vývojem jako německý ministr obrany si musela projít celá SPD. Prvopočátky stranických proruských sympatií lze vysledovat v 70. letech minulého století, kdy sociální demokraté Willy Brandt a Egon Bahr přišli s heslem „Wandel durch Annäherung“ (změna prostřednictvím sbližování). Moskevská smlouva ze srpna 1970 se stala první etapou nové spolkové politiky vůči Východu. Po tvrdých jednáních bylo dohodnuto, že „mezinárodní mír bude zachován“ a že „konflikty budou řešeny pouze mírovou cestou“.
Kancléř Brandt ve svém rozhlasovém projevu z Moskvy tehdy posluchačům sdělil: „Podpis smlouvy mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou Německo je důležitým momentem v našich poválečných dějinách. Pětadvacet let po kapitulaci Německé říše zničené Hitlerem a patnáct let poté, co Konrad Adenauer souhlasil s navázáním diplomatických styků zde v Moskvě, nastal čas obnovit naše vztahy s Východem. Snad jsme dnes začali s překonáváním hlubokého rozkolu.“
Směs uznání statusu quo a skrytého, dlouhodobějšího záměru politické změny směrem k jednotě Německa tvořila jádro Brandtovy Ostpolitik. Spolková republika poprvé prováděla do určité míry nezávislou zahraniční politiku. Její přístup k Východu a détente mnozí státníci dodnes vnímají jako paradigma odvážného politického jednání. Willy Brandt si za něj v roce 1971 vysloužil Nobelovu cenu míru.
Nadšení pro Ostpolitik rostlo zejména mezi mladou generací. Výsledky byly skutečně působivé. Moskevská smlouva z roku 1970 signatáře zavazovala k nenásilí, Varšavská smlouva uznala linii Odra-Nisa jako západní hranici Polska. Dohoda čtyř mocností o Berlíně z roku 1971 zajistila západním Němcům volný přístup do jejich části města. A německo-německá smlouva z prosince 1972 měla za cíl „dobré sousedské vztahy“, později doplněné o tranzitní dohodu a dopravní smlouvu.
V srpnu 1975 uvolňování vztahů mezi Západem a Východem vyvrcholilo Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Zatímco Moskva chtěla upevnit svou mocenskou sféru, tj. nechat si potvrdit svou válečnou kořist z druhé světové války, západní státy chtěly zavést volný pohyb v oblasti kultury a vzdělávání. To bylo vděčně přijato opozičními hnutími na území komunistických diktatur. „Po Helsinkách se objevil problém přehnané interpretace přístupu ‚Wandel durch Annäherung‘. Mnozí uvěřili v dlouhodobou postupnou liberalizaci východního bloku, v jeho trvalé začlenění do světového systému a snížení nepřátelství vůči Západu díky této politice,“ vysvětlil pro Deutschlandfunk Jan Claas Behrends, výzkumný pracovník pro východní Evropu z Evropské univerzity Viadrina. „A to je přesně to, co se nestalo.“
Až do nástupu Michaila Gorbačova do funkce v roce 1985 se SSSR liberalizoval jen málo. Invaze sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979, Jaruzelského puč v Polsku v roce 1981 nebo drama s rozmístěním raket Pioněr (SS-20 Saber) a Pershing 2 v Evropě nenaznačovaly žádnou změnu. Na druhou polovinu 80. let minulého století s glasností a perestrojkou ovšem navázalo sjednocení Německa, kterou Egon Bahr identifikoval jako přímý důsledek Ostpolitik. SPD si tento „úspěch“ dodnes připisuje.
V poslední dekádě 20. století se objevuje „Doppel-Ostpolitik“, ve které Berlín udržoval na jedné straně zvláštní vztahy s Ruskem a na druhé straně podporoval rozšiřování EU a NATO směrem na východ. Současně byly přehlíženy varovné signály – první brutální čečenská válka za Jelcinova prezidentství a jeho zjevně podvodné znovuzvolení v roce 1995. Za kancléře Schrödera začal v názorech na východní politiku převládat směr tzv. „Putin-Versteher“ (ti, kteří Putinovi rozumějí). Na konci svého mandátu Gerhard Schröder schválil výstavbu plynovodu Nord Stream, načež se sedmnáct dní po odchodu z kancléřství stal šéfem dozorčí rady společnosti Nord Stream AG. I to řada spolustraníků v SPD vnímala jako logické pokračování Ostpolitik.
Ruská anexe Krymu v roce 2014 spustila mezi německými sociálními demokraty velmi pomalou a opatrnou vnitrostranickou diskuzi, jak v nové situaci jednat s Moskvou. Zhruba čtyři roky po anexi tehdejší ministr zahraničí Heiko Maas (za SPD) zaujal na začátku svého funkčního období vůči Rusku tvrdší postoj. Jiní členové vedení SPD byli pro zmírnění opatření, pokud by se situace na Ukrajině zlepšila – Boris Pistorius byl jedním z nich: „Bez Ruska nebudeme schopni pokročit v otázkách evropské mírové politiky.“ Tehdy se ještě vyslovil pro „přátelský a kritický přístup“ k Rusku. Michael Roth, předseda zahraničního výboru Bundestagu, pak v předvečer ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vyzval k „nové evropské Ostpolitik“. Ta by měla brát v úvahu „bezpečnostní zájmy německých středovýchodoevropských partnerů“, kteří v úvahách mnoha sympatizantů s Ruskem často vůbec nefigurovali - o Rusku rádi mluvili jako o „sousedovi“ jako by Polsko, Ukrajina nebo pobaltské státy vůbec neexistovaly.
Nakonec se v prosinci loňského roku uskutečnila stranická konference SPD, jež definovala novou strategii pro zahraniční politiku. Svůj dosavadní přístup k Rusku sebekriticky označila za „chybný“, zejména víru v demokratizaci ruského režimu skrze těsnější hospodářské vztahy. Podle písemného výstupu konference SPD odmítá normalizaci vztahů s vládou v Moskvě, „dokud Rusko sleduje svůj imperialistický cíl dobývat a potlačovat suverénní státy“.
V debatě na stranické konferenci čelní představitelé SPD (Lars Klingbeil) litovali, že se „od Putinova systému nedistancovali dříve“. Vedoucí parlamentního klubu Rolf Mützenich za sebe přiznal „podcenění“ imperiální myšlení kremelského vůdce. Zatímco v sociálnědemokratickém volebním programu pro rok 2021 stálo „míru v Evropě nelze dosáhnout proti Rusku, ale pouze s ním“, po prosincové konferenci se tato formulace změnila na „dokud se v Rusku nic zásadního nezmění, bude třeba bezpečnost Evropy bránit před Ruskem“.
Obrat ve vnímání Ruska veřejně přiznal rovněž spolkový prezident Frank Walter Steinmeier (člen SPD). Jeho vize na „změnu Ruska prostřednictvím obchodu“ (Wandel durch Handel) nebo dokonce „modernizační partnerství“ (Modernisierungspartnerschaft) pro něj byly důležitější než právo na sebeurčení a státní suverenity, jak uvedli někteří jeho spolustraníci. Ukrajina mohla podle něj v nejlepším případě doufat v určitou formu neutrality.
S počátkem Putinovy invaze však musel také Steinmeier trpce bilancovat. Práce na projektu Nord Stream 2 prezident vyhodnotil jako „chybu“, stejně jako víru ve společný evropský dům a společnou evropskou bezpečnostní architekturu zahrnující Rusko. „Tato hořká bilance zahrnuje i můj chybný úsudek, že ani Putin roku 2022 nakonec nepřijme totální, politickou, ekonomickou a morální zkázu země pro své imperiální sny či spíše imperiální bludy.“
Přístup německé SPD k Rusku prošel v posledních letech dramatickým vývojem. Silné proruské křídlo strany, které mělo své zástupce i mezi nejvyššími představiteli, muselo přehodnotit své dosavadní vnímání východoevropské politiky. Osobnosti jako Willy Brandt a Gerhard Schröder patří sice ke stranickým legendám, ale v jejich otevřenosti vůči Moskvě nelze v současné geopolitické realitě pokračovat. Ostpolitik ve své formě do února 2022 (míru v Evropě nelze dosáhnout proti Rusku, ale pouze s ním) se proto zdá být mrtvá. Sociálnědemokratické osobnosti jako Boris Pistorius naznačují dlouhodobý charakter tohoto zahraničněpolitického obratu (Putinovo Rusko je a v dohledné budoucnosti zůstane největší bezpečnostní hrozbou pro Evropu).
Zdroje: Tagesschau, Frankfurter Rundschau, Die Welt, Německé ministerstvo obrany, Spiegel, Deutschlandfunk
Související články
PREMIUM Německá obranná strategie otevírá cestu Bundeswehru k trvalým zahraničním základnám
Němci zveřejnili novou obrannou strategii. Naprosto zásadní dokument o 76 stranách se dotýká různých ...
- 30.06.2023
- 2 komentářů
- Jan Buchar
PREMIUM Německá armáda potřebuje posílit o 75.000 vojáků, píše Der Spiegel
Německá armáda potřebuje doplnit své stavy o nejméně 75.000 vojáků. Píše to dnes zpravodajský ...
- 07.06.2024
- 1 komentářů
- ČTK
PREMIUM Neuer Wehrdienst: Německo činí první kroky k obnovení povinné vojenské služby
Spolkový ministr obrany Boris Pistorius představil nový model služby v armádě. Navrhované změny ...
- 01.07.2024
- 5 komentářů
- Jan Buchar
PREMIUM Německý ministr obrany Pistorius není spokojen s rozpočtem pro armádu
Německý ministr obrany Boris Pistorius je nespokojený s penězi, které vláda spolkového kancléře ...
- 09.07.2024
- 0 komentářů
- ČTK
Německá vláda nebyla nikdy naivní a ve snaze posílit vztahy s Ruskem jednala vědomě. Troufám si tvrdit, že v době vypuknutí války na Ukrajině stála německá vláda na straně Ruska, ...Zobrazit celý příspěvek
Německá vláda nebyla nikdy naivní a ve snaze posílit vztahy s Ruskem jednala vědomě. Troufám si tvrdit, že v době vypuknutí války na Ukrajině stála německá vláda na straně Ruska, teprve kritika a požadavky veřejnosti a kroky USA a dalších zemí přiměly německou vládu, aby svou politiku vůči Rusku korigovala. Nedělám si však iluze, že jakmile se naskytne příležitost, začnou německé politické kruhy vymýšlet nejrůznější záminky, aby se ke spolupráci s ruskem vrátily. Německo svou sobeckou a krátkozrakou politikou ohrožuje bezpečnost Evropanů.Skrýt celý příspěvek
Načítám diskuzi...