Ruské konflikty minulosti – ponaučení pro současnost

Války 19. a 20. století přinesly mnoho změn na poli vojenství. Každá expanze řešená vojenskou cestou měla svůj počátek v ryze politickém rozhodnutí. Mnohdy šlo o rozhodnutí chybné, které se otočilo proti celé zemi. Jednou z takových epizod, byla i krymská válka v letech 1853 až 1856. Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. Car vydal manifest hájící vojenské řešení, které opíral o „spravedlivé“ požadavky. Absurdně přitom tvrdil, že Rusko nepřišlo dobývat, ale osvobozovat.

V mezinárodně pohnuté atmosféře počátku krymské války začala ruská vojska v červenci 1853 obsazovat Tureckem ovládaná knížectví Moldávii a Valašsko. To nevadilo jen Turecku, ale Francii i Velké Británii, které to považovaly za porušení mocenské rovnováhy. Francouzská i britská flotila zareagovaly přesunem k Istanbulu na pomoc Turecku.

Západní spojenci zvažovali další možnou reakci na ruskou rozpínavost. Vojenskou i ekonomickou. I zde se nabízí mnohé paralely se současností. Postupně se proti Rusku, na jehož stranu se přidalo jen pár tisíc dobrovolníků z Bulharska a Řecka, z obav z další eskalace a vlastních zájmů spojily i další země. Ke spojencům se přidalo i Sardinské království, jehož premiér Cavour správně vytušil, že dobré vztahy se západní Evropou pomohou při procesu sjednocování Itálie.

Třída Warrior byla třída pancéřových parních fregat britského královského námořnictva. ; větší foto / Public Domain

Proti Rusku postupně stála celá Evropa, takže rozdíly v ekonomické síle znepřátelených stran byly obrovské. Spojeneckým parním flotilám čelily ruské plachetnice. V carské armádě svými životy zaplatily desetitisíce nevolníků bez moderního vybavení. Ruští vojáci prokazovali v mnoha případech fanatické odhodlání na hraně sebeobětování. To vše pro zájmy vládnoucí vrstvy své země, která jejich životy plýtvala zcela zbytečně. Navíc v mnoha případech ruští šlechtičtí velitelé svými statečnými poddanými otevřeně pohrdali.