Rusko v Sýrii neváhá vyměnit kurdská území za Idlib

Na stole navíc chybí řešení pro Spojenými státy podporovanou Rojavu, kurdskou Autonomní správu severní a východní Sýrie. Její představitelé sní o nezávislém Kurdistánu. Konec zahraniční vojenské přítomnosti v Sýrii proto zůstává v nedohlednu, stažení jednotek by totiž zničilo křehkou rovnováhu sil.

Říjnová schůze v Ženevě skončila zklamáním. Mezi syrskými vládními a opozičními zástupci nepanovala shoda, jak dále postupovat v otázce ústavních reforem. Geiru Pedersenovi, vyslanci OSN pro Sýrii, se ani nepodařilo vyjednat uzavření prozatímní dohody nebo identifikovat sporná témata. „Nedokázali jsme dosáhnout toho, v co jsme doufali, že dosáhneme,“ řekl po skončení jednání Pedersen. „Chybí nám domluva, jak proces posunout vpřed.“

Obě strany se po ženevských jednáních vzájemně obviňovaly z neúspěchu. Syrská opozice vytýká vládě v Damašku podvody a nelegitimnost květnových prezidentských voleb, ve kterých byl znovuzvolen Bašár al-Asad. Vláda naopak vyčítá opozici pokusy legitimizovat přítomnost zahraničních vojenských jednotek v Sýrii. Trnem v oku jsou pro Damašek především turecké jednotky. Syrská vláda ostře odmítla říjnové rozhodnutí Istanbulu prodloužit přítomnost tureckých ozbrojených sil na syrském území o další dva roky.

Mapa zahraničních vojenských základen a stanovišť v Sýrii; větší foto / Jusoor for Studies

Turecké zájmy v Sýrii se soustředí na vytlačení Kurdů z pohraničních oblastí. Přestože Turecko vybudovalo na syrsko-turecké hranici 700 km dlouhou a tři metry vysokou betonovou zeď, kurdské ozbrojence na obou stranách hranice nadále považuje za hlavní hrozbu pro svou územní celistvost. Strana kurdských pracujících PKK (Partiya Karkerên Kurdistan) je na tureckém území zakázána, ale na území Rojavy dochází k hojnému využívání její symboliky, např. vyvěšování portrétů jejího vůdce Abdullaha Öcalana. Istanbul tak nahlíží na rojavské ozbrojence jako na syrskou pobočku PKK.