Rusko v roce 2024: Čekání na volby v USA a rozhádání Západu  

Rusko v roce 2024: Čekání na volby v USA a rozhádání Západu  
Kreml / depositphotos.com (Zvětšit)

Díky ekonomické mobilizaci a „military keynesiánství“[1] se ruské ekonomice daří překvapivě dobře a ruský hrubý domácí produkt letos pravděpodobně dokonce vzroste o dva až tři procenta. To by nás však nemělo překvapovat – jak dokazuje například extrémně vyfutrovaná kniha Adama Toozeho The Wages of Destruction[2] Nacistická ekonomika a válečná výroba za Druhé světové války rostly díky neustále se roztáčející spirále ekonomické mobilizace téměř do poslední chvíle, před absolutním zhroucením v ruinách rozbombardovaného Německa.

Ekonomika žije

Jelikož Rusku nehrozí bombardování ale maximálně západní sankce, obírající ho o jistou míru ekonomické sofistikovanosti, čísla HDP reflektující primárně rostoucí výrobu obstarožních sovětských bévépéček a dělostřeleckých granátů v třísměnném provozu nás nesmí vyvádět z míry.

V ekonomické oblasti se však objevily další důkazy o rostoucí schopnosti Ruska obcházet sankce – podle agentury Bloomberg[3] se až 99 % ropy exportované z Ruska daří prodávat nad cenovým limitem 60 dolarů za barel – 24 dolarů pod průměrnou tržní cenou za posledních 12 měsíců. Tento cenový strop brání společnostem ze zemí G7 poskytovat Rusku služby, jako je námořní přeprava a pojištění, pokud se ruská ropa dovážená přes moře prodává za více než 60 dolarů. Evropská unie zároveň zakázala téměř veškerý dovoz ropy z Ruska (s komplikovaným systémem výjimek) a donutila tak Moskvu spolehnout se na Čínu a Indii, které mohli využívat dominantního postavení v rámci tohoto obchodního vztahu a tlačit ceny dolů.

Plán sankcí měl omezit příjmy Ruska z prodeje ropy a omezit tak ruské možnosti financovat jeho útok na Evropu, bez skokového nárůstu světových cen ropy vedoucího k sociální destabilizaci a politickému vlastnímu gólu. Vedlejším produktem ale bylo přetvoření alternativní finanční architektury ropného a námořního obchodu způsobem, který podle některých odborníků lze jen obtížně zvrátit po skončení konfliktu nebo po případném zrušení stávajícího sankčního režimu.

Rusko se po vzoru Íránu a Severní Koreje proti těmto sankcím brání užíváním služeb rozsáhlé stínové flotily tankerů s nejasným vlastnictvím a pojištěním. Tankery vypínají své digitální transpondéry a ruskou ropu překládají v mezinárodních vodách z lodě na loď pro zakrytí původu. Jenom v Evropě tento byznys vydělává řeckým oligarchům miliardy dolarů, zatímco řecká vláda předstírá neschopnost se situací něco dělat[4].

Pro potřeby Kremlu jsou primárně důležité příjmy a výdaje v rublech – ty určují, jak snadno může země financovat své rozpočtové výdaje, včetně masivních výdajů válečných a bobtnajících závazků a dárečků v sociální oblasti před březnovými prezidentskými volbami.

Kromě skomírajícího byznysu s plynem jsou třemi hlavními pilíři rozpočtu daň z těžby ropy, vývozní clo na ropu a pohonné hmoty a daň ze zisku, která částečně nahradila daň z těžby na některých ropných polích. A příjmy z nich v říjnu tohoto roku překonaly jakýkoliv jednotlivý měsíc v roce 2021 a jsou na silné vzestupné tendenci. Navzdory hromadícím se strukturálním problémům Rusku rozhodně nehrozí[5] bezprostřední nebezpečí krachu a svoji válku pohodlně zafinancuje minimálně do roku 2025 – tedy do doby, než se vlády ujme nová americká administrativa. Proto ministr obrany Šojgu otevřeně mluví o nutnosti vytrvat ve speciální vojenské operaci do tohoto data.

Ruská armáda neprohrává – a to jí stačí

Situace na frontě je z pohledu Ruska stabilizovaná a je rozhodně velice daleko od nejhorších momentů, které Kreml prožíval při ztrátách dobytých území v Chersonské a Charkovské oblasti, zatímco se nemohl opřít o zela pevné linie. Ale to je z pohledu války pradávná historie a navzdory hlubokým problémům a ztrátě ekvivalentu více než 20 (!) Bundeswehrů zůstává ruská armáda stále bojeschopnou a efektivní vojenskou silou, opírající se velice hustou síť polních opevnění[6].

Ukrajina neměla dostatek techniky, sil a zkušeností tuto linii prolomit a letní ukrajinská protiofenzíva kulminovala bez dosažení minimálních kvalifikačních kritérií úspěchu, tj. dobytí města Tokmak a ohrožení pozemního spojení s Krymem dělostřelectvem. Náčelník generálního štábu Valerij Zalužnyj v poměrně otevřeném rozhovoru[7] pro týdeník Economist přiznal, že válka se ocitla na mrtvém bodě. Podle něj Ukrajina neměla k dispozici dostatek technických prostředků nutných pro překonání početnějšího a efektivně se bránícího protivníka.

Ukrajinská protiofenzíva zatím uvízla na mrtvém bodě. Navíc bezdorižja (rusky rasputica), tedy sezóna rozbahněných cest, stejně ztěžuje možnost dalšího postupu až do konce jara. Ruské ztráty byly sice velice vážné (viz výše), pravděpodobně i dvakrát větší než ztráty Ukrajinců, ale jejich obrana vydržela a potvrdila se ruská schopnost čelit západní vojenské technice ukrajinské armády (byť spíše zastaralá a ve velmi omezeném množství)

Rusové také efektivně nasazují bezpilotní letouny v množství, kterému díky mobilizaci ekonomiky v Rusku Ukrajina nemůže konkurovat a také pokročilé a pro Ukrajince velmi nebezpečné prostředky elektronického boje[8].

Ani jedna strana se momentálně nevyhne přídělovému systému u nedostatkové dělostřelecké munice. V nové fázi „válce skladů“ [9] má však Rusko oproti Ukrajině a Západu opět navrch.

Snahy Západu o zvýšení produkce jednoduše zaostávají. Německý ministr obrany Boris Pistorius už připustil, že EU nesplní svůj cíl dodat Ukrajině do března milion dělostřeleckých granátů a munice do raketometů. Rusové jich za první rok války vypálili na Ukrajinu zhruba desetinásobek. Ruský vojensko-průmyslový komplex dokázal najet na válečnou výrobu ve dvoj-až třísměnném provozu a podle ruských prohlášení příští rok vyrobí dva a půl milionů dělostřeleckých granátů. To je sice na intenzivní válku a ofenzivní operace velkého rozsahu v ruském podání málo, ale pořád je to dvakrát až třikrát víc, než kolik jich v lepším případě obdrží Ukrajina. Ta navíc má stále oficiálně ambice dobývat okupovaná území a musí se o americkou munici dělit[10] s Izraelem. Kromě toho Rusové našli záchranu v době největší nouze v Severní Koreji[11], která Rusku odhadem dodala milion dělostřeleckých granátů.

Západu se navíc stále nedaří[12] zabránit dodávkám vlastních technologií nutných pro výrobu pokročilých ruských zbraní (Kinžál, Iskander atd.) a levných íránských dronů Šáhid. Rusko úspěšně obchází západní omezení kombinací několika taktik: přesměrováním kritických dovozů přes třetí země nebo překladiště, zamlžováním celních údajů a využíváním civilních zprostředkovatelských subjektů k přesměrování zboží dvojího užití k firmám z vojenského průmyslu. Zcela klíčovými se v tomto ohledu staly společnosti registrované v zemích, které se západních sankcí neúčastní – jako je Kyrgyzstán, Čína, Turecko a Spojené arabské emiráty. Ty jsou zásadními centry pro reexport západních technologií.

Stále není jasné, zda Rusové obsadí průmyslovou Avdijivku v Doněcké oblasti – při pokusu o její obsazení už utrpěli velmi těžké ztráty[13] – ale tato operace ukázala na schopnost Rusů zahájit lokální ofenzívu. Ta rovněž pohltila ukrajinské rezervy původně určené na pomoc ukrajinskému postupu na jih.

Vzhledem však k tomu, že ruskou strategií je snaha přežít dost dlouho, dokud se Západ sám nevyřadí z boje vnitřními půtkami, neprohrát se de facto rovná vítězství. Kremlu stačí, pokud se armáda dokáže válkou nějak protloukat ještě alespoň dva roky, protože cítí, že v tomto souboji vůlí má stát nevolníků proti demokraciím nutně navrch.

Na domácí frontě klid

Nevolnický mindset Rusů je však pouze jenom další zkratkou, většina obyvatel válku pravděpodobně dobrovolně podporuje a vidí jako nutnou. Většina obyčejných Rusů se totiž má díky válce komparativně dobře – pokud odhlédneme od bohatých obyvatel měst, Rusko je v roce 2023 zemí, kde pětina lidí nemá doma tekoucí vodu a kde dvě třetiny obyvatel venkova nemá doma toaletu a žije v sídlech bez zpevněných cest. Právě tito obyčejní Rusové také nesou tíhu skryté mobilizace, ale na každého navrátivšího se v pozinkované rakvi připadá několik dalších válečných zbohatlíků.

Zatímco někteří západní komentátoři ztrácí čas debatami s „liberálními“ ruskými emigranty a očekávají, že se pod „neúnosnou tíhou sankcí“ musí Rusové každou chvíli vzbouřit, většina obyvatel Ruska žije v úplné jiné realitě[14]. Pro nadkritickou většinu obyčejných Rusů je válka proti „Západu a nacismu“ jedinou příležitostí být součástí něčeho většího, popřípadě si vydělat peníze jinak vyhrazené pouze městským elitám, bez ohledu na režim.

Ve válce za Rusko stále ještě primárně umírají lidé, jejichž život měl i na svobodě mizivou hodnotu a jejich původním osudem je nezaměstnanost, vězení, alkohol a drogy. Vraťme se proto na zem – tato ruská lůza se proti Kremlu nevzbouří. Domácí „frontu“ může ohrozit mobilizace obyvatel Moskvy a studentů. Proto se jí Kreml tak ostentativně vyhýbá. Rusko je však natolik ubohou a zaostalou zemí, že se Kremlu stále daří skrytě mobilizovat pomocí prosté kombinace finanční motivace a všudypřítomné propagandy, zdůrazňující vysoký společenský status účastníků bojů. A to i za situace, kdy jsou dobrovolníkům vysoké ztráty a „dobytčí“ podmínky na frontě velmi dobře známé. Tato ruská lůza ale nikomu chybět nebude, ani jejich rodinám. Navíc ve srovnání s chaosem 90. let se obyčejní lidé mají pořád dobře.

Ukrajinské potíže doma

Naopak ukrajinské síly jsou vyčerpané a navzdory snaze o minimalizaci ztrát utrpěly v poměru k celkovému počtu obyvatelstva větší ztráty než Rusové, i když se jejich morálka zdá být stále vysoká. V nadcházejícím roce se tak na Ukrajině chystá rozsáhlá a více nucená mobilizace nutná k udržení ukrajinské obrany v chodu.

Ukrajina má na evropské poměry až neuvěřitelné množství dobrovolníků, jdoucích ochotně na frontu. Většina dobrovolníků však na frontě dávno je, řada jich zemřela nebo jsou vyřazení z boje (ti nejlepší z nejlepších už padli), a válka si žádá mnoho dalších, kterým se ale do zákopů ze zcela pochopitelných důvodů už tolik nechce. A právě spory ohledně mobilizace a systému výjimek nyní začíná v ukrajinské společnosti nepříjemně vřít.

Situaci rozhodně nepřidává ani nedávná roztržka[15] mezi prezidentem Zelenským a jeho nejvyšším velitelem Zálužným kvůli tomu, že druhý jmenovaný charakterizoval situaci na frontě jako „patovou situaci“. To je hodnocení nepochybně pravdivé, ale prezidentovi evidentně rozhodně nepomohlo na jeho turné po spojencích, kterým se za takové situace najednou už moc nechce Ukrajinu podporovat.

Zatímco loni byla Zelenského návštěva v americkém Kongresu obrovský politickým vítězstvím a státnickým spektáklem viděným jednou za generaci, jeho letošní návštěva tamtéž byla příběhem frustrace, únavy a podrážděnosti, jak situaci detailně popsal[16] časopis Time. Pro Kreml, který byl zatím rozhozený jednotou, disciplínou a energií ukrajinské vlády a až nečekanou kohezí jejich spojenců, se jedná o první vlaštovky správnosti jejich strategie vytrvat za každou cenu, dokud se Západ neunaví a Ukrajinci nevyčerpají na vlastních rozporech.

Ruské útoky na ukrajinskou infrastrukturu poškodily elektrárny a části rozvodné sítě, takže ta při zimních mrazech nemusí být schopna pokrýt prudký nárůst poptávky. Ukrajinští představitelé zodpovědní za tento problém časopisu Time sdělili, že výpadky elektřiny budou tuto zimu pravděpodobně závažnější a reakce veřejnosti na Ukrajině nebude tak shovívavá. „Loni lidé obviňovali Rusy, tentokrát budou obviňovat nás, že jsme se na to dostatečně nepřipravili.“ Při obrovském rozsahu ruských útoků, které lze s ohledem na nahromaděnou zásobu raketu a dronů čekat, je 100% „připravenost“ prakticky vyloučená, zvlášť za nedostatku prostředků protivzdušné obrany a celosvětového nedostatku výrobních kapacit klíčových zařízení pro rozvodné sítě.

Ukrajinské potíže se spojenci

Poslední balík americké vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě 175 milionů dolarů byl oznámen 6. prosince s tímto pochmurným varováním ministerstva zahraničí: „Pokud Kongres nezakročí [...], bude to jeden z posledních balíčků bezpečnostní pomoci, které můžeme Ukrajině poskytnout.“ Téhož dne pak navzdory přání prezidenta Biden ztroskotal v Senátu návrh zákona o poskytnutí naléhavě potřebné bezpečnostní pomoc Ukrajině v řádu miliard dolarů. Bez schválení dalších finančních prostředků Kongresem bude hrozit vyčerpání americké pomoci, kterou my naivní Evropané se svými prázdnými armádními sklady nebudeme nikdy schopni nahradit, i kdybychom se na tom dokázali dohodnout.

Je důležité si otevřeně popsat, co se stane, pokud se vojenská pomoc USA Ukrajině zpomalí nebo zastaví. Ukrajině dojdou zásoby dělostřeleckých granátů – ukrajinské jednotky tedy nejprve ztratí schopnost ničit ruské jednotky, pak ztratí schopnost zastavit jejich postup, a nakonec ztratí schopnost bránit vlastní pozice. Jakýkoliv útok a obrana končí s vyčerpáním zásob dělostřelecké munice.

Pokud dojde munice do HIMARSů, ruské jednotky se budou moci opět libovolně koncentrovat a zahájit rozsáhlé mechanizované útoky. Pokud dojdou rakety země-vzduch, ukrajinská vláda pomocí „sophiiny volby“ musí rozhodnout, která města budou bránit a která ne. Ty nebráněná uvrhnou Rusové do středověku, a to uprostřed zimy.

Ukrajina prohraje válku a Rusku odevzdá půl svého území, přičemž Rusko získá čas v klidu se připravit na další invazi směrem na Západ.

Dění v Evropě je ještě horší. Maďaři a Slováci rozbíjejí unijní kohezi ohledně dalších sankcí na Rusko a financování Ukrajiny[17], zatímco se chovají jako ruští trojští koně v Alianci, na které sami existenčně závisí. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že od těchto vlád jedná o kouřovou clonu a pokus zobchodovat podporu Ukrajiny za evropské peníze k čerpání, pokud možno bez zvýšeného dohledu z Bruselu. Ale i další státy očividně nechápou závažnost situace a své bezprostřední bezpečnostní zájmy. Podporu není možné ukončit jen pro „únavu z Ukrajiny“ nebo z důvodu neúspěchu letní protiofenzivy. V cestě však stojí fatalismus, pocit sebeuspokojení a šokující nedostatek leadershipu a strategické vize.

Citelné ochabnutí podpory pro Ukrajinu po neúspěšné letní protiofenzivě dále ukazuje, že většina populace a lídrů v Evropě žije v zajetí hollywoodského mýtu – války rozhodují slavné bitvy rychlé ofenzívy[18].

Pro ilustraci si vezměme za příklad poslední film Ridleyho Scotta Napoleon, který se zaměřuje na slavné bitvy (Slavkov, Waterloo) a staví tak na tomto přesvědčení. Tato posedlost je stará, jako historie sama, avšak rozhodující bitva je z velké části mýtus. Války mezi velmocemi nerozhodují velké bitvy, ale především počet vojáků a materiálu, který je zase určován takovými věcmi, jako je velikost sil, logistika, výroba a technologie. Velké i malé bitvy jsou důležité zejména do té míry, do jaké urychlují opotřebení a vyčerpání druhé strany.

Putin toto chápe, a i když ztratil schopnost rozsáhlé ofenzívy, je stále schopen generovat dost sil na dlouhý boj a unavení Západu. Navíc bude dál útočit na ukrajinská města a rozvracet tamní společnost, aby sabotoval transformaci země v západní demokracii. V reakci Evropa musí zdvojnásobit své úsilí, aby zajistila pokrok Ukrajiny, a to příslibem peněz, obranného materiálu a vstupu do EU – samozřejmě to vše za bedlivého dohledu nad opravdovou politickou transformací Ukrajiny v moderní evropský stát. Pokud Kreml denně zdůrazňuje, že je s námi ve válce, měli bychom mu naslouchat.

Jak praví ruská maxima z období revoluce, my se můžeme nezajímat o válku, ale válka se zajímá o nás.

ZDROJE

Nahlásit chybu v článku


Související články

Puchov: Prozápadní Putin je ideální vůdce Rusů

Americký magazín Defense News ve specializovaném vydání Outlook 2019 prezentoval názory světových ...

Ukrajinská letní ofenzíva a její percepce českými experty. Díl 2.

Dnešní druhý díl třídílné série se znovu zaměří na percepci ukrajinské ofenzívy českými experty a ...

PREMIUM Ukrajinská letní ofenzíva a její percepce českými experty. Díl 3.

V dnešním posledním díle třídílné série se o hodnocení ukrajinské ofenzívy pokusí autor tohoto ...

PREMIUM Hrozí válka, jakou svět neviděl. Spojeny státy a Čína jsou na kolizním kurzu

Prezident Biden a čínský vůdce Si Ťin-pching se setkali v Silicon Valley, aby snížili napětí v ...

Zvýraznit příspěvky za posledních:
  • pjaro77
    10:12 30.12.2023

    Keď nevieme dodať miliony delostreleckých granátov, vyrábajme aspoň drony po milionoch.
    K tomu rakety a náboje pre protivzdušnú obranu.

    Keď nevieme dodať miliony delostreleckých granátov, vyrábajme aspoň drony po milionoch.
    K tomu rakety a náboje pre protivzdušnú obranu.

Načítám diskuzi...