Ruský politický systém nesnese osobní iniciativu ani kolektivní akci

Po anexi Krymu v roce 2014 se mnohé proruské jednotky na východní Ukrajině nenacházely pod plnou kontrolou Moskvy. Těmto jednotkám často veleli samozvaní vůdci z Donbasu nebo Ruska.

Život velké většiny těchto vůdců ale skončil násilnou smrtí za podezřelých okolností. Významnou výjimku představuje Aleksandr Chodakovskij, bývalý příslušník ukrajinské kontrarozvědky.

Někteří proruští vojevůdci v Donbasu roku 2014 byli přesvědčenými ruskými nacionalisty, další pouhými dobrodruhy a část z nich mix obojího. Ať tak či onak, s ruským politickým režimem je nepojily žádné vazby. Jak na svém twitterovém účtu uvedl populární komentátor ruských reálií Kamil Galejev, Kreml tyto vůdce využíval, ale nikdy neměl v plánu je dlouhodobě tolerovat.

Noviny Euromaidan Press a časopis Foreign Policy zveřejnily přehledy zavražděných proruských vojevůdců. Arsen Pavlov, přezdívaný Motorola, zemřel v říjnu 2016 po výbuchu bomby ve výtahu na cestě do svého bytu. Měsíc před ním údajně spáchal sebevraždu uvězněný bývalý premiér Luhanské národní republiky (LNR) Gennadij Cyplakov. V prosinci 2015 přišel o život Pavel Dremov, velitel kozáckého praporu. Zavražděn byl bombou nastraženou ve svém autě. Začátkem téhož roku se stal obětí kulometné střelby Alexej Mozgovoj, zakladatel Brigády duchů (Brigada Prizrak), proruské ozbrojené skupiny v LNR. Alexandr Bednov, velitel přezdívaný jako „Batman“, zahynul při útoku na svůj konvoj 1. ledna 2015. A to jsou jen ty nejvýznamnější postavy. Podle Foreign Policy došlo k nejméně desítce dalších takových úmrtí.

Existuje několik teorií, jež se opakované vraždy proruských vůdců pokouší vysvětlit. Ruská oficiální verze ze zabití obvykle obviňuje ukrajinské zpravodajské služby. Euromaidan Press a Foreign Policy nevylučují jako motiv ani vnitřní boje o vládu a o kontrolu černého trhu. Kamil Galejev se ovšem přiklání k názoru, že za řetězcem násilných smrtí stojí Rusko, které se zbavuje vůdců vymykajících se jeho kontrole.

Takové vysvětlení připouští i někteří představitelé samozvaných proruských republik na východní Ukrajině. „Někteří ... říkají, že se mocní z vyšších pater zbavují povstalců první generace, aby zničili veškeré usvědčující důkazy a odstranili svědky válečných zločinů,“ uvedl pro Foreign Policy anonymní zdroj s vazbami na klíčové postavy separatistických režimů. „Kreml potřebuje, aby jeho zmocněnci měli přijatelnější veřejnou tvář.“ Ruská snaha očistit Doněckou (DNR) a Luhanskou národní republiku (LNR) od nejtvrdších a nejbrutálnějších vůdců, a umožnit tak pokrok v mírovém procesu, nicméně skončila po vypuknutí rusko-ukrajinské války v únoru letošního roku.

Kamil Galejev navíc vysvětluje, proč se násilná smrt vyhnula Aleksandru Chodakovskému. Zatímco jiní vůdčí představitelé DNR a LNR dříve působili v soukromé sféře, Chodakovskij pracoval pro ukrajinskou kontrarozvědku SBU (Služba bezpeki Ukrajiny). Velmi pravděpodobně na něj má Kreml dostatek kompromitujících materiálů. Chodakovskij proto Kremlu nebude odporovat.

Ještě důležitější je ovšem jeho příslušnost k SBU před rokem 2014. Kyjev totiž provedl svůj rozchod se sovětským modelem vládnutí až po anexi Krymu. Před rokem 2014 se Ukrajina hodně podobala Rusku a SBU se hodně podobala ruské FSB (Feděralnaja služba bezopasnosti). Galejev se domnívá, že význam svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče je dodnes značně podceňován. Teprve v roce 2014 Sovětský svaz skutečně přestal existovat. Ukrajinská armáda, zpravodajské služby, a co je ještě důležitější, vojensko-průmyslový komplex, do té doby udržovaly s Ruskem velmi úzké vztahy. Sovětská kontinuita jednoduše nebyla přerušena.

Před rokem 2014 vládla v ukrajinském bezpečnostním aparátu z velké části sovětská mentalita. Po událostech v Kyjevě došlo k rychlé a masivní kádrové obměně. Podle Galejeva byla obzvláště revoluční ve zpravodajských službách. A přestože téměř každá rychlá radikální politická změna snižuje obecnou kvalitu života, díky novým kariérním možnostem si obvykle vytvoří spoustu věrných příznivců – novou elitu národa ochotnou bojovat za nový systém, a tedy i za své výsostné postavení (a často i život).

Ač ukrajinské protesty mezi listopadem 2013 a únorem 2014 nebyly tak násilné jako například rok 1789 v Paříži, Rusko se natolik zděsilo, že se rozhodlo pro ozbrojenou akci. Ta na ukrajinské straně zase zapříčinila výměnu „sovětských“ kádrů a faktický rozpad Sovětského svazu.

Velká část ukrajinské armády byla tehdy nespolehlivá, o zpravodajských službách ani nemluvě. Ukrajinská armáda a zpravodajské služby se nejprve rozšířily a následně očistily od neloajálních příslušníků. Na společenském a kariérním žebříčku si díky revoluci mnoho mladých Ukrajinců značně polepšilo. Pro ukrajinské zpravodajské důstojníky je proto dnes typické, že jsou ve srovnání se svými západními kolegy mnohem mladší. Často se tedy říká, že mezi mladou Ukrajinou (prozápadní elitou) a starým Ruskem (nástupci sovětských kádrů) probíhá válka generací.

„Proč? No, z velké části proto, že staré sovětské kádry byly odstraněny. To změnilo tvář režimu a vygenerovalo masu věrných stoupenců,“ vysvětluje Galejev. „Rok 2014 zabil Sovětský svaz. Kádrová obměna na Ukrajině rozbila někdejší společenství mezi ruskou a ukrajinskou státní bezpečností. Staré sovětské kádry byly postupně nahrazeny, čímž se přerušila kontinuita. A ti, kteří přišli na jejich místa, se nechtějí vracet ke starým pořádkům.“

Rusko je na rozdíl od Ukrajiny stále řízeno FSB. Příslušníci FSB jsou díky své moci a vlivu označování za novodobou ruskou šlechtu (elitu). To ostatně v roce 2000 potvrdil její tehdejší ředitel Nikolaj Patrušev. „Naši nejlepší kolegové, čest a pýcha FSB, nedělají svou práci pro peníze,“ uvedl podle Moscow Times Patrušev. „Každý z nich vypadá jinak, ale všechny tyto lidi spojuje jedna velmi zvláštní vlastnost, která je velmi důležitá. Je to jejich smysl pro službu. Jsou, chcete-li, naší novou šlechtou.“ Kontrolu ukrajinských území a vedení bojových operací proto Kreml raději svěřuje „šlechticům“ typu Chodakovskij, než iniciativním (podezřelým) představitelům „prostého lidu“, kterým byl třeba Arsen „Motorola“ Pavlov.

Jak dříve informovaly Armádní noviny nacionalistické a imperialistické skupiny v Rusku směly donedávna legálně posílat proruským jednotkám na Ukrajině zbraně a vybavení. Od 30. června tyto dodávky podléhají dozoru místních úřadů. Zásobování bez kontroly Kremlu mohlo těmto skupinám pomoci navázat přímé kontakty s vojáky na frontě a získat si jejich oblibu. Přesně v tohle mnozí ruští imperialisté doufali, domnívá se Galejev. Sháněním a odesíláním zbraní a vybavení chtěli budovat vlastní vlasteneckou občanskou společnost.

Kreml ale takový vývoj nikdy nedopustí. Každý skutečně přesvědčený ruský nacionalista a imperialista je podezřelý. Dnes stojí díky svým názorům na správné straně, ale s těmi samými názory to může být zítra naopak. Ostatně jak tomu bylo v revolučním roce 1917.

Obhajoba a prosazování vlastních názorů nejsou v Rusku vítány. Galejev považuje ruské imperialisty za naivní. Mysleli si, že jim bude umožněno vybudovat občanskou ruskou společnost a zorganizovat vlastní zásobování ruských vojsk na Ukrajině. To by představovalo jak osobní iniciativu, tak státem nekontrolovanou kolektivní akci. Moskva je pevně odhodlána vykořenit z ruského, a také podřízených, národů schopnost obojího.

Zdroje: Twitter, Euromaidan Press, Moscow Times, Foreign Policy