Šachy pokračují: Rusko přeskupuje síly v Sýrii

Foto: Před několika dny se objevily informace o nasazení bitevních Ka-52 v Sýrii; ilustrační foto / Fedor Leukin; Wikicommons

Před několika dny ruský prezident Vladimír Putin oznámil úspěšné ukončení bojových operací a stažení sil ze Sýrie. Podle odborníků na ruskou armádu a post-sovětský prostor, Dmitry Gorenburga a Michaela Kofmana, však Rusko pouze přeskupuje síly a v žádném případě nemá zájem ze Sýrie mocensky ani vojensky ustoupit.

Rusové v Sýrii zůstavají

Dmitry Gorenburg je vedoucí vědecký pracovník v oddělení strategických studií Centra pro námořní analýzy CNA (Center for Naval Analyses) a je považován za odborníka na ruskou armádu. Je držitelem doktorátu politických věd z Harvardské univerzity a rovněž provozuje známý blog o ruské armádě Russian Military Reform.



Michael Kofman pracuje rovněž pro centrum CNA a think-tank Wilson Center v Kennan Institute. Vedl výzkumné programy na americké vysoké škole národní obrany NDU (National Defense University) a zastupuje zájmy amerického ministerstva obrany při oficiálních i neoficiálních diplomatických jednáních o Rusku a Pákistánu.



Oba pánové napsali společný článek přinášející další úhel pohledu o důvodech a následcích ruského “stažení” ze Sýrie. Na rozdíl od ruského analytika Alexandra Chramčichina si nemyslí, že ruské “stažení” je chybou a už vůbec, že se Rusko skutečné vzdává svých politických a vojenských zájmů v Sýrii.



Podle Gorenburga a Kofmana Rusko pouze stahuje vyčerpané letecké síly z letecké základny Hmeimim v Lázikíji. Constantine Sivkov například v ruském magazínu VPK napsal, že ruské letectvo neudržitelně přetěžuje leteckou techniku a personál v Sýrii.



Ruské letectvo jednoduše již není schopno (nebo již nemá zapotřebí) provozovat z technických a personálních důvodů leteckou kampaň ve stejné intenzitě, proto mírové rozhovory využilo ke stažení a přeskupení sil. Ostatně k tomu klid zbraní a mírové rozhovory často slouží - aby bojující strany získaly čas k obnovení vojenských sil.



“Putin prostě přesunul figurky na šachovnici, aniž by změnil rovnici. Tento manévr je více o politickém vnímání než o vojenské realitě,” píšou Gorenburg a Kofman ve svém článku.



Podle obou autorů je pravým smyslem přesunu sil normalizovat ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii, vytvořit podmínky pro trvalou přítomnost ruských vojenských sil a mediálně přesvědčit domácí publikum, že mimořádné bojové operace jsou u konce.



Putin při nedávném setkání (médii živě přenášené) s ministrem zahraničí a obrany nařídil zachovat provoz na ruských vojenských základnách v Sýrii  - námořní Tartus a letecké Hmeimim v Lázikíji - na současné úrovni. Ruský prezident také nařídil zajištění obrany ruských sil ze země, vody i vzduchu.



V Sýrii proto zůstávají protivzdušné systémy krátkého dosahu i dlouhého S-400. Zůstávají také pozemní síly - ty, které chrání ruské základny a neznámý počet ruských jednotek, které přímo podporují syrské jednotky (ruské speciální síly).

 

Foto: Ruské speciální síly v Sýrii. Fotku získali teroristé z Islámského státu z mobilu mrtvého ruského vojáka a zveÅ™ejnili ji (spolu s dalšími) na internetu. / Autor neznámý Foto: Ruské speciální síly v Sýrii. Fotku získali teroristé z Islámského státu z mobilu mrtvého ruského vojáka a zveřejnili ji (spolu s dalšími) na internetu. / Autor neznámý



Přeskupení sil

Rusko prozatím potvrdilo stažení bitevních Su-25 a stíhacích bombardérů Su-34. V Sýrii prozatím zůstávají stíhací bombardéry Su-24, víceúčelové Su-30 a Su-35 a bitevní vrtulníky Mi-24/35. Rusko neurčilo žádné konkretní datum a rozsah stažení svých jednotek.



Počet ruských letadel klesne zřejmě na polovinu oproti podzimu 2015, kdy počet ruských letadel v Sýrii dosáhl vrcholu. Zbývající ruská letadla se zaměří na bombardováni pozic Islámského státu a fronty al-Nusra (syrské al-Kaidy). Před několika dny ruské letectvo zaútočilo na pozice Islámského státu v Palmýře, což má být podle Pentagonu, na který se oba autoři odvolávají, poprvé během ruské kampaně v Sýrii, kdy se ruské letectvo ve velkém zaměřilo na Islámský stát.



Před několika dny Rusko poslalo do Sýrie bitevní vrtulníky Mi-28N a Ka-52, které mají poskytovat blízkou pozemní podporu syrské armádě. Nasazení obou vrtulníků je samozřejmě mimo jiné vítanou možností otestovat oba stroje v reálných podmínkách. Ruské letectvo testováním zjistí přednosti a výhody obou typu vrtulníků. Ka-52 a Mi-28N mají rozdílné elektronické vybavení, ale v obou případech jde o podobné platformy - bitevní a útočné vrtulníky.



Ruské námořnictvo rovněž neopouští pobřežní vody Sýrie, i když počet lodí může v důsledku nižšího tempa bojových operací v oblasti poklesnout.



Gorenburg a Kofman proto soudí, že jde ve skutečnosti pouze o odsun “mimořádných” ruských sil, které narostly v Sýrii po sestřelení Su-24 tureckým letectvem. Rozšiřování námořní základny Tartus pokračuje a ruská vojenská infrastruktura v Sýrii bude fungovat beze změn.



“Letouny stažené tento týden mohou být znovu snadno nasazeny, pokud si to vojenské nebo politické okolnosti vyžádají. Nestahuje se nic, co nelze vrátit během několika dní zpět a naopak pravděpodobně další vybavení dorazí na místo,” píšou ve svém článku oba autoři.

 

Video: Ruská technika v Sýrii včetně záběru na bitevní Mi-28N. / YouTube



Důvody mediálního “stažení”?

Otázkou tedy je, proč se mediálně ohlášený odsun jednotek a konec operací děje zrovna nyní? Oba autoři se odvolávají na další odborníky, jako je Joshua Landis, podle kterých jde mimo jiné o ruský nátlak na režim Bašára Assada. V nadcházejících mírových rozhovorech v Ženevě se bude diskutovat o budoucí podobě Sýrie a Putin údajně chce po Assadovi, aby přijal kompromis v podobě rozdělené Sýrie.



Prozatím Assad vždy požadoval získat zpět celou Sýrii, což ale, a v tom panuje shoda všemi směry, není po krvavé občanské válce možné. Odsunem tak chce Rusko Assadovi ukázat, že nemůže bezmezně za všech podmínek počítat s ruskou pomocí.



“Tenhle krok vštípí Assadovi, že musí mít na na paměti ruské zájmy a je také důležitým prostředkem, aby si Moskva udržela pružnost v tom, co se bude dál dít v Sýrii, aniž by se chytla do pasti politiky. Na Středním východě, více než kdekoliv jinde, je lepší mít možnosti než závazky,” píšou ve svém článku Gorenburg a Kofman.



Jak připomínají oba autoři, pro Putina je možná ještě důležitější působení na domácí publikum. Ruský prezident získal díky operacím v Sýrii doma politické body, který nyní, dříve než dojde k nějakým komplikacím, “zakonzervuje” - bez ohledu na to, jak dopadnou mírová jednání v Ženevě.



Samozřejmě je také nutné vysvětlit domácímu publiku nutnost trvalé vojenské přítomnosti v Sýrii.“Ruský vůdce používá toto prohlášení (o stažení” - pozn. red.) před domácím publikem jako prostředek k přetvoření vojenské operace v Sýrii k “tradiční” vojenské přítomnosti. Putin to řekl v prosté ruštině: další vojenská přítomnost v Sýrii bude považována za ruskou tradiční přítomnost v Sýrii, nikoliv operaci,” píšou autoři ve svém článku.



Gorenburg a Kofman varují ty, kteří si mylně myslí, že se Rusko stahuje ze Sýrie. Oznámení o “stažení” není o tom, jak Rusko Sýrii opustí, ale jak v ní trvale zůstane. Cílem je zajistit, aby domácí a mezinárodní publikum přijalo trvalou ruskou přítomnost v Sýrii jako normální stav.

Zdroj: War On The Rocks



Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

Speciální jednotka Delta Force proti Islámskému státu

Před několika dny zpravodajská stanice CNN informovala o nasazení americké speciální jednotky Delta Force v Iráku v boji proti Islámskému státu (IS). Cílem jednotky je především likvidovat nebo zajímat členy IS. Delta Force na místě působí skrytě již několik týdnů.

Mír v Sýrii: Hrubá politická a vojenská chyba Ruska?

Před pár týdny se Washington a Moskva dohodli na zastavení bojů v Sýrii. Dohoda o příměří je prezentována jako velký diplomatický úspěch. Podle Alexandra Chramčichina, zástupce ředitele moskevského Institutu pro politické a vojenské analýzy, se ale Moskva tímto krokem dopustila hrubé politické a vojenské chyby.

Islámský stát přišel o jednoho ze svých ďáblů

Dne 5. března byl ve východosyrském městě Aš-Šaddadi pravděpodobně zabit jeden z vrchních velitelů Islámského státu (IS) Tarkhan Batirašvili, známý pod svým pseudonymem Umar aš-Šišani (také Umar nebo Omar al-Shishani. aš-Šišaní označuje mezi džihádisty osoby čečenského původu).

Aleppo aneb všichni proti všem

Aleppo, největší syrské město a centrum stejnojmenné provincie, je jedním z nejdůležitějších strategických míst od samotného počátku syrského konfliktu v roce 2011. Od roku 2012 se město stalo baštou syrských protirežimních skupin. Článek vyšel původně na Security Outlines.

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Stránka 1 z 5
  • JardaBrum
    11:03 22.03.2016

    No a k té fotce: mě to přijde jako nějací airsofťáci. Nemůžu si pomoct.

  • JardaBrum
    10:50 22.03.2016

    Omlouvám se že budu trochu OT ale nedá mi nepřijít se svou troškou do mlýna kdo vlastně "rozesral Libanon".
    Libanon by až do roku cca 1972 (nikoli 1978,82..) obchodním centrem Blízkého východu. Zcela právem se mu říkalo Švýcarsko Blízkého Východu. Což leželo kde komu v žaludku. Libanonci stejně jako Švýcaři neměli přátele jen obchodní partnery. No a potom po roce 1970 začalo přicházet velké množství Palestinců (uprchlíků), světe div se z Jordánska. A ti sluníčkoví Libanonci co jim dali najíst, napít a střechu nad hlavou (arabská pohostinost) od nich získaly nepřenosnou zkušenost s občanskou válkou. Syrská armáda přišla do Libanonu na žádost libanonské vlády v roce 1976 a pomohla "rozesraný Libanon" jakž tak stabilizovat. Ale palestinská karta byla v těch dobách příliš často vynášena, než aby to dlouho vydrželo. Takže dovolím si tvrdit že Libanon "rozesrali" Palestinci.
    Tož tak si to pamatuju, a tak to budu u nás doma vypravovat.

  • Muhaha
    09:10 22.03.2016

    Omlouvám se za gramatiku předchozího příspěvku, psal jsem ho v rychlosti.

  • Muhaha
    09:08 22.03.2016

    to Charlie:

    Vím, že je to na omezeném prostoru těžké, ale pokud nechcete, aby Vás čtenáři titulů jako je ZemaVek, Zvědavec atp., slavně "usvědčili" z "manipulací", nesmíte se co do přesnosti faktů dostat na jejich úroveň.

    1948 - dlouho před koncem britského mandátu dne 14.5.1948 už OBĚ strany konfliktu prováděly rozsáhlé útočné operace, které měly upevnit jejich postavení v nastávajícím očekávaném konfliktu. U Izraelců to byla především realizace tzv. Plánu D, prostřednictvím kterého "čistili" pobřeží mezi svými hlavními aglomeracemi. Akce nejen Irgunu při cíleném vyhánění arabských obyvatel jsou také dostatečně známé.

    1956 - Egypt se postavil na zadní a znárodnil Suez v reakci na to, že Dules zablokoval financování výstavby Asuánské přehrady přes Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj.

    1967 - obsazení Sinaje a Golan nebyla strategická nutnost, bez debat to ale zlepšilo možnosti obrany Izraele, která tím získala na hloubce; což ovšem na druhé straně vedlo ke klamnému pocitu bezpečí, které se pak projevilo v r. 1973; okupace Sinaje navíc plynule přešla do tzv. "Vyčerpávací války", kterou si Izrael dlouhodobě nemohl dovolit a obsazení Sinaje byl tedy pro něj spíše strategický pat (jeho výměnu za mír tedy bral docela s úlevou).

    1973 - zejména armáda Egypta předvedla mnohem lepší výkony než kdy v minulosti a pokud byla její pěchota kryta deštníkem kombinované PVO, tak v mnoha střetech způsobila izraelským tankům těžké ztráty; jako blamáž bych tedy jejich útočné snahy asi neoznačil.

    1978 - myslím, že jižní Libanon Izraelci trvale obsadili v červnu 1982; a ukázalo se to jako strategická chyba.

    pozn.: jinak jsou naše názory na celkové postavení Izraele jako toho, kdo je ve strategické kruhové obraně, shodné.

  • logik
    09:01 22.03.2016

    charlie: Vcelku bych souhlasil. Ale zas bych Izrael nevidětl tak jednostranně, jak se to podáváš. Ono pro Izraelskou vládu je vcelku výhodné si "držet" vnitřního nepřítele a tak dělá kroky, které k vyřešení problému rozhodně nevedou (osady na židovském území atd...).
    Nechci tím rozhodně říci, že Izraelci jsou Ti, co konflikt provokují - to rozhodně ne, ale jako vždy to tam není černobílé.

  • Charlie
    08:01 22.03.2016

    Crusader: prakticky všechny "klasické" války, které Izrael vedl, byly "obranné" - bránil v nich svou existenci a životy svých obyvatel.

    Předně - prakticky všechny okolní arabské státy hned na začátku deklarovaly, že se nespokojí s ničím menším než jeho totálním zničením. To je celkem drsný a musíme všechny konflikty nahlížet s přihlédnutím k tomuto, to nebylo žádný příhraniční kočkování, který by mohlo skončit nějakou mírovou dohodou.

    Teď jednotlivé konflikty:

    1948 - tady to je naprosto jasný, Arabáči prostě ad hoc řekli že tam žádnej Izrael nebude (ačkoliv sami předtím prodali půdu židovským přistěhovalcům) a pak tam vtrhli, přičemž si utrhli totální ostudu. Mimochodem místní palestinské obyvatelstvo bylo nejspíš velmi ochotno bojovat za svůj stát, protože prakticky všichni prchli do zahraničí.

    1956 - Suezská krize - Egypt se postavil na zadní, znárodnil Suez a zneprůchodnil Tiranskou úžinu. Izrael se následně spojil s Francií a Británií, jako jediný ve svých cílech uspěl - výměnou za vrácení dobytého Sinajského poloostrova přestal Egypt dělat tlaky.

    1967 - Šestidenní válka - Syřané z Golan ostřelovali území Izraele, všechny státy okolo se předháněly ve velkohubých deklaracích o konečném řešení izraelské otázky. Nakonec Egypt znovu zablokoval Rudé moře, což bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva. Preventivní úder, který by zchladil horké arabské hlavy (a hlavně tu Násirovu), byla defacto jediná možnost. Obsazení Sinale a Golan zároveň strategická nutnost, protože SInaj sloužila Egyptu jako nástupní prostor (a zároveň její obsazení dalo Izraeli potřebnou hloubku obrany), z Golan Syřané terorizovali celé příhraničí a zároveň tvořily jediný opěrný bod, který se v okolí nacházel (kdyby je Izrael neměl, v další válce by nejspíš dopadl špatně).

    1973 - Jomkipurská válka - tady se není o čem bavit, jedna z největších blamáží Arabských vojsk ever a zároveň začátek konce snah Arabů zničit konvenčními způsoby Izrael.

    1978 - Obsazení jižního Libanonu - OOP si dělala co chtěla a defacto nešlo o útok na Libanon, ale na OOPistán, který vedl partyzánskou váílku proti Izraeli.

    Mě to tada nepřijde, jako že by měl Izrael máslo na hlavě. Na začátku, v osmačtyřicátým to dílem podělalo OSN a dílem tvrdohlavost Arabů, kteří mají židy za podlidi, kterým je nutné řezat hlavy. Přitom Palestince nikdo nevyháněl a v rámci rozdělení podle OSN "dostali" tu lepší část mandátního území Palestina. Jenže to by Britové museli v začátku zchladit pár horkých hlav, místo toho nechali Araby dělat si co chtějí, víceméně zavřeli oči nad jejich vyzbrojováním, zatímco židy peskovali za každou kravinu. Tím Arabům stouplo sebevědomí, že si můžou dovolit všechno a že židi sou slabí.

  • tom75
    00:26 22.03.2016

    to pavel1 to co pisete tady delaj vsechny mocnosti aby si hajili svoje zajmi
    A ze fasisti v syrii a kolik jich po valce delalo pro usa a zssr kolik jich slo do jizni ameriky do ciz.legii nektery esesaci bojovali ve vietnamu a byli to kurva dobry valecnici
    U vas je videt jak jsou lidi masirovany mediami ktere utvaraji jejich cernobili nazor na svet skuste si neco precist.
    No nakonec se od vas dozvime ze asad muze za vsechno zle co se deje na bliz.vychode
    Rika vam neco saudska arabie?

  • crusader
    22:52 21.03.2016

    No možná to je trochu silný označení, ale většina lidí si pořád myslí, že Izrael se vždycky musel jen bránit, že na něj vždycky Arabové útočili. Což prakticky v polovině případů není pravda.
    A pokud uznáme právo Izraele na obranu tím, že bude obsazovat cizí území, musíme stejný právo přiznat Sýrii a Egyptu v roce 1973, naopak nemůžou být agresory, protože chtěli znovu obsadit jen svoje území (uznané mezinárodními smlouvami).
    Je zajímavé, že díky dohodě z Camp Davidu dostal Egypt Sinaj zpět, to už ho k přežití nepotřeboval?
    Každý útočník je schopný nějak si zdůvodnit proč útočí.
    Proč nám to u někoho vadí a u někoho to schvalujeme?
    Takže každému dáme právo na preventivní úder?

  • kubo4747
    22:21 21.03.2016

    Crusader: Netvrdil by som doslovne, že Izrael bol vtedy agresor. Na zachovanie svojej existencie, musel Izrael skratka vykonať určité kroky, napr. obsadenie Golanských výšin, Sinaja, Gazy... a spomínanú 6 dennú vojnu, čo bol vlastne preventívny úder.

Stránka 1 z 5