Sledujeme pro Vás síť

Exotické pistole: Služební zbraně z Orientu\n\nCaracal F\nPřestože v oboru služebních pistolí dosud dominují produkty několika slavných značek, své místo si dokázaly najít též výrobky méně známých firem. Týká se to mj. Asie, kde se objevila řada zajímavých vzorů krátkých zbraní.\nBeretta, Glock a Heckler & Koch, to jsou jen někteří z nejslavnějších výrobců pistolí, které se uplatňují i v roli služebních zbraní v armádách, policejních sborech a jiných složkách. Trh ale umožňuje uplatnění také pro mnoho dalších dodavatelů, jejichž nabídka sahá od kopií starých (někdy ještě z první poloviny 20. století pocházejících) vzorů po zcela nové konstrukce. Jeden extrém tudíž představují upravené kopie sovětských pistolí Tokarev, které vyrábí např. KLDR nebo Vietnam, zatímco na opačném pólu leží naprosto originální designy pistolí, jaké nabízejí firmy z Jižní Koreje či Spojených arabských emirátů.

​Canon de 105 mle 1913 Schneider (10,5 cm hrubý kanón 13 T.R.)\n\nCanon de 105 mle 1913 Schneider v Izraeli. Už s novými koly.\n​Na cestě do války\nFrancouzská armáda vstupovala do 1. světové války s ofenzivní doktrínou a tomu odpovídala i výzbroj její armády složená z velké části z lehkých polních děl (3960 ks) mezi nimiž měl dominantní zastoupení moderní Canon de 75 Modèle 1897. Oproti tomu disponovala jen 308 ks těžkých polních děl, navíc zastaralých, protože zavádění a výroba moderních těžších děl vázlo.\n\nCanon de 75 Modèle 1897

Tankové přepravníky: Když potřebujete stěhovat pár desítek tun oceli\n\nM19 Tank Transporter\nAmeričané, Britové či Němci vyvinuli i špičková vozidla k dopravě tanků. Jak se osvědčila ve druhé světové a ve studené válce? A co na to Češi?\nNavzdory prognózám tanky dodnes fungují jako jádro pozemních sil a nezdá se, že by se záhy chystaly do výslužby. Ne každý si ale uvědomuje, že za vysokou efektivitou tanků stojí hodně náročná podpora, bez níž se provoz tanků prostě neobejde. Kromě tanků potřebujete i něco, co se postará o přepravu paliva, munice a vlastně i tanků samotných. Právě proto armády zavedly do služby tzv. tankové přepravníky, jak se označují výkonné nákladní automobily nebo tahače podvalníků, které zvládnou přesunovat desítky tun oceli. Tanky totiž mají obrovskou spotřebu paliva a svými pásy by mohly poškodit povrch silnic, takže na větší vzdálenosti je prostě lepší použít k transportu obrněnců právě tankové přepravníky.

Plamenometné tanky: Satan, Zippo a další americké obrněné chrliče ohně v akci\n\nSamohybné plamenomety ve službách americké armády a námořní pěchoty děsily nepřítele na bojištích v Tichomoří, Evropě, Koreji i Vietnamu.\nJen málo zbraní vzbuzuje u vojáků takový respekt a strach jako plamenomet. V současnosti se již klasické tlakové plamenomety, které vrhají proud zápalné směsi, užívají jen vzácně, ovšem v obou světových válkách i v řadě pozdějších konfliktů šlo o standardní zbraně, které náležely do arzenálu většiny armád. Kromě přenosných ručních plamenometů existovaly též větší typy, jež sloužily coby nástražné pasti (tzv. fugasy) nebo se montovaly na vozidla. Tak vznikla dnes již skoro zapomenutá, ale kdysi ohromně efektivní kategorie zbraní, tzv. plamenometné tanky, které sloužily také v US Army a US Marine Corps.

Bitva o české země: Velkolepé finále kultovní románové ságy Jana Kotouče\n\nCarská armáda vtrhla na území Česko-slovenského království, jehož flotila se však nachází na druhém konci světa. Jak tento epický boj skončí?\nNásledky pandemie čínského koronaviru znovu připomněly všem suchozemským krysám, jak významnou doménou je oceán, na kterém probíhá velká část světového obchodu. Zvykli jsme si na levné a spolehlivé dodávky takřka čehokoli z Asie, avšak pandemie tyto řetězce brutálně přervala, což se logicky projevilo prakticky všude, a to včetně knižního průmyslu. Nedostatek papíru a barev zpozdil vydání spousty knih, mezi které trochu paradoxně patřil také netrpělivě očekávaný román Bitva o české země, poslední díl velice úspěšné ságy, která se točí mj. právě kolem významu světového oceánu. Nakonec jsme se ale přece jen dočkali a čekání za to stálo, protože Honza Kotouč napsal skutečný majstrštyk.

Plán 1919: Ocelová lavina proti císařskému Německu\n\nMožné pokračování II. světové války do roku 1946 je vděčným tématem diskusí, zatímco o prodloužení I. světové války do roku 1919 se mluví daleko méně. Ve skutečnosti ovšem plánovači Dohody s tímto vývojem počítali a navrhli pro něj převratnou taktiku, v rámci které se měly zapojit do boje i zcela nové zbraně.\nNa začátku roku 1918 nejspíše jen málokdo předpokládal, že se Centrální mocnosti na podzim náhle zhroutí a „Velká válka“ skončí jejich naprostou porážkou. Daleko spíše se tehdy čekalo, že nové zbraně (a zákonité odpovědi na ně) přivodí další, třebaže odlišný „pat“, případně že se Německo bude snažit o další rozvoj úspěchů svých „Sturmtruppen“, který by mohl třeba vést i k tomu, že by Dohoda raději uvažovala o příměří. Zdálo se, že tuto vyčerpávací válku nemůže nikdo vyhrát, ledaže by riskoval totální vyčerpání zdrojů a následnou vzpouru vojáků, což byl ostatně stále reálnější problém na obou stranách fronty. A potom jeden britský důstojník přišel s převratným návrhem nazvaným „Plán 1919“, jenž kombinoval nové zbraně s novou taktikou a sliboval porážku Německa během několika týdnů.

Pobaltské republiky: Tři trpaslíci proti medvědovi\nRuská agrese proti Ukrajině pochopitelně ovlivňuje i bezpečnostní situaci členů NATO a EU včetně tří pobaltských republik, které dlouhodobě považují Rusko za hlavní hrozbu. Jejich vlastní obranné kapacity sice rozhodně nejsou zanedbatelné, jenže navzdory tomu se bez rozsáhlé podpory od spojenců neobejdou.\n\nPrůzkumné vozidlo CVR(T) lotyšské armády\nPětice stíhaček JAS-39 Gripen s českými výsostnými znaky se 1. dubna vydala do Pobaltí, jež představuje jednu z hlavních „horkých zón“ soudobé Evropy. Narušování vzdušného prostoru ze strany Ruské federace je prakticky na denním pořádku, pobaltské republiky však postrádají nadzvukové letectvo, které by mohlo podobným akcím bránit, takže jim tuto ochranu zajišťují vzdušné síly spojenců z NATO. Již posedmé tak přišla řada na české piloty, a to právě v době, kdy na nedaleké Ukrajině zuří válka. Proto nepřekvapuje, že pobaltské republiky náleží i mezi důležité dodavatele materiální pomoci, jelikož jejich obyvatelé chápou, že ukrajinský boj proti ruské agresi značně přispívá k udržení bezpečnosti Pobaltí, které by se v případě (hypotetické) ruské vojenské invaze dalo jen velmi obtížně ubránit.

Žhavé nebe nad Československem. Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989\n(Brzkovský, M. a Šafařík, J.: Žhavé nebe nad Československem. Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989. Praha, Euromedia Group 2021, 232 s., 359 Kč)\n\nJména Marka Brzkovského a Jana Šafaříka jsou nesporně dobře známá všem fandům českého vojenského letectví. Právě tito dva experti se rozhodli pro komplexní zpracování tématu, které představuje důležitou součást našich dějin, ale někdy bývá opomíjeno ve prospěch akcí našich pilotů na frontách druhé světové války. Publikace Žhavé nebe nad Československem má za cíl podrobně zmapovat letecké boje našich stíhačů nad naším územím, a sice od vzniku nezávislé republiky až do přelomu 80. a 90. let. Československo totiž muselo hned na začátku bojovat o slovenské území s Maďarskem a na konci 30. let došlo k řadě incidentů s německými letouny. Nasazení letounů samozřejmě tvořilo i část osvobozovacích bojů v letech 1944 a 1945, ovšem stěžejní část knihy se týká údobí studené války.

Stíhače tanků v Bundeswehru: Pásoví lovci z éry studené války\n\nKanonenjagdpanzer\nV období konfrontace mezi Západem a Východem se mezi vysoce rozšířené kategorie vozidel řadily i tzv. stíhače tanků, které v podstatě navazovaly na koncepce z druhé světové války. Šlo vesměs o kompaktní a pohyblivá vozidla, jež nosila výkonné kanony nebo protitankové řízené střely a sloužila speciálně k destrukci tanků nepřítele. Několik takových zavedl i Bundeswehr, kde tyto stroje nesly oficiální označení Jagdpanzer.

Duel: M-46 vs. G5: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky\n\nM-46\nTrvající význam dělostřelectva jednoznačně dokazují i nynější válečné konflikty, a proto pokračují snahy o prodlužování dostřelu. Mezi jakési etalony tohoto náročného oboru se řadí jihoafrická 155mm houfnice G5, která byla kdysi vytvořena jako efektivní odpověď na sovětský polní kanon M-46 kalibru 130 mm.\nNa jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se díky tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mj. výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.