Snajperka a parašutistka: Příběh statečných sester z druhé světové

Snajperka a parašutistka: Příběh statečných sester z druhé světové
Sestry Biněvské / Volné dílo (Zvětšit)

Život na Podkarpatské Rusi byl vždy tvrdý. Možná proto se stala rodištěm tolika hrdinů a hrdinek druhé světové války. Ve městě Umaň se v rodině s českými kořeny narodily sestry, jež v průběhu druhé světové války prodělaly parašutistický výcvik a zažily jedny z nejtvrdších bojů u Sokolova a na Dukle.

Rodina Biněvských dala druhé světové válce dvě hrdinky. Starší Valentina, která při křtu přijala jméno Vanda, přišla na svět 27. září 1925. O necelé čtyři roky později, také v září, se narodila Věra. Dětství obou dívek bylo poznamenané předčasnou smrtí jejich otce, který odešel v roce 1934. Jejich matka Růžena, jež pocházela Třeboňska, se v roce 1936 znovu provdala a o rok později přibyl do rodiny malý bratr. Několik let žila rodina v klidu, ale pak začaly řinčet zbraně. Politická reprezentace Podkarpatské Rusi vyhlásila v roce 1939 nezávislost trvající jen několik dní, poté bylo území obsazeno Maďarskem.

V šestnácti do Svobodovy armády

Protože rodina udržovala s Československem díky svému původu vztahy, odstěhovala se z obav před politickou perzekucí do malé vsi Koltubanka. I tak byl ale otčím obou dívek, původem Polák, zatčen a internován v pracovním táboře. Když se začátkem roku 1942 začaly v Buzuluku, který ležel asi pětadvacet kilometrů od vsi, formovat vojenský útvar vedený Ludvíkem Svobodou, tehdy šestnáctiletá Vanda nezaváhala a přihlásila se – byla jednou z prvních deseti žen, které se k jednotce přidaly.

Do výcviku nastoupila v únoru a byla vycvičena nejdříve na zdravotnici. Protože ale prokázala dobré schopnosti a šla jí střelba, prošla i odstřelovačským kurzem. Naučila se velmi dobře ovládat pušku SVT-40. Poprvé byla v boji nasazena v bitvě u Sokolova v březnu 1943, a to jako pozorovatelka-odstřelovačka. Zasáhla několik nepřátelských průzkumníků a jednoho odstřelovače. Při následném ústupu utrpěla podchlazení a onemocněla. 


Vanda Biněvská; větší foto / Paměť národa

Seskok ne, na Duklu ano

Vandina mladší sestra Věra se k armádě přidala v lednu 1944 a stala se vůbec nejmladší účastnicí bojů u Dukly, kde se zapojila jako radiotelegrafistka. Věřina cesta do armády byla motivována obdivem ke své starší sestře. Toužila po skutečném vojenském výcviku, ale zpočátku byla pro svůj nízký věk odmítána. „Prosila jsem pana podplukovníka Svobodu, aby už mě vzal, ale on se smál, dělal si ze mě legraci, dal mi bonbonek. Ty bonbony mě urážely. A když mi říkal, že jsem ještě malá, přišla jsem druhý den, stála na špičkách a říkala jsem, podívejte, už jsem vyrostla,“ vzpomínala později v rozhovoru pro Paměť národa.

Její příležitost přišla až v Jefremově, kam se pluk přesunul na přelomu let 1943 a 1944. V té době bylo Věře čtrnáct let, a proto mohla do armády nastoupit jako vojín-elév. Nebydlela sice v kasárnách, ale v šest ráno musela být na cvičišti a absolvovala výcvik jako všichni ostatní. Prošla i parašutistickým výcvikem, ale seskok jí nakonec nebyl povolen. „Když jsme měly vše připravené k seskoku, tak přišli, že nemůžeme skákat, že nejsme plnoleté a nemáme souhlas. Jak jsme brečely!“

Věra sice nemohla seskočit na nepřátelské území, ale zažila tvrdé boje na Dukle. „Pokud jsme ještě neviděly, že někoho zastřelili, tak jsme se nebály, byly jsme takové statečné. Ale když jsme viděly, jak dopadli ti, které ta střela trefila, jejich zmrzačená těla, tak jsme dostaly strach,“ uvedla.


Věra Biněvská; větší foto / Paměť národa

Výsadkářka, zdravotnice, zajatkyně

Výsadkářským výcvikem prošla i Vanda, která se v roce 1944 přidala k 2. paradesantní brigádě, kde působila jako zdravotnice a příležitostně i jako odstřelovačka. Na rozdíl od své mladší sestry se ale seskoku dočkala. Po stažení 2. brigády z počátečních bojů o Duklu, byla na území Slovenska vyslána společně s dalšími výsadkáři, aby pomohli účastníkům Slovenského národního povstání. Počasí nebylo příznivé, a tak se let nad slovenské území několikrát opakoval. Vanda po úspěšném seskoku ošetřovala raněné a později odešla s partyzánskou skupinou do hor.

„U Sokolova jsem zažila hrozné pochody, ale s pochodem na horských hřbetech na Chabenec je nelze srovnat. Byli jsme při něm přepadeni Němci a byli jsme nuceni přejít na druhou stranu Chabence. Namáhavý pochod trval tři dny a noci, až jsme dorazili do Klačanské doliny. Příslušníci roty odešli, aby získali zprávy a potraviny, já zůstala s jedním vojákem v hájovně a vařila, když se náhle objevili Němci, utekla jsem i s nedovařenou husou do blízkého lesa. Když jsem pak husu v bezpečí dovařila, zjistila jsem, že byla cestou prostřelená,“ vzpomínala Vanda později.

Po dalším dramatickém ústupu do hor byla zajata Němci. V zajetí zůstala do března 1945, kdy se jí s pomocí jedné Slovenky podařilo utéct. Opět se přidala k partyzánům a s nimi se dostala ke 2. brigádě, jež se posléze přeměnila v 1. armádní sbor. Druhou světovou válku ukončila v hodnosti četaře.


Věra Holubová-Biněvská (2015)

Znovu spolu v Praze

Sestry se setkaly opět až v květnu 1945 v Praze. Obě zůstaly ještě krátce v armádě. Vanda pracovala jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti a Věra působila na ministerstvu národní obrany jako radiotelegrafistka. Vanda v armádě sloužila až do roku 1951, kdy ze zdravotních důvodů odešla v hodnosti kapitánky. Za své zásluhy získala například Československý válečný kříž nebo Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem. Dva roky studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, avšak studia zanechala kvůli péči o mladšího bratra, protože matka zemřela v roce 1946 na následky válečného zranění. Po odchodu z armády pracovala jako prodavačka a v šedesátých letech se provdala za Františka Lisku, se kterým měla dceru Evu. Zemřela v roce 1991.

Věra odjela v prosinci 1945 do Lvova a když se chtěla později vrátit zpět, bylo jí to znemožněno sovětskými orgány – nedostala se ani na pohřeb své matky. „Za Stalina nebylo možné navštívit rodinu, která žila v Praze. Teprve za Chruščeva jsem si mohla se sestrou a bratrem dopisovat a v roce 1962 je navštívit. To už jsem ale měla svoji rodinu ve Lvově,“ vzpomínala.

Později se rozvedla a znovu se vdala za primáře nemocnice ve Lvově, s nímž měla druhou dceru. Pracovala jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny. O návratu do Československa začala uvažovat až v roce 1991, když zemřel její druhý manžel.

Vanda v té době onemocněla rakovinou a Věra s ní často pobývala v Praze v nemocnici. Do Prahy se vrátila v roce 1993 na pozvání své neteře Evy, ale neměla práci, byt ani občanství. To získala až v roce 2000 a o rok později se potřetí vdala.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

Čechoslováci v RAF: Nikdy tak malá skupina lidí neudělala tak moc pro svůj národ

Když před osmdesáti lety zuřila Bitva o Británii, morálku vojáků i civilistů posilovaly projevy ...

Příběh válečné fotografky Dickey Chapelle: V první linii ji nechtěli, pak jí vzdali hold

Nafotila boje v druhé světová válce, konflikt v Koreji i válku ve Vietnamu. Válečná ...

Šmerdová: Ženy do armády prostě patří

Generálka Lenka Šmerdová se v armádě stará hlavně o nábor a rekrutační cíle. Aktuálně česká armáda ...

Hrdinka od Sokolova a Dukly Jarmila Halbrštátová odešla. Její odkaz zůstal

U ukrajinského Sokolova se v roce 1943 utkal 1. čs. samostatný prapor s jednotkami ...

Zvýraznit příspěvky za posledních:
6h12h24h
Rozbalit všeSbalit vše

  • JerzyŔ
    18:34 21.01.2021

    1. paní autorka by si měla doplnit informace o věcech, o kterých následně informuje jiné-Umaň není na Podkarpatské Rusi/Zakarpatské Ukrajině,ale v centrální Ukrajiné. Že je to ...Zobrazit celý příspěvek

    1. paní autorka by si měla doplnit informace o věcech, o kterých následně informuje jiné-Umaň není na Podkarpatské Rusi/Zakarpatské Ukrajině,ale v centrální Ukrajiné. Že je to detail?, že důležitý je životní osud statečných sester? Já o nich znám z jiných zdrojů, takže zde paní Poncarová nekecala ale neznalý čtenář by si mohl pomyslet, že co to paní autorka vykládá za pohádky.

    2.Velký obdiv k oběma statečným sestrám, a jim podobným, které prožily nejen riziko zranění a smrti, to jen v určitých vypjatých momentech bojů, ale i bez toho pro nás nepředstavitelné strádání, zimu hlad, nedostatek spánku , fyzickou dřinu , prakticky po celou dobu nasazení. A do toho se vrhly dobrovolně, nadšeně, přemlouvaly nadřízené o povolení se martýrií účastnit. Nepředstavitelné pro nás, sedících ve veškerém pohodlí u klávesnice, vedle kafíčko. Slzy se mi derou do očí, když čtu jejich a obdobné příběhy. Podnikl jsem pár turistických výletů v Nízkých Tatrách, podle mě jedněch z nejkrásnějších pohoří na světě a ve Vesmíru, z pohodlí základny hotelu či penziónu vybaveného teplem, sprchou a všemi civilizačními vymoženostmi, a měl jsem dost. A to bylo léto, nebyl sníh, nepronásledovaly a nestřílely po mě protipartyzánské jednotky. Jídlo jsem si dal v pohodlí v restauraci nebo koupil v sámošce.

    3.hnus vůči politikům, a jím vždy v buzeraci statečného občana s radostí napomáhjícím podřízeným úředníkům. Mám asi na mysli komunisty, koho jiného, že jo jasně. Nikoliv. Jde mi o zákony (tvořené politiky), ve vzácné shodě a spolupráci s jejich výkladem (což už není věc politiků, ale škůdcovství a úplatků chtivých subalterních úředníků, které znemožnily řekněme po nějakém krátkém prověření udělit mladší Bičevské občanství ČR) z období vlády dodnes uctívaných představitelů svobody, demokracie,.... Kdyby je někdo chtěl obhajovat-že to tak muselo být, že jsme se museli chránit před zavlékáním živlů kdovíodkud - tak to byla doba, kdy zde v největším rozsahu bez problémů dostávali občanství a se usazovali nejhorší vrazi a mafiáni z Ruska, Ukrajiny a vůbec postsovětského prostoru.Skrýt celý příspěvek

    • liberal shark
      07:11 22.01.2021

      Od jisté doby mám k úředníkům nepřekonatelnou averzi. Když náhodou narazím na nějakého slušného a nápomocného, který dodržuje zásadu sounáležitosti, tak jsem v příjemném šoku.

      Od jisté doby mám k úředníkům nepřekonatelnou averzi. Když náhodou narazím na nějakého slušného a nápomocného, který dodržuje zásadu sounáležitosti, tak jsem v příjemném šoku.

    • RiMr71
      12:32 22.01.2021

      "bez problémů dostávali občanství a se usazovali nejhorší vrazi a mafiáni z Ruska, Ukrajiny a vůbec postsovětského prostoru." ...máte recht, v současnosti jsou dokonce na ...Zobrazit celý příspěvek

      "bez problémů dostávali občanství a se usazovali nejhorší vrazi a mafiáni z Ruska, Ukrajiny a vůbec postsovětského prostoru."

      ...máte recht, v současnosti jsou dokonce na nejvyšších politických postech v ČR.

      Prapůvodním původcem všech hrůz za 2. sv bylo Německo a Rusko resp. CCCP. A už to spolu zase pečou a už zase táhnou sice každý jinak a každý po svém Evropu do pekla.Skrýt celý příspěvek

  • Jura99
    15:54 21.01.2021

    Díky za pěkný a podrobný článek, pouze bych si dovolil poopravit, že rodiště, město Umaň, není na Podkarpatské Rusi, ale leží poměrně daleko ve střední Ukrajině. Příslušníci čs. ...Zobrazit celý příspěvek

    Díky za pěkný a podrobný článek, pouze bych si dovolil poopravit, že rodiště, město Umaň, není na Podkarpatské Rusi, ale leží poměrně daleko ve střední Ukrajině. Příslušníci čs. jednotek na východě pocházeli jednak přímo z českých zemí, jednak z Podkarpatské rusi a později po osvobození Volyně především z řad české menšiny na Volyni. Dalším "zdrojem" byli zajatci a přeběhlíci z jednotek Slovenského štátu, kteří se účastnili na válce proti SSSR. A nakonec byla určitá skupina branců původem ze SSSR, obvykle se do SSSR přistěhovali po WWI nebo měli český původ, např. české nebo smíšené rodiče. To byl podle všeho případ Biněvských, nežili ani na Volyni (před válkou byla západní Volyň v Polsku) ani na Podkarpatské Rusi (před válkou ČSR), ale přímo v SSSR.Skrýt celý příspěvek

    • padre
      14:51 22.01.2021

      Ještě bych přidal další zdroj příslušníků čs vojenských jednotek a tím byli zajatí odvedenci Wermachtu pocházející z Dolního Slezska ,případně nekteří němečtí vojáci ze smíšených ...Zobrazit celý příspěvek

      Ještě bych přidal další zdroj příslušníků čs vojenských jednotek a tím byli zajatí odvedenci Wermachtu pocházející z Dolního Slezska ,případně nekteří němečtí vojáci ze smíšených česko německých manželství.Nedostatek branců způsoboval to že československá a polská vojenská správa se doslova přetahovaly o každého německého zajatce z uvedené oblasti.Skrýt celý příspěvek

      • Torong
        19:34 22.01.2021

        Máš k tomuhle nějaké odkazy ať už na web nebo na knihy? Jsem tím trochu "postižený" - oba dědové byli takto odvedeni do wehrmachtu. Oba měli "štěstí", že byli odveleni na Italskou ...Zobrazit celý příspěvek

        Máš k tomuhle nějaké odkazy ať už na web nebo na knihy? Jsem tím trochu "postižený" - oba dědové byli takto odvedeni do wehrmachtu. Oba měli "štěstí", že byli odveleni na Italskou frontu. Byl odveden i bratr jednoho z dědečků a ten tolikbštěstí neměl. Byl odvelen na východní frontu a tam padl. Z vyprávění vím o mnoha dalších, ale všichni, kteří nezůstali v zajetí a byly jim převlečeny mundůry a byli otočeni o 180° bojovali v Polské jednotce Generála Anderse. Drtivá většina totiž měla Polskou národnost. O tom, že by byl někdo ze Slezska zařazen do Československých jednotek navíc ke Svobodovi nemám jedinou informaci...Skrýt celý příspěvek

Načítám diskuzi...