Špionka Nancy Wake: Bílá myš, která unikla nacistům

Nancy Wake, která se narodila v roce 1912 ve Wellingtonu na Novém Zélandu, prožila život, který je plný kontroverzí. Sama o sobě říkala, že nebyla „hodná holka,“ což jí ale nezabránilo v tom, aby si ráno „pochutnala na dobré snídani“. Tvrdila, že holýma rukama zabila nepřítele a že nadevše milovala dobré pití a hezké muže, speciálně Francouze.

Paříž je to město

Než se Nancy Wake stala okouzlující ženou nepostradatelnou ve vysoké společnosti třicátých a čtyřicátých let, prožila obyčejné dětství v chudé rodině. Nic nenasvědčovalo tomu, že se vydá docela jinou cestou, než se u žen očekávalo. Už od brzkého dětství musela pracovat. Otec, který se živil jako novinář, totiž rodinu opustil krátce poté, co se všichni přestěhovali z Nového Zélandu do Sydney v Austrálii.

Ve svých šestnácti letech odešla Nancy z domova a krátce pracovala jako zdravotní sestra. Vždy toužila odjet ze země, což se jí podařilo díky skromnému dědictví po své tetě. A tak se ve dvaceti letech vydala na cesty. Poznala Londýn, New York i Paříž. A rozhodla se, že právě francouzské hlavní město odpovídá nejlépe jejím představám. Vypracovala se a uchytila se jako novinářka na volné noze. Podařilo se jí dostat se do společnosti a podle dobových svědectví žila jako skutečná Pařížanka, tedy zejména nočním životem.

Nancy Wake / Australian War Memorial, Public Domain

Umět se dostat potíží

V roce 1936 se vdala za podnikatele Henriho Fiocca a společně žili několik let v Marseille. Klidný život pro ně skončil v roce 1940, když nacistické Německo napadlo Francii. Země po krátkém boji kapitulovala. Formoval se ale odboj. Zázemí a sociální postavení, v němž Nancy žila, jí poskytlo alespoň na chvíli jakýsi pomyslný „úkryt“, a tak se s odhodláním sobě vlastním pustila do pomoci odbojovým skupinám. (Kdo by také předpokládal, že dobře zajištěná žena má potřebu si kazit život bojůvkami?)

Předávala informace, doručovala zprávy a posléze se stala i klíčovým kontaktem pro spojenecké vojáky, uprchlíky a Židy, kteří se na poslední chvíli snažili opustit zemi. Naučila se také sabotovat mosty a vlaky. „S mým postavením pro mě bylo snadné cestovat po celé zemi. Jako žena jsem se mohla a uměla dostat z mnoha problémů, z nichž by se muž už nevyvlekl,“ sdělila v jednom interview pro australskou televizi.

Jenže ve Francii přituhovalo. O aktivitách této vdané a dobře postavené ženy se dozvěděly úřady a nacisté na ni vypsali odměnu 5 milionů franků. Byla včas varována a uprchla ze země. Její manžel, který se při útěku opozdil, byl zatčen a později popraven. Budoucí špionka, které se dostalo praxe v odboji, tak ve svých jedenatřiceti letech ovdověla.

Příběh Nancy Wake

Ve službách MI6

Nejtvrdší druhoválečné roky se Nancy Wake rozhodla strávit aktivně. Absolvovala výcvik pro zvláštní operace u britské (SOE) Special Operations Executive. SOE byla sekce britské zpravodajské služby MI6, která vznikla z iniciativy Winstona Churchilla a specializovala se na boj vedený nestandardními metodami. Důležitým úkolem této sekce byla mimo jiná zpravodajská a sabotážní činnost na území obsazeném Němci.

Protože si Nancy vedla dobře, ocitla se v dubnu 1944 mezi třiceti devíti ženami a čtyři sta třiceti muži, kteří seskočili na území Francie, aby zde pomohli s přípravami na vylodění Spojenců. Pomáhala sbírat shozené střelivo a ukrývala ho ve schránkách pro postupující spojeneckou armádu. Zároveň navazovala bezdrátovou komunikaci s Londýnem, zprostředkovávala komunikaci mezi britskou armádou a francouzským odbojem a všemožně ztěžovala činnost nepříteli.

Například v roce 1944 naplánovala úspěšný nálet na posádku gestapa a jednu z německých továren, jež vyráběla zbraně. K jedním z jejích legendárních majstrštyků patří dvousetkilometrová cesta na jízdním kole přes nepřátelské území. Vydala se na ni proto, aby doručila důležité informace poté, co se přerušilo spojení radiové linky. Mise jí trvala sedmdesát dva hodin, musel spát venku nebo se skrývala v kupkách sena.

Zabíjela jen nerada

V rozhovorech, které poskytla po válce, se přiznala, že se nikdy nebála. „Byla jsem na to příliš zaneprázdněná,“ sdělila. Doznala také, že se jí nezamlouvalo zabíjení lidí. Jenže ve válce se zabíjí a umírá. Nancy se doznala, že na svůj vlastní popud zabila holýma rukama německou hlídku, a to s pomocí hmatu, který se naučila při výcviku ve Velké Británii. Nařídila také popravu ženy, o které se domnívala, že je německou špionkou.

K odporu k nacismu ji přivedla vlastní zkušenost – poprvé se s jeho praktikami setkala ve 30. letech 20. století ve Vídni, kam odjela jako novinářka. V rakouském hlavním městě pak viděla nacistické gangy, které se potulovaly po ulicích a náhodně mlátily židovské ženy a muže. I proto se rozhodla proti nacismu bojovat.

Pocta Nancy Wake

Unikající Bílá myš

Sama zajetí a smrti po celou válku unikala, ačkoli se často účastnila nebezpečných operací. Německá armáda, která o její činnosti dobře věděla, jí pro schopnost nepozorovaně proklouznout přezdívala „la souris blanche“ neboli „bílá myš“. Stejné jméno, tedy Bílá myš, nese také autobiografická kniha, kterou Nancy Wake vydala v roce 1985.

Po druhé světové válce Nancy Wake pracovala krátce pro britskou vládu a na počátku 50. let se vrátila do Austrálie. V roce 1957 se vdala za vysloužilého pilota RAF Johna Forwarda, který zemřel o čtyřicet let později.

Nancy Wake se v roce 2001 vrátila do Londýna, kde dožila. Zemřela roku 2011 v 98 letech. Za svoji válečnou činnost získala řadu ocenění, jako je například Britská válečná medaile (British War Medal) nebo francouzský Válečný kříž (Croix de Guerre).