Spojené státy porušily pravidla a musí odškodnit Írán

Zásadní roli pro pochopení březnového rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (ICJ - International Court of Justice) hraje Smlouva o přátelství, hospodářských vztazích a konzulárních právech. USA a Írán ji podepsaly v roce 1955. Smlouva tehdy normalizovala sociální a obchodní vztahy mezi oběma zeměmi. Ačkoli Spojené státy od smlouvy v roce 2018 formálně odstoupily, ke sporným krokům došlo ještě v době její platnosti. Soud proto ustanovení smlouvy musel posoudit.

Írán podal žalobu k ICJ v roce 2016 kvůli porušení řady ustanovení Smlouvy o přátelství od roku 2002. Spojené státy tehdy začaly proti íránskému režimu a íránským společnostem podnikat právní kroky. Patřil mezi ně zákon o pojištění proti teroristickým rizikům (TRIA - Terrorism Risk Insurance Act) a zákon o žalobách proti suverénním státům (FSIA - Foreign Sovereign Immunities Act). TRIA a FSIA na sebe navazovaly. Oba zákony společně odškodňovaly Američany, kteří obdrželi soudní rozhodnutí proti zemím spojenými s „teroristickými činy“ nebo Bílým domem označenými za „podporovatele terorismu“.

Vláda USA tato opatření přijala v reakci na Teheránem podporované zabíjení příslušníků amerických služeb. Patřily k nim například útoky na americká kasárna v Bejrútu v roce 1983 a bombový útok na věže Chobar v Saúdské Arábii v roce 1996. V řadě případů americké soudy vydaly rozhodnutí, která íránským společnostem obstavovala, zabavovala nebo rozdělovala majetek za účelem uspokojení právních nároků vyplývajících z TRIA a FSIA.

Tento problém se ještě prohloubil, když bývalý americký prezident Barack Obama v roce 2012 podepsal výkonné nařízení (EO – Executive Order) 13599. Nařízení zablokovalo převody, vývozy, stažení a veškeré další transakce jakéhokoliv majetku ve vlastnictví Íránu na území USA. Íránská aktiva lze podle EO 13599 prostřednictvím soudního vymáhání rozdělovat a využívat k odškodnění za úmrtí a zranění způsobené činy údajně podporovanými íránskou vládou.

Írán před Mezinárodním soudním dvorem tvrdil, že v důsledku TRIA, FSIA a EO 13599 byl „zbaven práv, která mu náleží podle Smlouvy o přátelství“. USA oponovaly a zmíněná opatření vysvětlily úmyslem „poskytnout odškodnění obětem terorismu“. Podle americké obhajoby se Teherán aktivně podílel na „státem podporovaném“ terorismu. V témže duchu Spojené státy zdůraznily mnohostranný charakter TRIA a FSIA, jež se vztahují na všechny Washingtonem určené „státní sponzory terorismu“. Teherán uznal argumentaci USA pro některá opatření, vyloučil však oprávněnost amerického „útoku“ na íránské podniky, které se zabývají výhradně obchodními činnostmi.

ICJ dal Íránu za pravdu. USA při přijímání a prosazování TRIA, FSIA a EO 13599 porušily několik ustanovení Smlouvy o přátelství. „Soud dospěl k závěru, že Spojené státy porušily své závazky vyplývající ze ... Smlouvy o přátelství,“ uvedl předsedající soudce Kirill Gevorgian.  V důsledku tohoto rozhodnutí soud nařídil Spojeným státům, aby Íránce za „škodlivé následky těchto porušení“ odškodnil. Íránské ministerstvo zahraničí vzápětí na svém účtu na Twitteru ohlásilo velké vítězství. Rozhodnutí je podle něj důkazem „spravedlnosti Íránu a porušování práva ze strany vlády USA“. Obě strany mají 24 měsíců na dohodu o výši odškodného. Pokud se nedohodnou, soud zahájí nové řízení o stanovení kompenzací.

Hitoshi Nasu, profesor práva na americkém West Pointu, se obává důsledků rozsudku ICJ pro všechny státy, které se brání hybridním hrozbám a zástupným válkám. Spojené státy si totiž vyhradily právo přijmout opatření nezbytná k ochraně svých „základních bezpečnostních zájmů“. Příslušný článek americko-íránské Smlouvy o přátelství „nevylučuje zavedení opatření...  nezbytných k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti nebo nezbytná k ochraně svých základních bezpečnostních zájmů“.

Tato tzv. bezpečnostní doložka není v mezinárodních smlouvách ojedinělá. Státy si skrze ní vyhrazují právo vyloučit z mezinárodního rozhodování záležitosti týkající se jejich národních bezpečnostních záležitostí. ICJ ale odmítl myšlenku omezení své pravomoci na základě bezpečnostní doložky s ohledem na předchozí rozsudky (případ Paramilitary Activities) a s odkazem na technické důvody. Jeden z nich představuje doložka o řešení sporů, jež jakýkoli spor týkající se „výkladu a uplatňování“ smlouvy odkazuje na Mezinárodní soudní dvůr.

ICJ označil bezpečnostní doložku za obranu proti obžalobě. Spojeným státům uložil povinnost prokázat, že je EO 13599 nezbytným opatřením k ochraně jejich základních bezpečnostních zájmů. Soudci zamítli americké odvolání na bezpečnostní doložku, přičemž Spojené státy „přesvědčivě neprokázaly“ nutnost jejího využití. Mezinárodní soudní dvůr jako celek podle Hitoshiho Nasu bohužel nevyjasnil, co „základní bezpečnostní zájmy“ představují a jak prokázat nezbytnost“ finanční opatření k jejich ochraně. Jasná odpověď na každou z těchto otázek by stanovila významný soudní precedent.

Jediný soudce Yuji Iwasawa ve svém vyjádření dvoustupňový proces použil. Základní bezpečnostní zájmy se dle jeho mínění „týkají existenčního jádra funkcí státu, jako je ochrana území a obyvatelstva před vnějšími hrozbami a udržování vnitřního veřejného pořádku“. Stát dovolávající se bezpečnostní výjimky musí přesně formulovat povahu základních bezpečnostních zájmů a prokázat jejich oprávněnost v souvislosti s předmětem a účelem smlouvy. Jak uvedl Iwasawa, jen tak mohou třetí strany objektivně určit, zda jsou splněny podmínky pro použití bezpečnostní doložky.

„Nezbytnost“ sporných opatření k ochraně amerických základních bezpečnostních zájmů Yuji Iwasawa odlišil od „základních bezpečnostních zájmů“. Soudce zkoumal především různé definice přijaté v předchozích případech. „Mezinárodní soudní dvůr měl zvážit, zda byla opatření racionální a zda Spojeným státům nebyly známé rozumné alternativy,“ míní Iwasawa. ICJ mohl například posoudit, jestli americká finanční opatření byla přiměřená cílům zabránit financování teroristických činností a obchodování se zbraněmi. Tento argument Írán během soudního líčení sám využil.

Rozsudek Mezinárodního soudního dvora je konečný a pro Spojené státy závazný. Soudci na případ velmi pravděpodobně nenahlíželi v kontextu nepřátelských činů ze strany Íránem podporovaných ozbrojených skupin. Teherán využil nejasnosti práva, zatímco Washington se ocitl ve složitější pozici při ochraně svých bezpečnostních zájmů před hybridními hrozbami. Chybějící soudní precedenty a definice bezpečnosti otevírají prostor pro státy, které chtějí využívat mezery v mezinárodním řádu založeném na pravidlech.

Zdroje: Mezinárodní soudní dvůr, Reuters, West Point, Jurist