Stealth pro 21. století? Rychlost!

Rychlost nebo neviditelnost

Boj mezi rychlostí a „neviditelností“ se ve Spojených státech odehrál již v 60. letech minulého století. Do této doby spadají začátky ambiciozních projektů, jako byl dálkový bombardér XB-70 Vakyre a vysoce nadzvukový letoun pro jaderné údery A-12 (ozbrojený předchůdce S-71 Blackbird).

Vývoj vysokorychlostních letounů však americké ministerstvo obrany utlumilo. Tehdejší američtí vojenští analytici prosazovali názor, že Sovětský svaz může skrze protiletadlový systém S-200 i stíhací MiGy-25 sestřelovat i velmi rychlá letadla letící ve velkých výškách.

Koncepce rychlých letadel šla tak stranou a přednost dostaly klasické stealth letouny, jako byl např. F-117 Nighthawk. Problém však je, jak poznamenává prestižní letecký magazín Aviation Week, že tehdejší vojenští analytici zřejmě neměli pravdu.

Ve velkých nadmořských výškách, kde je řídký vzduch, nemohou střely a letadla tak snadno manévrovat. Navíc dostat cokoliv (střela, letoun) do potřebný výšky stojí spoustu paliva. Ve výsledku je tak no-escape zone (zóna, z které nemůže letoun střele uletět) protiletadlové střely, působící proti letounům ve velkých výškách a rychlostech, poměrně malá.

Hypersonická rychlost = stealth pro 21. století

Vysokorychlostní letouny se však derou znovu na výsluní. V legendárních Skunčích dílnách (Skunk Works) Lockheed Martin vzniká průzkumný a útočný hypersonický letoun SR-72. Nový stroj má zaplnit mezeru mezi pilotovanými/nepilotovanými podzvukovými průzkumnými letouny a průzkumnými satelity.

V současné době roste potřeba sledovat (případně zaútočit) bodové a mobilní cíle v nepřátelských územích. Jde často o území států s propracovanou protiletadlovou obranou (Sýrie, Írán) a často s perfektními znalostmi o pohybech amerických špionážních satelitů.

SR-72 patří do skupiny výzvědných, sledovacích a průzkumných ISR (Intelligence, Surveillance, Reconnaissance) platforem schopných podniknout přesný pozemní úder. Relativní nezranitelnost má zajistit právě velmi vysoká rychlost a výška letu (20 km a výše).

Snaha Lockheed Martin zapadá do cestovní mapy US Air Force, která vyzývá k podpoře vývoje nadzvukových zbraní do roku 2020 a hypersonických ISR/útočných platforem do roku 2030. Hlavní požadavek na budoucí hypersonické letouny jsou schopnost operovat 24 hodin zcela samostatně (bez komunikace, bez GPS) a vysoká schopnost průniku do těžce bráněných území.

Americké letectvo rovněž klade čím dál větší požadavky na cestovní rychlost letounu. V roce 2010 byla požadováná minimální rychlost Mach 4, nyní to je již + Mach 5. Jednou z podmínkou je start a přistání na klasické letištní dráze.

Ostatně stejnou filozofii se řídí i koncepce nového amerického dalekonosného bombardéru (Long-Range Strike – Bomber). Letoun má pronikat hypersonickou rychlostí skrze nejtěžší protiletadlovou obranu.

V ruku v ruce s rozvojem vysoce nadzvukových letounů běží v Americe i vývoj hypersonických raketových zbraní. Na rok 2018 je plánován ostrý test hypersonické střely HSSW (High-Speed Strike Weapon). V případě potřeby pak lze SR-72 těmito zbraněmi vybavit.

Zdroj: Aviation Week