Stručná historie Izraele: Kdo je cizinec v Palestině? Část 1.

Biblická historie

Svatá země je dálnicí spojující Egypt s Mezopotámií přes Levantu. V průběhu staletí byla svědkem obrovského množství migrací a dobývání. Z etnického, kulturního a jazykového hlediska byla mnohem složitější mozaikou, než jakou dokáže zachytit jakékoliv jednoduché historické vyprávění, o které se zde přesto pokusím. Například město Jericho na dnešním Západním břehu Jordánu je často označováno za nejstarší město na světě. Archeologové zde vysledovali nepřetržitý vzorec osídlení po dobu jedenácti tisíc let. To znamená, že když byla před čtyřmi tisíci šesti sty lety postavena Chufuova pyramida v Gíze, bylo Jericho staré již více než šest tisíc let. Na velkou většinu této doby nemáme písemné památky. Zatímco židovská tradice říká, že Tóru dostal Mojžíš zhruba kolem roku 1200 př. n. l., většina vědců dnes datuje první kompilaci Tóry zhruba o 600 let později, v historii Jericha tedy celkem nedávno.

Nicméně začněme náš historický exkurz trochou biblického vyprávění. Zhruba tři tisíce let před naším letopočtem bylo území, které se později stalo Svatou zemí, známé jako Kanaán. V knize Genesis ve Starém zákoně Bůh slibuje Svatou zemi Abrahamovi a jeho potomkům. A tento slib je zopakován Abrahamovu synovi Izákovi a poté Izákovu synovi Jákobovi. Jákob později zápasí s andělem a dostane nové jméno Izrael. Jeho dvanácti synům – synům Izraele – ze kterých měli Izraelité vzejít, je podle tohoto biblického příběhu slíbena země Kanaán jako věčné dědictví. Také o tisíc let mladší Korán opakuje tezi, že země byla zaslíbena Bene Izrael, synům Izraele. Náboženská představa, že moderní Židé jsou stále syny Izraele, a tedy stále právoplatnými obyvateli Svaté země, byla základem některých nároků sionistů na nynější moderní židovský národní stát.

Existuje však i mnohem rozšířenější sekulární verze tohoto tvrzení, podle níž praotcové moderních Židů žili ve Svaté zemi již zhruba dva tisíce let před zničením Druhého chrámu Římany. To bylo následováno vyhnáním, neustálým stěhováním, marginalizací, odpíráním státní příslušnosti, pronásledováním a pokusy o genocidu. Proto je podle tohoto tvrzení správné a přirozené, aby se dnešní židé vrátili do Svaté země a vybudovali zde vlastní etno-národní stát.

Politická stránka tohoto argumentu je samozřejmě předmětem ostrých sporů, kterou není možné objektivně rozhodnout. Ať o něm argumentuje kdokoliv, všechny pokusy o objektivní rozsouzení věci v jádru vyjadřují politickou preferenci. To pak platí ještě výrazně více u otázek náboženských. Ostatně jak objektivně řešit překrývání slibů různých náboženství ohledně jednoho kusu území, které je hodnotné primárně svojí polohou na křižovatce velkých kultur.[3] Jak poznamenala Golda Meirová: „Mojžíš nás 40 let vodil pouští, aby nás přivedl na jediné místo na Blízkém východě, kde není ropa.“