Stručná historie Izraele: Kdo je cizinec v Palestině? Část 2.

Na rozdíl od první židovské války, o které máme díky svědectví Iosepha Flavia[1] dostatek informací, existuje k druhému židovskému povstání podstatně méně pramenů, takže mnohé okolnosti povstání nejsou známy. Co víme bezpečně je, že tato nábožensky inspirovaná revolta byla přes počáteční úspěchy rozdrcena a veškeré naděje, že Židé obnoví svůj stát, tak vzaly za své na další téměř dva tisíce let. Palestina se stala napevno součástí Římské říše. Jediným státním útvarem, kde byl mezi zničením Druhého chrámu a založením moderního Izraele vyznáván judaismus jako státní náboženství, tak bylo krátké období v dějinách Chazarské říše.[2]

Titův oblouk v Římě, oslavující rozdrcení židovské vzpoury dynastií Flaviovců, nasvícen v izraelských barvách po útoku Hamásu ze 7. října. / Italy In Israel

Vzrůst křesťanství a války Říma s Persií

Tragédie pro židy se však záhy stala triumfem pro křesťany. Jedním z důsledků římského obratu proti židům bylo, že podnítil konverzi ke křesťanství a postupné prohlubování rozdílů mezi oběma sektami. Křesťané koneckonců uctívali stejného Boha a víra v této formě nebyla geograficky či státoprávně omezena, nevyžadovala pokrevní vazby[3] ani některé jiné komplikace, jako např. obřízku.

Během několika následujících staletí se Svatá země výrazně pokřesťanštila a mnoho lidí, kteří se dnes nazývají Palestinci, byli ve skutečnosti potomky židů ze Svaté země, kteří konvertovali ke křesťanství a později přestoupili na islám, což jsme dopodrobna rozebírali minule.