Stržení Mariánského sloupu inicioval radikální socialista

Vzorem pražského sloupu, podobně jako například vídeňského z roku 1648, byl Mariánský sloup postavený v roce 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. Šlo o akt díkůvzdání za zachování města v době švédské okupace za třicetileté války. Mariánské sloupy byly na různých místech budovány jako votivní díla, tj. vyjadřující chválu Bohu, a plnily funkci sloupů pamětních, neboť připomínaly různé tragické události. V některých městech se nacházely tam, kde se konaly bohoslužby v dobách zuřící morové epidemie.

Pražský Mariánský sloup byl za přihlížení davu stržen na začátku listopadu roku 1918. Celá historie jeho stržení je opředena různými interpretacemi. Obecně se má za to, že odstranění sloupu bylo nápadem spisovatele Františka Sauera, zvaného „Franta“. Podle určitých zdrojů se sám Sauer údajně vyjadřoval k tomu, že sloup byl symbolem spolupráce katolické církve s Habsburky, a tudíž bylo správné jej z vlasteneckých důvodů po bitvě na Bílé hoře, v níž byla česká stavovská armáda poražena, zničit.

Požádali jsme o názor historika a vysokoškolského pedagoga Radomíra Malého, který uvedl ke stržení Mariánského sloupu méně známé skutečnosti, které výše uvedenou teorii zpochybňují. Připomněl, že 3.listopadu 1918 se na Bílé hoře konal tábor lidu, na němž poslanec za národní socialisty, anarchista a poté komunista Bohuslav Vrbenský vyzval dav, aby se vydal na Staroměstské náměstí a strhl tento „hanebný pomník naší poroby“. Vrbenský byl původním povoláním zubař a přátelil se s Klementem Gottwaldem. Podle doktora Malého byl zmíněný proslov hlavním impulsem a signálem k vandalskému aktu. „Nevím, zda právě Vrbenský je vynálezcem lži, že Mariánský sloup byl postaven na památku vítězství na Bílé hoře, nicméně on ji vehementně hlásal a vyslovil ji též na tom táboru lidu,“ říká Malý a dodává, že pravda je ovšem taková, že sloup byl sice postaven až roku 1650, ale bylo to na památku jiné události – ubránění se Prahy roku 1648 před švédskými vojsky, která ji obléhala, o čemž jasně svědčí nápis na sloupu, který dal pořídit císař Ferdinand III.

Stržený sloup v roce 1918; větší foto / Foto: Autor neznámý, Volné dílo

Je tedy velmi nepravděpodobné, že iniciátorem stržení byl známý pražský bohém a publicista Franta Sauer z okruhu známých osobností období před první světovou válkou, k nimž například patřil i Jaroslav Hašek. Samozřejmě se Sauer na fyzickém stržení podílel velmi aktivně, ale původcem myšlenky zřejmě nebyl. Jisto ale je, že tento akt se připravoval již několik dní předtím, o čemž svědčí mobilizace některých pražských hasičů, kteří se již několik hodin před činem sešli na Staroměstském náměstí a na vlastním stržení sloupu se podíleli. Již není asi možno stoprocentně zjistit, v čí hlavě se nápad zrodil, ale nejblíže realitě bude, že se jednalo o Vrbenského, který se už před válkou vyznačoval nenávistnou antiklerikální agitací.

Osud samotného Vrbenského byl ovšem docela zajímavý, protože byl v roce 1923 vyloučen z KSČ, stal se předsedou Spolku přátel SSSR, na počátku okupace byl krátce vězněn, a nakonec emigroval do Sovětského svazu, kde začala jeho podpora gottwaldovského křídla.                 

Fámu, že Milada Horáková dala na sochu smyčku, vymyslela StB

Radomír Malý připomíná, že v minulosti se šířily fámy, které se ale ještě i dnes občas objevují, že v den stržení Mariánského sloupu v Praze Milada Horáková údajně házela Panně Marii smyčku kolem krku. Nemůže to být pravda, vysvětluje Malý, neboť Horákové, za svobodna Králové, bylo tenkrát teprve 16 let a studovala gymnázium. Házet smyčku na krk Matky Boží představovalo vylézt na žebřík, což nebylo bez rizika pádu a zranění. „To by si organizátoři určitě neriskli, pustit k tomu šestnáctiletou nezletilou holku, protože kdyby spadla a zranila se, šli by do kriminálu,“ vyvozuje doktor Malý logicky. Na fotografických záběrech není mladá Milada Králová nikde zachycena.

Co je pouze na celé fámě pravdou, je, že Milada jako studentka patřila k národně socialistické mládeži a byla velkou fanynkou Vrbenského, z čehož později, za první republiky, vystřízlivěla. „Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že si nenechala tuto akci ujít a byla v davu, který se hrnul z Bílé hory na Staromák a nadšeně aplaudoval likvidaci sloupu. Rozhodně se ale na tom nepodílela fyzicky,“ zdůrazňuje Radomír Malý. Dodává, že podle ústních svědectví, která zachytil, fámu, jak Horáková házela smyčku, vymyslela v době jejího procesu a popravy Státní bezpečnost. Tímto způsobem se StB snažila proti ní poštvat katolíky. V estébáckých materiálech jsou přitom podle Malého totiž zaznamenány stížnosti, že zejména a hlavně katolíci nechtějí podepisovat rezoluce požadující její popravu.

Marianský sloup v Praze; větší foto / Foto: Mojmir Churavy, CC BY-SA 4.0, Wikimedia

Tomáš Garrigue Masaryk měl pochopení

Prezident Masaryk ve své době stržení sochy komentoval pochvalně, jak dokládá následující výrok: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem sám tomu rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás“ (T. G. Masaryk, citace z díla Cesta demokracie I). Prezident později s určitým časovým odstupem své původní konstatování doplňuje v knize Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918: „Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobnosti, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé Hoře.“

Publicista Ferdinand Peroutka ve svém stěžejním díle „Budování státu“ z roku 1933, k incidentu uvádí: „Lid upřímně pokládal stržení Mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety tak či onak, sloup pokládán za znamení hanby a za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“

Přesvědčení, že Mariánský sloup byl postaven jako oslava vítězství nad Švédy má v dnešní době své odpůrce. Někteří se vracejí i k rané argumentaci a citují Josefa Pekaře z přelomu 10. a 20. století. V diskusi o postavení Husova pomníku se již v roce 1915 římskokatolický profesor a rektor Univerzity Karlovy Pekař vyjádřil ke kauze pražské repliky mnichovského Mariánského sloupu v tom smyslu, že oslavuje „vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím“. Toto tvrzení je pak vykládáno tak, že se v případě sloupu jednalo o symbol nadřazenosti a nadvlády katolíků nad protestanty, nikoliv o pouhé poděkování Panně Marii za „ochranu“ Prahy před Švédy. Toto je dokladem, že otázka sloupu byla a je kontroverzní. Mariánský sloup i jeho odstranění vyvolává poměrně silné emoce.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl požehnán v roce 2020.

Mariánský sloup je již více než rok opět na svém místě                 

Žádosti o odstranění sloupu se objevovaly od doby národního obrození. Podle dostupných informací jednali od roku 1848 radní hlavního města o odstranění památky města opakovaně. Dne 3. listopadu 1918 dav sloup, který na Staroměstském náměstí v centru Prahy stál dlouhých 268 let, za jásotu přítomného davu strhnul. I když byl Sauer uváděn jako hlavní původce činu, za tuto občanskou iniciativu nebyl ale nikdo potrestán. Příslušné úřady nevyhodnotily zmíněný akt jako trestný čin.

Po sto jedna letech se Mariánský sloup vrátil na své místo. Od 4. června 2020 je po různých sporech a tahanicích opět na Staroměstském náměstí. Jednou z hlavních myšlenek, které hovoří pro jeho návrat, je, že jeho násilné odstranění zůstává nešťastným symbolem ateistického běsnění, které tu a tam postihuje český národ. Praktickou zásluhu na návratu sloupu má sochař Petr Váňa, který na replice původní památky pracoval více než dvacet let. V polovině srpna 2020 požehnal sloup pražský arcibiskup Dominik Duka. Zdůraznil přitom, že památník není výrazem zpupnosti katolické církve, ale je naopak výrazem vděčnosti za pomoc v době válek. Když zvážíme veškeré peripetie tohoto sochařského díla, nepřekvapí nás, že během slavnosti se za dohledu policie shromáždili také odpůrci znovunavrácení s nápisy „Sloup hanby“ či „Praha není Vatikán“.

„Byl to hluboký příběh i díky těm, kteří byli proti nám. Proto jim děkuji,“ uvedl poněkud lakonicky na slavnosti sochař a restaurátor Petr Váňa. Slavnosti předcházela bohoslužba v Týnském chrámu. Kardinál Duka ocenil práci autora díla a na závěr bohoslužby předal sochaři zlatou Svatovojtěšskou medaili.