Ukrajinská letní ofenzíva a její percepce českými experty. Díl 2.

Příčiny ukrajinského „neúspěchu“?

Ztráta tempa ukrajinských operací, která dala Rusku čas na přípravu

Z kontextu mediálních vystoupení expertů vyplývá, že jednou z příčin dosavadního „ukrajinského neúspěchu“ (pomalého postupu v případě Visingra) je čas na vybudování ženijně předem připravené ruské obrany. Mělo k tomu dojít kvůli odkládání ukrajinské ofenzívy. Velká pozornost je v analýzách věnována rozsáhlým minovým polím. Zpoždění kritizuje zejména Jiří Šedivý. Bylo však možné ukrajinské přípravy urychlit a zaútočit dříve? Odpověď nyní neznáme, protože nemáme spolehlivá data ke stavu ukrajinské armády. Můžeme se pouze rozumně dohadovat, že v únoru a březnu 2023 se ukrajinská armáda stále ještě zotavovala ze ztrát chersonské útočné operace, cvičila se na západní bojovou techniku, rozvíjela schopnosti provádět vševojskové operace a v neposlední řadě čekala na lepší počasí. Útočit s vyčerpanými silami, které si ještě dostatečně neosvojily svěřenou bojovou techniku a nejsou sladěné, nemusí být nejlepší nápad.

Šedivý dále rozvíjí argument: „Rusové po počátečních značných neúspěších při první ukrajinské protiofenzívě našli cestu, jak ukrajinskou převahu z větší části eliminovat a logicky se také naučili používat moderní metody vedení této války.“ Jaké to mají být, nám ale opomněl sdělit. Na úsecích fronty, kde ruská vojska dosáhla v zimní kampani alespoň částečného úspěchu, jako byl třeba Bachmut, se bojovalo metodami vyvinutými již v první světové válce doplněné o schopnosti moderních technologií. Hlavní slovo měly menší úderné oddíly a výkonné ruské dělostřelectvo.

Nedostatečná materiální pomoc Západu

Pozornost čeští autoři věnují dopadu „nedostatečné“ západní materiální pomoci bojující Ukrajině. V posledních týdnech se do kurzu dostává „kauza F-16“. Kritizováno je zejména pozdní rozhodnutí vybavit Ukrajinu těmito letouny (Jiří Šedivý). V tomto kontextu je zdůrazňováno, že jejich dodávky se na bojišti projeví nejdříve koncem roku 2023, ale spíše až příští rok.

Čeští experti tím či oním způsobem upozorňují na absenci vzdušné převahy na ukrajinské straně. Nicméně až na výjimky se celkově opomíjí jeden podstatný aspekt této války. Nejde o neexistenci ukrajinské vzdušné převahy. Je to horší. Ukrajinské síly musí vést útočné operace v situaci vzdušné převahy protivníka. Nemít vzdušnou převahu a muset se vypořádat se vzdušnou převahou protivníka jsou dva kvalitativně velmi odlišné stavy. Doporučovat v takové situaci útočit razantněji většími silami je proto podivné. Provádět útočnou operaci „frontového“ rozsahu za existence vzdušné převahy protivníka je v rozporu se samou podstatou doktríny NATO. Vlastně pouze Lukáš Visingr systematicky zdůrazňuje, že ukrajinské velení se pokouší o něco, s čím západní doktrína příliš nepočítá. Tedy vedení útočné operace při existenci vzdušné převahy protivníka. Pokud by ukrajinské velení mělo zcela implementovat alianční doktrínu vedení války, mělo by přejít svými silami do obrany, a ne se pokoušet o útok na několika operačních směrech.

Varšavská smlouva v době studené války kalkulovala s tím, že se vzdušným silám členských států nemusí v případě války s NATO podařit vybojovat vzdušnou převahu a spoléhala se na mimořádně silnou vojskovou PVO kryjící útočící vojska. Ukrajinští velitelé jsou s touto možností seznámeni. Dostatečně výkonnou vojskovou PVO ale prozatím ukrajinské síly v potřebném rozsahu nedisponují. Protože úvodní průzkum bojem odhalil zranitelnost ukrajinských sil ruským vojskovým letectvem, je šílenstvím na počátku ofenzívy zvyšovat sázky, nasadit početnější síly a doufat, že Rusům dojde přesně naváděná munice.

Jiří Šedivý dále kritizuje jako dvojsečné americké rozhodnutí dodat Ukrajině kazetovou munici, protože ji mohou recipročně začít nasazovat i Rusové. Šedivý asi poslední rok a půl komentuje odlišnou válku, než o které se píše v tomto textu. Z veřejně dostupných zdrojů se dá dohledat masivní nasazení ruské kazetové munice od prvního dne války. Moskva nebere ohled ani na světové veřejné mínění a už vůbec ne na ukrajinské civilní obyvatelstvo. Kalkulovat s tím, že Rusko nebude používat kazetovou munici, když ji nebude používat Ukrajina, je podle mého soudu mylné.    

Pozornost je věnována i dalším vojenským dodávkám. Jakub Janovský uvádí, že: „Určitě by dokázali využít více dělostřelecké munice. Dále nemají k dispozici tolik odminovávacích prostředků, kolik by potřebovali. Kdyby měli více ženijní techniky a dobře vycvičených ženistů na odstraňování překážek včetně min, věřím, že by se Ukrajincům dařil postup určitě lépe.“ Tento závěr lze stěží rozporovat. Přesto je vhodné upozornit na všeobecně známý fakt – každá ženijní překážka má svoji cenu především tehdy, pokud je postřelována. Hlavním problémem ukrajinských sil je potlačení, umlčení a zničení palebných prostředků protivníka, který v souladu s doktrínou i zdravým rozumem prioritně útočí na ukrajinské ženisty. V případě úspěchu je vytvoření průchodů v minových polích a zátarasech z ostnatého drátu pouze otázkou času. Ukrajina proto potřebuje zejména zbraňové systémy schopné vypořádat se s ruskými palebnými prostředky v hloubce, které palbou kryjí ruská minová pole a ženijní překážky. V západní doktríně plní tuto roli kromě dělostřelectva letectvo a bojové vrtulníky.     

Úroveň bojové přípravy na ukrajinské straně, neschopnost provádět vševojskové operace a taktika vedení útočných operací

Pozornost je experty věnovaná úrovni bojové přípravy ukrajinských sil a dosaženému stupni vycvičení. Podle Janovského v brigádách vybavených západní technikou je větší podíl nováčků než u jiných ukrajinských svazků. Jan Ludvík argumentuje, že ukrajinské síly stejně jako ruské nejsou schopny provádět vševojskové operace ve větším měřítku a mají nedostatky v plánování operací na všech úrovních.  Zdeněk Petráš uvádí, že: „Co však bude zásadní problém, to je úroveň operačního nasazení moderní západní techniky. Jedna věc je disponibilita této techniky v míře potřebné pro vedení ofenzívy, věc druhá je pak schopnost využít potenciál, který tato technika nabízí, a to jak z hlediska schopností osádek a personálu, který tuto techniku používá, tak i z hlediska plánování nasazení této techniky v ofenzivní operace. … problémem ukrajinské armády nemusí být jen nedostatečné množství bojové techniky, na který je neustále poukazováno jako na hlavní příčinu neúspěchů v dosavadní protiofenzívě, ale i problém spočívající v nedostatečné schopnosti naplánovat a zkoordinovat činnost mezi strategickou, operační a taktickou úrovní vedení operace…“ S těmito závěry nezbývá než souhlasit.

Jak autor tohoto článku již dříve rozebral ve svých textech v NATO Aktual a Armádních novinách, Ukrajina nemá kapacity k zajištění adekvátního výcviku statisícům vojáků povolaných během mobilizace. Proto improvizuje, jak umí a musí vystačit s tím, co má. Kádrové ukrajinské brigády, které v dosavadních bojích utrpěly nemalé ztráty, byly intenzivně cvičeny ve vedení vševojskového boje proti rovnocennému protivníkovi od roku 2015. Na Donbase získaly i určité bojové zkušenosti. Nelze ale během války očekávat dosažení podobné úrovně bojové připravenosti svazků složených z mobilizovaných vojáků a nově povolaných branců. Západní výcviková pomoc v této oblasti přišla dle dostupných dat až počátkem roku 2023. Ukrajinské prapory jsou cvičeny ve vedení vševojskových operací přibližně tempem jeden za měsíc. I kdyby se v současnosti tempo zvýšilo na brigádu měsíčně, je to málo k tomu, aby byly k vedení vševojskových operací alespoň na úrovni západního mírového standardu vycvičeny dostatečně velké zálohy postačující k provedení několika útočných operací. Pouze tehdy je totiž možné dosáhnout ukrajinské mezinárodně uznané hranice.

Jiří Šedivý kritizuje taktiku (menší formace na více směrech) ukrajinského velení. Podle něj musí být ofenzíva „razantní“. Očividně má na mysli vedení úderu většími silami tankových a mechanizovaných formací na jednom operačním směru. Jinými slovy kritizuje rozmělňování ukrajinských sil do většího množství směrů. Je ale hodné zamyšlení, zda by nasazení celých praporů a brigád místo zesílených čet a rot na počátku ukrajinské ofenzívy vedlo k úspěchu. Lze totiž argumentovat i jinak – na bojišti se pouze objeví větší množství cílů pro ruské dělostřelectvo, vrtulníky a drony. Vrhat tankové a mechanizované síly proti předem připravené obraně, jejíž palebné prostředky nebyly ani potlačeny a natož zničeny, nemusí být optimálním řešením úlohy.  

Šedivý dále uvádí, že: „Téměř absolutní nadvláda Rusů ve vzduchu a oboustranné masové používání bezpilotních prostředků všech úrovní, které zajišťují nepřetržitý a detailní přehled o tom, co se děje na bojišti i v hlubokém týlu, nedovoluje větší soustředění vojsk v optimální hloubce k provedení nečekaného manévru a rychlého úderu na slabá místa ruské obrany. A v tomto si Ukrajinci nechali Rusy vnutit jejich způsob vedení války, který ukrajinští velitelé znali z dřívější doby a který po celou dobu předvádějí ruští velitelé. Jen relativně malá část ukrajinských velitelů vyškolených na ‚západě‘ byla schopna vést moderní manévrový boj. K úspěchu podzimní protiofenzívy přispěla i ruská ‚strnulost‘.“ Tyto teze ale v sobě obsahují množství rozporů. Pokud mají Rusové nadvládu ve vzduchu, jak mohou Ukrajinci masově používat bezpilotní prostředky? Buď má ruská strana ve vzduchu nadvládu a potom je schopna Ukrajincům zcela odepřít přístup do vzdušného prostoru nad bojištěm. Anebo ji nemá a jde pouze o převahu ve vzduchu. Obojí zároveň nemůže být pravdou. Ruskou převahu ve vzduchu nikdo nezpochybňuje. Ta je zřejmá. Řeč je o „téměř nadvládě“.

Přestože ruské převahy ve vzduchu si Šedivý všiml a zároveň je mu známo, že pouze malá část ukrajinských svazků je vycvičena k vedení vševojskových operací, diví se, že Ukrajina nebojuje západním způsobem. Nicméně jádro problému spočívá v následujícím – západní armáda zahájí postup vpřed až po dosažení vlastní vzdušné nadvlády alespoň nad prostorem bojových operací. Suma sumárum, k tomu, aby mohli ukrajinští velitelé útočit většími mechanizovanými svazky je nezbytné eliminovat ruskou převahu ve vzduchu. Dokud se tak nestane, je rozumné bojovat jinak (viz poslední díl série). 

Rezidua sovětského vojenského vzdělání u většiny ukrajinských velitelů v tomto aspektu rozhodně nejsou na překážku správnému pochopení jádra problému. Sovětská armáda přece předpokládala, že nad vlastními manévrujícími svazky a svazy rozprostře mohutnou a vícevrstvenou vojskovou PVO, která do oblasti operací stíží přístup letectvu států NATO. Převaha ruského letectva je faktem. To ukrajinští velitelé mohou těžko změnit. Změnit ji mohou pouze členské státy NATO, které mohou začít vyzbrojovat Ukrajinu moderními bojovými letadly a vším potřebným k jejich řádnému využití. Válka ale zatím trvá příliš krátce na to, aby k tomu mohlo dojít. Přezbrojení na nové typy moderních bojových letadel je i v době míru u dobře spravovaných států úkolem na roky.

V tomto kontextu Šedivý také kritizuje ukrajinské velení za malé využívání vrtulníkových výsadků za ruské obranné linie. Podle mého soudu k takovému použití vrtulníkového letectva je možné se odhodlat až po oslabení vojskové PVO protivníka a současně je reálná šance, že výsadkářům rychle přispěchá na pomoc kavalerie. Ani jedna z těchto podmínek nebyla zatím naplněna. Čas vrtulníkových výsadků ale ještě může přijít.  

Šedivý dále uvádí: „Zatímco armády států NATO pod vlivem zavádění nových technologií a zkušenosti z dvou válek v Perském zálivu směřovaly svůj vývoj k lehčím armádním strukturám, což bylo vyjádřeno snižováním počtu těžké techniky včetně tanků (ale nezbavovaly se jich úplně), Rusové trvali ve svých strukturách na masové přítomnosti tanků, a dokonce i obnovovali tankové armády. Ukrajinci namísto toho, aby hledali cestu, jak tento ruský koncept překonat, se mu přizpůsobili.“ Jaké překonání ruského konceptu má ale autor na mysli? Armády členských států NATO se přece zbavily podstatné části těžké bojové techniky. Nikdo totiž již nepředpokládal střet s ruskou armádou ve vysoce intenzivní válce.

Část palebných úkolů, které u ruské armády plní dělostřelectvo a raketové vojsko, navíc u západních armád měly plnit (americké) vzdušné síly. Pokud by koncept lehkých, protipovstaleckých a „afghánizovaných“ sil, jenž byl implementován v armádách NATO, aplikovala Ukrajina ve výstavbě svých ozbrojených sil po zkušenostech z války 2014-2015, bylo by s největší pravděpodobností už po ní. Lehčí armádní struktury bez tanků a dělostřelectva, budované v minulých třech dekádách mnohými členy NATO, by ruský masivní únorový vpád na Ukrajinu rozhodně nezastavily. Konec konců i Chat GPT 4 na otázku, zda je možné zastavit ruskou invazi na Ukrajinu dobrým slovem, odpověděl, že „úspěch je málo pravděpodobný“.

Suma sumárum, Ukrajina zatím obdržela málo těžké bojové techniky západních typů, aby mohla bojovat způsobem americké armády. Nevede manévrovou mechanizovanou válku, protože k ní nemá schopnosti. Nedisponuje převahou ve vzduchu, její vojska nejsou dostatečně vycvičena k vedení vševojskových operací a nemá zajištěno nahrazování velkých ztrát, se kterými je tento způsob vedení bojové činnosti proti rovnocennému protivníkovi v prvních fázích nutně spojen. Konec konců Sun Tzu je připisována myšlenka, že „pokud znáte své nepřátele a znáte sami sebe, nebudete ve sto bitvách poraženi; Pokud neznáte své nepřátele, ale znáte sami sebe, jednou vyhrajete a jednou prohrajete; pokud neznáte své nepřátele ani sebe, budete v každé bitvě poraženi.“ Ukrajinští nejvyšší velitelé evidentně znají sebe i nepřítele a jsou se vědomi limitů schopností jim svěřených vojsk.  

Velmi podobný příběh patřící do množiny „ukrajinská taktika“ rozvíjí také Štěpán Hobza, když kritizuje údajně zbytečně opatrný postup ukrajinských velitelů.  Hobza k tomu uvádí: „Zdá se, že už i Ukrajinci si svou chybu uvědomili. Částečně pod americkým tlakem nyní na jižní frontu vyslali svou nejelitnější 82. paradesantní brigádu, od které očekávají alespoň místní průlom. Kdyby totéž udělali před dvěma měsíci, jejích čtrnáct těžkých tanků Challenger a zhruba 200 dalších obrněnců západní výroby mohlo být rozhodujícím jazýčkem na vahách. Teď ale Rusové jejich příchod očekávají a pohodlně sedí ve svých třech obranných liniích za hustými minovými poli. Necelé dva měsíce, které jim schází do začátku deštivého období, už jejich nápor nejspíš vydrží. … Ve válce – stejně jako v míru – prostě štěstí vždycky bude přát těm, kdo se nebojí hrát vabank.“

Hobza argumentuje anekdotickými příběhy z druhé světové války, kdy se hazard vyplatil (Manstein ve Francii roku 1940 a Rommel v Severní Africe roku 1941). Zmiňované případy ale nepředstavují reprezentativní vzorek situací, kdy velitelé ve válce nadmíru riskovali. Jde o typické výběrové zkreslení (selection bias). Existuje i mnoho opačných příběhů. A možná že převažují. Například v létě 1941 se početné a dobře vyzbrojené sovětské tankové a mechanizované svazky a svazy vrhaly do četných velmi riskantních protiútoků v Bělorusku a na Ukrajině proti početně slabší německé armádě. Hobzovými slovy hrály vabank, protože rozkaz zněl jasně. Jejich jediným výsledkem bylo kompletní zničení Rudé armády vzor 1941 a největší porážka jakou kdy jaký stát utrpěl. Tuhle lekci si naštěstí pro Kyjev současná generace ukrajinských velitelů dobře zapamatovala a postupuje s rozvahou. Krev není voda a zásoby západní vojenské techniky a ochota Západu ji Kyjevu poskytovat rozhodně nejsou nekonečné. Navíc můžeme předpokládat, že ty dodatečné dva měsíce pro 82. výsadkovou využili ukrajinští velitelé k osvojení si nové bojové techniky a zlepšení svých dovedností v provádění vševojskových operací.    

Bojové možnosti ruské armády

Jiří Šedivý dlouhodobě a správně upozorňuje, že bychom neměli ruskou armádu hodnotit pouze podle jejích nejhorších výkonů. Také Jan Kofroň varuje před tím, aby byla ruská armáda vnímána pouze jako tupé a demoralizované stádo. Více méně všichni experti varují, že ruská armáda je schopná se v boji adaptovat a zlepšovat. Kofroň vyzdvihuje taktiku ruské armády, která často podniká protiútoky znemožňující ukrajinským silám rozvíjet dosažený úspěch. Podle Ludvíka masově nasazované drony společně s výkonným dělostřelectvem nahrávají obránci, kterým je v tomto případě Rusko. Podobně vidí problém i Lukáš Visingr. V neposlední řadě experti zdůrazňují roli bitevních vrtulníků Ka-52, kterým se dařilo v úvodních týdnech ukrajinské ofenzívy úspěšně napadat ukrajinské jednotky.