Ukrajinské útoky na Krym v historické perspektivě

24. srpna na výročí ukrajinské nezávislosti došlo i k výsadku speciálních sil a vyvěšení vlajky. Ukrajinci tím dali symbolicky najevo, že se poloostrova bez boje nevzdají. Krym má pohnutou historii spojenou s dobýváním a válkou. Pojďme si společně zrekapitulovat alespoň některé z těchto událostí počínaje středověkem.

Černá smrt v Evropě

Při dobývání přístavního města Kaffa, nynější Feodosije – bohatého obchodního centra Janovanů na jihovýchodě Krymu, využili Mongolové neobvyklou taktiku, jak zasáhnout obléhaného nepřítele. Netušili přitom, že dokážou ochromit nejen město, ale rozšířit morovou nákazu téměř do celé Evropy.

Záminka k dobývání v jedné osobní obchodní při se našla už kolem roku 1343. Ještě v tom roce Mongolové začali zdlouhavě dobývat město. Obránci však byli dobře připraveni a zásobeni, mongolský chán Džanibeg se tak uchýlil ke lsti a využil situace. V táboře Mongolů se vyskytnul mor kosící mnoho chánových vojáků. Jejich těla byla vržena přes hradby na janovské obránce. Ti se nemohli kontaktu s infikovanými těly zcela vyvarovat a v té době neléčitelná nemoc se tak rychle rozšířila i ve městě.

Někteří Janované měli ještě k dispozici lodě a rozhodli se odplout, nákazu přitom vezli s sebou. Ta se pak rychle rozšířila z velkých města na pobřeží Středozemního moře po Evropě. V některých oblastech zahynulo až 50 % obyvatelstva a nákaza se dokázala vracet i v několika vlnách za sebou. Celkově Evropa ztratila během této morové rány asi třetinu lidí. Jedná se přitom o jedno z prvních známých užití biologické zbraně v dějinách lidstva. Krym v této tragédii sehrál významnou roli. Tataři postupně ovládli celý poloostrov, který se stal součástí Zlaté hordy a později centrem Krymského chanátu.

Kozácké výpravy na Krym

Historii vzniku záporožských kozáků lze vysledovat zhruba od počátku 16. století, kdy si na ostrově Chortici na Dněpru stavějí opevněný tábor Sič. Jednalo se o divoká a nezávislá bratrstva válečníků a dobrodruhů, která se začala vojensky organizovat. Jen nemnozí z nich pěstovali obilí a měli trvalejší sídla. První kozácká výprava proti Krymským Tatarům byla vyslána roku 1556. Útoků postupně narůstalo, staletí trvající loupežné výpravy Tatarů začali kozáci oplácet stejnou mincí. Jejich odvaha a sebevědomí přitom neustále narůstalo, nezůstalo tak pouze u útoků na Krym a blízké okolí. V ohrožení se ocitnul i samotný Cařihrad jako centrum Osmanské říše.

Velkou slávu si získali někteří vojenští velitelé – hetmani kozáků. Mezi nejslavnější patřil Petro Sahajdačnyj, po němž je na Ukrajině pojmenována i vojenská akademie. Roku 1616 obeplul pobřeží Krymu s asi stovkou lehkých pohyblivých člunů a napadl Feodosiju, město vypálil a osvobodil mnoho křesťanů z otroctví. V roce 1624 dokonce došlo k vypálení samotného předměstí Cařihradu. Kozáci představovali nespoutanou sílu, často byli ochotni za svá práva také povstat a bojovat. V důsledku povstání hetmana Bohdana Chmelnického proti polskému králi se tak od roku 1654 poprvé dostává značná část Ukrajiny do sféry vlivu carského Ruska. I to však provázela nespokojenost a živelný odpor. Vojenská tradice kozáků navíc přetrvala a navazuje se na ni dodnes. Na Ukrajině je tento jev obzvláště silný.

Války carského Ruska s Osmanskou říší

Pro expandující carské Rusko představoval Krym strategický cíl. Přístup k Černému moři pak bránu do Evropy. Válek carského Ruska s Osmanskou říší bylo mnoho, přitom ne vždy úspěšných pro Rusko. V 18. století se však již naplno projevoval úpadek Osmanů. To se mělo ukázat brzy i v přetahované o Krym. V roce 1774 byl tvrdými mírovými podmínkami definitivně zajištěn přístup Ruska k Černému moři. Rusko se navíc stalo protektorem Krymského chanátu – ten už tak byl pouze formálně samostatný.

Ve válce se obzvláště vyznamenal vojevůdce Suvorov, který jako jeden z mála ruských vojevůdců zaváděl prvky moderního výcviku, spoléhal na bodákové útoky a prokazoval vynikající strategické uvažování. Další válka vypukla hned vzápětí a týkala se bezprostředně Krymu. Proti Ruskem podporovanému chánovi vypuklo na Krymu povstání. Tataři pak byli Suvorovem rozdrceni v Bachčisaraji. V roce 1783 byl Krym za panování carevny Kateřiny Veliké Ruskem anektován a mocenské změny v regionu potvrdila další rusko-turecká válka roku 1792.

Krymská válka v 19. století

V letech 1853-1856 další válka ovlivnila osud a směřování regionu. Původně byla Krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. Rusové přitom usilovali mimo jiné o vojenský přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. To vyvolalo obavy západních velmocí. Proti Rusku a jeho rozpínavosti postupně stála téměř celá Evropa. Rozdíly v technologické, vojenské a ekonomické síle byly obrovské.

Na tureckou armádu by ta ruská nepochybně stačila. To se ostatně projevilo v několika střetnutích na počátku války - v námořní bitvě u Sinopu došlo k rozdrcení turecké flotily. Úrovně moderních armád západních velmocí však ta ruská zdaleka nedosahovala. Carovo rozhodnutí zaútočit se rychle obrátilo proti celé zemi. V carské armádě svými životy za tuto chybu zaplatily desetitisíce nevolníků bez moderního vybavení.

Spojenci v říjnu 1854 začali obléhat krymský Sevastopol. Všechny aktéry trápily epidemie a těžkosti v zásobování. Spojenecké jednotky a posily bylo možno vysílat na Krym z Francie a Anglie po moři a byly na místě za tři týdny. Ruským jednotkám trvala cesta z Moskvy na frontu někdy i tři měsíce. Pro zaostalé Rusko šlo o neřešitelný problém a bylo nuceno volit mezi zahraničním ponížením nebo ekonomickým krachem. V září 1855 Sevastopol konečně padl, což se ukázalo jako bod zlomu. V Rusku také mezitím nastoupil na trůn nový car nakloněný mírovým jednáním. Rusko vyšlo z války velmi oslabené a na několik desetiletí ztratilo své velmocenském postavení.

Bílí proti Rudým

Carské Rusko své zaostávání za západní Evropou nedohnalo ani po krymské válce. V průběhu první světové války přes veškeré nasazení a statečnost vojáků nedokázalo uspět zejména v souboji s císařským Německem na východní frontě. To nakonec vedlo až ke kolapsu carských armád v roce 1917. Následná občanská válka se významně dotkla i území Krymu. Jedním z nejznámějších velitelů bělogvardějských armád bojujících proti bolševickým rudým jednotkám byl Pjotr Nikolajevič Wrangel. Paradoxně celý svůj život bojoval za Rusko, proti Japoncům, Němcům, a nakonec právě i bolševikům.

V roce 1920 i s ohledem na neudržitelnou situaci a postupný ústup bílých generál Wrangel ovládal již pouze Krym. Rudá armáda měla již v této fázi jednoznačnou převahu a bílí ztratili mezinárodní podporu. Wrangel proto rozhodl o dobrovolné evakuaci vojáků i civilistů do Turecka. Této možnosti nakonec využilo nejméně 150 tisíc osob. Krym a jeho obyvatelé, v nemalé míře stále Krymští Tataři byli poté vystaveni rudému teroru.

Druhá světová válka

Obzvláště ničivě zasáhla Krym druhá světová válka. O poloostrov se začalo bojovat už na podzim 1941. Naplno se operace k dobytí Krymu rozběhla v závěru roku 1941 a v průběhu roku 1942. Sověti se postupně stahovali k Sevastopolu. Nepočetné německé jednotky pod velením schopného Ericha von Mansteina, společně s rumunskou armádou, získávaly kontrolu nad poloostrovem jen pozvolna.

To přivedlo sovětské velení k nápadu pokusit se posílit odhodlané obránce dobře opevněného Sevastopolu námořním výsadkem. Svou roli v tom opět sehrála už po několikáté v dějinách Krymu Feodosija. Právě zde se Sověti na jediném místě na pobřeží dokázali úspěšně vylodit. Manstein však s vypětím všech sil dokázal jejich nápor ustát a k prolomení obklíčení Sevastopolu nedošlo. Naopak se německé jednotky prioritně soustředily na zničení sovětských sil na východě Krymu, což se jim podařilo v květnu 1942. Samotný Sevastopol po odstřelování z mohutných obléhacích děl kapituloval až 9. července 1942.

Znovu se válka vrátila při sovětském znovudobývání poloostrova v roce 1944. V květnu 1944 byla nasazená německá 17. armáda zničena a Sevastopol dobyt. Pro tatarské obyvatelstvo mělo dobytí Krymu hořkou příchuť. Stalin je obvinil z kolaborace a hromadně deportoval do střední Asie. Transfer a těžké živobytí mnoho z nich nepřežilo. Na krymské Jaltě se také v únoru 1945 konala schůzka představitelů SSSR, USA a Velké Británie.

V roce 1954 byl Krym administrativně přičleněn k Ukrajině. Po rozpadu SSSR deklarovalo Rusko respektování územní celistvosti Ukrajiny výměnou za odevzdání jaderných zbraní. Základ mírového uspořádání světa je i v předvídatelnosti mocenských aktérů a respektování uzavřených dohod!

Shrnutí

Krym i v 21. století má značnou důležitost. Historicky se v tomto místě střetávaly nejrůznější vlivy a mocenské ambice. Je tomu tak i v současnosti. Schopnost Ruska vést i nadále válku bude ovlivňovat řada faktorů, zejména ekonomické a technologické. Ukrajinské údery na Krym zesílí.

Situace připomíná některé konflikty v minulosti a historie nám opět skýtá možná ponaučení. Budoucnost Krymu a politické uspořádání celé oblasti tak podobně jako kdysi ovlivní výsledek války. Důsledky budou jistě dalekosáhlé a v zájmu společenství západních zemí je napravit chybu ruské anexe Krymu v roce 2014! Právě tehdejší pasivita a neschopnost rázné reakce zažehla současný nejzávažnější evropský konflikt od konce druhé světové války.