Úsilí poúnorového vojenského exilu o návrat svobody do naší země

Úsilí poúnorového vojenského exilu o návrat svobody do naší země
Klement Gottwald během projevu na Staroměstském náměstí / Rudé právo, CC BY-SA 4.0 (Zvětšit)

V důsledku komunistického puče v únoru 1948 odešly do exilu ve svobodném světě stovky aktivních i záložních vojáků tehdejší československé armády. Další osudy těchto mužů byly různé. Drtivá většina z nich se i přes značné počáteční existenční problémy podílela v následujícím období na úsilí o obnovu demokracie v Československu, a to v různých zemích po celém světě.     

                    

V předmluvě ke knize významného vojenského historika Františka Hanzlíka s názvem Vojenský exil a krajané v USA pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948 se uvádí, že téměř nikdo z nich nepředpokládal, že dosažení tohoto cíle bude trvat více než čtyři desetiletí. V odborné literatuře je věnována pozornost různým formám perzekucí vojáků po únoru 1948 a jejich osudům. Stranou širší pozornosti však dosud zůstává činnost vojáků v exilu a snaha, s jakou usilovali o obnovení demokracie v Československu. Jedním z důvodů je nedostatek archivních pramenů a značná finanční náročnost studia materiálů dostupných v zahraničí.

„Omezené jsou i možnosti využití osobních svědectví aktérů událostí té doby. Většina z nich se změny režimu v Československu v roce 1989 nedožila a pouze někteří vydali v zahraničí svá svědectví ve formě různých pamětí. Uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 přineslo okamžité perzekuce ve všech oblastech života společnosti. Nezákonné masové zásahy proti odpůrcům nového režimu byly vedením Komunistické strany Československa nazývány očistou veřejného života od reakce,“ připomíná brněnský historik Hanzlík

Objektem perzekucí se stali i účastníci odboje za druhé světové války. Týkalo se to především příslušníků československé zahraniční armády ze Západu. František Hanzlík dále zdůrazňuje, že z podezření z nepřátelství vůči režimu nebyli automaticky vyjmuti ani příslušníci Československého armádního sboru v SSSR. Někteří důstojníci působili za války v Anglii i v Sovětském svazu. Více než 300 důstojníků bylo v průběhu války na základě mezispojeneckých dohod převeleno z Anglie do Sovětského svazu. Byly mezi nimi i dvě desítky československých letců, kteří patřili ve Velké Británii k nejlepším.

Čistky organizované nechvalně proslulým Bedřichem Reicinem

Hlavním nástrojem perzekucí v armádě se stalo 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany – obranné zpravodajství (OBZ) v čele s nechvalně proslulým plukovníkem Bedřichem Reicinem, který osobně mnohá opatření směřující k čistkám v armádě plánoval a připravoval již dlouhou dobu před únorem 1948. Patřil k nejradikálnějším ze všech představitelů KSČ, kteří se na organizování převzetí moci komunisty podíleli. Navrhoval a byl bez váhání připraven použít nejtvrdších opatření, včetně internace všech, kdo by se postavili na odpor.

Ještě před převzetím moci komunistickou stranou žádal Rudolfa Slánského o souhlas se zatčením šestnácti generálů, které nazýval „reakčníky“ a „západníky“.  „Slánský provedení zatčení zamítl s tím, že to zatím nepřipadá v úvahu a dal souhlas jen k zatčení členů ústřední branné komise národně socialistické strany a sekretářky státního tajemníka Lichnera,“ komentoval postoj Slánského Reicin a dále uvedl: „Slánský tehdy formuloval náš úkol v armádě během únorových událostí tak, že máme jenom udržovat armádu v neutralitě a zabránit otevřenému vystoupení reakce.“

Pověstnou tečkou za nezákonným působením Reicina v době únorových událostí z roku 1948 byla symbolická pětadvacítka – dne 25. února bylo propuštěno 25 generálů z armády. Stalo se tak na základě návrhu, který vypracoval Bedřich Reicin. Důvodem propuštění těchto generálů do civilu nebylo to, že by porušili předpisy, ale záminkou k perzekuci byly výhradně jejich názory, případně postoje v minulosti. Dokládají to například oficiální zdůvodnění propuštění generála Sergěje Ingra – „prokázaná nedůvěra k SSSR“, u generála Heliodora Píky – „nesouhlas s lidově demokratickým zřízením a záporný postoj ke komunismu a socialismu“, nebo v případě generála Josefa Bártíka – „vyvíjel činnost namířenou proti SSSR, udržoval styky s rozkolníky v Národní frontě“.       

         

Ludvík Svoboda nesouhlasil s automatickým propouštěním z armády

Podobné důvody jsou uváděny i u všech ostatních generálů a důstojníků, kteří byli „vítězném únoru“ proti své vůli zbaveni možnosti pracovat v armádě. Bedřich Reicin přijal s velkou nevolí fakt, že generál Ludvík Svoboda poté, co návrh na propuštění schválil Slánský, svolal poradu, kde bylo propuštění generálů projednáváno. Navíc Svoboda ještě navštívil prezidenta Edvarda Beneše, aby si vyžádal jeho souhlas. Prezident s propuštěním souhlasil, ale požádal Svobodu, aby byla propuštěným dána plná penze a možnost zaměstnání mimo armádu. Ludvík Svoboda proto nařídil, aby byla u ministerstva národní obrany zřízena umisťovací komise, která měla propuštěným generálům a důstojníkům opatřovat místa v hospodářských a jiných podnicích.

V různých zdrojích se uvádí, že celkově bylo od února 1948 do konce roku 1949 z armády propuštěno téměř 3000 důstojníků a generálů a o rok později tento počet vzrostl na necelých 5000 vojáků z povolání. Jak napsal historik VHÚ Jan Šach v podrobném pojednání z roku 2013, „řada z těchto vojáků prošla nechvalně proslulým Domečkem v Kapucínské ulici na Hradčanech, kde byli při výsleších podrobeni fyzickému a psychickému násilí“. Kromě represí v armádě rozehrály orgány vojenské zpravodajské služby (OBZ) mnoho „zpravodajských her“ za účelem proniknout do protikomunistických organizací a získat spojení s exilem, napsal dále o situaci po únorovém puči v roce 1948 Jan Šach.    

 

          
Z knihy Vojenský exil a krajané v USA pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948 / army.cz

Pozitivní role krajanů v USA ve snaze o obnovení demokracie v původní vlasti

Dvousetstránkovou publikaci Františka Hanzlíka Vojenský exil a krajané v USA pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948 vydalo v roce 2012 Ministerstvo obrany ČR. Knihu s množstvím fotografií a různých dobových dokumentů, například protokolů z výslechů důstojníků, lze jednoznačně považovat za důležitý příspěvek k objasnění působení našeho exilu v USA a rovněž aktivit krajanů při podpoře úsilí o obnovu demokracie v Československu po únoru 1948.

Čtenáře určitě zaujmou mimo jiné fotografie generála Lva Prchaly, o kterém je známo, že stál v čele tzv. protičeskoslovenské emigrace po roce 1945. Jeho skupina byla označována jako „prchalovci“. Fotodokumentace zahrnuje i majora generálního štábu Zdenka Sládečka, který patřil až do smrti generála Prchaly v roce 1963 k jeho nejbližším spolupracovníkům. V knize narazíme rovněž na fotografie majora Josefa Čermáka, který byl jedním z mála pilotů, jimž se podařilo uprchnout do zahraničí letounem.

Jmenovaná publikace volně navazuje na knihy Krajané v USA a vznik ČSR (Ministerstvo obrany ČR, Praha 2008) a Krajané a československý zahraniční odboj 1938–1945 (Ministerstvo obrany ČR, Praha 2010), jejichž autorem, případně spoluautorem s Václavem Vondráškem je opět brněnský historik, profesor Univerzity obrany František Hanzlík. Tyto publikace tvoří určitý celek, dokumentující velké úsilí krajanů v USA, které projevili při poskytování pomoci staré vlasti v dobách bezprostředního ohrožení českého a slovenského národa nebo jejich společného státu v uplynulém století. Kniha současně prezentuje také souvislosti vzniku a působení Svazu československých důstojníků v exilu ve Spojených státech amerických.

 

Nahlásit chybu v článku


Související články

KOMENTÁŘ: Protičeská rétorika šéfa českých komunistů v Rusku

Ve zjitřené atmosféře léta roku 1968 zveřejnil deník ústředního výboru Komunistické strany ...

Zneužívání armády proti odpůrcům komunistického režimu

Záhy po převzetí moci v únoru 1948 začali českoslovenští komunisté budovat represivní model ...

KOMENTÁŘ: Komunistickou totalitu nelze zlehčovat

Opět se blíží výročí srpnového vpádu statisícových jednotek Sovětského svazu a jeho čtyř podřízených ...

Komunističtí generálové, kteří nezradili svou vlast

V nedávných dnech si demokraticky smýšlející občané naší země i sousedního Slovenska ...

Komentáře

Zvýraznit příspěvky za posledních:
6h12h24h
Rozbalit všeSbalit vše
  • Christian
    20:38 03.02.2021

    Bylo pro mne velkou ctí setkat se v 90. letech s válečným hrdinou generálem Josefem Buršíkem a s dalšími bojovníky z východní a ze západní fronty. Je pro mne velkou ctí, že se již ...Zobrazit celý příspěvek

    Bylo pro mne velkou ctí setkat se v 90. letech s válečným hrdinou generálem Josefem Buršíkem a s dalšími bojovníky z východní a ze západní fronty. Je pro mne velkou ctí, že se již řadu let osobně znám s paní Zdenou Mašínovou, sestrou Ctirada a Josefa, který žije v Kalifornii. Občas si s Josefem vyměníme prostřednictvím mailové pošty či telefonicky názory na různé záležitosti. Přes internet jsem s Josefem Mašínem realizoval i rozhovor, který je na str. 18 až 28 součástí kapitoly věnované neuvěřitelnému příběhu rodiny generála Josefa Mašína v mé knize Osobnosti, lidé a podlidé (Sursum, 2015). V této kapitole je i úryvek z rozhovoru s Mirkem Topolánkem s názvem Nejvíce si vážím lidí, kteří odešli, ale nepřestali pomáhat. Zmíněný rozhovor jsem dělal v roce 2008 pro Brněnský magazín. Díky dosti riskantním kontaktům v celém průběhu tzv. normalizace s přáteli v Mnichově jsem se po pádu totality, kdy jsem již mohl za nimi svobodně vycestovat, jsem se mj. seznámil s řadou lidí z vysílače Svobodná Evropa, ale třeba také s vnučkou Reinharda Heydricha, kterého vzpomíná značka Jura99. O těchto a dalších lidech píšu ve zmíněné knížce Osobnosti, lidé a podlidé. O dalších zajímavých lidech se zmiňuji v nové knize Kouzlo komunikace, která vyjde někdy v dubnu. Moje dcera, která si rovněž zvolila dráhu novinářky, vydala zase knihu s názvem Nebojovali švestkovými knedlíky (Computer Press Brno, 2011). Na základě analýzy našeho i zahraničního dobového tisku v této publikaci analyzuje případ skupiny bratří Mašínů. Je to vůbec první kniha vydaná u nás na toto téma, kterou napsal vystudovaný historik. Značka Jura99 má ale pravdu - většina občanů ČSR nebyla tehdy připravena na to, aby v boji za svobodu tekla krev. Tento názor jsem ostatně často slyšel i během mých reportážních cest po Evropě i v zámoří.
    Kristián ChalupaSkrýt celý příspěvek

  • Jura99
    08:08 03.02.2021

    Když tu je zmiňován hrdina SSSR Josef Buršík, možná by stálo za doplnění, což ale asi každý ví, že hrdinů SSSR z ČSR bylo šest a nakonec gen. Buršík z nich dopadl nejlépe a dožil ...Zobrazit celý příspěvek

    Když tu je zmiňován hrdina SSSR Josef Buršík, možná by stálo za doplnění, což ale asi každý ví, že hrdinů SSSR z ČSR bylo šest a nakonec gen. Buršík z nich dopadl nejlépe a dožil se svobody. Tři in memoriam, což hovoří o jejich osudu dostatečně a zbylí tři jako oběti persekuce poválečného režimu. Pplk. Sochora dost možná odstranili, okolnosti jeho autonehody jsou divné. Pikantní dilema soudruzi řešili u gen. Tesaříka, odebrat mu domácí vyznamenání mohli, ale hvězdu hrdiny SSSR ne, dokonce na dotaz u Sovětů, jestli by to nešlo nějak zařídit, aby o hvězdu přišel, soudruzi nepochodili. Tesařík byl trochu neřízená střela, prý na nějakém vojenském kurzu spřátelených armád inzultoval východoněmeckého soudruha, že proti takovým v minulé válce bojoval. Možno dodat, že bojovat začal skutečně brzy, už během vpádu maďarských vojsk do Podkarpatské Rusi byl vojínem čs. jednotek a aktivně se účastnil obrany.
    Jinak k tématu článku, "Úsilí poúnorového vojenského exilu o návrat svobody do naší země". To byl dost obtížný úkol, protože hraničil s případnou občanskou válkou. První i druhý odboj měl cizího nepřítele, ale třetí odboj měl nepřítele doma a nutno říct, že opravdu značná část obyvatel novému zřízení alespoň částečně fandila. To snad dobře ilustruje osud kpt. Knotka, bývalého čs. parašutisty, který se po roce 1948 vrátil do ČSR jako agent britské služby a kontaktoval známého, rovněž bývalého parašutistu, který byl dokonce původně vybrán k provedení atentátu na Heydricha. On však nelenil, věděl co je jeho "občanská" povinnost, domluvil si schůzku, ale současně Knotka udal Stb, který během zatčení spáchal sebevraždu. Rovněž víme, jak dodnes rozděluje společnost názor na bratry Mašíny. Takže občané ČSR nebyli zjevně připravení na to, aby tekla krev pro něco tak "malicherného", jako je např. svoboda pohybu, svoboda podnikání a justiční spravedlnost.Skrýt celý příspěvek

  • Eagle
    21:43 02.02.2021

    "Psal se 6 duben 1945 a my se stahovali z právě dobyté kóty. Ve vzduchu bylo cítí jaro a konec války byl nedaleko. Já jsem ale na pancíři svého tanku vezl těla svých nejlepších ...Zobrazit celý příspěvek

    "Psal se 6 duben 1945 a my se stahovali z právě dobyté kóty. Ve vzduchu bylo cítí jaro a konec války byl nedaleko. Já jsem ale na pancíři svého tanku vezl těla svých nejlepších kamarádů" citace Josefa Buršíka jako velitele tankových jednotek se mi dodnes vryl do paměti. Ano, máme Gabčíka,Kubiše,Nováky a Fajtly ale máme taky neobyčejné vojáky z východní fronty, Sochor Tesařík Buršík. Komu tyhle jména nic neříkají doporučuji si o nich přečíst, zejména generál Buršík, již má panem Chalupou velmi stručně popsán životopis a konkrétně jeho příběh by stál za nafilmování.Skrýt celý příspěvek

  • Christian
    12:55 02.02.2021

    Značka Miroslav správně píše, že pro většinu zahraničních vojáků, kteří na různých frontách druhé světové války nasazovali za naši svobodu své životy, bylo velmi frustrující, když ...Zobrazit celý příspěvek

    Značka Miroslav správně píše, že pro většinu zahraničních vojáků, kteří na různých frontách druhé světové války nasazovali za naši svobodu své životy, bylo velmi frustrující, když byli po únoru 1948 velmi tvrdě pronásledovaní. Někdy v roce 1996 jsem byl jako novinář pozván Konfederací politických vězňů na slavnost, která se pod záštitou prezidenta Václava Havla konala na Hradě ve Španělském sálu. V té době jsem působil ve funkci vedoucího brněnské redakční pobočky Denního Telegrafu. Zde mne předseda KPV Stanislav Drobný představil generálmajorovi Josefu Buršíkovi, kterému se po odsouzení v roce 1949 na 14 let do vězení, podařilo o rok později z Mírova uprchnout a dostat se do Velké Británie. V srpnu 1968 tento držitel nejvyšších sovětských vyznamenání, včetně titulu Hrdina Sovětského svazu, přišel na velvyslanectví SSSR v Londýně, kde tato svá vyznamenání na protest proti okupaci naší země demonstrativně vrátil. Předseda KPV Drobný tehdy generálu Buršíkovi řekl, že redaktor Telegrafu Chalupa ve vězení za komunistů sice nebyl, pouze u několika výslechů. Dodal, že ale s vysokou školou jsem musel dlouhá léta pracovat v neodpovídajících profesích, mj. jako kulisák. Pan generál se pak zeptal, zda mne to nějak frustrovalo? Na mou odpověď, že moc ne, protože se mnou u jevištní techniky v Mahenově divadle pracovalo více zajímavých lidí s vysokoškolským diplomem, pak Buršík řekl, že s ním ve vězení byla doslova elita národa. Přesto ale utekl, protože chtěl proti totalitnímu režimu aktivně bojovat. Kristián ChalupaSkrýt celý příspěvek

  • Miroslav
    13:23 01.02.2021

    Muselo to byť pre nich veľmi frustrujúce, že nasadzovali svoj život v boji proti nacizmu, a keď sa to podarilo a bolo možné vrátiť sa domov, sa objavil režim nie veľmi odlišný od ...Zobrazit celý příspěvek

    Muselo to byť pre nich veľmi frustrujúce, že nasadzovali svoj život v boji proti nacizmu, a keď sa to podarilo a bolo možné vrátiť sa domov, sa objavil režim nie veľmi odlišný od toho pôvodného. Nehovoriac o tom, že socializmus ako nositeľ práva víťaza bol de facto legitimizovaný a nebolo možné s ním priamo bojovať.Skrýt celý příspěvek

    • Ján Paliga
      22:24 01.02.2021

      ... režimy boli rovnaké.... ...obidva masovo pripravovali ľudí o život...

      ... režimy boli rovnaké.... ...obidva masovo pripravovali ľudí o život...

Načítám diskuzi...