ÚVAHA: Na jakou válku se má Armáda ČR připravit?

Voják Armády ČR; ilustrační foto / MO ČR

Dříve, než se pustíme do případných úvah o vyzbrojení české armády, je potřeba definovat možné konflikty, kterých se armády České a Slovenské republiky mohou z různých důvodů zúčastnit.


Odkaz první světové války

Historici a vojenští odborníci obvykle nešetří kritikou při rozboru minulých konfliktů, jak se vojska jedné či obou stran nedokázala správně připravit na nadcházející konflikt. Jak byli překvapeni zbraněmi, protivníkem, terénem, počasím nebo jak se připravovali na válku minulou místo na tu budoucí. S výhodou zpětného pohledu se pohodlně kritizuje, skutečnost je však poněkud složitější.

Bylo by únavné a mimo téma provést historický výčet těchto „nepřipraveností“, který je notoricky znám. Zkusme jen malou úvahu – i když historie si nehraje na „kdyby“. První světová válka a její dodnes živé zákopové trauma.

Když se nad tím zamyslíme, úspěch německého von Schlieffenova plánu (německý strategický obchvat přes neutrální Belgii a Lucembursko) měl ve světle později známých faktů malou šanci na úspěch, ale jistě nebyl úplně nemožný. Stačila menší rozhodnost nebo rychlost na straně obránců, menší odpor britských expedičních sil, trochu více paniky nebo defétismu.

Vše mohlo skončit vymanévrováním francouzské armády, postupem německých vojsk do výhodných pozic a jakousi obdobou pro Francii nevýhodného prusko-francouzského míru (1870).

Rychlé ukončení války na západě mohlo ovlivnit mnohé události na východě ‒ nemuselo dojít ani k italské ofenzívě proti Rakousko-Uhersku. Dnes bychom tak nemluvili o nepřipravenosti na zákopovou válku a tanky, bojové chemické látky nebo nové taktiky bychom objevili až později.

Pokusy předvídat budoucí typ konfliktu není dnes o nic jednodušší a pravděpodobnost překvapení a nepřipravenosti je velmi vysoká. Možných scénářů a jejich variant je opravdu mnoho. Udělejme si proto hrubou typologii konfliktů, do kterých se může nějakým způsobem zapojit Česká nebo Slovenská republika.

Naší úlohou není určit, kdo je „dobrý“ a kdo je „zlý“, čí válka je spravedlivá nebo nespravedlivá. Úlohou je posoudit vojenské hledisko. Zkusíme také omezit politickou analýzu otázky „proč by k takovému konfliktu vůbec mohlo dojít?“ na úplně nezbytné minimum. Musíme si uvědomit, že žádné hranice ani sféry vlivu nejsou určeny nějakou nadpřirozenou silou, ale většina z nich byla určena mocí silnějších, ať již vojensky nebo diktátem, s pramalým zájmem o dotčené obyvatelstvo (tedy nás). Tento prostý fakt, kdo má v rukou silnější karty, se může historicky měnit.

Jakkoliv se nám budou zdát níže popsané možnosti nesmyslné mějme na paměti historii. Během málo let nebo i měsíců se situace dramaticky změnila a dříve nemyslitelné války se staly skutečností. Ještě v roce 1934 málokdo věřil v možnost nějaké nové velké války, která však nastala již za pět let. To je dnes doba, za kterou při dnešních byrokratických procesech nestihneme vyzbrojit ani jednu brigádu pásovými obrněnými vozidly.

1. Na východních přístupech

Velikost sféry vlivu Ruska závisí na měnícím se poměru sil mezi Ruskem a evropskými zeměmi již celá staletí. Konflikt na Ukrajině a obsazení Krymu je jen pokračováním tohoto nikdy nekončícího dynamického procesu.

V současném zájmu České a Slovenské republiky je, aby se sféra ruského vlivu neposunula dále na západ. Potenciálními bojišti první linie jsou Pobaltské státy a východní Ukrajina, dále Ukrajina až po Dněpr a Podněstří v Moldávii. Následná linie (a zvláště v případě volného průchodu ruských vojsk Běloruskem) poté východní hranice Polska a Karpaty, případně až Visla-Karpaty.

Náčrt možných bojišť a směrů ohrožení na východních přístupech. / Google Maps

Na východě se můžeme dostat do bojů se třemi typy protivníků, a to dokonce současně:
1. Povstalci vyzbrojení pěchotními zbraněmi s podporou ruských dobrovolníků a speciálních jednotek;
2. Povstalci, kteří „náhle získají“ těžké zbraně, obvykle o něco starších specifikací;
3. Regulérní ruská armáda.

U bodu 1 a 2 je potřeba počítat se zásobováním z Ruska a na hranicích s ruskou protivzdušnou obranou (PVO), letectvem, vzdušným průzkumem, prostředky radioelektronického boje (REB), radiotechnickým průzkumem i satelitním pokrytím. Názornou ukázkou bodů 1 a 2 je konflikt na východě Ukrajiny.

Protivníci mohou sledovat různé cíle:
1. Získání ústupků, oslabení sousedních zemí či prosazení změn (politické změny, odsun vojsk NATO, demilitarizace, výhody pro rusky mluvící obyvatelstvo atd.);
2. Rychlé obsazení vymezeného území s následným zmrazením statusu quo a případným dalším posunem později (viz východní Ukrajina, Krym);
3. Dramatický posun sféry Ruska na západ (v případě pro Rusko velmi příznivé situace).

Pro dosažení těchto cílů mohou protivníci využít různé strategie boje:
1. Guerillová válka (teroristické útoky) a diverzní útoky;
2. Vyzbrojování a radikalizace „páté kolony“;
3. Omezené „trestné“ vzdušné i pozemní údery na vojenské i nevojenské cíle, zablokování vzdušného prostoru;
4. Infiltrace za účelem obsazení klíčových pozic a rychlé následování výsadky a lehkými mobilními jednotkami, šokové útoky na klíčové body obrany (viz některá poslední ruská cvičení);
5. Hloubková útočná operace velkými mechanizovanými jednotkami s podporou dělostřelectva a letectva.

Útočník má přitom poměrně dobrou možnost volby terénu, který je minimálně po část roku průchozí pro mechanizované jednotky i mimo komunikací (až po velké řeky). Nedá se tedy spoléhat jen na držení komunikačních uzlů a aglomerací. K tomu přidejme velký cestovní ruch a čilou výměnu zboží, co umožňuje poměrně jednoduchou možnost infiltrace do velké hloubky území.

Klasifikace možného protivníka a terénu na východních přístupech. O něco pravděpodobnější scénáře jsou označeny červeným šrafováním, méně pravděpodobné modrým; větší foto / autor

Vidíme, že připravit se správně na konflikt na východních přístupech (zvláště když nemáme k dispozici velké vojsko z dob studené války) je opravdu netriviální problém. Velmi lehce se může stát, že protivník bude pozorně sledovat naše rozvíjení a udeří přesně na naše slabiny. Optimální je klamání protivníka a ukrývání našich záměrů. Co se jednoduše řekne, ale hůře provede.

Útočná operace proti Rusku?
Přes tradiční ruskou rétoriku o svém ohrožení západem je jasné, že případná útočná operace proti Rusku by byla myslitelná jen při faktickém zhroucení ruského státu nebo při občanské válce. Také ukrajování území salámovou metodou není na rozdíl od opačného směru příliš reálné.

Není zde fakticky žádné spřízněné obyvatelstvo ani jiný legitimní rámec (s malou výjimkou Karélie a Kaliningradu, ale tam již dřívější početné obyvatelstvo fakticky neexistuje). Rusko je zatlačeno na limit, který je ochotno akceptovat a na západě nemá kam dále ustupovat. Ruské obyvatelstvo by bylo pravděpodobně velmi jednotné při ztrátě nějakého kusu své západní části.

Naopak u evropského obyvatelstva a politické reprezentace je možné se strachem a s územními ústupky počítat (a Rusové počítají).

Jedinou teoreticky reálnou, a i tak velmi riskantní možností, mohou být krátkodobé „trestné“ operace (podobně jako bylo popsáno v opačném směru), maximálně ale jako odpověď na ruské aktivity podobného typu.

Teoreticky je snad myslitelná operace za účelem zpětného obsazení části východní Ukrajiny z rukou proruských povstalců nebo znovuzískání Krymu. I zde by se ovšem západní vojska setkala s většinou nepřátelsky naladěného proruského obyvatelstva.

Největší hrozby ze strany protivníka: Snadná infiltrace, vyspělé systémy PVO a REB, dělostřelectvo a raketové vojsko, speciální jednotky, obrněné jednotky a letectvo – vše v poměrně velkých počtech.

Potenciální zapojení AČR/OSSR: Malá letecká jednotka, na zemi od praporního uskupení přes mechanizovanou brigádu až po totální mobilizaci (v nepravděpodobném případě rozsáhlého útoku).

2. Vzdálené konflikty na nárazníkovém pásu evropské civilizace

V současnosti stále probíhá vleklý boj o charakter severní Afriky, Středního východu a Afghánistánu, velmi často jsou tato bojiště používaná jako tzv. zástupná.

Některé oblasti současných nebo potenciálních civilizačních a zástupných bojišť od Severní Afriky po Afghánistán; větší foto / Google Maps 

Na rozdíl od východních bojišť je zde typ konfliktu poměrně jasnější. Způsoby boje guerillových bojovníků jsou i přes jejich vynalézavost za mnoho let bojů dostatečně známy. To ale není jediná možnost.

V případě, že by protiislamistická vojska zeslábla pod určitou mez a ztratila leteckou podporu či celkově velkou část palebné síly, rozptýlení guerilloví bojovníci by se velmi rychle přetransformovali v kompaktní masu bojovníků vybavenou kromě známých pickupů také těžkou technikou různého typu. K takovému scénáři došlo po odsunu sovětských vojsk z Afghánistánu nebo na bojištích Islámského státu.

Hrozí také masovější zapojení některého z větších států na opačné proislámistické straně (Írán, Turecko, Rusko, Saudská Arábie) nebo občanské válce v některém ze zatím držících se států (Egypt, Maroko, Tunisko).

Klasifikace možného protivníka a terénu na bojištích v severní Africe, Blízkém východu a Afganistanu; větší foto / autor

Složitost těchto bojišť je v:
1. zarputilosti a motivaci protivníka;
2. vzdálenostech od našich zemí, rozměrech bojiště, terénu;
3. neochotě současných politických reprezentací ani nejhlasitější části obyvatelstva pod taktovkou médií přijmout některé z logických, ale nepopulárních politických, vojenských a ekonomických řešení.

Právě kvůli tlaku politické a mediální scény zůstávají na místě jen nevelká vojska, kterým nezbývá než hrát rizikovou hru na udržení konfliktu v určitých mezích (Afghánistán).

Největší hrozby ze strany protivníka: Rychlé změny stran obyvatelstva a nedůvěryhodné místní ozbrojené síly, splývání protivníka s civilním obyvatelstvem, odhodlanost protivníka, náhlé přepady ze zálohy, nástražné a dálkově odpalované nálože, sebevražedné útoky.

Potenciální zapojení AČR/OSSR: Speciální jednotky a(nebo) mechanizovaná jednotka do velikosti praporního uskupení, ženijní jednotka, polní nemocnice, instruktoři.

3. Nebezpečí z jihu

V současnosti spočívá ohrožení z jihu především v masové neozbrojené migraci. Přes klesající počty po opatřeních některých států nelze příchod nové masové vlny zcela vyloučit.

Vojsko vs. neozbrojené masy
Zastavení a kontrola velkých, více méně neozbrojených mas lidí (max. tyče, kameny, zápalné lahve, nože) je v dnešní době obtížné. Musíme si uvědomit, že vojáci vybavení běžnými zbraněmi jsou schopni zastavit téměř jakkoliv velký dav, ale při dostatečném odhodlání davu jedině za cenu krvavého masakru.

Střelba do sice zuřivého, životu nebezpečného, ale neozbrojeného davu je bohužel to, na co média hladově čekají. Proto je naprosto nutné investovat do vhodného technického vybavení a výcviku, nasadit dostatečné počty lidí i techniky a použít mechanických zábran kdekoliv to je možné. Velkou pozornost je potřeba věnovat boji v mediálním prostoru, kde se vede asi hlavní část konfrontace.

Tím ale možnosti nekončí. Neozbrojený dav se může při podpoře zvenčí nečekaně změnit v dav ozbrojený palnými zbraněmi, v horším případě podporovaný ozbrojenými skupinami a gangy zevnitř hranice, na komunikacích, případně provádějící teroristické útoky na citlivé cíle pro vynucení průchodu svých soukmenovců. Tím se typ konfliktu radikálně změní a vojáci, vyzbrojeni převážně zbraněmi pro kontrolu davu se tak mohou stát snadnou obětí ozbrojenců.

Některé možné Balkánské migrační trasy po uzavření cesty přes Maďarsko. / Google Maps

Dalším typem konfliktu je vojenský útok z Turecka. Jakkoliv to zní hypoteticky až fantasmagoricky, v případě dohody Turecka s Ruskem o sférách zájmů, zvětšujících se problémech s islámskou menšinou v Evropě, nebo dokonce deklarované nečinnosti Německa a Francie za účelem „potrestání neposlušných zemí“ by mohlo být pro Turecko přitažlivé znova obsadit část bývalé Osmanské říše, otevřít si balkánskou cestu, dostat se podstatně blíže k Německu a vyčkat na další oslabení evropských velmocí. Vše pochopitelně za masivní podpory islámské „páté kolony“.

Lze si představit dvě varianty postupu Turecka na sever. Jedna je „pomalá“ varianta, s prvotním obsazením území, kde by deklarativně byla „ohrožena“ turecká nebo muslimská populace (jih Bulharska, Kosovo, Albánie, Bosna-Hercegovina) a pozdějším postupem dále. Druhá je „rychlá“ varianta, se snahou pomocí infiltrace, páté kolony, civilních dopravních letounů a lodí otevřít a udržet komunikace za účelem rychlého průniku hlouběji do Evropy.

Možné fáze „pomalé“ varianty tureckého postupu – každou fázi je možno prezentovat jako „ochranu“ turecké nebo náboženské menšiny. / Google Maps

Současnou geografickou nevýhodou Turecka je pochopitelně příliš malé území v evropské části, Bosporský průliv a krátké suchozemské hranice s Bulharskem či Řeckem. Klíčem k jakékoliv turecké útočné operaci je udržení komunikace mezi Asií a Evropu v dostatečné kapacitě.

Jinou možností je „tvrdá“ občanská válka v Turecku mezi zastánci sekulárního a islámského státu. Zde lze uvažovat o zapojení evropských zemí (doufejme, že na straně sekulární části), třeba i k obraně Bosporu. V každém případě v zájmu České a Slovenské republiky je zastavit protivníka co nejdále na jihu.

Klasifikace možného protivníka a terénu ve směru Jih-Sever; větší foto / autor

Největší hrozby ze strany protivníka: Snadná infiltrace, pátá kolona (islámská, možná nová extrémní levice), mediální tlak při zadržování migračních vln, velikost turecké armády ve všech položkách a její mobilizační potenciál (plus možnost navýšení o množství dobrovolníků nebo dokonce regulérních vojsk z jiných muslimských zemí);

Potenciální zapojení AČR/OSSR: Podpora pro pohraniční vojska, brigádní uskupení až úplná mobilizace (v nepravděpodobném případě rozsáhlého útoku);

4. Konflikty mezi evropskými zeměmi

V Evropě vždy byl a stále zůstává dostatek antagonismů (v dnešní době hlavně ideologických), které v konečném důsledku mohou vést k válkám. Jak se ukázalo mnohokrát v historii, nuceným spojením a centralizací moci se tyto antagonismy, zatlačené násilně do pozadí, často spíše prohloubí.

Kolikrát vypadal konflikt v Evropě jako nemyslitelný, kolikrát se ukázalo, že to není pravda. Z vojenského hlediska je prozíravější nevyloučit nic, od trestné výpravy evropských mocností na „neposlušné“ státy EU, přes pohraniční spory, zapojení se do občanské války v jiném státě až po úplný rozkol a rozpad na dva nebo více znepřátelených evropských bloků.

Hypotetické konflikty mohou mít opět několik podob. Minimálně zpočátku převaží snaha nechat boje na profesionální armádě, minimalizovat civilní oběti a maximálně zkrátit válku. Tedy prohra v poli = přijetí podmínek protivníka. Komu to tak trochu připomíná žoldnéřské války minulosti, není daleko od pravdy.

Žoldnéřské konflikty se však mohou změnit v totální válku na základě odhodlání politické reprezentace nebo obyvatelstva nenechat si vnutit výsledek střetnutí profesionálních vojsk, nebo při hrozbě neakceptovatelného režimu. Totální válka může mít několik podob současně, od masového spontánního odporu obyvatelstva, přes organizovaný odpor guerillovým způsobem až po mobilizaci a konvenčně vedenou válku. Jakkoliv se zdá zhýčkaná evropská populace neschopna válčit, věci se mohou změnit rychle.

Nepříjemným faktem je katastrofální vojenská i branná nepřipravenost České a Slovenské republiky na rozsáhlejší konflikty, jak po stránce materiální, tak i personální. Nepřipravenost obyvatel může válce dát „švejkovitý“ a bohužel tím i tragický charakter.

Jistými výjimkami jsou existující dobrovolné zálohy, militaristicky či branně orientované spolky a polosoukromé ozbrojené skupiny. Až postupující rozsáhlý výcvik po mobilizaci by situaci mohl poněkud změnit.

Klasifikace možného protivníka a terénu při konfliktech uvnitř Evropy; větší foto / autor

Největší hrozby ze strany protivníka: Snadná infiltrace, moment překvapení, technicky vyspělé a početné letectvo i mechanizované síly.

Potenciální zapojení AČR/OSSR: Od brigádního uskupení (pro pomoc spřátelené zemi) a letectva, přes celou profesionální armáda až po úplnou mobilizaci.

5. Vnitřní nepřítel

Jak můžeme vidět z nepříliš vzdálených zemí, celé oblasti se mohou poměrně lehce dostat pod kontrolu zločineckých skupin či jiných skupin, které odmítají dodržovat zákony a terorizují ostatní obyvatelstvo. Jisté ukázky takových míst, kam nerada chodí i policie, již vidíme bohužel i u nás.

Zpětné ovládnutí a zavedení zákona na těchto územích není jednoduché a kromě nasazení dostatečných a správně vybavených ozbrojených složek vyžaduje také tvrdý boj v mediální sféře, jako i zavedení dlouhodobých opatření po ukončení operací ozbrojených složek.

Typologicky jde o boj s guerillovými silami v převážně městských aglomeracích. Při objevení se silnějších ozbrojených sil je pravděpodobná metamorfóza protivníka zpět na „neozbrojené“ obyvatelstvo, snaha o organizaci masových demonstrací proti „policejnímu násilí“ a vyčkávání na odchod ozbrojených složek.

S demografickými, politickými a ekonomickými změnami není v žádném státě vyloučena ani snaha o odtržení částí území s podporou cizího státu. Samozřejmě teď nemyslíme nějakou přirozenou snahu o sebeurčení národa, která v našich končinách není zrovna aktuální.

Taková velmi hypotetická aktivizace některé existující etnicko/národnostně/jazykové skupiny (dejme tomu polské, slezké, moravské, maďarské, goralské či rusínské) může nastat jedině v krajním případě nastolení úplně nepřijatelného režimu nebo silného zahraničního tlaku. Typologicky půjde o boj proti pravděpodobně nepříliš dobře vyzbrojenému protivníkovi ale s odhodláním ubránit území kombinací statické obrany a partyzánských bojů.

Klasifikace možného protivníka a terénu při střetech s „vnitřním nepřítelem“; větší foto / autor

Největší hrozby ze strany protivníka: Mediální tlak, splývání protivníka s civilním obyvatelstvem, útoky ze zálohy, nepřátelsky naladěné civilní obyvatelstvo.

Potenciální zapojení AČR/OSSR: Speciální jednotky, praporní až brigádní uskupení.

Neznámé vlastnosti zbraní

Typ konfliktu ovlivňuje také další špatně předvídatelná věc – reálná účinnost zbraní. Přes všechno testování nemáme jistotu až do reálného nasazení, jak bude zbraňový systém fungovat v konkrétní situaci, proti konkrétnímu protivníkovi, v interakci s taktikou a protiopatřeními. Nevíme. Zkusíme si to ukázat na příkladech:

 + Němci za 2. světové války ke svému nepříjemnému překvapení zjistili množství selhání torpéd s magnetickým zapalovačem;
+ Přesnost spojeneckého bombardování byla poměrně dlouho tragická. Bylo zjištěno, že mnoho pum nespadlo vůbec ani na cílové město, natož na určený cíl;
+ Procento účinnosti protiletadlových řízených střel bylo ve válce ve Vietnamu oboustranně poměrně mizerné;
+ Izraelští tankisté z války Yom Kippur 1973 hovořili obrazně o proplétání se spletí naváděcích drátů protitankových střel (PTŘS), které nic nezasáhly;
+ Bitva o Falklandy 1982 – počítač protiletadlového systému Sea Wolf se při určitých situacích resetoval, a to v nejnevhodnější době;
+ Střely Patriot sice nebyly určeny proti balistickým střelám, nicméně problémy se zasažením raket SCUD byly hlavně způsobeny údajně poměrně banální hardwarovou chybou;
+ Ruské obrněné jednotky utrpěly velké ztráty uvnitř Grozného při první rusko-čečenské válce;
+ V poměrně nedávné době přinášela média bombastické zprávy o zničení množství tanků Merkava ruskými PTŘS v rukou Palestinců při izraelských operacích – samozřejmě někteří žurnalisté nepochopili rozdíl mezi pojmem „zasažen“, „zničen“ či „vyřazen“;
+ Mnohokrát nastaly situace, kdy technika měla problém s prachem, horkem, blátem, chladem, náledím.

Přidáme několik příkladů z možné budoucnosti:
+ Moderní systémy PVO (Patriot, S-300/S-400) nikdy nečelily masovým útokům moderního letectva a cílené snaze o jejich vyřazení při nasazení všech dostupných prostředků REB;
+ Nikdo prakticky nerealizoval tak často probíraný útok proti svazu letadlové lodě;
+ Nikdy se proti sobě v hromadném vzdušném boji nepostavily celé letky F-15/16/22/35 a Su-27/30/35;
+ Ruská obrněná technika stála proti západní obvykle jen v rukou méně kvalifikovaných vojáků jiných států. Jak by dopadl vzájemný střet větších tankových svazků s nejmodernější technikou a dobře vycvičenými vojáky na obou stranách, je těžká otázka;

Neočekávaná účinnost/neúčinnost zbraní tak může donutit naše vojska částečné nebo i úplně změnit způsob boje a válka může nabýt jiného charakteru.

Vidíme, že reálná účinnost zbraňových systémů je další proměnnou, se kterou musíme počítat a dokázat se na ní adaptovat (způsobem nasazení, výcvikem, technickými úpravami).

Neznámý protivník

Poslední neznámou v našem seznamu je protivník (i když jsme se ho výše pokusili definovat). Protivník mívá špatný zvyk nechovat se podle našeho očekávání. Nejen, že mohou být naše znalosti nedostatečné na počátku konfliktu, ale i v jeho průběhu se může protivník adaptovat, změnit taktiku, případně získat pomoc zvenčí a začít způsobovat nečekané problémy.

Jedním z učebnicových příkladů je operace Iraqi Freedom v roce 2003. Irácká armáda se pod údery a po několika těžkých bitvách nakonec poměrně rychle doslova „rozplynula“, nicméně se ozbrojený odpor přetransformoval do krvavé guerillové války, na kterou koaliční vojska, a hlavně západní politická a mediální scéna, nebyla vůbec připravena.

Dalším příkladem může být Rudá armáda ve 2. světové válce, která se po rozkladu své kádrové části v prvních měsících války zdála mnoha německým vojákům definitivně zlomena a poražena ‒ nebyla.

Nikoliv posledním příkladem je válka v Afghánistánu, kde sovětská vojska po nasazení bitevních vrtulníků získala drtivou převahu. Nějakou dobu se zdálo, že porážka mudžahedínů uvedenou taktikou je jen otázkou času. To se dramaticky změnilo po dodávce střel Stinger mudžahedínům.

Na jaký typ konfliktu se vlastně připravit?

Výše uvedené pojednání samozřejmě obsahuje mnoho málo pravděpodobných konfliktů. Dnes málo pravděpodobných. Zítra? I tak ale vidíme, že se můžeme setkat se vším od neozbrojených davů, přes špatně ozbrojené skupiny různých velikostí, až po dobře vyzbrojené jednotky a to od malých komand až po velké armády. Terén od vyprahlých oblastí, přes lesy, tajgy až po urbanizovanou krajinu a velkoměsta.

Charakter války se může výrazně proměnit také v důsledku účinnosti/neúčinnosti zbraní a adaptace protivníka.

V takové situaci je vytvoření koncepce armády a její výzbroje opravdu netriviální problém. Pohyblivé obrněné vozidlo, které tak dobře použijeme při manévrech v otevřeném terénu, dostatečně vyzbrojené při bojích proti protivníkovi nacházejícímu se obvykle na jednom směru, se ukáže jako zoufale neohrabané a lehce zranitelné v městské aglomeraci.

Moderní lehká pěší komanda, které dokáží pomocí lehce přenosných útočných pušek, pancéřovek, PTŘS a miniaturních dronů efektivně obsazovat budovy, budou stejně efektivně masakrována v otevřenějším terénu nepřímou dělostřeleckou nebo minometnou palbou.

Sofistikovaný komplet PVO velkého dosahu, který vyčistí vzdušný prostor o poloměru 100 a více kilometrů, může být překvapivě zničen několika povstalci s PTŘS, o kterých jsme nevěděli, že mohou povstat.

To vše rozhodně neznamená, že máme na nějakou koncepci vyzbrojování rezignovat! Jen se nesmíme slepě zaměřit na omezený počet typů konfliktů, ale pokusit se budovat armádu jako flexibilní a adaptabilní. Co se jednodušeji napíše, než provede.

Pokusíme se o to v dalších článcích.

Nahlásit chybu v článku

Doporučte článek svým přátelům na sociálních sítích

Související články

BVP PUMA přijede na DNY NATO do Ostravy v nejvýkonnější verzi PUMA S1

Bojové vozidlo pěchoty (BVP) PUMA S1 bude k vidění 15 - 16. 9. 2018 v rámci akce Dny NATO 2018 v Ostravě. PUMA je jedním z účastníků výběrového řízení na nové BVP pro Armádu České republiky (AČR). Aktuálně se jedná o nejmodernější bojový a sériově vyráběný systém v kategorii BVP na světě.

Strategická polsko-americká deklarace a americká základna v Polsku

Polský prezident Andrzej Duda se v útery sešel ve Washingtonu s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Jedním z hlavních témat bylo zřízení trvalé americké vojenské základny v Polsku. Varšava je přitom ochotna se významně finančně podílet na výstavbě a provozu základny.

Armáda ČR: Nové tanky, modernizace T-72 nebo BVP se 120mm kanónem

Armáda České republiky plánuje v příštím desetiletí vyřadit z výzbroje tanky T-72. Jaké jsou možnosti náhrady? Česká armáda místo tanků T-72 zvažuje nákup nových nebo modernizovaných německých tanků Leopard 2 nebo nákup střední pásové platformy se 120mm kanónem. Ve hře je také generální oprava a hloubková modernizace tanků T-72.

Tatrovky dominovaly slavnostní přehlídce ke 100. výročí vzniku Československé republiky

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa se v neděli 28. října na pražské Evropské třídě konala největší slavnostní přehlídka ozbrojených a záchranářských složek České republiky za poslední roky. Před veřejností defilovalo více než 4300 příslušníků armády, záchranného systému, policie i celní správy a také přes 200 kusů techniky. Nejpočetněji byla zastoupena technika na podvozcích TATRA, což dokazuje, jak významnou roli hrají tyto české vozy z Kopřivnice v domácích ozbrojených silách i organizacích zajišťujících civilní bezpečnost.

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

Stránka 1 z 4
  • Trener
    10:46 09.12.2018

    Teď se prý už objevují znaky nadcházející další ekonomické krize, tak jsem zvědavý, co z toho ambiciózního armádního výzbrojního programu nakonec zůstane.

  • PavolR
    20:02 08.12.2018

    Ešte jedna aktualita variantám možného tureckého postupu - ak by teraz Srbi v reakcii na vznik kosovskej armády vtrhli do Kosova, pribehli by Turci na pomoc?
    https://svet.sme.sk/c/22003558/kosovo-srbsko-nezavislost-nezavisle-armada-spor-haradinaj-nato.html

  • flanker.jirka
    13:11 08.12.2018

    Velmi zajímavé téma, ve válce jsme stále, období, které u nás nazýváme mírem je neustále bojem na úrovni politiky, tím myslím zákulisní boje vlivových skupin, kterým nejde o nic jiného než vlastní prospěch schováváný za nej(h)různější ideologické (s)myšlenky.
    Od přístupu k NATO se ČR nachází neustále ve válce s čímkoliv si jen v USA vzpomenou. Bohužel, to dospělo do situace, kdy jsme nejzranitelnější na vlastním území a v našich vlastních hlavách.
    Tak že pokud se někam v obraně směrovat, začít v budování krizových plánů na zachování suverenity a chodu státu. To znamená, mít dostatečný potenciál k nasazení k zajištění státních hranic, protože shengenský prostor je dvousečný, pro ekonomiku dobrý, pro bezpečnost špatný, stačí parta negramotů s pár pickupy a může řádit po celé EU.
    Další v pořadí je chod společnosti, který je čím dál více svázán s technologiemi, dnes si bez elektřiny a internetu ani nepořídíte základní potraviny, protože v obchodech se platí bezhotovostně. Hodilo by se mít fyzicky oddělenou záložní datovou síť propojenou v rámci uzemních správních jednotek pro zachování základních funkcí států i v té poslední vesnici. Chybí nám obrana ochrana důležitých objektů, jakými jsou elektrárny, rozvodné stanice, produktovody. A co hlavně, chybí práce s lidmi, pokud neví nyní jak se chovat v krizových stavech, tak pak už bude pozdě.

    Za nejpravděpodobnější scénář možných střetů se dá považovat krize v rámci EU, nikdy nebyl problém rozhádat i ty nejlepší spojence v rámci "rodiny" navenek se tvářící v pohodě. Ale témat na kterých se státy EU neshodují je čím dál více, s tím jak se velké státy snaží prosazovat silou své nápady, které zkrátka a dobře, občas nemají za mák rozumu a jdou proti přirozenému chování ve společnosti. Tak že naprostý souhlas s tím, že nás tu nejvíce ohrožují skupiny obyvatel neochotné se přizpůsobit se našim pravidlům, která nás od nich rozlišují a troufám si říct, dělají nás lepšími, proto k nám ty hordy migrují.

    Na Rusko se zapomínat nemůže, ale je vidět, že stačí i postarší původem sovětská technika k zastavení jejich vlastní akce, pokud nechybí motivace lidí o něco nebo někoho válčit.

    Tak že bude nutné mít nadvládu v elektromagnetickém spektru, dopravě, energetice, zásobování, soběstačnosti.

    ...zatím se ukazuje, že obyčejný chod AČR dokáže paralyzovat pouhý výbuch v jednom muničním skladu. S velkou slávou se na zajištění prostoru vystřídaly snad všechny útvary s vyjímkou dukly a ondráše.

  • Poly
    19:56 07.12.2018

    Varianta č. 4 - konflikty mezi evropskými zeměmi není až tak nesmyslná. Rusko nemá proč válčit s NATO. Pokud chce být velmocí potřebuje oslabit případně rozložit EU a politicky vytvořit to, co bylo dřív a to obdoba SSSR. Putin už několikrát tvrdil, že rozpad SSSR byl největším selháním Ruska. Na oslabení pozice EU pracuje usilovně propaganda, tajné služby, financování zájmových skupin a politiků včetně prezidentské kampaně. Od 2SV nebyl v Evropě žádný konflikt mimo jiné i díky EU. Pokud EU padne, tak stačí málo, třeba sucho a konflikt je přímo v Evropě je na spadnutí. Naše armáda nemůže být pouze defenzivní. Dopady globálního oteplování a nedostatek vody a s tím spojený nedostatek potravin dolehne na ČR víc, než na většinu zemí Evropy. Pak se může stát, že v zoufalé situaci si pro tu vodu a úrodnou půdu budeme muset zajít k sousedům jinak pojdeme hlady. Ti nám ji po dobrém nedají, protože jí nebudou mít nazbyt. Na Slovensku bude podle prognóz vody dost a je to kousek. Tento scénář není nereálný. Bohužel o ty pesimistické odhady vývoje sucha v ČR nejsou dostatečné černé. Pak stačí součet pochybné vlády, politického rozkolu v Evropě, imigrace a devastačního sucha. Některé obce v ČR nemají vodu už 5 let a příští rok jich bude ještě víc....

  • Tesil
    17:03 07.12.2018

    Většině konfliktů předcházely důkladné analýzy,propočty atd,které se později ukázaly jako zcela mylné.Což autor,který se zřejmě inspiroval G.Friedmanem nevyvrací.
    Mohl by přidat velmocenské ambice Polska v budoucnu. Či nástup militarismu v Japonsku, to se nás však přímo netýká.

    Toto se nás ovšem týká.

    Nepříjemným faktem je katastrofální vojenská i branná nepřipravenost České a Slovenské republiky na rozsáhlejší konflikty, jak po stránce materiální, tak i personální. Nepřipravenost obyvatel může válce dát „švejkovitý“ a bohužel tím i tragický charakter.

  • juhelak
    16:21 07.12.2018

    U AČR mě momentálně chybí něco s vetším zastavovacím efektem.. nikdy nevíte jestli to nebude jednou potřeba..Lidí a techniky máme relativme málo a nemůže být všude v případě obrany..Nedokázu si s nynějšími možnostmi představit jak by mohla naše armáda zastavit pohyb celku na úrovni brigády nebo divize.
    Odpovědí by bylo do budoucna uvazovat o znovuzavedení raketometů..ideálně z dosahem od 40 do 100 km s co největší palebnou silou..coz teda nejsou vampýry atd. Odpoved na tohle se dá najít na ukrajine za celkem levný peníz...

  • astor
    04:52 07.12.2018

    Rozhodně jsem pro guerillovou válku. V okamžiku nainstalování jakékoliv cizí entity zaútočit na okupační vojska a s nimi kolaborarujícími vrstvami ať to stojí, co to stojí. Tak, jako se náš hrdinný národ postavil okupaci v roce 1968 (dle častého vzpomínání hrdinů typu Hlučín). Až přijdou jiná spřátelené vojska(jedno odkud), můžeme si hrdinný odboj zopakovat na společných žranicích. Takoví jsme dobří.

  • Trener
    20:10 06.12.2018

    Poslední dobou též hrozí velké sucho, poslední dobou moc neprší, na horách bývá málo sněhu, který hned roztaje, zásoby podzemní vody jsou taky menší a někde znečištěné, tak jen doufám, že se nedostatek vody nestane v budoucnu důvodem k nějakým problémem mezi sousedními státy v našem regionu.

  • 16:58 06.12.2018

    Tenhle článek se mi líbí, děkuji za něj.

    V podstatě kopíruje moje vlastní úvahy o pravděpodobnostech případných válek od nejméně po nejvíce.
    Zkusím nastínit "své" scénáře:

    1) Samozřejmě, že válku s Ruskem vyloučit nemůžeme (stejně tak, jako s třeba Albánií, nebo Zambezi, kde je pravděpodobnost ještě o "trošičku" menší, že ;-) ).
    Současný stav je IMHO takový, že přímé ohrožení ze strany Putina a spol. nám nehrozí. To, co se děje (ona BIS zpráva) je v podstatě reaktivní činnost, kdy se ruské tajné služby snaží vyvolat takovou atmosféru, že by útočná válka s Ruskem byla politicky a občansky neprůchodná. A očividně se to Rusům daří.
    I když NATO "chrastí zbraněmi" (které v podstatě ani nemá), EU se snaží vyvázat z embarga, které svazuje obchod mezi ním a RF. A v tom je obrovská strategická výhoda. Evropa Rusko potřebuje (trh, suroviny) a Rusko ve spolupráci s Evropou může jen vzkvétat.
    Pokud obě strany budou chtít.
    Ekonomicky se jim to vyplatí, teď je otázka, jestli by se jedné, či druhé, straně vyplatilo mít vedle sebe zruinovaného (byť poraženého) protivníka. Ani z krátkodobého a ani z dlouhodobého hlediska to pro EU, nebo RF neplatí.
    Rusko si jen bude snažit (což dělá) udržet nějaké to nárazníkové pásmo mezi sebou a EU/NATO. Je to svým způsobem jejich atavismus, nicméně se dá pochopit (když pomineme, že tuhle "hru mocných" odnáší, jako vždy, nevinní civilové).
    Jak se ale na případnou takovouto válku připravit? Nijak. Ať už se přes nás fronta přelije tím či oním směrem, nezastavíme ani jedny ani druhé (když bychom pominuli, že bychom byli součástí fronty na východ).

    2) Vzdálené konflikty s dopadem na naše území. V podstatě situace současná, jen v tomto případě existuje (nemalé) riziko, že pronikající malé skupinky záškodníků se budou snažit rozložit morálku u nás teroristickými útoky a na "frontě" (ať už si pod tím pojmem představujeme cokoliv) bude snaha cíleně vytvořit co největší krátkodobé ztráty (viz. "kauza Zaorálek"), aby došlo k přehodnocení účasti naší armády v těchto konfliktech. Případně záměrná kombinace obojího.
    Stejně tak, jako v prvním bodě, i zde bude potřeba mít armádu co nejlépe motivovanou a v provedení popisovaném jako expedičního charakteru, tedy schopnou co nejrychlejších přesunů plně funkčních bojových celků vysoké efektivní hodnoty.

    3) V třetím bodě bych možná vypíchl pár zajímavostí, které asi budou mezi odborníky známy, ale proč si je nepřipomenout. Turecko má vcelku velké předmostí na evropském kontinentu, což v případě, že by se rozhodlo k tak šílenému kroku, jako je válka s EU/Evropou, bylo pro něj nespornou výhodou. Naopak EU by v případě odříznutí Bosporu musela komplikovaně jakékoliv předmostí získávat. Viz Galipoli. Turecko má kompletní kódy NATO. A za třetí, má (a buduje) mohutnější tankovou armádu, než má hned několik Evropských zemí dohromady. To znamená, že Bulharsko by mohlo být ztracené nikoliv v "pomalé" variantě, ale naopak blitzkriegem, jaký jsme neviděli od dob první války v Zálivu. Makedonie a Albánie by v lepším případě "padly po úporném tříhodinovém boji", v horším (a pravděpodobnějším) případě by se s Tureckem dohodly na "otevřené zemi". Potíží by mohly být Americké základny v Kosovu (a okolí), ale pochybuji, že by měli Amíci jinou možnost, než je buď stáhnout, nebo "přežívat v obklíčení". USA Turecku válku v podstatě ani vyhlásit nemůže, protože a) atomovky b) základny USA tamtéž. Článek 5 je sice fajn, ale v okamžiku, kdy by znamenal, že Turecko může prakticky okamžitě získat atom, došlo by na dloooouhé a koooomplikované politické řešení. První výstřel Turecka by tak mohl de facto znamenat konec NATO.
    Mezitím by Srbové už po několikáté dostávali na Kosovském poli čočku, pokud by se o něco byť jen pokusili, což záleží na viditelnosti intencí tureckých generálů. Bosna by "kapitulovala", rychle, stačilo by pohrozit, že za tanky v první linii jdou "janičářské" jednotky složené z bývalých (a současných a budoucích) kádrů ISIS, které se "porozhlédnou" po krajině ... vzpomínka na válku v paměti lidí vyprchává dost dlouho a tihle by si ještě vzpomněli na řádění tlup z devadesátých let.
    Tím se dostáváme k Chorvatsku a posléze Slovinsku, bráně do Rakouska a tím pádem do střední Evropy.
    Od prvního výstřelu tanků, které byly jen na "cvičení transportních schopností" na severu Turecka do tohoto okamžiku nemusí uplynout ani měsíce.
    Jedinou silou schopnou alespoň nějak a po nějakou dobu tomuto pronikání vzdorovat je (ano a překvapivě) Řecko. Koneckonců má jednu z největších tankových armád v Evropě, jenže bude (může být) sevřeno ze dvou front ve velmi krátkém čase. Zatímco Turci (a jejich "spojenci" budou moci postupovat stylem frog leap z ostrovu na ostrov, Athény už mohou být slušně v troskách, jak literárně, tak především politicky.
    Celé tohle může přitom začít pěkným odkláněcím manévrem, povstáním turecké menšiny v Německu. Než se Západ vzpamatuje, u Vídně bude zase veselo a Berlín už bude znovu hořet.
    Tady už bude potřeba mít armádu nejen expedičního charakteru, ale klidně bych se nebál i mnohem silnější AZ s mandátem na ochranu hranic (což v případě Německa+Rakouska dělá přes 1700km) kvůli pronikání "před-jednotek". A dostatečné zásoby pro alespoň částečnou mobilizaci.

    4) Tenhle bod v nejbližší době jako reálnou hrozbu tak úplně nevidím. Teď jsme na sobě díky (a teď to myslím jak upřímně, tak sarkasticky) EU natolik závislí, že i takový Czexit, Polxit a třeba i Gerxit to reálně nezmění. Rozhodně ne hned několik dekád. Díky akcelerované globalizaci EU je v podstatě skoro každá firma v každé zemi nějak napojena na nějakou jinou stejně provázanou firmu. Politická reprezentace by se nedožila ani prvního výstřelu v takové případné válce. No, možná prvního ano, ale směrem, který by se jim nelíbil ani dost málo. Tohle je asi jediný z vojensko-strategického hlediska pozitivní bod.
    Trochu jiná situace může být "nacionalistické" dělení států, viz Katalánsko, ale to je věc, která je v Evropě docela raritní. Wales, Skotsko, nebo třeba Westfálsko-Lotrinsko by sice mohly hledat cestu jak se více emancipovat, ale to v opravdovou válku nepřeroste. Nepřerostlo to v Irsku, nepřerostlo to v Baskitsku (a že oboje bylo hodně na ostří nože), tak už mnoho dalších příležitostí rozjet nacionalistickou vlnu není.
    Každopádně, na to stačí expediční armáda, kterou bychom jakože "půjčili" (což asi ne-e, možná tak polní nemocnici) v případě politické průchodnosti (což vidím jako druhé e-e).

    5) A konečně zajímavá varianta, pro diskusi velmi vděčná. Nás se čistá občanská válka asi netýká, žádné etnikum, nebo skupina obyvatel (abych byl politicky korektní, přestože se mi ty pojmy nelíbí) nemá v dohledné době schopnost se rozrůst natolik, aby u nás způsobila problémy. Upozorňuji, že v dohledné době.
    Naopak, některé Západní země tento problém mohou mít vcelku velmi rychle (a ano, tady se o dohledné době mluvit dá). Štědrý sociální systém může fungovat jen do určitého okamžiku a pak se nutně musí zhroutit. To není strašení, to není nějaká *-fobie, to je jednoduchý výpočet.
    Pak může dojít vcelku lehce k "bejrůtizaci" velké většiny západních megapolí a tím pádem k ještě zásadnějšímu ekonomickému pádu. A ten postihne i nás.
    Otázka zní, nikoliv jak je na to připravena armáda, ale jak je na to připravena celá společnost.
    Zazněla tu myšlenka více-úrovňové obrany. Dobrý nápad, ovšem pro relativně bohatou zemi. V případě, že na Západě dojte k takto katastrofickému scénáři, tak i u nás dojde k finanční krizi jakou si ani nechceme umět představit, na takové "drahoty", jako je AZ, nebo ještě nižší stupeň, se v okamžiku čtyřiceti procentní nezaměstnanosti moc myslet nebude.
    Na druhou stranu, obrana hranic (už jsem tu psal, 1700+ km) může spolykat přes třicet tisíc strážných. Jako zaměstnání v době, kdy bude ekonomika v troskách, to není úplně na škodu.

    Takže ještě jednou, článek líbil, moc pěkné mentální cvičení.

  • Jura99
    08:00 06.12.2018

    Válka může vypuknout s kýmkoliv a kdykoliv. Státy se obvykle chystají na minulé války nebo na války s nepřítelem, se kterým k válce nedojde. Viz. ČSR, největším nepřítelem mělo být Maďarsko a Rakousko, nakonec ji pokořilo Německo s dopomocí spojenců. Málokterý účastník nějaké války ve 20.století dokázal dopředu správně odhadnout, s kým povede válku. Asi ani Afghánci nečekali, že se na nich vystřídá polovina světa, ba ani Hitler nepočítal s válkou proti Anglii a Francii. Poláci rovněž spíš počítali s napadením z Ruska než z Německa. Poučení je asi takové, že armáda musí být vševojsková, moderní a silná, schopná vzdorovat nepříteli, ať už přijde z jakékoliv strany. Řeči o tom, že bych bojoval jen za rodinu, děti atd., vždyť obrana a zachování státu je boj za zájmy vlastní rodiny a dětí.

Stránka 1 z 4