Vesmír jako aréna konfrontace nejen supervelmocí, ale i ostatních států

Například zástupcem „bombardování“ z vesmíru je využití kinetické energie „wolframových ingotů“ při pádu k zemi s koncovou rychlostí 3,4 km/s. Podle odhadů pád takové tyče zajistí uvolnění energie o ekvivalentu 11,5 tuny TNT.

Projekt byl vyvinut ve Spojených státech. Jednalo se o tyče délky šest metrů, průměru 0,3 metry a hmotnosti devíti tun. Tyče měly být umístěny na speciální vesmírné platformě. Naváděcí systém zajišťoval odchylku menší než 30 metrů od cíle.

V minulém století se vyvíjely i zbraně pro boj ve vesmíru – počátkem sedmdesátých let zahájil Sovětský svaz vývoj utajovaného zbraňového kompletu Štít-1 (Ščit-1). Jednalo se o speciálně upravený letecký rychlopalný kanón R-23 ráže 23 mm s elektrickou spouští. Používal tři rotující nábojové komory pro nábojnice s plně zapuštěným projektilem 23×260 mm. Ve vesmírné verzi dosahovala rychlost střelby až 5000 ran/min. Zamíření bylo prováděno manévrem stanice.

Test střelby Štítu-1 z dvoučlenné stanice Saljut-3 proběhl v automatizovaném režimu při jejím druhém startu v lednu 1975. Před navedením stanice do atmosféry bylo na povel ze Země vystřeleno „několik ran“. Souběžně probíhající projekt Štít-2 řešil střely vesmír – vesmír. Tento komplet nebyl podroben skutečným testům.

...And after nearly half a century of waiting, finally, a clear visual of the legendary Almaz space cannon (left), along with my circa 2016 virtual recreation. FULL STORY: https://t.co/lmN0BSeWBo pic.twitter.com/o4kfirMC3t

— Anatoly Zak (@RussianSpaceWeb) February 10, 2021

Sovětský vesmírný kanon R-23

Existovala celá řada podobných projektů realizovatelných po technologické stránce. Náklady na vyvedení na orbitu a jejich udržování v provozu však byly nesrovnatelné v porovnání s jejich účinností.

Jestliže ve vesmíru zpočátku soupeřily dvě supervelmoci, ke konci 20 století se do soutěže o vesmírný prostor zapojují další státy jako Čína, Japonsko, Indie ale i další, včetně Evropy. Z ekonomického a technologického hlediska se přístup do vesmíru stal snadnější a pro některé státy se jaderné zbraně staly dostupnými. Na významu tedy získávají satelity pro průzkum, sledování a zpravodajství ISR (Intelligence, Surveillance, Reconnaissance), ale i meteorologické, komunikační a navigační soustavy.

Dále senzory schopné podporovat detekci raketových zbraní, od taktických až po mezikontinentální. Patří sem elektrooptické/infračervené (EO/IR) senzory nebo radary se syntetickými clonami SAR (Synthetic Aperture Radar) a satelity pro elektronické zpravodajství ELINT (electronicintelligence).

Důsledkem je ale také rozvoj nového druhu zbraní – protisatelitních interceptorů DA-ASAT (Direct-AscentAntisatellite). Dnes jsou ve výzbroji řady zemí. Varování o schopnostech interceptorů ASAT přišlo v lednu 2007. Čína pomocí střely SC-19 zasáhla svůj nefunkční meteorologický satelit FengYun 1C ve výšce 865 km, který po kinetickém zásahu vytvořil několik tisíc kusů orbitálních úlomků.

Použitím střel ASAT je ale vytvářena hrozba tzv. Kesslerova syndromu, kdy v důsledku znečištění vesmíru odpadem může nastat lavinové šíření srážek úlomků a „smetí“. Střely ASAT tak potkává podobný osud jako jaderné zbraně ve dvacátém století. Státy je vlastní, ale jen tak je nepoužijí.

K „dostatečnému“ potlačení soupeře ve vesmírném prostoru zbývá v současnosti použití satelitů s lasery, prostředky elektronického či kybernetického boje. V podmínkách vesmíru ale platí zásada „bezpečnosti v číslech“ – populární se stávají velké konstelace tvořící stovky, tisíce či desetitisíce velmi levných satelitů. Zničení takové obří konstelace pomocí stávajících prostředků je prakticky nemožné.

Vesmírné komerční segmenty; větší foto / JAPCC (Joint Air Power Competence Centre), NATO

Dnes hovoříme o „Druhém vesmírném závodu“, kde se supervelmocemi staly Spojené státy a Čína. Ale i ostatní státy „mají právo“ na vybudování svých „národních sítí“. Například současné technologie levných satelitů typu CubeSat to umožňují. Zmínit lze český projekt konstelace Hyperion.

Je ale otázkou času, kdy dojde k prvním střetům o „vlastnictví“ orbit. První výstrahou je současný spor na národní úrovni mezi americkými společnostmi SpaceX a Amazon. Dá se ale očekávat také přenesení „bojů o orbity“ mezi státy.

Co bude zásadní pro prosazení si „svého práva“ ve vesmíru a kdo se stane vítězem? Odpověď zní – kdo dosáhne nejnižších nákladů a funkčního zapojení komerčního prostoru. Nejdále v tom jsou Spojené státy: 

V prosinci 2020 poskytl generál John Raymond, velitel Vesmírných sil Spojených států amerických USSF (United States Space Force), rozhovor žurnálu Aviation Week. Jedním z témat byla budoucnost financování USSF.

Koncepce designu jaderného tepelného pohonu NTP (NuclearThermalPropulsion) pro mise s posádkou na Měsíc a Mars. Palivem jsou granule nízko obohaceného uranu zapouzdřeného v keramickém karbidu zirkonu (materiál tvořící pancíř obrněných vozidel). Specifický impuls je více než dvakrát větší než u chemických raket; větší foto / Ultra Safe Nuclear Technologies

„Jednoduše jsme vzali všechny peníze, které mělo letectvo pro vesmír v rámci svého rozpočtu. Všechno se z letectva přeneslo do Vesmírných sil a šlo přibližně o 15 miliard dolarů,“ uvedl generál Raymond.

Spojené státy prozatím na vesmírné operace vynakládají zhruba 2 % z celkových výdajů na obranu. I přes lepší finanční dostupnost letů do vesmírů jsou náklady pro vesmírné operce obrovské – např. cena jednoho satelitu SBIRS (Space-Based Infrared System) je 450 milionů dolarů.

I proto generál Raymond v rozhovoru dále uvedl, že „je nutné budovat silné partnerství s komerčním prostorem“. Příkladem takové spolupráce je zpřístupnění vojenských zařízení na základnách Vandenberg a Cape Canaveral. Jde nejen o testovací ale i telemetrická zařízení při zkouškách raket nebo v brzké budoucnosti hypersonických letadel.

Jak dále naznačil, jedná se také o dopravu satelitů na orbitu, ale i o tzv. hostování. „Navázali jsme partnerství s Norskem a Japonskem. Na jejich komerční satelity jsme umístili naše užitečná zařízení. Tyto naše schopnosti dostaneme na oběžnou dráhu rychleji a levněji, protože jsme nemuseli stavět satelity,“ dodává generál Raymond.

LauncherOne

Vojenské rozpočty každého státu budou i v budoucnu limitovány. Pro masivnější působení ve vesmíru rozhodne cena za jeden kilogram nákladu dopraveného na nízkou oběžnou dráhu (LEO). Ta se dnes pohybuje u společnosti SpaceX od 2700 do 5000 dolarů. Dalšího snižování cen lze dosáhnout i vývojem nových způsobů dopravy nákladu na orbity.

17. ledna 2021 společnost Virgin Orbit informovala o úspěšném vesmírném debutu svého raketového nosiče LauncherOne. Z upraveného Boeingu 747 z výšky 10 670 metrů nad Pacifikem byla vypuštěna raketa s deseti malými satelity v rámci mise Launch Demo 2. Úspěšně umístila satelity NASA na oběžnou dráhu ve výšce 310 kilometrů. Hmotnost nákladu byla uvedena okolo 115 kilogramů. Výhodou tohoto způsobu dopravy je možnost startu z „jakéhokoliv“ letiště. V daném případě letadlo startovalo z letecké a vesmírné základny Mojave v jižní Kalifornii. O daný projekt již projevil zájem Pentagon.

SABRE

Konečnou vizí nízkonákladové vesmírné dopravy mohou být hypersonická letadla s kombinovaným pohonem, například typu SABRE společnosti ReactionEngines. Start z letištní plochy je proveden pomocí turbínových motorů, následně jsou zapnuty motory ramjet a pro let hypersonickou rychlostí motory scramjet. Ve výšce na úrovni okolo 30 kilometrů je zapnut raketový režim pohonu. Ten urychlí letadlo na více jak Mach 25, což je postačující rychlost na dosažení LEO.

Zde dojde k vyložení / naložení nákladu a letadlo klouzavým sestupem přistane zpět na domovském či jiném letišti. Výhodou tohoto způsobu je, že palivem pro všechny typy pohonu je kapalný vodík a pro raketový motor jako okysličovadlo je použit zkapalněný vzduch. Potřebné množství si letadlo vyrobí za letu v atmosféře.

Celkové náklady na dopravu se budou rovnat odpisům letadla a ceně za vodík. V současnosti probíhá testování britsko – americké verze na zařízeních agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) v USA.

Porovnání vesmírných energetických modelů podle JC Moltze; / JAPCC (Joint Air Power Competence Centre), NATO

Hnacím motorem dalšího vývoje ve vesmíru již nejsou vládní organizace, ale soukromé společnosti. Vysoká dynamika konkurenčního boje bude mít za následek vznik mnoha satelitních konstelací s vysokým počtem stále levnějších satelitů. Jejich umístění bude jednodušší a s ohledem na rychlý technologický vývoj i s častější obměnou. Řešení otázky potlačení soupeře/nepřítele ve vesmíru pak časem může dokonce ztrácet na významu.

„Ke kapitulaci Sovětského svazu nakonec nevedly vynikající americké zbraně ani vojáci,“ uvádí pro Aviation Week Charles Beams, výkonný předseda a hlavní strategický ředitel York Space Systems a předseda aliance SmallSat. „Byla to ekonomická síla USA, která nakonec přivedla studenou válku k mírovému a nezvratnému konci.“

Jeho pohled na Trumpovu administrativu je, že správně změnila prioritu důležitosti vesmíru pro národní bezpečnost, ale příliš mnoho vládních výdajů směřovalo do starších vesmírných projektů a zaostala v podpoře další generace komerčních vesmírných společností.

„Na rozdíl od jiných vojenských sil ve vesmíru neexistují žádné skutečné ‚zbraně‘. Mnoho z toho, co vláda vyvíjí pro potřeby v oblasti civilní a národní bezpečnosti, existuje také jako produkty nebo služby na komerčním trhu“, uvádí Beams. „Ekonomická dominance ve vesmírném průmyslu, nikoli vesmírné zbraně, nakonec rozhodne, která strana definuje vesmírnou doménu 21. století s důsledky pro národní bezpečnost, které s ní přicházejí,“ uzavírá Beams.

A to je cesta nejen pro supervelmoci, ale i pro ostatní státy.

Zdroje: TopWar, Aviation Week, Defence Express