Vojenské technické muzeum Lešany – zahájení sezóny 2020

„Dosavadní počet návštěvníků od dnešního otevření zatím odhaduji na 300, v běžný návštěvní den se návštěvnost muzea pohybuje mezi 500–1000 návštěvníky, aktuálně se ale musíme přizpůsobit vládnímu nařízení a návštěvnost průběžně regulovat, v prostoru muzea samozřejmě platí i všechna opatření související s Covid-19. Otevírací doby se současná krizová situace sice nedotkla, protože muzeum se každoročně otevírá stejně až v tuto dobu, ale museli jsme zrušit všechny doprovodné akce pro veřejnost, neboť plánování a koordinace akcí musí být s dostatečným předstihem a to vzhledem k současnému stavu nelze zajistit. Kdyby nepanovalo současné omezení, tak by zde dnes bylo až 15 000 návštěvníků, kteří se každoročně zahájení sezóny účastní. Dokonce máme domluveno s Českými drahami, že na zahájení sezóny a Tankový den vyšlou vlak tažený parní lokomotivou, aby naši návštěvníci měli zpestření i v rámci dopravy k nám“, sdělil krátce po poledni podplukovník Ing. Jan Fedosejev z Odboru muzeí a kurátor dělostřeleckých sbírek Vojenského historického ústavu Praha, který mi po muzeu dělal několik hodin průvodce a po areálu o rozloze 3 × 3 km, kde ¾ rozlohy zabírá depositní prostor, jsme společně nachodili přes 5 km.

Vojenské technické muzeum v Lešanech vzniklo v roce 1995 jako součást Vojenského historického ústavu Praha. Co se týká samotného vojenského prostoru, na kterém se muzeum rozprostírá, tak ten vznikl již za II. světové války, kdy německá armáda pro svoje zájmy vyklidila území ve Středočeském kraji o rozloze 60 × 60 km. V prostoru současného muzea byla dislokována jednotka SS a z té doby se dokonce dochovalo několik původních budov. Od roku 1950 zde pak sídlila kasárna vojáků Dělostřelecké brigády Československé lidové armády, která se jako jedna z mála postavila v roce 1968 při okupaci Československa na odpor invazním vojskům Varšavské smlouvy. „Vojáci z této Dělostřelecké brigády se nechtěli vzdát, měli namířena děla na příjezdovou cestu od Prahy a několik dní pak tady na sebe mířili. Následně došlo k rozpuštění této konkrétní jednotky a k propuštění z armády a degradaci vojáků, kteří odporu veleli“, líčil silné historické události podplukovník Fedosejev při procházení rozlehlým vojenským areálem, ze kterého na návštěvníky i přes uplynulá desetiletí od jeho vzniku místy dýchá dávná historie.

Vnitří expozice; větší foto / autorka

 „Většina našich exponátů je pojízdná, přímo zde v areálu máme restaurátorské dílny, ve kterých pracuje 5 techniků, kteří provádějí renovace a potřebné opravy. Mimo muzejní sezónu se samozřejmě provádí údržba exponátů konzervací, aby u nich nedocházelo ke korozi. Sbírka Vojenského historického ústavu Praha se skládá z 31 podsbírek o celkovém počtu 300 000 exponátů. Všechny exponáty jsou majetkem České republiky. Exponáty do sbírek získáváme různě, darem, výměnou, nákupem, někdy i pomocí různých aukcí. Důležitá je samozřejmě i zahraniční spolupráce. V roce 2018 jsme například ve Francii v rámci aukce vydražili americký vyloďovací transportér, který byl používán při vylodění spojenců v Normandii. Do Lešan jsme jej pak dopravili na podvalníku. Zástupci muzea se každoročně účastní i odborných zahraničních konferencí, na kterých si se zahraničními partnery vyměňujeme zkušenosti a domlouváme i získání nových exponátů. Jinak do muzea v Lešanech má veřejnost vstup zdarma. Návštěvnost veřejnosti totiž vnímáme jako možnost pro veřejnou historickou osvětu“, vypráví pan podplukovník při mém provázení muzejním prostorem. Povídáme si po celou dobu a stále je se o čem bavit. Dozvěděla jsem se hodně zajímavých informací a to jak o vystavených exponátech, tak mne zajímaly i různé zážitky z každodenního chodu muzea. Úsměvný byl zážitek, který se odehrál před několika lety a pan podplukovník mu byl přítomen.

„Asi před 3 roky přijeli k bráně zavřeného muzea dva staří pánové a dožadovali se vstupu. Uvedli, že jsou až ze Zvolena a že zde v roce 1968 sloužili ve vojenské posádce jako řadoví vojáci a chtěli by se podívat, jak to zde nyní vypadá. Měl jsem pro ně pochopení a areálem jsem je provedl. Chtěli vidět hlavně „nástupiště jednotky a basu“, nostalgicky vzpomínali, jaké to tady tenkrát bylo, jak občas odešli bez dovolení na pivo do místní hospody a jak pak za to dostali tu basu. Odjížděli spokojeni, že se mohli na místa svojí základní vojenské služby po desítkách let podívat.“

Upravená tatrovka speciální jednotky SOG; větší foto / autorka

Lešanské muzeum ale není jen „o pevně“ vystavených exponátech, návštěvníci zde mohou navštívit i interaktivní halu. Tato rozměrná hala je celá věnována největší a nejkrvavější vojenské operaci na československém území – bitvě o Ostravu. V této bitvě se také ukázala vysoká kvalita původních československých opevnění z třicátých let rozmístěných u hranic našeho území – bohužel ale na straně Němců, kteří jej využili k boji a paralyzovali tím sovětský postup do Ostravy. Expozice ostravské operace 10. březen – 30. duben 1945 návštěvníky vtáhne do dobové atmosféry jak vystavenými exponáty, tak i doprovodnými autentickými obrazovými záběry a zvukovými efekty. Návštěvníci zde mohou nahlédnout i do vnitřku bojového tanku, a to nikoli ze shora, ale netradičně přímo od podlahy. Expozice zobrazující ostravskou operaci má před svým vchodem instalovanou úplně novou podrobnou informační tabuli, vytvořenou v letošním roce.

Z expozice tanků a vozidel stojící poblíž interaktivní haly návštěvníky určitě zaujme i novodobější vozidlo Tatra v bojové verzi, v roce 2005 speciálně upraveno a určeno pro misi našich vojáků v Afganistánu, které se používalo pro tamní patrolování. Podle slov podplukovníka Fedosejeva mají a vždy budou mít v rámci vojenského muzea své místo i exponáty patřící do poměrně novodobé armádní historie. Armáda totiž uchovává vše vojensky významné bez ohledu na dobu vzniku a nezapomíná.

Ve vojenském technickém muzeu v Lešanech se nachází také největší sbírka hlavňového dělostřelectva pocházejících ze strojírenské továrny Škoda v Plzni. Základy Škodových závodů byly položeny hrabětem Waldsteinem v roce 1859, kdy byla založena strojírna, která byla od roku 1869 ve vlastnictví Emila Škody. Ten postupně zmodernizoval a rozšířil výrobu i celý podnik. Roku 1890 zde vzniklo zbrojní oddělení s programem výroby lodních děl. Zprvu byla výroba zaměřena na malorážové palubní kanony. Po získání prvních zkušeností se pak postupně spektrum výroby dělostřeleckého materiálu rozšiřovalo a zájem byl věnován vývoji a výrobě ostatních typů děl. Minimálně 30 kusů houfnic a kanonů si zde návštěvníci mohou prohlédnout. Dominantou před expoziční halou je pobřežní kanon Škoda typ V2, který byl dodán v průběhu 2. světové války do Švédska. Několik těchto kanonů bylo Němci použito na Atlantickém valu. Kanon měl dostřel až 30 km.

Pobřežní kanon Škoda typ V2; větší foto / autorka

Na své si ale přijdou i zájemci o raketové dělostřelectvo, kterému je věnována větší samostatná hala, kde je možno kromě velkého množství vystavených tematických exponátů shlédnout i obrazový doprovod – dobový armádní film. „Německo se zabývalo vývojem raket mnohem intenzivněji a již před vypuknutím války měli ve své výzbroji kvalitní raketovou techniku“, sdělil podplukovník Fedosejev, ukazujíc přitom na vitrínu s vystavenými německými a ruskými modely různých raket. „Jinak pro zajímavost ostré střelby s operačně taktickými raketami jako je zde vystaven SCUD se na našem území nikdy neprováděly, ty se prováděly jen v Sovětském svazu, u nás se používaly pouze cvičné verze raket se zredukovanou municí a 30 kilometrovým doletem“, informoval mne pan podplukovník při pohledu na jednu z vystavených cvičných raket se zúženou špicí.

Co se týká úplně nově vybudované muzejní expozice v roce 2020, tak tou je malá expozice polních kuchyní, která je umístěna pod novými přístřešky v horní zalesněné části muzejního areálu, pod kterou se nacházejí na sebe navazující expoziční haly „Cesta časem“ mapující vojenský vývoj od roku 1918 až po rok 1962, přičemž nad ní se nachází rozlehlá aréna určená pro předvádění vojenské techniky.

Pohled ze „špačkárny“; větší foto / autorka

Při následném procházení touto arénou o rozloze 100 × 100 m, na které by se dnes nebýt aktuálních epidemiologických opatření proháněla burácející vojenská technika za přihlížení tisíců návštěvníků, mne zaujme vzdálená vysoká věž stojící u okraje areálu. „To je špačkárna“, usměje se můj průvodce a nabídne mi možnost si věž prohlédnout zblízka z míst, na které veřejnost běžně nemá přístup. Rozhodnu se překonat svůj respekt z výšek a využít jedinečnou možnost nahlédnout na lešanský areál z výšky. Na ochozu pozorovatelny jsem sice začínala mít trochu strach, kor když se mi pod vrzající drátěnou podlahou zobrazovala hlubina pod ní a celá strážní věž se v té velké výšce mírně pohupovala (nebo jsem tedy aspoň měla ten pocit), ale přesto jsem se překonala a udělala pár fotografií z místa, kam se již jindy nedostanu. Zaujal mne nejen pohled na rozlehlý areál pode mnou, ale i přímý výhled na nedaleký kamenolom, ze kterého se těžilo již v době války a doposud se v něm stále těží. Pohled z dobové „špačkárny“ za trochu toho překonání sebe sama určitě stál.

Když jsme následně procházeli arénou zpět, pan podplukovník mi ukázal prostor, kde po ukončení přehlídky vojenská technika parkuje a je přístupná k prohlédnutí návštěvníkům. Dokáži si živě představit, jak z toho musí být hlavně děti nadšeny, když se mohou posadit do pravého tanku nebo bojového vozidla a zatočit volantem. A armáda jim toto speciální zpestření několikrát za rok zde v muzeu v Lešanech umožňuje. Velký zájem návštěvníků dokládá každoroční vysoká účast jak na zahájení sezony na konci května, tak i na největší lešanské akci, kterou je na konci srpna Tankový den s účastí až 20 000 návštěvníků, a i na dětském dni na konci září, kterým se sezona končí.

Růžový IS-2; větší foto / autorka

Ještě než se s podplukovníkem Fedosejevem rozloučím, dojdeme k „růžovému“ tanku, který je umístěn jako první exponát poblíž vstupu do muzea a zároveň jako poslední u jeho východu. Závěrem se tedy ještě dozvím detailní informace o tom, že tento tank typu IS – 2 Prahu vůbec neosvobodil, ba dokonce se nikdy ani neúčastnil žádné bojové akce. Na pokyn sovětského vůdce Stalina byl do Prahy přivezen a na podstavec následně v roce 1945 vystaven úplně nový, plně funkční, bitvou nikdy nepoznamenaný tank. Když pak v roce 1956 došlo k maďarskému povstáním, tak povstalci brali tanky z podstavců a využívali je k bojům. V důsledku tohoto dění pak i ten náš „pražský“ tank č. 23 byl upraven tak, aby nemohl být použit k případnému povstaleckému odporu – byl mu demontován motor a zatavena hlaveň. V roce 1991 jej pak umělec David Černý natřel celý růžovou barvou, prý i na znamení toho, že se  není potřeba tohoto „tankového torza“ bát. Téhož roku byl pak tank odvezen do leteckého muzea ve Kbelích a nakonec skončil zde ve vojenském muzeu v Lešanech.

Po posledním zajímavém výkladu se s panem podplukovníkem loučím, děkuji mu za odborný doprovod rozlehlým muzejním areálem, za vstřícné, poutavé, několikahodinové povídání a vypravuji se ještě sama obhlédnout a nafotit jednotlivé expozice. Cestou jsem kromě českých návštěvníků potkala i několik skupinek zahraničních turistů a u několika náhodně vybraných návštěvníků jsem orientačně zjišťovala, zda jsou zde v muzeu poprvé. Zajímavé, že se mi dostalo časté odpovědi, že nikoli. Jeden z návštěvníků, muž středního věku, mi dokonce sdělil, že on do tohoto muzea chodí každý rok a pochvaloval si, jak se mu zde pokaždé moc líbí a že je zde vždy něco nového k vidění.

V areálu jsem nachodila další 3 km a svou návštěvu muzea ukončila nedlouho před zavírací hodinou. A odpovědně mohu prohlásit, že na podrobnou prohlídku muzea je potřeba opravdu celý návštěvní den, a to zároveň za podmínky, budou-li dospělí návštěvníci přísní a nedovolí svým ratolestem (nebo někdy i sobě) strávit v místních vojenských obchůdcích, ve kterých mají zajímavý různorodý tematický sortiment, více než hodinu z návštěvního času.