Vojenský vesmír: Kosmická stíhačka Dyna-Soar

Cesta k vojenskému raketoplánu

Myšlenka vojenského raketoplánu vznikla ještě předtím, než byla na oběžnou dráhu vypuštěna první družice. Za druhé světové války přišel rakouský raketový konstruktér Eugen Sänger s myšlenou postavit kosmický bombardér Silbervogel, který by se odrážel od hustých vrstev atmosféry a mohl bombardovat přes oceán vzdálená americká města.

Nic z plánů se naštěstí neuskutečnilo, ale inspirovaly po válce jiného německého konstruktéra Waltera Dornbergera k projektu bombardéru Bomi. V padesátých letech vznikl také program Robo vyhlášený americkým letectvem.

Když pak Sověti vypustili 4. října první družici Sputnik, mohlo americké letectvo na základě předchozích konceptů rozjet vývoj raketoplánu X-20 alias Dyna-Soar (X-20 je označení demonstrátoru, zatímco Dyna-Soar mělo být jméno „sériového“ raketoplánu). Dyna-Soar měl sloužit jako špionážní družice, ale vedle toho měl být schopen perspektivně provádět inspekce i ničení nepřátelských družic. Protože v té době ještě nebyly řídicí systémy na takové úrovní jako dnes, měl být raketoplán pilotován.

Foto: Dyna-Soar na raketě Titan v představách kreslíř  / NASA

Nejdříve na suborbitální, pak na oběžnou dráhu

Dyna-Soar měl být vynášet na špičce vojenských raket Titan I. Jenže nosnost rakety Titan I na nízkou oběžnou dráhu je jen 3,5 t, zatímco raketoplán Dyna-Soar vážil kolem 5 t. Počítalo se proto z počátku jen se suborbitálními lety. Taktéž v druhé fázi projektu ještě nemělo být dosaženo oběžné dráhy, ale jen takřka mezikontinentálního doletu. Až kolem přelomu šedesátých a sedmdesátých let mělo být podle původního plánu dosaženo oběžné dráhy s pomocí nosiče Titan C.

Projekt však zmítaly neustálé změny. V jednu chvíli dokonce bylo rozhodnuto úplně přeskočit suborbitální a mezikontinentální lety a rovnou přejít k letům na oběžnou dráhu – bylo by to i logické. Soupeření Spojených států a Sovětského svazu urychlovalo i vývoj vojenských raket a kosmických nosičů. Volba proto padla na raketu Titan III s výkonnějšími raketovými stupni.

Samotný raketoplán X-20 byl dlouhý 10,77 m a rozpětí křídel činilo 6,35 m. O pohon se pak měl starat raketový motor Martin Trans-stage o tahu 323 kN sloužící k manévrům na oběžné dráze i k brzdění před návratem. Užitečný náklad jako například špionážní aparatura nebo nějaká zbraň (palná zbraň) mohla mít hmotnost až 450 kg.

Video: Dyna-Soar na dobovém videu / YouTube

V nelibosti nového politického vedení

Dyna-Soar měl opravdu našlápnuto stát se prvním vojenským raketoplánem na oběžné dráze. Využití by pro něj Američané určitě našli. Vždyť zuřila studené válka, inspekce sovětských družic by byla vítaná. A špionážní družice ještě neuměly vysílat snímky na zem, ale speciálně upravené letouny musely zachycovat návratová pouzdra při návratu. Američané skutečně postavili prototyp a nechybělo mnoho k tomu, aby se Dyna-Soar podíval do vesmíru.

V roce 1961 se však změnila politická reprezentace a novým ministrem obrany se stal Robert McNamara a ten raketoplánu Dyna-Soar moc nefandil. Vývoj byl proto ukončen, přičemž vyčerpal zhruba polovinu z pětiset milionového rozpočtu. Na místo toho začali Američané připravovat projekt vojenské orbitální stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory). Avšak ani ten se nakonec nedočkal své plné realizace, ale to už je jiný příběh…