Výcvik Aktivní zálohy: tři dny na zahřátí

(V textu bude většina osob vystupovat pod přezdívkami nebo změněnými jmény, považuji to za férové k nim, jejich soukromí i práci.)

Ústrojní kázeň je základ

„Všechno si to odneste na internát a oblečte se,“ říká Playboy, jeden z instruktorů. Materiál, výstroj a oblečení, je toho opravdu hodně. Troje kanady, boty na běhání, dvě kompletní uniformy, dva kabáty, čepice, rukavice, a další zimní i jiné vybavení. Zkrátka a dobře naprosto nacpaný „jezevec“, čtyři krabice bot a ještě ohromná igelitka plná oblečení. Tak 15 až 20 kilogramů vybavení a výstroje.

Máme patnáct minut na to, na sebe nandat ty správné věci, v tom správném pořadí a na nic nezapomenout. Vpadávám na pokoj obsypaný jako vánoční stromeček a všechno ze mě letí dolů. Pak jedu postupně: tričko, kalhoty, první pásek, svetr, kanady, blůza, druhý pásek s čutorou a čepice. K tomu všemu zapnout všechny kapsy i knoflíky. Vrchní pásek musí být nad kapsami, nikoliv na nich, nebo pod nimi. Snažím se vše kontrolovat, když pádím po schodech ze třetího patra. Dobíhám ven a kontrolujeme se ještě s ostatními. Tak už to bude každý den, každý nástup, čas se už i během dne snižuje.

„Pamatujte si, že jednotka je od slova jednotný, tedy všichni budete vypadat stejně,“ obchází kolem nás Playboy. Toto přirovnání nám v plné míře dochází už za pár minut, a to když nám mrznou ruce. Nedomluvili jsme se, holt nebyl čas a tak jen pár z nás má rukavice. Podle pravidla: „nemají je všichni, nemá je nikdo“ tedy pochodujeme zmrzlým areálem školy.

Foto: Každý voják dostal své osobní zbraně / Jiří Kalát

„Levá, levá, levá,“ to slyšíme stále do kola, učíme se pochodovat, držet krok. Něco, co by se mohlo zdát jako velice jednoduchá záležitost, se tak bohužel nejeví. Snažíme se, ale nejsme úplně úspěšní. Někteří z nás stále nepochopili jednoduchou poučku (kecající voják ještě není unavený), kterou nám vysvětlil Kečup, druhý z našich instruktorů, a neustále kafrají. Dvacet kliků a dvacet sklapovaček je příhodným trestem.

Večerní hodiny na učebně vede Playboy a mají motivační charakter, snaží se nám vysvětlit základní pravidla, co dělat, co nedělat a hlavně, jak to tu přežít. Spát jdeme kolem půlnoci.         

Bez drog a kecání

„Co ty ruce v kapsách,“ ozve se z temnoty hlas instruktora. Zamrazí. Dva nezapnuté knoflíky nám tak vysluhují dvacet kliků. Je šest hodin ráno a my akorát nastupujeme. Dobrý začátek na to, že jsme ještě ani nestačili dojít na snídani. Ta se skládá z vajíček a čerstvého pečiva. Chvíli po jídle již opět míříme na ubikace. Pakárna, máme se převléci do sportovního. Čas: osm minut.

Letíme jak blázni po schodech, na pokoji shazujeme kusy uniforem a snažíme se stejně rychle oblékat si tenisky, triko, podvlékací triko a nezapomenout další z propriet, které musíme mít u sebe. Ještě zapnout kapsy a doufat, že všichni máme všechno stejné. Sice jsme nafasovali, ale nikdo neví, co toho druhého napadne a venku je opravdu zima. Je to spěch, ale stíháme.

Jdeme na zdravotní prohlídku, tentokráte nás čeká i test na drogy a jiné zakázané látky. Stojíme v řadách před pánským záchodem, musíme „vytlačit“ vzorek, ale nejde to moc rychle. Playboy ukáže na dveře a dá jen rozkaz „vpřed“. Šedivec pokrčí rameny a jde. Kroutíme očima, jelikož nejde na dámský záchod (to jsou dveře ještě více napravo), ale do manipulační místnosti. „Hm, tak tady to jde také,“ pronese s kelímkem v ruce o pár minut později. Playboy, když uvidí, odkud vylezl, se musí otočit, aby nebylo vidět, jak se směje. Ostatní už jdou na záchod dámský.

Po skončení míříme k vystrojovacímu skladu, kde nás mají čekat „vyslanci“ našich lokálních KVV (Krajské vojenské velitelství). Je něco kolem nuly a sportovní oděv zrovna moc nehřeje. Stojíme venku v pohovu a každý se pokouší nemyslet na zimu kolem. Zatím přijeli jenom dva, čekáme tedy na ostatní.

Foto: Výcvik první pomoci v boji / Jiří Kalát

Instruktor nám na zahřátí dopřává první várku kliků, za ranní chybu v oblékání. Je vážně zima a tak se učíme provedení prvních rozkazů, vpravo i vlevo v bok. Začátky jsou těžké a i zde nevypadáme jako vojáci, ale jako banda „modrých šmoulů“ točících se dokola v jakémsi nepostřehnutelném rytmu. „VIP“ z KVV nakonec přijeli jen dva z devíti a tak se po několika minutách vracíme na ubikace, opět se dnes převlékáme.

První hodiny v učebnách trávíme základy zdravení, tedy jak, koho, kdy a proč pozdravit či nepozdravit, jak u toho stát, jak se tvářit, koho zdravit první, atd. Nejdříve se to nezdá, ale na konci dne je z toho celkem pěkné divadlo. Playboy hrozí „skokem z okna,“ jelikož nic takového ještě neviděl, ale neustále se směje a opravuje chyby vojínů. Během té doby si vysvětlujeme i základy složení zbraní, základy taktiky či první pomoci.

Nevím, co vyvolalo večerní Playboyovu dobrou náladu, odpoledne byla dosti rozdílná. Mluvení, kecání, vyrušování. To je asi největší prozatímní nešvar naší čety. Vždy se najde někdo, kdo vyrušuje, má hloupé připomínky a na otázky typu: „Je někomu zima?“ odpovídají: „Ano, mně.“ Nakonec instruktorům došla trpělivost a my si šli zaběhat. V nových kanadách to nebyl zrovna med, i když pro člověka zvyklého se hýbat, to nebylo ani žádné peklo.

Pro pár rekrutů však bohužel ano. Lucka začala pomalu odpadávat, až skoro neběžela, jen se tak potácela. Rychlonožka vzal její batoh a já ji táhl za rukáv po celou dobu „trestu“. Chtěla to vzdát, ale nakonec doběhla. Podobně na tom byl i Obr, asi nejvyšší člověk v četě. Nedával běh a my jeho - tlačit ho nebyla žádná sranda. Bylo to jen několik stovek metrů, ale všichni se zapotili. Náš velký kolega to nakonec večer vzdal a odjel domů.  První odpadlík, další budou následovat.    

Tresty či odměny (jak se tady tresty nazývají) mají různé formy. „Mohl jsem Vám to donést vytištěné, ale napište si to, ten komfort si musíte nejdříve zasloužit,“ řekl Kečup během večerní výuky a narážel na naše celodenní hlučné chování. Tímto měl v deset večer skončit náš šestnáctihodinový program. Bohužel. Jelikož Stoupa neznala na odpolední přednášce pořádně hodnosti, které nám zadali se naučit, tak jsme do rána museli odevzdat domácí úkol, patnáctkrát opsaný seznam hodností. O hodinu spánku méně.

Kvéry a požáry

Drsné ráno. Prudká hádka mezi dvěma vojíny. Křik a lehká fyzická výměna. Nic vážného, nic co by se nedalo vyřešit bez příchodu šarží. Vokurka si opět bezdůvodně rozkřičel na Zdenála a byla z toho skoro rvačka. Naštěstí tomu ostatní zbránili. Všichni pomalu tušíme, že tenhle chlap je prostě „magor“, možná to slovo není korektní, ale naprosto vyjadřuje naše smýšlení o něm. Už je to potřetí, co někoho napadl, je neurvalý, hrubý a hloupý, k tomu všemu dostal velení čety a několik dalších funkcí navrch, takže mu narostl hřebínek. Začal nám vykat, holky usazovat slovy: „Drž hubu, ty krávo“ a jeho oblíbeným: „Chováš se jako primitiv.“

Foto: Sborka a rozborka kulometu vz. 59 / Jiří Kalát

I takovému člověku dali do rukou zbraň, stejně jako nám všem. Samopal vzor 58 jsme vyfasovali v pátek ráno po snídani. Musím se přiznat, že pro mě je to poprvé v životě, co držím v ruce zbraň. Pro ostatní to bylo naprosto přirozené. Sborka a rozborka, sborka a rozborka, atd. Tak nějak by se daly popsat další dvě hodiny „střeleckého“ výcviku. Postupně se nám snažil instruktor vysvětlovat složení a rozložení samopalu. Bohužel slovo „postupně“ se stalo osudné některým z vojínů, kteří samopal očividně neměli v ruce poprvé a instruktorův proces předbíhali. Stálo je to dvacet kliků.

Chvíli na to se ocitáme se samopaly na ramenou na „buzer place“, kde nás čeká nám neznámý instruktor a netváří se nijak přívětivě. Jela se „pořadovka“, tedy opakované povely pozor, pohov, čelem vzad a tak dále. „To jdete ven v takovýhle špinavých botách,“ zněla jedna z instruktorových otázek. Naštěstí z toho nevyvodil žádné důsledky. Je pravdou, že kanady si každý vyčistil ráno, jenže v tom celodenním marastu je skoro všichni měli zastříkané. Tedy pořád dokola, vpravo, vlevo, salutovat, pozor, pohov, atd.

V pátek se končí o hodně dříve. Po „pořadovce“ nás čekala ještě protipožární ochrana. Je půl druhé, poslední rozkaz „rozchod“ a začal víkend.

Tři náročné dny, málo spánku, hodně učení a přiměřená porce nadávek a křiku. Uvidíme, jaký bude týden číslo dvě.         

Pokračování opět za týden.