War on the Rocks: Ukrajinci musí k vítězství změnit svou mentalitu

Internetové stránky War on the Rocks samy sebe charakterizují jako prostor pro analýzy a debaty o strategii, obraně a zahraničních záležitostech. Od webů s podobným zaměřením se odlišují přispěvovateli se zkušenostmi z ozbrojených konfliktů nebo se o konflikty dlouhodobě zajímají. Tento měsíc War on the Rocks zveřejnily článek o ukrajinských ozbrojených silách. Jeho autoři, američtí veteráni Erik Kramer a Paul Schneider, devět měsíců cvičili ukrajinské ozbrojené síly a učinili několik poznatků.

Jako první otevírají ve svém textu problematiku velení v ukrajinské armádě. Na základě vlastních zkušeností poukazují na mizivou podporu osobní iniciativy a nízkou vzájemnou důvěru. U některých Ukrajinců převládá stará sovětská mentalita, jež vyhrazuje rozhodování lidem na seniorních pozicích. V každém kroku plánování nebo operace padala ze strany Ukrajinců otázka: „Kdo smí učinit toto rozhodnutí?“ U velících důstojníků na úrovni brigády je navíc patrný strach dělat chyby. Během výcviku se často ptali, jaký trest následuje špatné rozhodnutí nebo selhání během mise.

K velení patří plánovací proces. Ukrajinské ozbrojené síly dnes vyžadují samostatné rozkazy pro každou fázi operace. Například prapor v obraně nemůže provést protiútok. Chybí záložní a nacvičené plány (třeba k provedení protiútoku), jež se spustí v případě neočekávané příležitosti na bojišti. Namísto toho se čeká na rozkazy, které vydává velitel mimo bojiště. Nižší důstojníci z nastupující generace si tento nedostatek uvědomují, ale stále narážejí na odpor vyšších důstojníků zaklínajících se sovětskou doktrínou a centralizovaným plánováním.

Kramer a Schneider také zaznamenali absenci zkušeného poddůstojnického sboru. Během výcviku běžně viděli pobíhat důstojníky počítajíce cvičence a koordinující stravování. Ve Spojených státech takové činnosti přísluší poddůstojníkům. Jen výcvik nižšího poddůstojníka tam trvá roky, zatímco třeba četaři mají nejméně desetiletou praxi. Ti k tomu odpovídají za organizaci výcviku mužstva, nikoliv velitelé. Bez zkušených poddůstojníků pokládají američtí veteráni velení útvarům od velikosti roty a níže za téměř nemožné.

Druhá část článku se zabývá současným zastaralým ukrajinským výcvikem. Autoři textu během několika cvičení viděli, jak na ně velitelé rot dohlíželi zpovzdálí a jen občas zasahovali do dění. Působili spíše jako pozorovatelé než jako přímí účastníci. Dalším kritickým faktorem je způsob výcviku a nastavení výcvikových středisek pro vojáky. V ukrajinských ozbrojených silách má každá služba své vlastní prostory, akademie a cvičební osnovy. Málokdy si vyměňují instruktory nebo sdílejí cvičiště. Kramer a Schneider uvedli jeden příklad z praxe, kdy chtěli přivézt několik vojáků Sil teritoriální obrany na cvičení na základně Národní gardy. Ze strany Ukrajinců dostali zamítavou odpověď, protože zmínění jedinci nepatřili k Národní gardě. Tento systém je neefektivní, plýtvá se zdroji a vyúsťuje ve velmi rozdílné úrovně kompetencí jednotlivých útvarů. Ukrajinské ozbrojené síly také neprovádějí plánování a výcvik podle stejné doktríny, taktiky, techniky a postupů. Při vedení společných operací proto velmi často dochází k nedorozuměním, nedůvěře a špatné komunikaci.