Za Člověkem v tísni do Afghánistánu

V této zemi zmítané válkou a nepokoji, není život nikterak jednoduchý, kolem sebe můžete spatřit mnoho bídy, bolesti a bezmoci. Avšak právě v této souvislosti musím vyzdvihnout, že i díky pracovníkům ČvT je život v Afghánistánu pro místní obyvatelstvo o něco málo snazší.

Před naším odjezdem jsem se sešel v Praze s Tomášem Kociánem z ČvT, jenž nám zajišťoval program a několikadenní bezplatné ubytování v městě Mazár-e Šaríf. Právě odtud je organizována převážná část humanitárních projektů v zemi. Tomášovi touto cestou za jeho nesmírnou ochotu velmi děkujeme.

Foto: Modrá meštita v Mazár-e Šarífu / Michal Voska

Přílet do Afghánistánu, ta dlouhá cesta s několika přestupy, každou chvíli kontrola – poněkud rozpačitý začátek. Kábulské letiště KAIA bylo pouhou přestupní stanicí. Ovšem čekalo nás tam skutečně radostné překvapení – zaměstnanci ČvT Zuzka a Jarda, jinak ostřílení profesionálové, kteří se v humanitární sféře dlouhodobě pohybují. Mazár-e Šaríf je odsud vzdálen přibližně hodinu letu. Konečně jsme dospěli do cíle, přesunuli se na "základnu ČvT" a ubytovali se. Moc milá společnost nám pomohla zapomenout na prvotní obavy. 

Druhý den ráno. To jsme se tedy uvedli! Zaspali jsme totiž "meeting" koordinátorů ČvT. Ale bezpečnostní instruktáž, aktuální zprávy o stávající situaci, možnosti pohybu, případně o hrozícím nebezpečí jsme již absolvovali. Vše do detailu zpracované. Informace o rizikách získává ČvT prakticky denně – jen tak je možné zajistit bezpečí všem členům mise.

Foto: Jeden ze zemědělských projektů / Michal Voska

Jakmile jsme obdrželi harmonogram na příštích několik dní, nasedli jsme do terénní toyoty a vyrazili na prohlídku zemědělských projektů a elektrifikace v provincii Balch v čele s průvodcem jménem Bahawoddin, inženýrem zodpovědným za tento projekt. Naše cesta měla několik zastávek.

Viděli jsme rozlehlá pole, zemědělce při práci, rozestavěnou školu, kilometry a kilometry elektrického vedení… Bahawoddin nám ukázal generátory i transformátory. Místní jsou právem hrdi na nové možnosti rozvoje zemědělství a infrastruktury. Potěší úsměv na tvářích dětí i dospělých.

Foto: Kábuli – rýže, rozinky, mrkev / Honza Maršálek

Ale! Ale také jsme viděli vypálenou školu, která zajišťovala soukromou výuku dívkám. Před týdnem se tu Tálibánci "činili ". Nebýt toho, úplně jsme zapomněli, že jsme v Afghánistánu.

Během tradičního oběda, zahrnujícího všudypřítomné kabuli (rýže, rozinky, mrkev, jako příloha chléb) a čaj, se průvodce rozpovídal o své práci, o nadšení, s nímž ji vykonává. Bylo na něm patrné, že si své práce a svých chlebodárců váží. Plni dojmů jsme se vrátili zpět do Mazár-e Šaríf. A to jsme ještě nevěděli, co nás teprve čeká… 

Foto: Škola v Samanganu / Honza Maršálek

Večery na "základně": živá debata u večeře o všem možném, o práci, o Afghánistánu, o všech a s těmi, již tu pro ČvT pracují, o lidech mnoha národností, kteří odvádějí precizní profesionální práci.

Následujícího dne jsme zamířili s Jardou a Zuzkou do Samanganu. Z bezpečnostních důvodů ve dvou vozech – není dobré být pohromadě v jednom autě. Krása hor nám natolik učarovala, že jsme opět zapomněli na realitu. Po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v Samanganu u střední zemědělské školy, kterou ČvT podporuje a rozvíjí tady programy na podporu vzdělanosti, obchodu, ale i chovu kuřat.

Foto: Nedokončená budova odchovu kuřat / Michal Voska

Zuzka s Jardou měli přednášku pro učitelský sbor o dlouhodobých cílech hospodaření, předávali učitelům cenné zkušenosti z oblasti obchodu i marketingu. Nás zatím provedl zástupce ředitele třídami, knihovnou, zázemím i ředitelnou pyšnící se spoustou pohárů – pan ředitel byl úspěšný fotbalista, jeden z nejlepších v Afghánistánu. Vedle školy jsme spatřili pole, skleník a novotou zářící budovu, která má sloužit k odchovu kuřat. Stavba byla téměř hotová, jen s drobnými nedodělky.

Foto: Střední zemědělská škola v Samanganu / Michal Voska

Zdejší studenti nás vřele přivítali, viděli jsme je hrát fotbal i volejbal. Především se ale pořád kolem nás motali, pořád se na něco ptali: odkud jsme, co děláme, kde leží Česká republika, jaké to u nás je… Otázek hotová záplava. Trpělivě a rádi jsme vysvětlovali, na mapě jim ukázali, kde naše země leží, ukázali jim naši vlajku a seznámili je s hromadou dalších věcí, třeba čím u nás platíme. Jejich zvídavost se nám hrozně líbila, jejich chuť a vůle učit se, ačkoli většina studentů do školy dojíždí desítky kilometrů.

Foto: Školení kantorů v Samanganu / Michal Voska

V okolí školy jsou nepřehlédnutelné pozůstatky války, nacházejí se tady torza ruských obrněných transportérů. Připomínka okupace Československa vojsky SSSR nás sblížila ještě více – studenty udivilo, že i u nás byly okupace a válka. Kromě obrněnců zde naštěstí nic jiného válečnou oblast nepřipomíná. A tak jsme zasedli společně k chutnému obědu, znovu variaci na kábuli, a počkali na ukončení vzdělávacího programu.

Foto: Honza v obležení studentů střední zemědělské školy, Samangan / Michal Voska

Samangan je překrásné místo. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli v dubnu, kdy se doposud všechno zelená. To nepotrvá dlouho, slunce to nakonec spálí. Zuzka s Jardou odpřednášeli a na jejich tvářích byla znát únava. Ale vyzařovaly z nich i radost a zaujetí pro věc. Vždyť mají smysluplnou práci, která je naplňuje a baví.

Při zpáteční cestě na "základnu ČvT" nám řidič zastavil na několika úchvatných místech, která nám až vyrazila dech. Také nás ovšem míjela celá řada policejních i vojenských kordonů. Po návratu jsme opět probrali fotky, Honza si zapsal do deníku poznatky i detailní průběh dne – jako ostatně každý večer.

Foto: Přírodní krásy cestou do Samanganu / Michal Voska

Poslední den jsme se vydali s koordinátory Tulin a Mirwaisem do okolí "Mazaru". Oba učí místní obyvatele základům zemědělství, radí jim a pomáhají řešit jejich problémy. Tamější zemědělci pěstují vesměs pepř a bylinky, najdeme zde ale i rajčata a jiné plodiny. Některým se daří lépe, zahrádky jim vzkvétají, jiní tak úspěšní nejsou. Rovněž škůdci je občas pěkně potrápí – i nám si lidé postěžovali a ukázali nám okousané listy plodin.

Závěr cesty je pro nás dost emotivní. Zašli jsme s Tulin do romské osady, která je součástí zemědělského projektu. Vše se tu pěstuje v jutových pytlích. Kolem nás pobíhaly děti a žebronily, abychom je vyfotografovali. A tak jsme fotili a fotili a děti nadšeně pózovaly.

Foto: Romská osada / Michal Voska

Kolem dokola neuvěřitelné množství prachu a špíny. O hygieně zde nemůže být ani řeči. Dětem to však na radosti neubírá. Nepotřebují k ní počítač, internet, nejnovější videohry, stačí jim, když mohou pobíhat venku – tak, jak už to my u nás skoro neznáme.

Tulin nám vyprávěla o životě zdejších Romů: ti nemají na nic právo, nemají a nikdy nezískají ID Card (občanku), nemohou tudíž prakticky nikam, žijí jenom ve své osadě v hliněných domcích. ČvT jim pomáhá pochopit základy chovu a zemědělství, přiváží jim nové sazeničky a výpěstky odváží. Pokud nebudou Romové schopni postarat se o sebe, může to být jejich konec, osada vymře.

V Afghánistánu Romové od státu žádné příspěvky či dávky nedostávají, co si nevypěstují, to nemají. Návštěva osady na nás zapůsobila asi ze všeho nejvíce, když si člověk uvědomí, jaké podmínky v porovnání s těmito mají Romové u nás. Po tomhle nám už bude připadat spousta problémů v ČR jako malichernost.

 Foto: Děti v romské osadě / Honza Maršálek

Městské zemědělství, které jsem viděl, je pouze malou ukázkou celku. Jde o pilotní projekt, na němž se ČvT učí, sbírá a vyhodnocuje nashromážděné údaje. Venkovské zemědělství je rozšířeno mnohem více napříč Afghánistánem a je podporováno dlouhodobě. 

Média nás informují o tom, kdo s kým a jak dlouho, kdo se kde a jak moc opil, kdo je „v jináči“ apod. Ale o podstatných věcech ze světa se dozvídáme jen kapku z onoho pověstného moře. Kolik jsme se toho dozvěděli kupříkladu o našich lidech působících v humanitárních organizacích ve světě? O organizaci Člověk v tísni nacházíme články již několik měsíců staré. A to je velká škoda, protože práce, kterou odvádí nejen v Afghánistánu, si zaslouží hluboký obdiv a nesmírnou úctu nás všech.

Děkujeme všem pracovníkům ČvT v Afghánistánu za úžasnou společnost, za ukázku práce – a za zejména za vřelé přijetí. Nenacházíme slova, která by dokázala vyjádřit velikost naší vděčnosti.