Zbraně v rukou dětí v Africe a v Asii

Z loňských údajů Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) vyplývá, že více než 300 000 dětí se ve světě stále aktivně zapojuje do válečných konfliktů. Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických ve své poslední zprávě k tomuto tématu rozšířilo počet zemí, ve kterých jsou rekrutováni dětští vojáci, o tři na celkových čtrnáct. To je více, než tomu bylo dříve. Podle těchto informací na seznamu zemí s dětskými vojáky figurují asijské státy Afghánistán, Barma, Irák, Irán, Sýrie a Jemen, z afrických pak Demokratická republika Kongo, Somálsko, Súdán, Mali, Nigérie, Kamerun a Libye. Podle této zprávy mají nejvíce dětských rekrutů na svědomí nestátní útvary a bojůvky.

Zákon o prevenci rekrutování dětských vojáků, který USA přijaly v roce 2008, požaduje, aby za zamezení nabírání dětí zodpovídala především vláda dané země. Pokud tak nečiní, nemá nárok na podporu ze strany asistenčních armádních programů Spojených států. Z těch je financován výcvik, vybavení a další armádní potřeby. Toto opatření však nemá dosah ve všech zemích, kde by to bylo potřeba. Děti beztrestně rekrutuje například vláda v Afghánistánu a podobná situace je v Sýrii, kam dětské vojáky nasazuje také Írán. Tato země zároveň pomáhá výcvik dětských vojáků financovat v Jemenu a rovněž v sousedním Iráku. Zmíněná zpráva upozorňuje rovněž na určitý pozitivní vývoj, a to v Súdánu či v Demokratické republice Kongo.

Za posledních pět let nebyl v těchto zemích zaznamenán žádný případ verbování dětí národními armádními složkami. Povinnost doložit věk při vstupu do armády zabránila službě více než 140 dětí a zároveň se zvýšila snaha o vyšetřování a odsuzování náborářů. V roce 2019 dovolila nová súdánská vláda v roce 2019 Organizaci spojených národů, aby do země vypravovala kontroly, zda jsou v útvarech děti přítomny. Za tímto účelem dostalo příslušné rozkazy a trénink na pět tisíc příslušníků tamních ozbrojených sil. Vláda přesto nadále spolupracuje s nevládními složkami, jež dětské vojáky nadále využívají.

Dětští vojáci v Jižním Súdán jsou často unášení ze znepřátelených kmenů.

K náboru dětí do armády slouží také násilné únosy

Nucené odvody jsou velmi rozšířené v Africe, což potvrzuje výpověď pouhých sedm let starého bývalého dětského vojáka: „Rebelové mi řekli, abych se k nim připojil, ale já jsem řekl, že ne. Poté zabili mého mladšího bratra. Rozmyslel jsem si to.“ Eliška Bačkovská ve své diplomové práci s názvem Zbraně v rukou dětí: Dětští vojáci v Africe (VŠE Praha, 2013) uvádí, že mnoho ozbrojených skupin uplatňuje „kruté strategie pro nábor dětí do svých řad. Příkladem může být Mosambik, kde Mosambické hnutí národního odporu (RENAMO, the Mozambican National Resistance) nutilo nové rekruty zabít někoho z vlastní vesnice.“ A Bačkovská dále pokračuje, že účelem takového jednání bylo zničení pouta mezi dětmi a jejich rodinami a komunitami, poté je pro dítě téměř nemožné se vrátit do svých domovů a tedy větší šance, že u ozbrojené skupiny naleznou nové útočiště. Mezi další metody nucené rekrutace dětských vojáků patří únosy z domovů a škol, využívání drog a fyzických trestů. 

Příkladem afrického státu, kde se v průběhu deseti let občanské války až do roku 2002 podíleli dětští vojáci na Jednotné revoluční frontě (RUF) celou jednou čtvrtinou, je Sierra Leone v západní Africe. V ukončení války sehrály velkou roli Spojené národy. Organizace UNICEF se pak snažila demobilizovaným dětským vojákům najít jejich rodiny a náhradní domovy. Otázkou začlenění těchto dětí zpět do společnosti se na celém světě zabývají sociologové i psychologové, kteří poukazují na to, že bývalí dětští vojáci i po skončení služby často zůstávají na okraji společnosti, mají sebevražedné sklony a mohou žít v neustálém strachu.

Příběh dětského vojáka

V Ugandě tvořili dětští vojáci většinovou část Boží armády odporu (LRA), která se smutně proslavila masakry vesnického obyvatelstva v Ugandě a v sousední Demokratické republice Kongo. Vůdcem této ugandské partyzánské skupiny, usilující o násilné nastolení teokratického režimu, byl Joseph Kony. K metodám patřily násilné činy, vraždění, mrzačení a snad i kanibalismus. LRA unesla více než 30 tisíc dětí. Na dětských vojácích přímo závisela a posílala je bojovat a zabíjet do první linie. Zároveň se odhaduje, že během konfliktu bylo uneseno přes 8 tisíc žen. Z Ugandy byla LRA vytlačena kolem roku 2006, ale Kony se údajně stále snaží získat vliv v okolních zemích a byl naposledy spatřen ve Středoafrické republice.

V loňském roce Organizace UNICEF osvobodila mimo jiné 119 dětí z ozbrojené skupiny v Jižním Súdánu. Zahrnovala 48 dívek a nejmladšímu dítěti bylo 10 let. Od roku 2017 pak UNICEF pomohl téměř 9 tisícům dětí. „Každé zachráněné dítě představuje naději na obnovení dětství a budoucnosti,“ uvedla výkonná ředitelka organizace Henrietta Foreová.

UNICEF považuje za dětské vojáky všechny děti, které jsou zapojené do ozbrojené skupiny, a to nejen jako vojáci, ale také jako poslíčci, kuchaři, nosiči nebo sexuální otroci. Tento fenomén je známý od počátku historie válečných konfliktů, jeho četnost se znásobuje od poslední třetiny 20. století společně s nárůstem občanských válek. Kromě těch dětí, které se stanou vojáky z vlastní vůle, například po ztrátě rodiny, tvoří nezanedbatelné množství unesené děti či děti přinucené pod pohrůžkou násilí či smrti. Podle odhadů až třetinu z těchto dětí tvoří dívky, kterým se dostává hrubějšího zacházení a které jsou často zároveň obětmi pohlavního zneužívání. Pověst krutých válečníků bez špetky lítosti získaly dívky i při genocidě ve Rwandě v první polovině roku 1994.

V Africe neustále zuří nespočet krvavých konfliktů

Africká válečná prvenství

Kromě genderových specifik a rozšířené praxe využívání dětských vojáků má Afrika i kuriozní prvenství, pokud jde o délku válečného konfliktu. Nejkratší válka v dějinách se totiž odehrála mezi Zanzibarem a Británií na sklonku 19. století. Důvodem byla, jak tomu bývá, politika. Británie chtěla na trůn malého ostrovního státu u východního pobřeží Afriky dosadit probritského sultána Hamuda bin Muhammeda namísto Khalida bin Bargashe, synovce předchozího sultána, který moc uchvátil převratem. V devět hodin ráno 27. srpna 1896 zahájila eskadra britského námořnictva čítající pět lodí palbu na sultánský palác. Po necelých 40 minutách ostřelování ztratili obránci paláce asi 300 mužů, zatímco Britové měli jednoho zraněného námořníka. Sultán pak uprchl na německou ambasádu. Válka tedy trvala necelé tři čtvrtě hodiny.

Nejdelší válku historie vedli pro zajímavost také Britové. Trvala neuvěřitelných 335 let, ale zato při ní nebyl zraněn ani jeden člověk. Na jejím počátku stála občanská válka Olivera Cromwella v polovině 17. století. Souostroví Scilly v Atlantském oceánu bylo poslední baštou royalistů a prchla sem jejich flotila. Ta způsobila mnoho škod nizozemským lodím, a tak se nizozemský admirál Maarten Harpertszoon Tromp v roce 1651 vydal na Scilly žádat o válečné reparace. Byl odmítnut, a na místě vyhlásil ostrůvkům válku. Nedlouho poté byli royalisté definitivně poraženi, ale Nizozemci nepovažovali za důležité oficiálně podepsat příměří. Teprve v roce 1985 si formálně vyhlášené války všiml scillský historik Roy Duncan, a kontaktoval nizozemskou ambasádu. Nedlouho poté nizozemský velvyslanec uzavřel formální mír.

Vrátíme-li se ale ve výčtu válečných kuriozit do Afriky, je třeba zmínit ještě jedno prvenství novodobých dějin, tentokrát skutečně velmi nechvalné. Tzv. druhá konžská válka, která probíhala v letech 1998 až 2003, stála podle odhadů 4 až 5 milionů lidských životů a je považována za nejkrvavější konflikt, který v celém světě připravil o život nejvíce lidí od druhé světové války. Afrika, kontinent, který má jako ostatní části zeměkoule nepochybně spoustu pozitivního potenciálu, by v případě správného využití mohl svému obyvatelstvu přinést klid, stabilitu i prosperitu, což se ale bohužel vůbec neděje a třetí největší světadíl se spoustu let zmítá v ozbrojených konfliktech. Přes veškerou pomoc ze strany mezinárodních organizací i jednotlivých států situace v Africe ani v dnešní době neskýtá příliš optimismu.