TacticalPro

Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Vojenská výzbroj

SPIW: Nové trendy v ručních palných zbraní, část 1

Datum přidání 27.10.2014    Rubrika rubrika: Vojenská výzbroj     komentáře 25 komentářů    autor autor: Z.A. Presovsky

Zdá se, že konstrukce osobních palných zbraní zůstává již desítky let nezměněná. V průběhu 20. století však vznikla řada pozoruhodných studií zbraní zkoušející nové přístupy v konstrukci náboje i zbraně. Snaha o vývoj přesnějších, účinějších a smrtonosnějších osobních zbraní jednotlivce probíhá i v současnosti.

Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon)

Foto: Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon) / Archív autora


Cesty k zlepšení pravděpodobnosti zásahu

Než se podíváme na současný stav ručních zbraní, pohleďme krátce na historické souvislosti v období po druhé světové válce a po Korejské válce. Během obou konfliktů pěší voják Spojených států spotřeboval průměrně 10 000 nábojů, aby vyřadil jednoho nepřátelského vojáka.

 

Jde o ekvivalent 100 nábojových pásů do kulometu! To nedává samozřejmě příliš smysl.

 

Armádní plánovači začali proto zkoumat jak zefektivnit účinek nejpočetnějších ručních zbraní vojáka - pušek a karabin. „Zefektivnit" je hezky znějící slovo, ale otázka zůstává: "Jak toho dosáhnout?"

 

Jedno z hlavních měřítek efektivnosti zbraní je „pravděpodobnost zásahu". Stranou statistických formulí to v praxi znamená, být schopen s co nejmenším počtem výstřelů vyřadit z boje vybraný cíl.

 

Části procesu jak toho dosáhnout jsou kromě technických záležitostí, také povětrnostní podmínky (viditelnost), výcvik a hladina napětí (stresu). My se budeme v následujících odstavcích a článcích zabývat převážně zbraní a municí. Nejprve ale nahlédneme do historie.

 

Zbraň zvláštního poslání SPIW

Pozadí

K dosažení lepší pravděpodobní zásahu se v polovině minulého století ve Spojených státech rozběhlo několik projektů. Nejznámějším z nich se stal projekt Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon). Projekt odstartoval na začátku 50. let minulého století a vyvrcholil během druhé poloviny 60. let.

 

Vzniklo mnoho prototypů využívající zcela nové konstrukční řešení. Avšak ačkoliv projekt stál mnohem více než vývoj vojenské pušky M14 (7,62 × 51 mm), nepřinesl očekávaný výsledek.

 

SPIW se však stal základem pro další vývoj útočných pušek, a tak se ukázal jako nakonec ne zcela zbytečný. Na něj pak navázala celá řada dalších projektů.

 

Požadovaná zbraň programu SPIW měla spojovat schopnost pušky, bojové brokovnice a granátometu. Během vývoje se zkoušely různé přístupy v konstrukci munice. Nakonec největší pozornost získala šipková munice (darts / fléchette). Nedílnou součásti zbraně měl být i 40mm granátomet.

 

Mnoho odborníků té doby předpovídalo, že SPIW, či něco podobného, se stane pěchotní zbraní budoucnosti. Dílem různých faktoru (technických, právních), ale ani koncem roku 1969 nebyla taková zbraň k dispozici pro bojové nasazení, zejména pro válku ve Vietnamu.

 

Zbraň zvláštního poslání SPIW (Special Purpose Individual Weapon)Foto: SPIW ve své ideální podobě (1964) měla hmotnost pouze 1,6 kg (bez granátometu) a zásobník na 60 šipkových střel. Větší obrázek / Volné dílo

 

Šipkové střely

Program SPIW se soustředil (po počátečním neúspěšném experimentování se střelou ráže 6 – 6,5 mm) na vývoj zbraně střílející zmíněné šipky. Dlužno však podotknout, že šipkové střely nebyly dílem programu SPIW, ale objevovaly se v různých podobách již během první světové války.

 

Výhodou šipkových střelných zbraní (needlegun, flechette gun, fletcher) jsou teoreticky kompaktní rozměry, nízký zpětný ráz, vysoká kadence a vysoká úsťová rychlost šipkové střely. Díky nízkému zpětnému rázu lze při (opět teoreticky) velmi vysoké kadenci udržet velkou přesnost střelby.


Od počátku svého vývoje byla zbraň programu SPIW koncipována pro potřeby pěšáka – přenosná s velkokapacitním zásobníkem na 60 nábojů. Režim palby byl v jednotlivých ranách nebo v krátkých dávkách. Během jednoho období měly některé prototypy dokonce i více hlavní.

 

SPIW s plným zásobníkem vážila pouze 1,6 kg. Kadence dosahovala 2300 výstřelů za minutu. Takové parametry byly pro armádu samozřejmě extrémně zajímavé.

 

Časem byly vyzkoušeny nejrůznější přístupy v konstrukci šipkových střel, šlo například o „vydutě-složený okřídlený projektil" a „projektil s proměnlivou rychlostí". Tyto technologie byly patentovány v roce 1966 pod registračními čísly 3,861.214 a 3,851.590.

 

Foto: Jedna ze zkoušených verzí šipkové střely. / Volné dílo


Střely se měly po dopadu na cíl deformovat tak, že se zvýšil měrný tlak na měkkou tkáň – pravděpodobně „vyosením" nebo „zalomením" dříku střely. Cílem bylo odstranit nevýhodu šipkové střely, a to malý ranivý kanál v měkké tkáni (nízká ranivost). Uvažovalo se dokonce o napouštění střel chemickým nebo biologickým bojovým materiálem.

 

Další zkoušená konstrukce střely se zvýšeným ranivým účinkem prováděným U.S. Army Ballistic Research Laboratories byla bimetalicka šipka – dvě části se při dopadu oddělovaly a zvyšovaly měrný tlak na živou tkáň. Výsledný účinek dopadu byl podobny účinku expansních střel anebo střel typu dum-dum.

 

Překážkou podobných řešení však byla právní podmínka v Haagské deklaraci, která sice platí pouze pro konvenční střely, ale záležíc na výkladu, mohla být rozšířená i na šipkové projektily.

 

Konstrukční řešení šipkové střely

V případě šipkové konstrukce střely se k vedení v hlavni používá vodící zátka (sabot). Ta se během zrychlování v hlavni otáčí a přenáší tentýž pohyb na střelu prostřednictvím vzájemného těsného spojení.

 

Důsledek takové konstrukce je, že kombinovaná hmotnost šipky a zátky je menší než u střely konvenčního typu stejné nominální ráže. Výsledný impuls (moment hybnosti) v ústí hlavně je tedy nižší – je dosaženo lepší ovládání zbraně.

 

Nevýhodou ovšem je, že náboj se sníženým impulsem trpí potížemi při udržení automatického cyklu zbraně. Při použití vodící zátky navíc určitá část energie přijde vniveč. Čím větší je procentuální poměr hmotnosti zátky, tím větší je ztráta energie při vypuštění střely. Stejně tak je problémem vysokou rychlostí, mimo osu zbraně, vylétající zátka.

 

Foto: Experimentální šipkový náboj XM 645. / Volné dílo

 

Zátka neslouží k jinému praktickému účelu než k vedení střely - podobně jako u tankového náboje APFSDS (Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot). Je samozřejmě žádoucí, aby poměr hmotnosti byl ve prospěch střely/šipky. Tím s dosáhne vyššího využití energie prachové náplně.

 

Další záležitostí je pevnost materiálu zátky ve střihu tak, aby byla schopná přenést obrovské zrychlení střely a nerozpadla se již během pohybu v hlavni. Zmíněné problémy jsou dobře řešitelné u velkých nábojů (APFSDS), ale díky rozměrovým omezením se jedná o značný problém v případě použití v ručních palných zbraních.


Při hodnocení projektu SPIW je třeba mít na mysli, že hlavním posláním byla zbraň s „bodovou přesností", která měla vypouštět šipky o hmotnosti méně než 1 gram při úsťové rychlosti podstatně vyšší než 1000 m/s.


Úsilí související s vývojem a naděje do něj vložené byly z velké části nerealistické. Po nejméně třech vývojových etapách vyústilo snažení konstruktérů v novou konstrukci, a tím byla útočná puška SBR (Serial Bullet Rifle); ta ale nakonec zmizela v historii „zbraní, které se nekonaly" v polovině 70. let.


K určitému vzkříšení myšlenky šipkové munice došlo za nějakých 15 let během projektu Pokročilé bojové pušky ACR (Advancet Combat Rifle). O tom ale zase až příště.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 5 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
z.a.p Datum: 31.10.2014 Čas: 15:25

Omlouvam se za preklepy; mel jsem si to precist jeste jednou... :-).
z.a.p

avatar
z.a.p Datum: 31.10.2014 Čas: 15:12

Pratele v diskuzi,

az jsme se znacne vzdalili od puvodniho tematu, jelikoz Zbrojir prisel s problemy nabijeni v AR typu zbrani, rad bych neco pridal. Mam totiz svoji osobni zkusenost s touto problematikou z doby kdy jsem pacoval v prumyslu.

Problem je zasadniho druhu a tyka se omezenych rozmeru 'sachty'. Puvodni GI zasobnik z hlinikoveho plechu ma tloustku materialu necelych 3/4 milimetru. Je evidentni, ze duplikovat kovovy plastovym zasobnikem s timto rozmerovym omezenim je znacne obtizne. Je vhodne pripomenout, ze zmineny zasobnik byl koncipovan jako "zahoditelny" (throw-away) a nepocitalo se, ze bude znovu pouzity. Tato situace byla neprijatelna pro vyrobce jako FN a HK a proto postupne nahradili material puvodnich zasobniku za ocel, coz je jedine myslitelne reseni.

Dalepak, a to je vhodne zminit, neb je jasne, ze neni mozno zesilit steny ani vyusteni noveho zasobniku, at je vyroben z kovu ci plastu, bez pokuty. Z toho vysvita, ze jelikoz mechanicke vlastnosti plastu se nepriblizuji kovu (nejmarkantnejsi je nedostatech odolnosti proti narazu pri nizkych teplotach) je takova converse pro armada riskantni. Ano, plasty se zlepsily, ale kov nikdy plne nenahradi. To ze je vidite na AUG a nyni I CZ je proto, ze vyrobci od pocatku zacali s vetsi sachtou.

Jsou tu tez souvisejici zalezitosti: dilem volby uzamykaciho ustroji na zbranich typu M16 je v pocatku zabery zavorniku a vrchnim nabojem jen asi miliment az milimetr a pul. Behem pohybu zavorniku vpred a stahovani naboje, tento jeste dale poklesne (nasledkem naklapeni naboje), coz dale vede jen v velmi malemu zaberu. Vsimnete si, ze v pripade zadreni (coz je kapitalni problem), je to prave tato faze kdy k nemu doslo. Kdyby se tloustka vyusteni zvysila, problem je temer nevyhnutelny. Je to tedy zalezitost spolehlivosti z ktere nikdo nemuze vedome slevit.

avatar
Zbrojir Datum: 31.10.2014 Čas: 10:19

k Mattauch

Podle všeho se nejedná o plnou, ale částečnou náhradu M249 „německou“ M27 IAR (viz odstavec ze zdejšího článku).

„V organizaci americké námořní pěchoty budou přiděleny tři zbraně do třináctičlenného družstva (12 Mariňáku + velitel družstva) – jedna zbraň do čtyřčlenného palebného týmu. V každé pěší rotě bude tedy 28 kusů M 27 IAR, ale kromě toho bude na rotě k dispozici i devět kulometů M249. Ty budou moci velitelé použít dle uvážení a situace.“

k zásobovacímu ústrojí

Má-li být spolupráce, především malých bojových jednotek NATO skutečně efektivní, musí standardizace pěchotní výzbroje nadále pokračovat. Zatímco některé oblasti jsou již poměrně dobře vyřešeny (munice, připojovací rozhraní NATO Rail…), standardizace zásobníků pro útočné pušky v praxi neexistuje, ačkoli byl již pře lety připraven STANAG 4179 a často se užívá termín „Stanag Magazines“. Neakceptace jednoznačně definovaných standardů vede při široké škále výrobců k neslučitelnosti a řadě dalších problémů, a to i u zdánlivě kompatibilních produktů.

Je mylné se např. domnívat, že veškeré zbraně 5,56x45 se šachtou navrženou pro originální GI kovové zásobníky AR15/M16/M4, jsou plně kompatibilní se všemi alternativními výrobky na trhu. Dlouholetá snaha výrobců zbraní a příslušenství odstranit vzájemně nekoordinovanými kroky některé vady zásobovacího ústrojí obchodně jinak velmi úspěšných a uživateli oblíbených útočných pušek AR15/M16/M4, jako např. optimalizací rozměrů a tvaru šachty či rozměrů zásobníků, míru vzájemné nekompatibility jen umocnila. Problémy vznikají dokonce i při vzájemné kompletaci některých výrobků US provenience, a to zejména při aplikaci plastových zásobníků (nemožnost zasunutí, obtížné zasouvání, nevypadávání, špatná funkce nebo blokování záchytu závěru, ale i dokonce zádržky ve funkci).

Když u HaK v rámci vývoje 416 řešili vady zásobovacího ústrojí M16/M4, optimalizovali rozměry a tvar šachty (zmenšili mj. vůle v uložení zásobníku) a vyvinuli vlastní nový, odolnější a podstatně spolehlivější zásobník, původně kovový, dnes existuje i polymerová varianta (je prodloužený, mj. má větší rezervy a lepší charakteristiku zpruhy podavače, a podavač odolný proti převrácení sloupce nábojů). Pušky HaK 416 spolehlivě fungují s originálními HaK zásobníky, přičemž jsou rovněž plně kompatibilní s GI zásobníky. Zdánlivě vše OK, v praxi však nikoli.

Do optimalizované šachty nelze bez úprav aplikovat později na trh uvedené plastové zásobníky (P-MAG, G-MAG), ale i např. velkokapacitní SURE FIRE MAG5, kdy se naopak americký výrobce velkokapacitního zásobníku snažil optimalizací rozměrů eliminovat vůle v uložení a snížit tak riziko zádržek u standardních zbraní M16/M4… V současné době jsou již na trhu i US zásobníky plně kompatibilní s původní šachtou HaK 416 (E MAG). Jelikož nová verze HaK 416 A5 má již šachtu zkrácenou na „standard M4“ takže „skousne“ i P-MAGy a G MAGy. Takže je v tom trochu hokej. Všeobecně přijatá a respektovaná norma zde opravdu chybí. Mj. vyobrazené M 27 IAR mají delší, tedy původní provedení šachty HaK 416.

Minimální ochota HaK schválit své produkty pro používání jiných, než originálních HaK „Stanag“ zásobníků (ocelové, nebo polymerové viz heckler a koch.com) je prý zapříčiněna dlouhodobou negativní zkušeností s kvalitou “meanstreamových“ produktů (zásobovací ústrojí je pro spolehlivou funkci zbraně neobyčejně důležité).

SURE FIRE MAG5-60 považuji za velmi dobré řešení velkokapacitního zásobníku. 100 raná verze je již značně rozměrná a s plným zásobníkem je zbraň již i poměrně hmotná. U M27 IAR, tedy jako u všech zbraní designu AR15, je výměna zásobníků neobyčejně snadná a rychlá, tedy srovnatelná s moderními pistolemi. 30 rané se musí měnit častěji, mají však příznivé rozměry, naplněné i rozumnou hmotnost, a samozřejmě i větší předpoklady ke spolehlivé funkci, především za ztížených podmínek.

avatar
z.a.p Datum: 31.10.2014 Čas: 02:58

k Mattauch

Vas nazor respektuji, je jeden z moznych a mate-li sam ucast v ozbrojenych silach, potom vite sam nejlepe. Ja mam na misto toho znalosti, ktere jsem nabyl v prumyslu a pak ctenim studii a historie vyvoje zbrani. V soucasne dobe pravdepodobne poslani pro prenosny UK existuje. Budoucnost vsak muze prinest jina reseni - viz presne granatomety.

Pokud zajem AN o spolupraci s mou osobou bude pokracovat, dockate se dalsich clanku. Muj soucasny smer zajmu je na zvyseni ucinnosti zakladni zbrane strelce, tj.pusky. Muj zajem o kulomety je vicemene okrajovy.

Dekuji za diskuzi!

avatar
Mattauch Datum: 31.10.2014 Čas: 02:02

Z.a.p.

S Vaším pohledem na kulomety nemohu souhlasit. Navíc jak UK 59, tak 7,62 MINIMI má v AČR jednomužnou obsluhu. Náhradní hlavně se nenosí a palebný průměr je rozdělen mezi celý roj. Kulometník je tedy zatížen zhruba stejně jako pancéřovník a tedy nesnižuje mobilitu jednotky. Zatížení přesahuje dvacet kilogramů i u vojáků vybavených útočnou puškou. Osobně preferuji kulomet oproti přesné pušce obdobné ráže a to z důvodu většího efektu krycí palby a možnosti střílet nejen na bodový cíl ale i na prostor prostoru (bez znalosti zcela přesné polohy nepřítele) - ikdyž protivníka nezasáhne donutí ho se ukrýt a výrazně sníží jeho efektivitu a umožní mi tak provést manévr ostatními silami - to přesná puška nedokáže.

Omlouvám se za off topic.

avatar
z.a.p Datum: 30.10.2014 Čas: 23:29

@Mattauch

Jelikoz kulomety nejsou nametem clanku, nechci se zde o nich prilis sirit. V kazdem pripade bych Vam rad dal alespon castecnou odpoved. V mem chapani, kulomety jsou vesmes prezitkem minulosti a nevidim pro ne prilis vyhledu. Jako hlavni duvod proc to uvadim je jejich neefektivnost, krome delani zvukoveho dojmu.

Pokud slouzite v ACR tak jste seznamen s 7.62 Minimi na ktery jste nedavno prezbrojili; americka verse je MK48 ://en.wikipedia.org/wiki/Mark_48_machine_gun Z hlediska vahy a v porovnani s M240 je daleko prijatelnejsi. Csl. Vz59 byl ve stejne vahove relaci, PKM je taktez. S kulometcikem musi byt nosic munice a nahradnich hlavni. Cele zatizeni muze lehce presahovat 20kg.

Naproti tomu, schopnost zasahnout cile na vetsi vzdalenost je ukol pro ostrelovace (designated marksman) s puskou v kalibrech ktere jste zminil. Pomalu a jiste se prosazuje tez 8.6x70mm (.338) Lapua, coz ma smysl, jelikoz se priblizuje vykonu naboje .50cal M2 pri mensi vaze a cene. V kazdem pripade tyto pusky jsou lehci nez stredni kulomet (GPMG) a jsou neseny a obsluhovany jednim muzem. Mobilita je a bude stale vice klicova. Jakmile se nekde budete zdrzovat delsi dobu, jste kandidatem na 'mrtve maso'.

K idealnimu reseni jsme jeste daleko a kdyz se podivate na trendy v minulosti napovidaji cosi o druhu mysleni, ktere v dane dobe prevlada. Jeden z takovych trendu je ve vzduchu explodujici munice (aka XM25 programovany granatomet), lec vsak cena je uzasna a ucinnost 25mm granatu se zdaleka nepriblizuje obvyklemu v razi 40x53mm.

avatar
Mattauch Datum: 30.10.2014 Čas: 18:52

Zdravím, z hlediska bojového použití vidím výraznou výhodu klasického kulometu oproti M 27 ve schopnosti krýt celý roj / družstvo jednou zbraní (byť na velice omezenou dobu). Pokud je to kulomet v ráži 7,62 (ať už NATO nebo 54r) má zároveň mnohem větší efektivní dostel jak proti bodovým tak skupinovým cílům. M 27 bych bral jako podpůrnou zbraň do druhé sekce roje, ale určitě ne jako náhradu kulometu. To bychom taky mohli RPG 7 nahradit podvěsným granátometem a z toho bych radost neměl... :)
Jinak ohledně řízení palby, protože to tu částečně bylo zmíněno v předchozích komentářích, je to část odpovědnosti nejnižších velících prvků. Priorita cílů je obvykle stanovena v bojovém rozkazu. Obvykle jsou prioritou těžké zbraně protivníka (PTRK, RPG, kulomety) a obvykle na ně vede palbu každý kdo je má v dostřelu zbraně. Rozhodě bych tedy neřekl že primárním úkolem vojáka s útočnou puškou je likvidovat vojáky s útočnými puškami. Ti jsou na řadě až jako poslední - alespoň z hlediska řízení palby.

avatar
z.a.p Datum: 30.10.2014 Čas: 14:32

Po Zbrojire:

Cenim si Vasi urovne znalosti a usudku. Souhlasim temer complete, ze pro podpurnou automatickou zbran je M27 temer udealni; je to vlastne jakesi pokracovani BAR v moderni forme. Jediny zadrhel pokud vim je, ze neni autorizovana pro pouziti s jinym zasobnikem nez puvodnim 30rd aluminiovym (co je slabina). Tudiz, zadny Beta-C ci jine moderni mnohasloupcove (e.g. Surefire)zasobniky, ktere jsou k mani pro civilni (a paramilitary) sektor.
Na podobne logice jsou zalozeny zbrane RPK, ktere zrejme odvadeji vybornou praci.

Koncepce puvodniho 5.56mm Minimi ma hodne co delat s komercni politikou firmy a je trenba rici, ze pred 25lety byla prijata positivne. Na druhou stranu, presne jak rikate je to neprakticka a tezka zbran ktrera ma radu nedostatku z nichz nejvetsi je neprimerene vysoky rozptyl strelby. Byl jsem s touto zbtani kdysi pracovne spojen a jeste si neco pamatuji. Soucasna konverse do 7.62 je vsak jina zalezitost a na to nekomentuji.

avatar
z.a.p Datum: 30.10.2014 Čas: 14:16

Panove Charlie a Kolt

Nehodlam byt za kazdou cenu v opozici k Vasim nazorum, ve skutecnosti s mnohym souhlasim. Soucasne, jakasi 'primerena' oposice je zakladem dialogu. Je dobre mit na mysli, ze my zde nic 'neresime', pouze skrome (to plati hlavne o me) komentujeme na to co jsme slyseli ci cetli a jen nemnozi z nas zazili. Pokud to nekomu poslouzi, fajn.

To rkouc, dovolte mi prinest jeden dulezity bod a tim je zasobovani vlasnich jednotek (a to zdaleka ne jen munici). Pokud mate proti sobe druho ci treti-radoveho oponenta pak je to fine a muzete dopravovat zadouci material az do predni linie vsemi prostredky. V pripade podobne sily jako je Vase se rovnice radikalne meni a stava se vice DYNAMICKOU. To znamena, ze nevite kdy se dostanete do obkliceni a potrebne dodavky, treba jen v obdobi nekolika hodin proste nebudou exustovat. Co potom? Zvednete ruce a vzdate se a nebo budete bojovat do posledni patrony (pro sebe)? To jsou zalezitosti, ktere je treba uvazit. V boudoucnu je mnoho neznameho a je treba pocitat se vim.

Moje osobni teze pokud jde o "palebnou silu" je: to co jde do cile plati, NE to co opousti hlaven. Diky za prispevky!

avatar
Zbrojir Datum: 30.10.2014 Čas: 09:04

Z tohoto pohledu je jistě kvalitativním posunem zavedení M27 IAR (Infantry Automatic Rifle - varianta automatické pušky odvozená od HaK 416) do výzbroje US Marine Corps (USMC), která má částečně nahradit lehké kulomety M249. Celkem je prý objednáno 6500 kusů.

Ergonomická zbraň s těžkou a přesnou hlavní, s vyšší tepelnou kapacitou, vybavená kombinovanou optikou (ACOG/RMR), má všechny předpoklady k vysokým výkonům, které nebudou dosahovány jen vyšší intenzitou palby (oproti standardní M4), ale především i díky vyšší přesnosti střelby.

V rukou vycvičeného střelce tedy dokáže plnit široké spektrum úkolů (lehký kulomet, útočná puška, lehká odstřelovačka), kdy zde bylo evidentně vsazeno na kvalitu (menší počet, ale přesněji umístěných ran) a nikoli na kvantitu (co největší množství ran za jednotku času).

Zejména u rychlých a mobilních lehkých jednotek je to důležité, jelikož intenzívní palba klade obrovské nároky na nesenou (vezenou) munici. Navíc M249 je přes své kvality prostě mnohem nemotornější.

Předpokládám zde proto primární režim rychlých jednotlivých výstřelů, a to s poměrně vysokou pravděpodobností zásahu cíle.

Mj., ony modernizované M4, tedy s vhodnou optikou, výrazně zvyšují pravděpodobnost zásahu cílů, zejména maskovaných, pohyblivých a mizivých, takže moderní zbraňové systémy jednotlivce umí do 300-400m zasahovat živou sílu protivníka s poměrně slušnou pravděpodobností zásahu. Ostatní již velmi souvisí se schopnostmi obsluhy a uplatněnou taktikou.

Jistě si umíme představit, jak by v otevřeném terénu a vzdálenosti okopů v řádu mnoha set m dopadl čelní bodákový útok roty a možná i praporu ve stylu WW I proti družstvu vycvičených střelců s M4, které by byly osazeny ACOG/RMG. Chlapci s bodáky by se opravdu daleko nedostali.

avatar
Charlie Datum: 30.10.2014 Čas: 08:45

Kolt: přesně tak, a díky za doplnění, napsal jste to lépe než já.

To mě právě zarazilo - celá taktika, kterou používali, byla založená na palebné převaze (což znamená saturaci prostoru střelbou, čili relativně velkou spotřebu munice), pak zjistí že spotřebovali moc kulek na jednu mrtvolu, tak začnou vyvíjet sofistikované zbraně, které by jim tenhle poměr zlepšily, aby pak zavedli do výzbroje (mimo jiné) vysokokadenční Gatlingy, které zase "žerou" kvanta munice.

avatar
KOLT Datum: 30.10.2014 Čas: 01:03

Poslední Charlieho věta se asi vztahovala k rotačním kulometům – pravděpodobnost zásahu je u nich vyšší než u klasických právě díky několikrát vyššímu množství střel za jednotku času. Nebyla myšlená obecně. Pokud se mýlím, tak mě jistě opraví.

Každopádně s ním souhlasím v tom, že jak zavedení rotačních kulometů, tak mikrorážová munice vedou naopak k ještě většímu nepoměru mezi množstvím spotřebované munice a počtem zranění. Účelem obojího je umožnit jednotce získat palebnou převahu, díky které může lépe provádět manévry. To je asi to, co víc lidí nechápe – nejdříve v USA vyvíjejí systém, který by zvyšoval pravděpodobnost zásahu (nic proti tomu), aby pak zavedli mikroráži, která umožňuje nosit s sebou víc střeliva a vést tak nikoliv účinnější mířenou palbu, nýbrž hustší krycí a umlčovací (proti tomu taky nic). Čili se jednalo o dva protichůdné přístupy k řešení problému. Alespoň mně to tak připadá.

Možná se mýlím, ale přijde mi, že vyšší pravděpodobnost zásahu přineslo až masové rozšíření optiky, kolimátory počínaje a puškohledy konče. Před dvaceti lety měly kolimátory maximálně speciální jednotky, před deseti i elitnější konvenční, dnes jsou standardním vybavením prakticky jakéhokoliv vojáka moderní armády. Ono prostě trefit se s mechanickými mířidly je o poznání složitější než s optikou.

avatar
z.a.p Datum: 30.10.2014 Čas: 00:25

@Charlie
Ac nejsem zcela v souladu s Vasim poslednim vyrokem ohledne palebne sily, zaujal jste moji pozornost zminkou o taktice vedeni boje v WWII. Snad by stalo za to k tomu neco dodat.

Z toho co jsem cetl vysvita, ze existoval znacny rozdil v taktice vedeni boje mezi tim jak ji provozovali Americane, Britove ci Nemci. Sovetsky, Cinsko-korejsky a pozdeji Vietnamsky zpusob vedeni boje byl opet ponekud odlisny.

Zatimco Ameicane meli znacny pocet (ne vsechny) cleny v tymu vyzbrojeny s 30.cal M1 Garand, meli tez ve druzstvech urcity pocet tezkych automatickych pusek BAR http://en.wikipedia.org/wiki/M1918_Browning_Automatic_Rifle. Tim byla zajistena pozadovana hustota palby a BAR byl typicky v podpurne roli. V Britske armade to bylo podobne s tim, ze pesaci nosili Enfield SMLE a par .303cal Brenu s 30ti rannym zasobnikem..
Nemci naproti tomu pouzivali zcela odlisnou taktiku; atredem jejich tymu byl MG34, pozdeji MG42 nabijene pasy. Tyto posledne zminene zbrane dovolovaly velky objem palby a tak jejich obshuha (2-3 muzi) byla teziste tymu. Strelci z 5mm G98 je vicemene podporovali a chranili. Ktera taktika byla lepsi? Tezko posoudit.

V predchozi svetove valce, ac byly jiz vypracovany prvni samonabijeci pusky, generalni staby se jim branily. Melo se zato, ze strelci by nadmerne plytvaly munici. To byl nazor ktery se jen pomalu a tezko prekonaval, jak je videt ze situace z pocatku valky druhe. Nakonec statistiky hovori, ze prevaznou vetsinu zraneni bylo zpusebeno nepratelskym deloatrelectvem nikoli rucnimi zbranemi.

avatar
Charlie Datum: 29.10.2014 Čas: 08:06

Zaujala mě jedna informace - 10k ran na jednoho vojáka a z toho navázané řešení efektivnosti střelby. Vždyť ale celá doktrína boje pěchoty k tomuto směřuje, protože cílem vedené palby není jen "pozabíjet" ty naproti, ale rovněž zabránit jim ve vedení bojové činnosti - angličtina používá termín "supression". Čili vedu palbu na protivníka (představovaném v tu chvíli třeba stavbou z pytlů s pískem či oknem domu, ze které je vedena palba na mě nebo jinou spřátelenou jednotku) a cílem není usmrtit nepřítele, ale primárně zabránit mu v dalším vedení střelby a umožnit tak vlastním provedení manévru. Tohle prostě znamená velkou spotřebu munice s málo "zářezy" a hezky to je vidět ve všech filmech či dokumentech z války, kde Amíci díky Garandům můžou pokládat "palebnou přehradu" směrem k nepříteli bez výraznějšího míření - krytí palbou. Něco obdobného praktikovaly britské profesionální jednotky před válkou - cvičily mířenou rychlopalbu, kde cílem bylo vyslat k nepříteli co nejvíce mířených ran za jednotku času, přičemž zásah cíle se neřešil - palba se okamžitě přenášela na další.

Nové zbraně, třeba zavedení vysokokadenčních Gatlingů do výzbroje podpůrných jednotek, nám logicky efektivitu dále sníží. Pravděpodobnost zásahu se totiž navyšuje kadencí, nikoliv efektivitou míření.

avatar
z.a.p Datum: 27.10.2014 Čas: 23:32

@ TECHNIC

S tim co rikate se rozhodne necha souhlasit. Presna strelba rapidne opakovanymi ranami je pravdepodobne ta nejucinejsi. Krome toho na bojisti existuje urcita 'delba prace', to znamena, ze bezny strelec s puskou se nebude snazit zasahovat priiis vzdalene cile, cile nadmerne jeho schopnosti znicit (jako vozidla) a deleguje je jinemu specializovanemu clenu tymu. To bych povazoval za vec taktiky a v pravomoci velitele. 'Puskar' ma jako primarni cil sveho oponenta toho sameho druhu jako je on sam.

arr