Strategie Kremlu: Balancovat na hraně třetí světové války

Podle článku Rusko osamoceno: Proč nikdy ... Více

Ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov míří k Sýrii

Ruská Severní flotila vyslala do Středozemního ... Více

Černí pasažéři NATO nechápou Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA ... Více

Ruské superlehké brigády. Inspirace pro Armádu ČR?

Na základě zkušeností z bojů v Sýrii ruské ... Více

Vojenská výzbroj

ACR: Nové trendy v ručních palných zbraní, část 2

Datum přidání 03.11.2014    Rubrika rubrika: Vojenská výzbroj     komentáře 21 komentářů    autor autor: Z.A. Presovsky

V předchozím díle jsme si představili projekt revoluční útočné pušky SPIW. Díky technickým a právním problémům nebyl vývoj tak pokročilé zbraně dokončen. Snaha o hledání nových technických řešení na poli osobních zbraní jednotlivce však neustala, právě naopak.

Heckler & Koch G11

Foto: Heckler & Koch G11/ Heckler & Koch

 

Pokročilá bojová puška ACR

Téměř souběžně s programem SPIW probíhal vývoj útočné pušky M16 (armádní verze civilní AR15), která byla původně zamýšlená jako dočasný „záskok" do doby, než bude nalezeno lepší řešení.


Prvním uživatelem zbraní M16 se stalo americké letectvo (U.S. Air Force). Později se M16 dostala do všech složek Ozbrojených sil Spojených států a nahradila předimenzovanou a krátce používanou útočnou pušku M14.


M16 skutečně přinesla určitá vylepšení, ale uživatel není nikdy spokojen a stále hledá nové cesty. Počátkem druhé poloviny 80. let dala americká armáda (U.S. Army), skrz odbor pro vyzbrojování, požadavek průmyslu na vývoj Pokročilé bojové pušky ACR (Advanced Combat Rifle).

 

Foto: Kandidáti programu ACR / U.S. Army

 

Program si kladl za cíl překonat pravděpodobnost zásahu (nikoliv „přesnost", to není zcela totožný pojem) M16A1, a to v poměru 2 ku 1! Někteří zkušení konstruktéři, mezi nimi také E. Stoner, prohlásili tento požadavek za nerealistický.


Nicméně „kola se začala točit". Šest firem se přihlásilo se svými návrhy do programu. Počet časem klesl na čtyři soutěžící – americké  AAI, Colt a evropské  Heckler & Koch (H&K) a Steyr. Právě evropské firmy připravily skutečně inovativní řešení útočných pušek zvyšující pravděpodobnost zásahu.

 

Foto: Testovaná munice. / U.S. Army

Heckler & Koch G11

Německa H&K ji delší dobu pracovala na nové útočné pušce s mechanismem výběru cíle, vyslání jedné nebo více střel a udržení si obrazu cíle – tedy aby se cíl nevychýlil při střelbě ze záměrné zbraně (tedy minimalizovat pohyb zbraně při střelbě). Vskutku ambiciozní záměr.


K dosažení podobného cíle bylo rozhodnuto podstatně zvýšit kadenci útočné pušky během dávky 2 až 3 ran – všechny dva až tři výstřely musely proběhnout v nejkratším možném čase, protože cíle jsou často v rychlém pohybu.


Bylo třeba přijmout drastická konstrukční opatření - eliminace fáze vytahování a vyhazování nábojnice. Nový náboj tudíž nesměl obsahovat nábojnici. Tento klíčový bod je třeba mít na mysli, neboť vysvětluje, že konstrukce nové zbraně nebyla zvolená jako samoúčelná.

 

Foto: Průřez Heckler & Koch G11 / Bojoe, CC BY 3.0

 

Konstrukce nové zbraně vyžadovala plovoucí vnitřní palebný mechanismus, včetně hlavně a zásobníku spojený s „obalem" zbraně jen vedením a vratnou pružinou. Střelec tak vnímal zpětný ráz až po odpálení celé dávky, aniž ztratí obraz cíle ze záměrné.


Společně s novou zbraní vznikal i zcela nový beznábojnicový náboj. H&K na náboji spolupracovala s firmou Dynamit Nobel.


Po zhruba 20 letem vývoj, od prvních návrhů, H&K na konci roku 1990 představila odbornému publiku útočnou pušku G11. Je třeba zmínit, že G11 nebyla určena původně pro americký program ACR, ale pro přezbrojení Bundeswehru místo útočných pušek G3. Vývoj G11 financovala německá vláda a částečně také firma H&K.


Avšak německá armáda dala přednosti konvečněji řešené útočné pušce G36. Němci tak nabídli G11 ke zkouškám do USA v rámci projektu ACR.

 

Video: Záznam z testování v rámci programu ACR. / YouTube

 

Technické detailní informace o G11 jsou široce dostupné a není posláním tohoto článku jít tak daleko.


Zhruba řečeno, vnitřní, od těla oddělený mechanismus pušky G11 se včetně hlavně a zásobníku při střelbě pohyboval vzad. Kadence během krátké dávky dosahovala 2000 ran/min, během běžné automatické palby 500 ran/min.


Úsťová rychlost střely dosahovala 940 m/sec, stále v přijatelných mezích pro potřeby opotřebení hlavně a účinného dostřelu 400 metrů.


Přepínač palby dovoloval střelbu jednotlivě, dávkou nebo automatikou. Optické hledí bylo integrované, bez zvětšení, bez možnosti nastavení střelcem. Na přání se dodávala dvounožka a bodák.


Beznábojnicová munice ráže 4,7 x 33 mm (DM11) se skládala z optimalizované střely klasické konstrukce, z „pohonné látky" (de facto výbušniny se zpomaleným hořením) a zápalky, která kompletně shoří.


Vertikální odchylka střely od záměrné na vzdálenost 300 m dosahovala hodnoty jen 0,2 metrů a citlivost na příčný vítr byla také minimální. Tedy ideální střela pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu.


Foto: Beznábojnicová munice 4,7 × 33 mm (DM11). / Drake00, CC BY-SA 3.0

 

Během vývoje munice DM11 se objevilo několik problémů. Prvním se stalo riziko samozápalu beznábojnicové munice v horké nábojové komoře. Další technickou výzvou se stalo utěsnění nábojové komory při výstřelu.


Výměna 50 raného zásobníku G11 se ukázala rovněž jako problematická. Střelec se při výměně zásobníku vystavil protivníkovi – nemohl současně sledovat cíl a přebíjet, tak jako v případě konvenční zbraně.


Naopak zásadní výhodou munice DM11 je o 50 % menší hmotnost a o 60 % menší rozměry oproti munici ráže 5,56 mm. Střelec tak při stejné zátěži unesl dvakrát více munice. Na druhou stranu, munice DM11 vykazovala menší ranivost, protože se v měkké tkání nepřevrací a nerozpadá se na menší části.


Konstruktéři však problémy nakonec „přijatelně" vyřešili a G11 putovala do Spojených států k testům v rámci programu ACR. Americká armáda však německou G11, ostatně jako řadu jiných „převratných" vojenských systémů, nepřijala.


Hlavním problémem se staly potíže s unifikací nové munice – všechny státy NATO používaly jednotný náboj 5,56 × 45 mm NATO. Německá zbraň a beznábojnicová munice se však stala základem nových studií, které dnes pokračují v rámci programu LSAT (Lightweight Small Arms Technologies).




Foto: Steyr ACR / Steyr

 

 

Steyr ACR

Druhým nejzajímavějším typem pušky v programu ACR se stala rakouský bull-pup Steyr ACR pro střelbu šipek (flechettes). Steyr ACR byl řešen velmi originálně a svým způsobem navazoval na americký program SPIW z 60. a 70. let minulého století.

 

Rakouští konstruktéři zdokonalili náboj se šipkou a upravili jeho ráži na 5,56 mm. Výsledek se dostavil - střela při úsťové rychlosti 1400 m/sec dokázala letět na žádoucí vzdálenost bez ztráty výšky ve zlomku sekundy.


Tedy v praxi a nadneseně řečeno – kam střelec namířil, tam šla rána, prakticky v okamžiku zmačknuti spouště. Nebylo nutné se zatěžovat nastavením vzdálenosti.

 Foto: Náboj se šipkou útočné pušky Steyr ACR. / Steyr

 

Vzhledem k malé ráži, konstruktéři vyvinuli střelu/šipku o průměru 1,5 mm, délce 41 mm a hmotnosti 1 gram. Avšak díky malému čelním průřezu byla ranivost střely sporná. Šipka dokázala někdy způsobit značnou škodu, ale někdy naopak proletěla cílem "chirurgicky" čistě. Samozřejmě pro vojenské účely jde o značnou nevýhodu.

 

Avšak díky nesporným výhodám podobné munice konstruktéři v jiných zemích (konkrétně v Rusku) zkoumali možnost místního zeštíhlení střely. V místě zeštíhlení se měla střela při kontaktu s tvrdšími částmi těla (kosti) ohnout a umocnit svůj účinek. Nic z toho se však nedostalo do praxe.


Náboj se šipkou měl plastovou nábojnici a vymezovací zátka (sabot) vpředu vyčnívala, takže mohla být využita pro navedení náboje do komory. Unikátní části náboje je „zapalkový pás", umístěný v zadní části, blízko dna nábojnice.

 

Video: Steyr ACR. / YouTube

 

Komora Steyr ACR je oddělená, ale pohybuje se vertikálně v rovině souměrnosti zbraně, bez otáčení. V poloze pro nabití je komora natahovací pákou stažena do spodní nabíjecí polohy. Náboj je do komory dopraven nabíjecím palcem, který je částí pohybujícího se závěru.


Po vypuštění je komora vracená do své původní polohy s nábojem – zvedne jej do osy hlavně, uzamkne a v případě zmačknutí spouště, vypálí ránu. Zápalník je pevný a umístěný nad komorou, do které pronikne malým otvorem shora. Lze tak říct, že systém pracuje s otevřeným závěrem.

Foto: Průřez Steyr ACR. / Steyr

 

Komorovaný náboj lze manuálně vytlačit a tak prověřit, že komora je prázdná. Zbraň je nabíjená konvenčním způsobem zásobníkem na 24 nábojů. Automatika funguje na odběru plynů z hlavně.


Steyr ACR je velmi zajímavá, i když značně neobvyklá konstrukce. Zbraň vyniká kompaktními rozměry, hladkým tvarem a vestavěným optickým hledím.


Testování kandidátů

Počátkem roku 1994 proběhly zkoušky všech čtyř kandidátů spolu s M16A2, jakožto porovnávací zbraně. Pro účel testů vznikl moderní střelecký polygon na základně Fort Benning, Georgia.


Testovací plán počítal s každou možností použití hlavní zbraně pěšáka. Testeři pocházeli ze všech části Ozbrojených sil Spojených států. Po čtyřech měsících testu pak hlavní arbitr zkoušek, Škola pěchoty americké armády (United States Army Infantry School), vynesl ortel.

 

Video: Film americké armády o testování nových útočných pušek v rámci programu ACR. / YouTube

 

Výsledek hodnocení byl negativní. „Ač všechny čtyři prototypy přispěly ke zvýšení pravděpodobnosti zásahu, žádný z nich nebyl schopen překonat standardní vojenskou pušku M16A2," uváděla závěrečná hodnotíci zpráva.


Velmi zajímavá je také část závěrečné zprávy tvrdící, že současná technika ručních palných zbraní jednotlivce (automatická puška) je na vrcholu svého vývoje a NENÍ schopna dalšího zlepšení. Program ACR, který stal americké daňové poplatníky 300 milionů dolarů, tak žádnou konkretní zbraň nepřinesl.


Lepší výkony je údajně možno dosáhnout pouze novým druhem, ve vzduchu explodující (tříštivé) munice. Tento závěr dal podnět k dalšímu projektu Objektivní útočné pušky XM29 OICW (Objective Individual Combat Weapon).

 

OICW sice upadl také v nemilost, ale idea zvýšení pravděpodobnosti zásahu pomocí ve vzduchu explodující munice žije díky granátometu XM25 CDTE (Counter Defilade Target Engagement), který je v současné době testován v bojových zónách.

Udělte článku metály:

Počet metálů: 5 / 5

Nahlásit chybu v článku

Přidej komentář

Přidávat diskuzní příspěvky a hlasovat pro článek mohou jen registrovaní. Prosím zaregistrujte se nebo se přihlašte!

Komentáře

avatar
z.a.p Datum: 08.11.2014 Čas: 00:32

Namet k zamysleni

Beznabojnicova puska tu uz kdysi davno byla - v podobe Dreyse Gewehr poprve zavedena roku 1848 v dobe mnoha revoluci skrz vetsinu Evropy.

Takzvana 'jehlovka' dala zabrat R-U armade, tedy 'nasi' strane ve valce o severonemecke drzavy 1860-66 a pozdeji o Slezsko. Byla sice vyrazne podzvukova, ale mela slusny donos. Zustala ve vyzbroji az to Prusko Francouzske valky 1870-71
http://en.wikipedia.org/wiki/Dreyse_needle_gun

Nasledny model v Pruske armade byl 11mm Mauser 1871

avatar
KOLT Datum: 07.11.2014 Čas: 14:44

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal, když je to mimo téma :-(

avatar
KOLT Datum: 07.11.2014 Čas: 14:43

jancz: Ale ona se právě používá :-) Především do (kanónových) houfnic a jiných velkorážových potvor určených pro převážně nepřímou palebnou podporu. U těch totiž sice přehřívání hrozí (proto musí při ustálené palbě používat malou kadenci, jinak by upekly hlaveň), ale není problém nabít až těsně před výstřelem. Riziko samozápalu je totiž velké především ve chvíli, kdy je náboj zasunut do komory, načež v ní nějakou dobu zůstane, než dojde k výstřelu. Pokud se tam šoupne a hned vystřelí, k samozápalu téměř jistě nedojde. Proto je riziko tak veliké u pušek, kde se střídá rychlá palba s relativně dlouhými prodlevami, během nichž je náboj zasunutý do komory. A proto kulomety po výstřelu zachycují závěr v zadní poloze, ovšem za cenu snížené přesnosti.

Jelikož u tanků je munice také často ponechána delší dobu v hlavni, používá se u nich nábojnicová varianta. Navíc většina tanků je nabíjena ručně, což je s ohledem na podmínky, při kterých k tomu dochází, rozhodně mnohem jednodušší provádět jednotným nábojem.

Výhodou beznábojnicové munice pro houfnice je také to, že umožňuje "dávkovat" množství směsi. Zpravidla existují dvě velikosti "válečků", přičemž jejich kobinací a náměrem dokáží moderní houfnice poslat na jedno místo několik granátů tak, že všechny dopadnou téměř v jeden okamžik.

Mmchd, tuším SCAR-H má takovou vychytávku, že při střelbě jednotlivými ranami zasouvá náboj do komory, takže umožňuje přesnou střelbu jednotlivými výstřely. V režimu dávky pak nechává závěr v zadní poloze, takže nehrozí samovznícení. Kdybysme místo BRENů vybrali SCAR-L, nemuseli bychom dneska řešit ostrostřelecké pušky...

avatar
jancz Datum: 07.11.2014 Čas: 08:05

vím, že tohle je článek o ručních palných zbraních, ale proč se beznábojnicová munice neřeší např u munice do děl u tanků a podobně, ušetřilo by to místo i váhu a asi by se to i méně přehřívalo když tam není tak velká kadence?

avatar
z.a.p Datum: 05.11.2014 Čas: 17:36

Vskutku Jendo,
je to jak rikate; avsak, bod moji 'kritiky' je stale ten stejny....
Pripada mi to jako kdybych sel na ryby a po chyceni prvni bych zahodil prut.

Prece chcete zustat v zamerne a nebo alespon v zornem poli optiky.
V praxi bylo mozno bud uplatnit dostatecne dimenzovany/ tvarovany naraznik a nebo dokonce hydraulicky tlumic. Ja vim, je snadne byt generalem po bitve....

avatar
Jenda Datum: 05.11.2014 Čas: 15:23

z.a.p.

Ten velký zpětný ráz u G11 je proto, že z ní vyšly 3 rány a né jen jedna jako u ostatních.

avatar
z.a.p Datum: 05.11.2014 Čas: 15:18

Panove (a Damy tez, pokud tu jsou)

Rad bych slysel Vase dojmy z videi, specielne o viditelnem zpetnem razu u obou zbrani.
Z toho co vidim (pri absenci vlastni zkusenosti s nimi) mohu rict, ze Steyr ma skutecne velmi maly zpetny raz, zatimco u HK je vyrazny. V pripade HK G11 je to tim, ze mechanismus behem sve poute vzad na-akumuloval znacne mnozstvi energie.

Po prakticke strance a me osobne se to jevi jako ponekud neproduktivni vis-à-vis k puvodnimu zameru. Co tim chci rict je, ze pri te ohromne namaze kterou si s tim dali, nedosahli zdaleka co je zadouci - zbran po vystelu vzdy 'utece' od zamerne. Momentalne mame v chodu 3-ti cast a potom bychom se radi podivali na soucasne ruske konstrukce. Ti dosahli v podstate toho sameho, ne-li lepe a s konvencni munici.

Tesim se na dalsi diskuzi a preji dobry den!

avatar
Voodoo Datum: 05.11.2014 Čas: 14:03

z.a.p.:

Tak samozřejmě, nic není dogma a vždy je potřeba se přizpůsobit aktuální situaci. Pokud si nemůžu dovolit dělat jakýkoliv hluk, tak razantní manipulace se závěrem není to pravé ořechové.

avatar
z.a.p Datum: 05.11.2014 Čas: 12:32

K poslednim prispevkum - Charlie + Voodoo (v tom poradi):

Uvahy jak zlepsit pravdepodobnost zasahu neprisly od "psaciho stolu" jak si nekdo muze myslet, nybrz kombinovanou zkusenosti mnoha let od frontovych bojovniku (ne ze by paxe na strelnici nebyla uzitecna) a tech kteri uzasnou trpelivosti a dukladnosti zpracovavali vysledky do statistik. Verte, je toho v pozadi mnoho a technika je jen cast rovnice. Uzivatel je samozrejme na prvnim miste zajmu.

Pokud jde o praktickou vzdalenost strelby, je to znamo vsem kteri byli v akci - je to opravdu do tech 300m maximum, nekdy jen 100m a nekdy i "na telo". 'Odborny' termin pro tuto zalezitost je "slug-fest". Navyky nepochybne hraji roli, ale hlavni motivator je pud sebezachovy a priznejme si to - nikdo nechce zemrit, alespon ne lacino.

Abych se vratil k predmetu zajmu - mechanicka hledi (at to jsou s dioptrem/pruhleditkem a nebo vyrezem) jsou opravdu jen na kratke vzdalenosti; opticka s malym (1 - 4x) zvetsenim se staly behem poslednich par let normou. Vetsi zvetseni nez 4x jsou pro bezneho strelce neprakticka (viz Armson, Elcan.... I Meopta)

Pokud jde o natahovani zbrane - vlevo nebo vpravo, silnou nebo slabou rukou, vse je na uzivateli. Co bych doporucoval na uvazeni je tzv. tiche uzavirani zaveru. Chcete-li nekoho prekvapit, nemuzete si dovolit delat rachot; doufam, ze mi rozumite. V te souvislosti, pevna paka ma jasnou vyhodu, ale necha se to resit i jinak.

avatar
Voodoo Datum: 05.11.2014 Čas: 10:52

Charlie:

Souhlas, je to o osobních preferencích a každému vyhovuje něco jiného. Mě vyhovuje varianta se slabou rukou, protože ta silná tak pořád zůstává na zbrani, připravena ke střelbě. Má to i pozitivní dopad na svalovou paměť apod.

Co se samotnýho natahování týče, tak je to, jak říkáte. Veškerá manipulace se zbraní musí být razantní, jinak si člověk způsobí akorát závadu. Aneb jak se říká, ke zbrani je třeba se chovat jako ke ku.vě, čím tvrději, tím líp funguje :-)

avatar
Charlie Datum: 05.11.2014 Čas: 08:12

Jen drobný offtopic, když už tu o sa 58 mluvíme:
http://www.youtube.com/watch?v=QemYI_aWWvM

avatar
Charlie Datum: 05.11.2014 Čas: 08:10

Natahování Sa58 - ono je to hodně o vkusu každého soudruha, jediná podmínka je razantně stáhnout závěr dozadu a pak do vypustit a nechat pružiny nabít, jestli to dělám rukou levou či pravou moc na funkci vliv nemá. Mě osobně se osvědčilo spíš držení za předpažbí a měnění a natahování pravou rukou, ale to je věc osobní preference.

Na 400-500m by Kosa byla dostatečně výkonná, ale problém by byl s mířením - železná mířidla na tuhle vzdálenost už neposkytovala potřebnou precizi (už na 200m muška skoro překrývala figuru), tam to chce prostě něco v přiblížením.

avatar
Voodoo Datum: 04.11.2014 Čas: 15:30

Charlie, z.a.p.:

Omlouvám se za off topic, ale nedá mi to nereagovat k natažení závěru na videu. Když pominu že Erica neměla zbraň vytočenou zásobníkovou šachtou na slabou stranu a mířila s ní někam do oblak, tak mi manipulace se závěrem slabou rukou "pod zbraní" přijde naprosto v pořádku.

Alespoň ve střeleckým systému NTTC/NTBS, kterému se věnuji, je to běžná manipulace.

avatar
z.a.p Datum: 04.11.2014 Čas: 14:49

Jen zbezne ke kompensatorum, coz je dobry zpusob jak zbran 'umravnit' a mnoho typu je pouziva. Ty nejucinejsi jsou svisle sterbinove jako je u AK-74. Zbran se temer pri palbe nehne. Ovsem, jako se vsim, je tu druha strana veci. Tou je prevedeni casti tlakove vlny do stran. Mate-li souseda blizko vas, urcite to pociti.

Reseni je deflector, to je ale zase komplikovame a prida to na vaze. Navic je treba omezit viditelnost plamene. Proto se bezny typ ustoveho nastavce ustalil na tom typu jak vidite na M16/M4; je to asi nejlepsi kompromis.

avatar
z.a.p Datum: 04.11.2014 Čas: 13:41

No problem Charlie;

Slicna slecna dela co umi a jde ji to celkem dobre; Americane (Britove a Kanadane tez, aby drzeli partu kdyz uz nic jineho) totiz zasadne natahuji zbran levou rukou. Date jim paku nalevo a jsou doma.

Lec vratme se k predmetu zajmu a tim je souvislost mezi pohybem zbrane a pravdepodobnosti zasahu. Nikdo nemusi pochybovat, ze tam souvislost je. Lehka zbran je zivejsi a jak spravne rikate, vz.58 je v tom smeru specialita. Na druhou stranu, behem me sluzby jsem nosil sklopku,a cenil jsem si jeji male vahy. To byl rozhodne plus. Jak se zde rika: obed neni zdarma (kdyz vam ho nekdo nezaplati).

Vseobecne vzato, 2-3 ranova davka se povazuje za optimalni; vse nad to cislo jde panubohu do oken. Dostaneme se k tomu jeste v pokracovani. Tak jako vy, strileli jsme kratkou davkou na 200m; vysledky byly ruzne. Ja nejsem carostrelec, ale nejhorci to take nebylo. To samo da cloveku predstavu jaky ma smysl chtit strilet strednim nabojem do 500m. Hahahaaa... mimo real.

arr