Autoritáři světa spojte se: Vlnu vojenských převratů v Sahelu podporuje Rusko

Od roku 2020 došlo v západní a střední Africe k devíti úspěšným převratům a sedmi dalším neúspěšným.[1] Každý převrat má svoje zvláštnosti a specifické okolnosti, takže není možné určit jednoznačnou příčinu vlny převratů, která se šíří západní Afrikou a oblastí Sahelu. Pozorovatelé regionu se však obecně shodují na společných rysech: Chudoba, politická nestabilita, masivní systematická korupce, vzedmutí násilného extremismu a dilemata vyplývající z demokratického vývoje. Historicky ve většině afrických zemí obyvatelé na převraty pohlíželi spíše negativně, protože typicky představovaly konec nebo zpomalení demokratizace, vyvolání násilí a multiplikaci dysfunkce správy veřejných statků. Současná vlna převratů v „půčovém pásu“ Sahelu se však těší všeobecné podpoře obyvatel. Široká podpora pučistů je však často krátkodobá a z velké části způsobena nespokojeností a frustrací občanů z bývalých zvolených vůdců a zhoršujících se socioekonomických podmínek.

Nové vojenské vlády v Sahelu, zejména v Nigeru, Mali a Burkině Faso, po převratu rychle přerušily styky s Francií. Nejčastěji zmiňovaným důvodem přerušení těchto bezpečnostních vazeb je jen omezený úspěch francouzských protipovstaleckcýh a protiteroristických operací v regionu. Nejvýznamnější z nich byla operace Barkhane[2] vedená Francií s podporou Spojených států, a na které se podíleli i čeští vojáci. Ta byla bez velké pompy ukončena v roce 2022 aniž by dosáhla svých ultimátních cílů.[3] Druhým nejčastěji uváděným důvodem pro přerušení vztahů s Francií jsou její paternalistické praktiky. Françafrique, čili sféra francouzského vlivu v Africe, byla po desetiletí charakterizována ekonomickým vlivem, vojenskými intervencemi a politickým vměšováním.[4]

Nedávné stažení francouzských a evropských vojáků, kteří stáli v čele protiteroristického úsilí v regionu, se překrývá s nástupem soukromých vojenských společností.[5] Žoldáci, kteří fungují s výrazně menší mírou transparentnosti a odpovědnosti, mohou svým působením stávající bezpečnostní vakuum ještě prohloubit. Primární motivací těchto aktérů je ochraňovat a podílet se na „bezohledném využívání přírodních zdrojů“ vnějšími aktéry a zkorumpovanými místními vůdci s občasnou trestnou výpravou proti povstalcům, což nepřispívá stabilitě regionu.[6] Tato těkavá kombinace pravděpodobně přispěje k další nestabilitě a může vést k dalším pokusům o převrat a podpoře populistickým pučistům.[7]

Kromě toho se zdá, že se vůdci převratů v Sahelu od sebe navzájem učí a podporují se. Vojenští pučisté z Burkiny Faso, Mali a Guineje se navzájem uznali za legitimní vládce a jako potenciální spojenci vědí, že se mohou spolehnout na podporu ostatních junt v regionu. V říjnu pak junty v Mali, Burkině Faso a Nigeru oznámily uzavření nového obranného paktu nazvaného Aliance sahelských států ASS (Alliance of Sahel States). Pakt zavazuje jednotlivé země, že přijdou ostatním na pomoc při obraně jejich územní celistvosti před vnitřní i vnější agresí. Ačkoli se ideologická základna tohoto nově vzniklého spojenectví autokratických vládců navenek jeví jako řešení bezpečnostních problémů s džihádisty a sousedními státy, které puč neuznaly, ve skutečnosti je namířena především proti Francii.[8]

Výsledkem všech těchto faktorů je šablona na provedení úspěšného převratu: Vyčkávat, odolávat mezinárodnímu tlaku, obviňovat regionální bloky nebo cizí koloniální mocnosti ze všech špatností v zemi a vybudovat partnerství s podobně smýšlejícími nelegitimními spojenci u sousedů. Nakonec se mezinárodní společenství začne zabývat jinými naléhavými bezpečnostními výzvami a nedokáže proti nezákonnému převzetí vlády rozhodně zakročit.