Írán a Afghánistán

Teherán se k Afghánistánu snaží přistupovat pragmaticky. Koaliční síly pro něj, stejně jako pro Peking, představovaly přímou vojenskou hrozbu, jelikož Afghánistán sdílí s Íránem hranici dlouho téměř 1000 km. Vzhledem k soupeření se Spojenými státy je tedy logická podpora pro hnutí Tálibán. Ta je ale velmi omezená, neboť Teherán pořád vnímá Tálibán jako určitou hrozbu pro svou národní bezpečnost.

Na jedné straně došlo v roce 2018 ze strany amerického ministerstva financí k sankcionování dvou velitelů íránských speciálních jednotek Quds kvůli finanční a materiální podpoře hnutí Tálibán – americké sankce vůči Teheránu byly a jsou součástí širší americké strategie tlaku na íránský režim v reakci na rozvoj íránského jaderného programu.

Na druhé straně se však sám Írán Tálibánu obává. Jen na konci roku 2018 došlo k několika přestřelkám a teroristickým útok v pohraničních oblastech. Teroristické útoky a další aktivita Tálibánu nejen v pohraničních oblastech způsobuje pravidelné uprchlické vlny zejména do Íránu, který si s jejich zvládáním však neví rady. Írán tak v posledních letech v Afghánistánu podporuje tzv. řízenou nestabilitu – omezeně podporuje Tálibán tak, aby co nejvíce uškodil Spojeným státům (a zároveň se taky zbavuje jakékoliv odpovědnosti), ale zároveň se snaží prosazovat své zájmy v rámci jednání tzv. Moskevského formátu. Ten řešil budoucnost Afghánistánu a sloužil mj. jako platforma pro vyjednávání mezi Tálibánem a afghánskou centrální vládou.

Nový íránský prezident Ebráhim Raísí prohlásil, že „vojenská porážka Spojených států musí znamenat obnovení života, bezpečnosti a míru v Afghánistánu“. Ačkoliv toto vyjádření může znít pozitivně, je třeba připomenout i íránské obavy nejen ze zmíněné migrace. V západní a centrální části Afghánistánu žije početná šíitská menšina. Právě náboženské a etnické rozpory mohou ve vztahu mezi íránským režimem a Tálibánem představovat konfliktní linii.

Íránský režim se považuje za celosvětového ochránce příslušníků šíitské menšiny, a proto bude otázka postavení Šíitů v Afghánistánu jedním z hlavních témat jednání mezi novou, Tálibánem vytvořenou, afghánskou vládou a Teheránem. Není jisté, zda Tálibán dokáže udržet všechny své frakce „na uzdě“ tak, aby se nedopouštěly násilí vůči afghánským Šíitům. Na druhé straně si nemůže Írán dovolit afghánské Šíity opustit a nechat je napospas Tálibánu. Utrpěla by tím totiž jeho pověst ochránce této menšiny. V krajním případě to může vést až ke ztrátě vlivu na šíitské milice v Iráku, Sýrii nebo Jemenu.

Ačkoliv Írán v minulosti přijal velké množství uprchlíků z Afghánistánu, nelze předpokládat pokračování této politiky. Hranice mezi oběma státy je momentálně téměř uzavřena a problémy působí i rozmáhající se epidemie COVID-19.

Teherán dále nestojí o rozšíření džihádistických bojůvek z oblasti Afghánistánu a Střední Asie. Ačkoliv se může zdát, že odvádění pozornosti pomocí působení džihádistických skupin Teheránu vyhovuje, opak je pravdou. Jde mj. znovu o spor v rámci náboženství. Různé džihádistické a salafistické organizace mají blízko k Saúdské Arábii, jež je hlavním geopolitickým soupeřem Íránu v regionu.

Vzhledem k partnerství a dlouhodobém spojenectví, které pojí Teherán a Peking bude íránský režim dále prosazovat stavbu dopravní a jiné infrastruktury v rámci čínské globální iniciativy Belt and Road Initiative. Přes Afghánistán totiž může vést jedna větev železnice spojující Čínu a Írán.

Velmi zajímavým ekonomickým aspektem vztahů Afghánistánu a Íránu je také voda. Dnes již bývalý prezident Ašraf Ghání dal podle webu Al-Džarida příkaz k omezení průtoku vody z řeky Hilmand do Íránu. Konkrétně se jedná o vodu z přehrad Kamal Khan a Kajki. Podle Teheránu je to však v rozporu s dohodu z roku 1970 o spravedlivém dělení vodních zdrojů a Ghání tak učinil na žádost Spojených států. Po odchodu koaličních sil a pádu afghánské centrální vlády se íránský režim obrátil na Tálibán s nabídkou obnovení vývozu paliva do Afghánistánu výměnou za vyřešení problémů se zásobováním vodou. Tálibán souhlasil a v reakci na íránskou nabídku snížil clo na dovezené palivo o 70 %.

Írán má momentálně tři základní možnosti, jak reagovat na měnící se situaci v Afghánistánu. Níže jsou tyto možnosti seřazeny od nejpravděpodobnější k té nejméně pravděpodobné.

Prvním scénářem je otevřená nebo skrytá podpora Tálibánu. Írán respektuje jeho sílu  a ve své podstatě mají oba režimy hodně společného – například nenávist ke Spojeným státům. Otázkou však zůstává, jak se nová afghánská vláda bude chovat k šíitské menšině. Právě přístup k afghánským Šíitům rozhodne o budoucím vztahu mezi oběma zeměmi. Teherán chce aktivně Šíity chránit, a proto se v tomto scénáři rozhodne pro spolupráci s Tálibánem minimálně na taktické úrovni.

Druhým scénářem je tzv. proxy válka podobná konfliktům v Sýrii, Iráku nebo Jemenu. Teherán se v tomto scénáři nesmíří s Afghánistánem pod plnou kontrolu Tálibánu. Velmi důležitou roli zde znovu hrají afghánští Šíité. Právě z jejich řad vznikla v roce 2012 tzv. Brigáda Fatemiyoun vycvičená jednotkami Quds. Podobné jednotky mohou vzniknout v rámci celého Afghánistánu pod vedením ostřílených bojovníků zmíněné afghánské milice, jednotek Quds nebo bývalých příslušníků Severní aliance. Poměrně pozoruhodně také působí íránská podpora (byť diplomatická) bojovníků v Pandžšírském údolí.

Třetím a nejméně pravděpodobným scénářem je přímá íránská intervence v Afghánistánu. Írán si je vědom neúspěchu Sovětského svazu a koaličních sil. Stejně jako v těchto případech by Írán potřeboval stálou vojenskou přítomnost v rozmanitém Afghánistánu a je pravděpodobné, že právě etnická a náboženská rozmanitost povede ke stejnému výsledku jako v případě sovětské a koaliční operace. Stálá a signifikantní vojenská přítomnost v Afghánistánu navíc v odčerpá zdroje pro podporu terorismu a nestátních aktérů v regionu i ve světě, což si Teherán rozhodně nemůže dovolit.

Íránské zájmy v Afghánistánu jsou jasné – ekonomická spolupráce, bezpečnost šíitské komunity a pokračování spolupráce s Čínou. Všechny tyto zájmy vyžadují klid a mír v zemi. Nejpravděpodobnější je tedy scénář první – skrytá nebo otevřená spolupráce a tolerance Tálibánu. Nesmíme však zapomenout ani na zmíněnou Čínu, jenž hraje v jednáních o budoucnosti Afghánistánu a „trojúhelníkového diplomacii“ mezi Íránem, Čínou a Tálibánem významnou roli. Právě i Čína může ovlivnit Írán tak, aby Tálibán toleroval.

Zdroje: Al-Džarida, Critical Threats, The Diplomat, Washington Institute