Švýcarská garda ve Vatikánu je nejmenší armádou na světě

Pozadí atentátu nebylo do dnešní doby uspokojivě vysvětleno. Mluvilo se o možné účasti sovětské KGB. Není se samozřejmě čemu divit, protože permanentní protikomunistická revolta Poláků dostala v roce 1978 volbou jejich rodáka Jana Pavla II. do čela katolické církve mimořádně silný impuls.

Italský soud, který pak odsoudil tureckého atentátníka k doživotní ztrátě svobody, se od něj vysvětlení motivu jeho hrozného činu nedočkal. Jan Pavel II., který ležel tehdejším kremelským vůdcům a jejich podřízeným vládcům v satelitních komunistických státech „hluboko v žaludku“, vešel do dějin tím, že se zasloužil o změny církevního práva a zásadně ovlivnil postoje církve k některým otázkám.

Jednalo se kromě jiného také o oblast vztahů katolíků k příslušníkům jiného vyznání. Tento první slovanský papež byl rovněž první hlavou katolické církve, která navštívila muslimskou svatyni v syrském Damašku. V Umajjovské mešitě postavené na místě někdejší baziliky je pohřben Jan Křtitel.

Švýcarská garda (dokument)

Papežovi vojáci jen pro parádu určitě nejsou

Více než půl tisíciletí ochraňuje hlavu římskokatolické církve, papeže, spolu s necelou tisícovkou obyvatel Vatikánu nejmenší a pravděpodobně i nejdéle fungující profesionální armáda světa – Švýcarská garda. Její historie se oficiálně datuje ke dni 22. ledna 1506, kdy 150 švýcarských žoldnéřů vstoupilo do Vatikánu, kde jim požehnal papež Julius II.

Svatému stolci však vyhlášení vojáci z alpské země pomáhali již dříve, od dob papeže Sixta IV., který byl hlavou katolické církve v letech 1471 až 1484. Roku 1479 uzavřel papež Sixtus IV., proslavený zejména stavbou Sixtinské kaple, se Švýcary dohodu o verbování žoldnéřů. Pro vojáky dal postavit v římské ulici San Pellegrino kasárna. Bránou Portadel Popolo pak v lednu 1506 gardisté vstupují do Říma. 

Brněnský historik, teolog a publicista Radomír Malý navštívil Vatikán vícekrát. V této souvislosti zmiňuje slavnostní okamžiky, kdy byl v roce 1994 spolu s dalšími dvaceti poutníky přijat papežem Janem Pavlem II. na audienci. Jak se vyjádřil, jeho jedinou osobní zkušeností se Švýcarskou gardou bylo, když jeden z jejích příslušníků doprovázel poutníky ze střední Evropy na místo konání audience.

Připomíná, že osobně by gardu za vyloženě vojenskou nebo policejní jednotku Vatikánu nepovažoval. Tak to bylo možná myšleno v době, kdy existoval Papežský stát. „Teď je ale situace jiná, Vatikán je stát spíše symbolický, zajišťující papeži nezávislost na světské moci. Švýcarská garda však rozhodně není pouze nějakou symbolickou jednotkou pro parádu, i když její uniformy vzbuzují dojem, že jsou operetní,“ říká doktor Malý. Dodává, že při svých návštěvách Vatikánu se setkal zejména s tím, že příslušníci Švýcarské gardy hlavně poskytovali informace poutníkům a turistům, a činili tak velmi zdvořile a laskavě.

Samozřejmě jejich posláním je bránit malé nezávislé území Vatikánu proti případné agresi, což ale v těchto dobách přímo a bezprostředně nehrozí. Proto jejich primární funkcí je nyní poskytovat rady návštěvníkům a případně pomáhat, když se něco nemilého stane, například se někomu udělá nevolno nebo je někdo ve zmatku případně okraden. „Tuto službu příslušníci Švýcarské gardy velmi dobře zvládají,” zdůrazňuje brněnský teolog Radomír Malý.

Přísaha Švýcarské gardy

Požadavky na členství v elitní gardě jsou dost přísné

Švýcarská garda je pozůstatkem dnes už zapomenuté vojenské jednotky sestavené výhradně z elitních žoldáků. Jednotka má na starost ochranu Apoštolského paláce, vstup do Vatikánu, a hlavně osobní bezpečnost papeže. Členové musí být švýcarskými občany mužského pohlaví, mají ukončený výcvik ve švýcarské armádě a jsou katolíky. Věk rekrutů se pohybuje mezi 19 a 30 lety, musejí mít středoškolské vzdělání a měřit minimálně 174 centimetrů.

Oficiálním jazykem je němčina a italština. Rekruti se ve vatikánském ochranném oddílu zpravidla zavazují k dvouleté službě s možností jejího prodloužení a povýšení. Pro déle sloužící ženaté gardisty starší 25 let má Vatikán k dispozici ubytování. Důstojníci a poddůstojníci navíc doprovázejí papeže na zahraničních cestách. S postupem doby se samozřejmě změnila výzbroj gardistů. K původně zavedeným halapartnám a mečům byla výzbroj gardy doplněna moderními pistolemi typu SIG P220 a armádními puškami SIG SG 550 (i karabiny SIG SG 552). Každý z členů gardy navíc ovládá boj beze zbraně. 

Vojensky tato „vatikánská armáda“ vystoupila naposledy v roce 1870, když bránila papežské sídlo před jednotkami italského království. Papež Pius IX. útok přežil, ale 147 členů gardy tehdy zahynulo. Jak uvedl historik Radomír Malý, nic podobného naštěstí dávno nehrozí a Švýcarská garda, která je pevnou součástí života ve Vatikánu, přes svůj kvalitní výcvik i moderní výzbroj slouží již jen k mírovým účelům. 

Švýcarská garda používá karabiny SIG SG 552; větší foto / Rama, CC BY-SA 2.0 fr

Zachránil život papeži, později ho zastřelil podřízený člen gardy

Alois Estermann, který neváhal v roce 1981 při pokusu o atentát vyskočit na papamobil a zakrýt papežovu hlavu vlastním tělem a který sám atentát přežil, dlouho nepobyl ve velitelské funkci. 6. května roku 1998 se odehrála těžko uvěřitelná tragédie. Toho dne 31. velitel Švýcarské gardy plukovník Alois Estermann zemřel zbraní svého podřízeného, a to jen deset hodin poté, co jej papež Jan Pavel II. po osmnáctileté službě do této funkce jmenoval. Podle vatikánského komuniké se činu dopustil tehdy třiadvacetiletý rekrut Cedric Tornay, když byl Estermannem pokárán za pozdní návrat do kasáren. Gardista pak po činu obrátil zbraň i proti sobě.

Někdejší turecký terorista Mehmet Ali Agca, který v roce 1981 na Svatopetrském náměstí Jana Pavla II. vážně zranil, patřil k turecké krajně pravicové skupině Šedí vlci. V Itálii byl odsouzen k doživotnímu vězení, ale v roce 2000 mu italský prezident Carlo Azeglio Ciampi na papežovu žádost udělil milost. Agca si poté odpykával v Turecku trest za vraždu levicového novináře z roku 1979 a také za dvě bankovní loupeže. Propuštěn byl v lednu 2011. 

Pokud jde o atentát na svatého otce, z vyšetřování italské policie vyplynulo, že ho Turek Agca spáchal s podporou dvou dalších kompliců. Papeže zasáhly čtyři výstřely z pistole: jeden do břicha a další do rukou. Jan Pavel II. byl vážně zraněn a v nemocnici strávil přes tři týdny. Papež později Agcu navštívil ve vězení. Turecký atentátník se nechal slyšet, že Jana Pavla II. rozhodně chtěl zabít, takže je zázrak, že hlava římskokatolické církve útok přežila.

„Považoval jsem za nezpochybnitelný důkaz, že 13. května 1981 Bůh na Svatopetrském náměstí učinil zázrak,“ konstatoval Agca. V minulosti několikrát rovněž tvrdil, že vraždu svatého otce si objednal íránský vůdce ajatolláh Chomejní a tehdejší bulharská tajná policie. Agca dodal, že nemá výčitky svědomí, protože jeho činy byly součástí božského plánu. „Jsem nesmírně rád, že jsem byl středem božského plánu, který mě stál třicet pekelných let v samovazbě,“ prohlásil atentátník Agca v rozhovoru pro italskou agenturu ANSA. 

Agca se koncem roku 2014 do Vatikánu vrátil, aby položil květiny na papežův hrob. Vatikánský mluvčí Ciro Benedettini podle agentury AP prohlásil, že Agcova několikaminutová návštěva církevního státu byla pravděpodobně první od nezdařeného atentátu. Agca na hrob v Bazilice svatého Petra položil bílé růže. Benedettini poté k překvapivé návštěvě řekl, že Turek nečelí ve Vatikánu žádnému stíhání a ani právním omezením, a proto může církevní stát volně navštěvovat. Pokud by se tedy papežský atentátník do sídla hlavy římskokatolické církve opět jako mírumilovný turista podíval, Švýcarská garda proti němu určitě nezasáhne.